pondělí 1. října 2012

Moje třetí Běchovice - proč mi stále nejdou?

Tak v první řadě bych si asi měl odpovědět na otázku, proč se tam opakovaně chodím trápit. Vždyť je to desítka, to znamená distance která mi moc nesedí. Mnohem radši mám půlmaratóny a maratóny. Trať také nic moc, je poměrně těžká, samé dokopce a skopce, prostředí kolem trati bych neoznačil za lákavé a fandící davy také nikde. Navíc obtížná logistika, kdy start je úplně jinde než cíl. A čas startu mé kategorie je v poledne, což je pro můj biorytmus ta nejhorší doba. Tak proč se vracím?
Za prvé to mám z Počernic kousek na start, takže Běchovice beru trochu jako "domácí" závod. Navíc účastnit se stošestnáctého ročníku něčeho, z toho na vás dýchne tradice a konzervatismus. A hlavně proto že jsem se tak rozhodl. Moc rád koukám na ty sedmdesátileté staříky, co se na start staví už třeba po padesáté. Kdybych toho tak v tom věku byl schopen já!
Letos jsem šel na start s jasným cílem napravit ostudu z loňského roku, kdy se mi Běchovice hrubě nevydařily a čas se blížil padesáti čtyřem minutám. Za vinu jsem to dal příliš ostrému tempu po startu a překvapivě teplému počasí. V hlavě jsem si zformuloval plán pro letošní rok - první 3-4 kilometry běžet vyloženě v klidu a na pohodu, a když to půjde tak si potom zrychlit. Co se počasí týká, to dlouho vypadalo rozumně, i když v neděli bylo od rána nepříjemně jasno. Přesto však teploty nelezly vysoko a dostávaly se jen někam k patnácti stupňům.
Angelika si také dala za cíl zlepšit čas z loňského roku a ideálně ho dostat pod hodinu. To nebylo nereálné, natrénováno na to má.
Předstartovní momenty jsme si užili v naprosté pohodě a sledovali start inline bruslařů i veteránů. Pak přišel čas vypustit na dráhu Angeliku. 
Angelika je ta vpravo, nikoliv dáma uprostřed
Poslední fotka, pusa na rozloučenou, štrůdl žen se vydává ku Praze a já zůstávám na startu sám. Poslední půlhodinku využívám k rozhýbání těla. Doteď jsem se snažil držet se ve stínu a tělo je z toho trochu ztuhlé. Ještě si rychle odskočit a už je taky čas postavit se na start. Nekoná se žádná předstartovní show jako na masových bězích v centru, taky jen utrousí do mikrofonu že start je za dvě minuty a o dvě minuty později už jen beze slov vystřelí z pistole (tedy, pravděpodobně vystřelili, já vzadu nic neslyšel). Pomalu se šinu ke startovní bráně, probíhám, zapínám tracking v telefonu a zas vidím ten krásný pohled na dlouhého hada běžců sbíhajících do běchovického dolíčku. Snažím se myslet na plán pro tento závod a nespěchat. Krátce po startu se úmyslně zavěšuji za poměrně pomalého běžce a nechávám se brzdit. Trasa tohoto běhu je zrádná, neustále klesá nebo stoupá a je tam velmi těžké držet konstantní tempo. První dva kilometetry jsou lehce z kopce a rychlý start tam u mně vede pokaždé k tomu samému - zahltím se a mám problém zbytek běhu udýchat. Tentokrát to jde. Hlídám si abych nebyl moc rychlý a držím se kolem pěti minut na kilometr.
Nejen že mně Angelika dohání v rychlosti,
navíc je dávno přede mnou v eleganci.
Na třetím kilometru si kontrolně vyhodnocuji jak to jde a jsem spokojený. Snad jsem to nepřepálil, běží se mi celkem dobře. Pokud bych něco změnil tak asi boty. Obul jsem velmi lehké Mizuno Aero, které jinak používám jen když se odhodlám potrénovat intervaly anebo na krátké ostré běhy. Ale moc se nehodí třeba na takovouto desítku, kterou běžím přes paty. Tlumenější oblíbené půlmaratónky (Mizuno Precision) by mi tu asi odvedly lepší službu. Tak snad příště. Na polovině trasy si stále držím rychlost těsně pod pět minut na kilometr, ale tuším že teď to začne být obtížnější. Začíná stoupání směrem k přemostění Průmyslové a i když rychlost ještě držím, čím dál víc ji cítím na plicích.
A jsme na sešupu do Hrdlořez. Zrychluji někam ke 4:30 na km a i když nohy jsou na tom dobře, mám čím dál větší problém svůj běh udýchat. Začíná to být boj.
Mám to za sebou, pocity hrubě smíšené




A to mně ještě čeká to nejlepší - výběh na Žižkov. Všechny dřívější úvahy o tom že by bylo hezké tu neztratit rychlost jsou pryč a v hlavě mám jediné - hlavně to vyběhni. Zpočátku to není tak zlé. Tempo pořád připomíná běh a já se metr za metrem sunu ke Spojovací. Někde v polovině kopce potkávám Evžena se Sárou a plácnu si s ní pro štěstí, snad to k něčemu bude. V těchto místech ale asi taky došlo k další taktické chybě, místo abych se trochu pošetřil pro finiš, předběhl jsem docela dost lidí, kteří zde ve stoupání zvolnili. Naplno jsem to pocítil nahoře na Spojovací, kilometr a půl před koncem na začátku Koněvovy. Místo abych tu zrychlil a nachystal se na finiš, mám totálně zahlcené plíce a nejsem schopen jakkoliv přidat. Rychle zvažuji - má smysl se takhle dál ploužit, nebo si radši na chvíli povolím, nadechnu se a zkusím se znovu rozběhnout? Volím variantu b) a na dvacet nebo třicet metrů přecházím do chůze a vydýchávám se. Kolik ztrácím, čtvrt minuty? Vem to čert. Znovu se rozbíhám a bojuju s táhlým stoupáním Koněvky. Předbíhám nejstarší veterány co startovali hodinu před námi (aspoň něco) a vyhlížím cíl. Těsně před cílem už opět běžím rozumným tempem pod pět minut na kilometr, ale je mi jasné (a časomíra to bezohledně potvrzuje), že padesátiminutovou hranici jsem nepokořil. Je to padesát jedna a něco k tomu. Takže žádná oslavná gesta, jen další čárka v seznamu protrápených desítek.
Celý běh měl vlastně očekávaný scénář - prvních šest až sedm kilometrů šlo docela dobře, pak jsem se zahltil v seběhu do Hrdlořez a výběhu na Žižkov, abych nebyl schopen zafinišovat. Tudíž podobné jako vloni, akorát že tam jsem odpadl o něco dřív a čas byl o tři minuty horší. Takže mé nejlepší Běchovice jsou stále ty první, kde mi opravdu pomohlo špatné počasí (déšť a vítr). Co jiným vadí, to mně vyhovuje.
Úplně jinak to má Angelika - ta tu letos zaběhla svůj osobák na 10km a dala je pod 56 minut. Budu muset odkoukat jak to zlepšování dělá, jinak mně za chvíli dožene.