pondělí 4. února 2013

Jak si půlmaratónsky pohovět v německých lázních

Jsou běhy, které v člověku zanechají rozpačitý dojem a jsou i takové, nad kterými jen pokrčíte rameny. Pak jsou takové, ze kterých odcházíte spokojeni a naštěstí jsou i takové, ze kterých jste nadšeni. A právě to poslední se povedlo na našem letošním prvním půlmaratónském výletu.
Volba padla na Bad Füssing, lázeňské městečko na německo-rakouském pomezí nedaleko českých hranic. Zlákala mně možnost užít si počátkem února koupačku v termálních lázních, která je pro běžce a jeho doprovod v ceně běhu, i příslib rychlé rovinaté trasy. Při zařizování jsem navíc s potěšením zaznamenal, že i většina hotelů v této lokalitě nabízí vlastní termální bazén. No neberte to.
Čtyři hodiny cesty autem z Prahy utekly jako voda a v sobotu po poledni jsme si v hale místních lázní vyzvedávali startovní čísla. Uvítal jsem, že uvnitř byla i pozvánka na večerní pasta party. Takže co jsme ušetřili za večeři, to jsme vzápětí vrazili do nákupu funkčních pamětních triček.
Podmínky pro běh se zdály být ideální - lehce nad nulou, silnice vlhké, ale čisté, bez sněhu. To ovšem platilo večer. Ráno před startem leželo před hotelem několik centimetrů čerstvého sněhu a bylo lehce pod nulou. Trochu mně přepadly chmury a zalitoval jsem rozhodnutí nebrat si s sebou trailové boty, ale Němci dostáli své pověsti a než jsme dosnídali, sníh ze silnic zmizel a zůstal jen mimo silnice a chodníky. Úžasný národ!






















Přesto ale bylo citelně chladno, a při čekání na start všichni svorně poskakovali, podupávali a jinak rozhýbávali krevní oběh. Nakonec jsme se ale dočkali, a salva z pušek místních myslivců nás vyslala na trať. Tou dobou se lehce rozsněžilo a vydrželo to tak po většinu závodu. Sněžení tak nějak hezky dotvářelo kulisu celého běhu, který vedl z větší části mezi poli.
Po startu jsem se snažil držet se taktického plánu - vůbec nevím jak na tom jsem s formou, v lednu jsem kvůli nejrůznějším chrchlacím, smrkacím a zubním lapáliím naběhal bídných sto dvacet kilometrů, takže bude lépe odstartovat na jistotu a ani potom se nepouštět do žádných větších akcí. Ale já jsem zkrátka ten typ běžce, co si plány vždy děla zcela zbytečně. Každý běh je jiný a nemá smysl slepě se držet plánu, pokud aktuální situace neodpovídá původním předpokladům. Já předpokládal, že se mi nepoběží nic moc. Ale ono mi bylo fajn. Každou chvilku jsem vyhodnocoval jak mi je a nic mně nenutilo zvolňovat. Teda ne že by úplně vše bylo ideální - někde na druhém kilometru jsem zaznamenal něco pohyblivého pod prsty pravé nohy, pravděpodobně kamínek v botě. Zvažoval jsem zastavení a vyklepání boty, ale zas tak mně to neštvalo. Později na hotelu jsem zjistil, že to byla pecička z jablka v ponožce. Nechápu jak se tam dostala.
Cesta vedla ven z městečka do polí. Nebylo příliš na co koukat, stále jen pole, sem tam po pár kilometrech vesnice. Vesnice většinou taky znamenala občerstvovací stanici, které byly bezchybné - vždy začínaly teplým čajem, kterým jsem já také končil. Víc nebylo třeba. Teplý čaj je na běhu mrazem k nezaplacení. Angelika volila ionťák, který servírovali také teplý. Inu, Německo.
Někde kolem poloviny trati jsem začínal uvažovat o tom, že by pro mně tenhle půlmaratón nemusel být jen jedním z mnoha, ale že mám našlápnuto na slušný čas. Tedy, slušný v mém podání, jinak nikterak zaznamenáníhodný. Telefon mi hlásil "average pace" někde kolem pěti minut pěti vteřin na kilometr, takže kdybych ještě trochu zrychlil, bude to útok na osobní rekord. Pozitivně naladěný jsem pokračoval dál.
Příjemný pocit po těle se mně držel až někam na záčátek devatenáctého kilometru. Tam začala vystrkovat drápky krize. Přestávaly stíhat plíce, takže jsem na pár vteřin konkrolovaně zvolnil tempo. Ale už nebylo na co se šetřit, takže jsem s vidinou osobáku nadosah opět přidal. Podle propočtu by to těsně mohlo vyjít ... a ono ne! Půlmaratónská distance je za mnou a cíl nikde! Teda ne že by nikde, ale ještě pořádný kus přede mnou. Šlapu do toho co se dá a cíl je tu. Ale podle GPS o dvě stě metrů dál než měl být. A já byl v cíli o 35 vteřin za osobním rekordem. Tak teď co s tím? Ale vem to čert, zkrátka jsem si dobře zaběhal na perfektně připravené akci.
Účastnická medaile na krk (skleněná!), termofolie na záda, chvilku se vydýchat a jdu číhat na Angeliku:
A je tu





















I Angelika zůstala jen minutku za osobákem, chladný německý venkov nám svědčí.
Dobojováno a teď zbývá užívat si příjemností, které běhání také přináší: dobře se najíst, dobře se napít a relaxovat, třeba večer v termálním bazénu na střeše hotelu:


Potřebujete vyfotit? Pořiďte si dítě!


DETAILY BĚHU