pondělí 10. prosince 2012

Ve dvou koloběhem z Řípu do Prahy

Je to ostuda, ale ačkoliv jsem se narodil v nedaleké Praze a víceméně celý život v ní i žiji, dosud jsem na Řípu nikdy nebyl. Mnohokrát jsem projížděl kolem a plánoval, že by jsme si tam někdy měli udělat výlet, ale až dosud nic. Teď to ovšem stojí za to. Prosinec, půl deváté ráno, několik centimetrů sněhu, teplota mínus deset a já v lehkých běžeckých botách tlačím do kopce kolo směrem k rotundě na Řípu. Hlavou mi běží, jestli jsem tentokrát při výběru běžeckých zážitků trochu nepřestřelil. Jsme s Angelikou přihlášení na Vánoční náladový koloběh z Řípu do Prahy. Jeden běžec, jedna běžkyně, jedno kolo a zhruba padesát (ale asi o trochu míň, aspoň dle našeho měření) kilometrů z Řípu do Tróji a to doslova cestou-necestou.
Mrazivá prezenčka

Na tuhle akci jsem se velmi těšil, vlastně už od loňského prosince, kdy jsem si na internetu přečetl něčí reportáž. Okamžitě jsem si akci zařadil do seznamu akcí pro příští rok a už od léta prudil organizátory emaily, kdy že akce bude a jak se můžu přihlásit. Povedlo se, a dnes jsem tedy po šesté ráno v Praze na Dejvické nafasoval spolu s mapou krásné startovní číslo "2", zkřehlými prsty ho přivázal na nákupní nosič uchycený na řídítkách a tím jsme byli, spolu se stovkou dalších párů, odprezentováni. Teď naložit kolo do přistaveného náklaďáku a honem si zalézt do autobusu, který nás odveze pod Říp a kde je přeci jenom tepleji než venku.
V autobusu posnídáme, stejně jako většina ostatních, a prožíváme ten pocit "sakra, jedeme už tak dlouho a zpátky musíme po svých, to nedáme!".
Nakonec nás autobus přeci jen vyplivne pod Řípem, kde je ještě o pár stupňů míň než v Praze navíc sníh. Je jen jeden způsob jak se zahřát - popadnout kolo a dát si výšlap na ten náš pamětihodný kopec české státnosti.




Vzhůru na Říp!
Košík na řídítkách nebyl dobrý nápad.
Nahoře u rotundy probíhají poslední přípravy, kontrola vybavení a domlouvání strategie. Tu svou jsme si dohodli jasně - pokud to půjde, předávat si kolo po pěti kilometrech, přičemž prvním běžcem je Angelika a mně čeká sjezd Řípu na sněhu. Za součást kola považujem i moji velmi teplou lyžařskou bundu, takže cyklista bude vždy oblečenější a neprochladne. Organizátoři ještě opakují pravidla - na kole vždy jen jeden, závodníci stále ve vizuálním kontaktu, kolo předávat z ruky do ruky, důsledně dodržet trasu vyznačenou na mapě. Výjimkou je seběh Řípu, kdy cyklisté mají jinou trasu než běžci, aby se navzájem nepobili. Na mapě máme i kontakt na doprovodné záchranné vozidlo. Do startu zbývá poslední minuta, jde do tuhého. A vyrážíme na trať.

Úsek 1 - vrchol Řípu až pole před Horními Beřkovicemi, Angelika běží, já jedu
Sjezd Řípu je náročný sám o sobě, ale zvlášť pokud: 1) jedete na trekovém kole na sněhu, 2) na řídítkách máte nákupní košík a baťoh s lahvemi vody, 3) navíc jedete v davu agresívnějších cyklistů. Všechny výše uvedené podmínky byly splněny a výsledek se brzy dostavil. Pouštím to víc, než je zdrávo, přibrzďuji si, ale stáhne mne to mimo cestu. Kolo si lehá, já na něj, praštím se o něj do kolene (teď slušná modřina), košík s baťohem letí o metr dál. Ostatní se letmo zajímají, jestli žiju. Ujišťuju je, že jsem v pohodě a snažím se co nejdůstojněji sebrat a pokračuju. Takže první pád asi po dvou minutách. No, začíná to pěkně. Dostávám se k úpatí kopce a teď je třeba ho objet a setkat se se svým běžcem. Trochu do toho šlapu abych nahnal ztrátu a kolo mne vypeče zcela novým způsobem - když řídítka nadskočí na nerovnosti, košík s baťohem vyskakuje a padá pod kolo. Já ho s padáním následuji. Trapné. Totéž se opakuje ještě o dvě stě metrů dál, jen s tím rozdílem, že jsem to čekal a nepadám, jen sbírám košík. Dál už si to hlídám a na rizikových místech ho rukou přidržuji. Ale zase se špatně řídí. Zjišťuji první škody - přední brzda po předchozích karambolech nebrzdí a zadní při brzdění hlasitě skřípe. Konečně se dostávám na rozcestí, kde se cyklisté potkávají s běžci a čekám na Angeliku.
Cyklista čeká na svého běžce
Běžec přibíhá
Pokračujeme spolu a sdělujeme si první dojmy. Oba máme za sebou první pády, ani Angelika se jich nevyvarovala. Ale náročné úseky nekončí. Ještě před první vesnicí na trati (Ctiněves) zdoláváme další krosový úsek - prudké koryto, nyní kompletně zledovatělé. Sjet to na kole s labilním košíkem si netroufám, takže sesedám a velmi opatrně svádím kolo. Atraktivní místo pro fotografy:


Hlavně si nezlámat končetiny hned na začátku
Dál cesta vede vesnicí Ctiněves a do polí směrem na Horní Beřkovice. Tam nám GPS zahlásí první dokončenou pětku a střídáme se.

Úsek 2 - Pole před Horními Beřkovicemi až pole před Mlčechvosty. Angelika jede, já běžím (DETAIL BÉHU)
Konečně běžím!
Vděčně se rozebíhám. Moje trasa vede polními cestami a upravenými lesními úseky. Ale i tady jsou zrádná místa, kde běžec seběhne hladce, ale cyklista má potíže, takže občas zastavuji a pomáhám Angelice s kolem. Jeden takový úsek je před Jeviněvsí. Jinak se běží fajn, chladný vzduch osvěžuje. Paradoxně pomáhá, že je dost pod nulou. Tam, kde bychom se jinak brodili blátem teď probíháme a projíždíme pohodlně po ledových škraloupech. Počasí je i jinak ideální - zcela jasno, jen snad že slunce je dost nízko a my běžíme pořád na jih, takže slunce oslňuje a špatně se hlídá značení trati.
V polích před Mlčechvosty mi telefon zahlásí že pět kilometrů je pryč a já musím neochotně sednout na kolo.

Úsek 3 - Pole před Mlčechvosty až kopec za Novými Ouholicemi. Angelika běží, já jedu
Dolů do Nových Ouholic
Angeliku čeká v Mlčechvostech seběh k Vltavě a cesta podél řeky přes Vepřek a Nové Ouholice. Je to pěkný úsek po pěšině podél Vltavy. Následuje asfaltový úsek dvěma vesnicemi, neplánovaně trochu prodloužený tím, že jsme zabloudili a pár set metrů si zaběhli. Ano, připouštím že mou chybou, protože podle původního plánu je cyklista zároveň i navigátor. Inu, stalo se a v Nových Ouholicích jsme se museli vracet. Pomohli jsme tím páru za námi, který se chystal udělat stejnou chybu a neodbočit do vesnice. Cesta správně vedla rafinovaně podchodem pod železnicí a přes nádraží skrze vesnici do kopců. Šlo skutečně o krpál, takže Angelika šla a já kolo myslím také vedl. Míjíme partu myslivců jak jdou nad vesnici s námi do polí. Tam se to také hemží myslivci a terénními auty. V kopci nám uplyne další úsek, ale ještě spolu dojdeme na vrchol a tam se občerstvujeme a ze mně stává opět běžec.




Úsek 4 - Kopec za Novými Ouholicemi.až Nelahozeves. Angelika jede, já běžím (DETAIL BĚHU)
Asi můj nejhezčí běžecký úsek. Vede poli po uježděné cestě. Trochu mě znervózňuje, že se z polí a z nedalekého lesa ozývá střelba. Druhý kilometr mého úseku vede kolem Centrálního úložiště ropy. Krásný pohled na širokánské zásobníky. Celý areál je obehnán plotem s ostnatým drátem. Běží se fajn. Za úložištěm u Hleďsebe přeběh silnice a do lesa. Zde následuje sada zábavných krosových úseků. Teda zábavných pro mně, cyklista je na tom hůř. Často je třeba slézt z kola a tlačit.Ale jde o velmi pěkné, členité a zábavné místo k běhání. Z lesa pak vede krosový sešup na asfaltku u Nelahozevse. Zde se ale zase ozývá mobil a já se stávám cyklistou.

Úsek 5 - Nelahozeves až Kralupy nad Vltavou. Angelika běží, já jedu
Na trati už jsme docela dlouho a začíná se připomínat tělo. Zima nám není, běžec se vždy zahřeje a na kole v bundě neprochladne, ale je třeba pít a to trochu zanedbáváme. Taky do sebe hážeme nějaký ten energy gel. Scénicky jde o další velmi pěkný úsek. Cesta vede skrz Nelahozeves podél Vltavy a potom za městem krásnou turistickou stezkou pod pěknými skalními útvary dál na Kralupy. S pohledem na řeku se jede i běží tak nějak lépe. Zatím. Na začátku Kralup má Angelika incident se psem, když se o ni začíná zajímat volně pobíhající mladý vlčák. Nepřátelský není, ale jeho panička to stejně schytá. Angeliku čeká ještě běh skrze Kralupy. Výběh na most a cesta přes něj. Za mostem trochu tápáme, jak se napojit zpět na trasu, ale trefujem to a teď už vzhůru ku Praze. Vybíháme z Kralup a krátce za nimi je čas na můj další běžecký úsek.

Úsek 6 - Kralupy nad Vltavou až Máslovická stráň. Angelika jede, já běžím (DETAIL BĚHU)
Cítím, že krize přichází. Zatím běžím slušně a držím tempo, ale nohy slábnou. Pravděpodobně důsledek zanedbání pitného režimu. Na mrazu je to zrádné. Pocit žízně se neozývá, takže když si to člověk cíleně nehlídá, zanedbá se. Na městských bězích se o připomenutí starají občerstvovací stanice, ale tady si pití vezeme s sebou a paradoxně ho moc nevyužíváme. Když už se rozhodnem se napít, tak jen trochu, protože v lahvích plave led. Ledová voda v ledovém vzduchu do rozhicovaného těla - nic moc.
Ale zatím se držím a běžím. Na mém úseku nás čeká běh vesnicí Chvatěruby, kde nás trasa protáhne místním zámečkem. Jde o jeden z checkpointů, které je výslovně zakázáno minout. Hezké. Jen nohy zas dostaly zabrat, protože šlo samozřejmě o kopec. Také jsme tu předběhli dva páry, které vesnicí bloudily. Dál běžím proti toku Vltavy a snažím se vsugerovat si, že jsem při síle. Vzpomínám na Stromovouse z Pána prstenů: "Rád chodím na jih. Vždycky mám pocit, že je to z kopce." Moc to nepomáhá. Chvilku se bavím závoděním s remorkérem, co po Vltavě tlačí kontejnery s pískem. Jsem rychlejší!
Přichází poslední zlomyslnost organizátorů. Naproti Libčici odbočujeme od Vltavy a stoupáme do lesů. Ozývá se mobil že přichází čas Angeliky. Teď to nemá cenu, beru si od ní kolo a tlačím ho do kopce. Tady se stejně nedá jet ani běžet. Sto padesát metrů převýšení na kilometru nebo dvou. Tady unaví i svižná chůze. Vhodná chvíle něco zakousnout. Sahám do baťohu pro banány, ale nacházím jen banánovou kaši. Nepřežily mráz a otloukání s lahvemi s pitím. Tak nic, jídlo nebude. Co jde, vyhazuji do lesa, zvěři to třeba pomůže. Na kopci se Angelika rozbíhá.

Úsek 7 - Máslovická stráň až kopec nad Husincem. Angelika běží, já jedu
Angeliku čekal nelehký úkol rozběhnout se po výstupu od Vltavy, ale zvládla to. Jde o nehezký úsek mezi poli a kolem podivných omšelých stavení, skrz vesnici Větrušice a ovocným sadem směrem na Husinec a Řež. Začínáme toho mít oba dost. Zkracujeme úseky a střídáme se častěji.


Úsek 8 - Kopec nad Husincem až Klecánky. Angelika jede, já běžím (DETAIL TRASY)
Začátek celkem jde, protože to je zábavný terénní seběh skrz vesnici Husinec zpět k Vltavě. Na rovině u Vltavy jasně cítím, že běžím s prázdnou nádrží. Chybí voda, i něco pevného do žaludku. Scenérie jsou pěkně, ale už mně moc nenabíjí. Potkáváme spoluběžce, taky žádní rychlíci. Aspoň něco. Za Klecánkami opět přebírám kolo. Zvláštní, na začátku jsem radši běžel, teď preferuji kolo.


Trója tak blízko a přesto tak daleko...
Úsek 9 - Klecánky až Bohnické údolí. Angelika běží, já jedu
Stále podél vody, říkáme si, kdy že už bude Trója. Vyloženě se do cíle těšíme. Přesto že teplota od startu rozhodně stoupla a teď je jen lehce pod nulou, dává se do mně zima. Snažím se doplnit energii ionťákem z baťohu, ale už je na to pozdě a navíc je všechno umatlané od banánů...
Střídavě se předbíháme s posádkou číslo 89, vždy podle toho kdo zrovna běží a kdo jede. Sbírám zbytky soutěživosti a říkám si, že aspoň tenhle minisouboj (dost možná jednostranný) zkusím vyhrát. Když se nám osmdesát devítka zas trochu vzdálí, odvolávám Angeliku z běhu a jdu je lovit.

Úsek 10 - Bohnické údolí až začátek Tróji. Angelika jede, já běžím (DETAIL BĚHU)
Ano, je to blbost chtít se s někým honit když už se člověk sotva udrží v běhu. Nasazuji ostřejší tempo, ale je jasné, že ho dlouho neudržím. Ale ono to stačí. Soupeř nasadil na běh slabšího běžce a já se na ně dotahuji a předbíhám je. Snažím se ještě vybudovat nějaký náskok na poslední kilometry, ale nejde to. Přecházím do chůze. Ještě to zkouším, dosahuji toho, že soupeře nevidím při ohlédnutí přes rameno, ale dál už se v běhu neudržím. Nechávám se vystřídat.

Úsek 11 - Začátek Tróji, kolem zoo, za lávku do Stromovky. Angelika běží, jedu
Angelika běží jak může, ale taky moc nemůže. Poslední kilometry se hrozně vlečou. Ale teď míjíme (a cítíme) zoo, je jasné že už jsme doma. Zdá se, že v zoo nikdo není. Zvláštní, je krásně. U Trójského zámečku nás dobíhá a předhání soupeř. Nasadil zdatnějšího běžce. To nemůžu dopustit! Seskakuju z kola a dávám ho Angelice. Sundaváním bundy už se nezdržuji.

Úsek 12 - Lávka do Stromovky až cíl v loděnici. Angelika jede, já běžím
Můj drtivý finiš
Je to marné, nechytím ho. Našetřil si síly na finiš a teď to prodal, já toho schopen nejsem. Běžím jak můžu, ale vzdaluje se mi. Kašlu na to, zvolňuji a soustředím se na důstojný závěr. Běžíme kolem kanálu s divokou vodou. Hezké. Poslední zatáčka a doběh do cíle. Zvedáme ruce a finišujem společně.

Konečně v cíli. Dávám si jeden Braník a koušu do uzeniny nevalné chuti a mám toho dost. Později určitě převáží pozitivní pocity, ale teď jsem vyšťavený jak vymačkaný citrón. Chvilku se motáme po prostoru cíle, kontrolujem umístění ve výsledkové listině (poslední nejsme!) a jedem domů.

Teď, s odstupem jednoho dne, převládá spokojenost. Jde o úžasnou akci, do které je ale třeba jít s rozmyslem a zkušenostmi. Velká vzdálenost a těžký terén na mraze chyby nepromíjejí. Je nutné hodně pít. Je nutné udělat si pár minut na odpočinek a najíst se. Pak si to člověk užije na maximum. Takže příští rok?