pondělí 19. listopadu 2012

Večerními Čelákovicemi


Od návratu z ne úplně povedeného výletu do New Yorku jsem měl skoro dvoutýdenní běžeckou pauzu, kterou jsem strávil chrchláním, smrkáním, kašláním a podobnými zdravotními příjemnostmi. Ne že by na běhání nebylo ani pomyšlení, na to už mám slušně vyvinutou závislost, ale když už jsem výjimečně vyběhl, bylo to jen na naprostou pohodu a ani náznak tempa. Do Čelákovic jsem se rozhodl vyrazit mimo plán prostě proto že už jsem měl chuť proběhnout se na organizované akci a taky proto, že to máme kousek.
Večerní běh městem Čelákovice znamená pro muže čtyři ne úplně snadné mílové okruhy (6,5km), pro ženy tři kilometrové. Se mnou jako obvykle jela Angelika a pozval jsem i jinak velmi svátečního běžce bráchu Martina, který teď tráví zimu v Čechách. Takže silná sestava, která v Čelákovicích jistě nechá nesmazatelnou stopu!
Žádné velké plány jsem neměl. Před New Yorkem jsem ze sebe měl dobrý pocit, v tréninku jsem příjemně zrychlil, ale přičítám to spíš podzimnímu ochlazení než náhlému zlepšení formy. Navíc jsem tři týdny běhal málo a pomalu (týden New York, 2 týdny nachlazení), takže jsem se teď cítil sice při síle, ale ztěžklý a bez formy. V hlavě jsem měl jednoduchý plán - od počátku nasadit tempo, které budu schopen udržet a případně v průběhu běhu ještě přidávat a zrychlovat.
Na registraci jsme nafasovali pěkná textilní zavazovací čísla a šli Angelice fandit na její 3 kilometry, které se běžely hodinu před startem hlavního mužského běhu.





















Angelika tak krátké distance normálně neběhá, i v tréninku je minimem 5km, takže to pojala jako rychlostní zkoušku, kde si dala reálný cíl přiblížit se rychlosti 5 min/km. Já jsem se v tuto chvíli ujal role fotografa a zjistil jsem, že fotit venku ve tmě mobilem není žádná sranda. Dokud se Angelika nehýbala, tak to celkem šlo, ale zachytit ji v běhu bylo dost problém:

Náběh do druhého kola
Tentýž



















 Fotky z náběhu do třetího kola nebyly použitelné, tak už jen finiš:


















Nakonec to bylo lehce nad 5 min/km, takže cíl splněn.
Chvíli po ženách běželi veteráni (ještě pár let a budu mezi nimi!) a my se šli rozklusat a rozdýchat. Pár svižných rovinek a mám pocit že by to dnes mohlo jít. Takže s Martinem jdeme na start:




















A je to taky. Startovní výstřel a vydáváme na na čtyři mílové okruhy. A přichází moje velká taktická, takřka začátečnická chyba. Honím se s rychlejšími. Po startu všichni vyráží velmi rychle, tempem, které z delších distancí neznám. Rázem se ocitám na konci startovního pole a před sebou jen několik pomalejších běžců. Držím s nimi krok. A přicházím ještě na jednu komplikaci: je tma, neznám trasu, neznám Čelákovice, nás běžců je jen pár a nevím, jestli a jak je trasa značená. No nic, zatím se držím ostatních, po chvíli dokonce předbíhám pár borců co to od počátku přepálili a zpomalují (včetně Martina). Před sebou mám teď jen chlapíka s číslem 7 a pro tuto chvíli ho považuji za vodiče, nikoliv tempového, ale traťového. Běžíme po hlavní ulici městem bez vyloučení provozu, to znamená, že moc nemůžeme po silnici, ale musí se po chodníku. Je to dost kličkovaná, vyhýbáme se chodcům, lampám, reklamním tabulím, lidem postávajícím před hospodami, žádný bezpečný běžecký koridor. Na prvním kilometru mi telefon hlásí: rychlost 4:15 min/km. Sakryš, to je naprostý opak toho co jsem si naplánoval, Chtěl jsem startovat udržitelně a pak zrychlovat, a teď mně čeká nevyhnutelné odpadání a zpomalování.
Ano, opravdu jsem to já, i když
uznávám, že to lze snadno zpochybnit

Zatím se ale držím za svou vodící sedmičkou. Sbíháme z hlavní silnice na vedlejší mezi rodinné domky a hned se běží o něco líp. Po chvíli slyším ruch z cíle a je jasné že se blíží průběh do druhé kola. Je to tu, hlasatel mně představí fandícím davům a běžím dál. O nějakých dvacet vteřin později slyším, jak ohlašuje Martinův průběh startem. Slušný čas, ale to neudrží, stejně jako já. Stále si držím na dohled sedmičku, ale trochu se mi vzdaluje. Běžíme opět po chodníku podél hlavní silnice, lehce do kopce, snažím se ohlídat si, abych si zapamatoval kde odbočit zpět směrem k cíli, protože je dost pravděpodobné, že v příštím kole před sebou nikoho neuvidím.  Načínám třetí kilometr, rychlost 4:35, no jasně. Dál po hlavní, teď odbočka mezi domky (u trafiky, zapamatovat!) a načínám čtvrtý kilometr. 4:37. Zatím se jakž takž držím. Druhý průběh prostorem startu a cíle. Teď už jsem v tom opravdu sám, sedmička mi utekla, vidím ji už jen chvílemi a dost v dálce. Takže si běžím svůj sóloběh, plácám si s dětmi co fandí před jednou z hospod, jinde se proplétám mezi lidmi co chtějí chodník používat standardním způsobem a běžce na něm nečekají. Načínám pátý kilometr. 4:40. Zpomaluji, ale není to nijak tragické. První běžec mně předbíhá o kolo. OK, s tím jsem počítal. Než se dostanu k náběhu do posledního kola, předběhnou mně ještě dva. Budiž jim to přáno. Poslední kolo přede mnou. Zdravím se s diváky, zatínám zuby a jdu do toho.
Začátek šestého kilometru. Pořád 4:40. Plíce pálí, začíná docházet dech. Snažím se o řízené zvolnění, dřív než úplně odpadnu. Jde to, běžím dál, i když volněji. Naposledy kolem hospod, naposledy zatáčka u trafiky a konec šestého. Tenhle kilometr je za 4:51, ale cíl už je jen kousek. Naposledy mezi rodinnými domky, už slyším cíl, už ho i vidím, ještě je trochu sil na finiš a jsem tam:






















Sbírám se, rozdýchávám a vyhodnocuji. Na to, že jsem na tuhle akci nejel ve fyzické pohodě, tak jsem spokojený, průměrná rychlost 4:36, to je rychleji než běžně běhám. Ale tady to moc nestačilo, moc běžců jsem za sebou nenechal. Ještě čekáme na Martina, asi pět minut po mně je v cíli taky.

Je to tak. Pokud se rekreačně-zážitkový běžec jako já nechce vidět na chvostu výsledkové listiny, nemá smysl jezdit na tyto skorozimní, velmi tradiční akce, hojně navštěvované hlavně skutečnými závoďáky. Ale není to jedno? Hlavní je zaběhat si a bavit se tím.

Detaily mého běhu