Dva býci jsou nyní železní (a jeden se málem utopil)

Když jsem zde zhruba před rokem líčil tristní zkušenost ze svého prvního triatlonování, slíbil jsem si, že na sobě do příštího roku trochu zapracuji, abych zas nebyl pro ostudu. A co se nestalo...

Ukládání kol do depa

Zkušenost ukázala, že v běhu problém není a potrénovat musím plavání a kolo. Co se plavání týče, tak když jsme si jednou byli s rodinou trochu zaplavat v bazénu, objevil jsem tam pohlednou trenérku malých dětí, vzal jsem si na ni telefonní číslo a nikdy jsem na něj nezavolal. Asi mi došlo, že čas, který bych strávil v neoblíbené vodě je časem, který bych nemohl strávit oblíbeným běháním.
S kolem jsem se do toho opřel o poznání rázněji. Koupil jsem si své první trekové kolo (dosud jsem vždy jen používal kolo po někom poděděné) a je-li zrovna hezky, jezdím na něm do práce. Což je denně 2x 13 kilometrů. Ano, nic moc, ale aspoň něco.
Protože sebevědomí mi nechybí, výše uvedený trénink podpořil mé rozhodnutí přihlásit nás s Angelikou na Železného býka, dost náročnou soutěž, kde si ráno střihnete malý triatlon (400m plavání, 16km brutálními lesními krpály na horském kole a 4 km běhu), v poledne se vyrazí na 48km těmi samými kopci na horském kole a odpoledne si pak dáte finálních 10km běhu. No není to nádhera? S Angelikou jsme oba narození ve znamení býka, takže soutěž nám šitá na míru. Samozřejmě do toho nepůjdem s jinou ambiocí než ve zdraví dokončit. Aspoň si zas jednou hrábneme na dno. I když, nahlédnu-li zpětně na své příspěvky na tomto blogu, jako bych si v poslední době hrabal na dno dost často...

Za chvíli se vrhnu do zrádných vln rybníka Olšovce

A je to tu.
Už zase stojím na břehu rybníka a strašně se mi do něj nechce. K obvyklému odporu z přírodní stojaté vody se přidává ještě únava z nevyspání a z horka předchozích dní a tuším, že tohle může být vážně průšvih. Angelika spolu s ostatními ženami a se štafetáři odplavala už před čtvrt hodinou, mně to čeká teď. Zazní startovní výstřel, vrhám se do vody a sápu se kupředu. Ostatní mizí mohutným kraulem v dáli, já se pomalu šinu vpřed a tak nějak utvářím koncovou skupinku s dvěma podobnými neplavci. Dnes mi to opravdu nejde. Voda je teplá, špatně se mi dýchá a rychle mně opouští síla. Na trase musíme obeplavat dvě bójky a po té druhé zamířit k cílové bráně zpět na břeh. Zuby nehty se dostávám k druhé bójce a dochází mi, že už opravdu nemůžu. Většina plavců už je na souši a nasedají na kola. Mně ještě chybí nějakých sto padesát metrů. Zmocňuje se mně panika. Jsem uprostřed rybníka, zcela bez síly a nevím co s tím. Přetáčím se na záda, vesluji rukama pozadu směrem k cíli a snažím se trochu si takhle odpočinout. To velmi zaujalo pořadatele na loďkách, kteří nás z bezpečnostních důvodů doprovází. Když se opět přetočím do správné polohy a pokouším se o chabá prsa směrem k cíli, s nadějí mně sledují, že třeba začnu signalizovat SOS. Nemám k tomu daleko. Sice vidím cíl, ale připadá mi zcela mimo dosah. Zvažuji, jestli je menší ostuda nedokončit závod a požádat o pomoc, nebo utopit se v rybníku Olšovec. Ze zoufalství hrabu nohou pod sebe a zázrak! Zlehka se dotýkám bahnitého dna. Hurá, dnes nezemřu!
Olšovec je naštěstí velmi mělký rybník a posledních padesát metrů mohu dokončit pomalými přískoky vpřed. Zcela vysílený se vyškrábu z vody na kobereček a potácím se směrem k depu. Ještě slyším, jak moderátor komentuje mé počínání eufemismem "asi spíše rekreační plavec". První disciplína z pěti je za mnou, dokončil jsem ji na krásném posledním místě a to nejlepší co o ni mohu říct je to, že jsem přežil.

Angelika vrací kolo do depa a jde na běžeckou část triatlonu

Dobíhám ke kolu, nazouvám boty, natahuji tílko, nasazuji helmu a vyrážím na cyklo část triatlonu. Kolo sice není moje silná disciplína, ale cokoliv je lepší než plavání a to mi vrací život a optimismus do žil. Na tomto místě je asi vhodné podotknout, že to není moje kolo. Pořadatel doporučuje horské kolo, a já i Angelika, horského kola nemajíc, jsme si je museli půjčit v půjčovně.

Ze startu je to přímo do kopce. Nejprve po asfaltu, potom po štěrkových a kamenitých cestách. Po několika kilometrech se dostávám na lesní pěšiny, na kterých se odehrává většina trasy. Stále prudce nahoru a dolů, často slušné bahenní lázně. Nahoru to tlačím zuby nehty, dolů zuřivě brzdím, protože se bojím. Blátivá místa se někdy dají projet, někdy se dají objet, občas je nutné kolo nějak pronést. Naštěstí i toto tempo stačí k tomu, abych předjel asi tři nejpomalejší cyklisty. Takže po plavání jistý posun kupředu. Po šestnácti kilometrech se dostávám zpět do depa, odkládám kolo a helmu a konečně se jdu proběhnout.
Čtyři kilometry uběhnou jako voda, předběhnu pár spolubojovníků a konečně jsem v cíli triatlonu. Angelika dorazila chvilku přede mnou a stihla mně tedy nafotit. První část za mnou, úplně poslední nejsem, žiji, takže zatím úsměv a optimismus.
Máme zhruba hodinku na vydechnutí, převlečení a doplnění energie a už musíme na start bikemaratonu.
DETAILY BĚHU

Kdopak by se kola bál!

Čeká nás 48 kilometrů stejným terénem jako na triatlonu, takže kopce, kopce a kopce:

Pro mně, coby nováčka dlouhých MTB závodů, šlo o akci plnou nových zjištění. Tak například je dobré mít na kole držák na lahev. Já ji tam neměl, a tak jsem jel celou trasu s plastovou lahví matonky na zadku za gumou od šortek. Od rybníka vede cesta skrz vesnici Jedovnice do další vesnice, kde se stáčí do lesa a začíná mi opravdové peklo na dvou kolech. Většina kopců se sice dá na nejnižší převod vyjet, ale stojí to opravdu hodně sil. Některé jsou ale natolik strmé, že nezbývá, než sesednout a rezignovaně tlačit. Sjezdy jsou pak o zabití. Žádný asfalt, žádný štěrk, jen čistokrevný les, plný kořenů, šutrů a podobných nástrah. Ve sjezdech mi řídítka tlučou do zpocených rukou a já si musím vybrat, jestli budu schytávat všechny jejich údery, nebo jestli povolím stisk a řídítka mi ze zpocených dlaní vyskočí. Už vím, proč mají ostatní rukavice.
Bojuji kopec za kopcem, sjezd za sjezdem, občas se před někoho dostanu, častěji se dostává někdo přede mně. Trochu mne zlobí, že nikde není žádný kilometrovník a já tak vůbec netuším, jak jsem daleko. Konečně se objevuje občerstvovací stanice, jediná na trati. Naštěstí vím, že má být někde na osmadvacátém kilometru. Takže jsme někde za půlkou. Chvíli se tu zdržím, padá do mně jeden kelímek tekutin za druhým, sezobu i něco jednohubek se sádlem, sýr, salám. Skvělá nabídka.
Jedu dál, nohy jsou hned o něco silnější. Každou chvilku chytnu nějaký hmyz do obličeje, nejčastěji do očí. Už chápu, proč ostatní mají brýle. Na trati přibývá opravdu těžkých míst, kde se měníme v cyklokrosaře a kola musíme bahnem pronášet. Myslím na Angeliku, ta musí trpět.
I já už toho začínám mít opravdu vážně dost. Tenhle závod není pro mně, ten je pro ty, co mají nesrovnatelně víc naježděno, především těžkým terénem. Konečně dlouhý sjezd, dostávám se z lesa zpět na cesty a za chvíli jsem v cíli. Druhý závod za mnou, zbývá už jen běh. Bolí mně záda, ruce i zadek. Už vím, proč mají ostatní cyklošortky s polstrovaným pozadím. Do startu běhu je půl hodiny. Trnu, jestli to Angelika stihne.

Pěkně z první řady. Jinak to nešlo.

Stíhá to. Dvě minuty před startem běhu se objevuje na dohled. Vzhledem k tomu, že cíl bikemaratonu je zároveň startem běhu a lidé už jsou nastoupení na startu a Angelika se k nim blíží odzadu, musím jí hulákáním "Pozor, ještě jeden závodník" prorazit místo v davu. Angelika projíždí cílem, zahazuje kolo, sundavá helmu a rovnou se jde postavit na start. Pěkně do první řady. Stylové.

Ještě deset kilometrů a jsou z nás Železní býci

Můj úsměv už je čirá přetvářka

Pokud jsem si myslel, že deset kilometrů dám klidně i o půlnoci a poslepu, asi jsem nepočítal s tím, co se mnou udělá ranní triatlon a odpolední bikemaraton. Tělo už se běhání dost vzpouzí. Hlavně mu asi v pět odpoledne vadí, že naposledy jedlo v půl osmé ráno a nějaký ten energetický výdej tu během dne byl. Síla chybí. Dopředu se sunu pomalu. Zde musím vyzdvihnout připravenost organizátorů. Někdo by řekl, že čtyři občerstvovací stanice na deseti kilometrech jsou zbytečný luxus. Na většině desítek co jsem kdy běžel není ani jedna. Nám, kandidátům na titul Železný býk, přišel vhod každý důvod proč na chvíli přejít do chůze.Tahle desítka je trochu náročná i psychicky, protože jsou to dva okruhy a do druhého už se mi opravdu nechce. Ale kdo chce být býk, musí zatnout zuby a dokončit.
Je to tady. Probíhám cílem a slavím. Takhle dobitý jsem dlouho nebyl. Chvilku si vydechnu a jdu číhat na Angeliku a nafotit její finiš. Taky to zvládla. Ode dneška se můžeme navzájem titulovat "Býku!".

Je po všem

Ó hory, ó hory, vy mi dáváte...

Snad konjunkce Slunce s Jupiterem, snad přemíra sebevědomí, snad zlomyslný zásah štěstěny jsou toho příčinou, že se mi během jednoho měsíce sešly v osobní termínovce tři opravdu těžké kopcovité běhy. A to prosím mně, člověku z nížin, kopci nepolíbenému.

Nejprve jsem se protrápil dvěma šáreckými okruhy na ŠUTRu54, o čtrnáct dní později jsem důvěrně poznal novohradské kopce na Silva Nortica maratónu, a teď stojím na startu další výzvy - Krakonošovy pětadvacítky.
Vlastně se na trať opravdu těším. Jediné, co mně trochu straší je samotný začátek. Na pěti kilometrech se musím dostat o víc než pět set metrů výš. Z centra Vrchlabí nejkratší cestou k rozhledně na vrcholku Žalého. Pokud to zvládnu, mělo by následovat dvacet víceméně pohodových trailových kilometrů s krásnými výhledy. 
Ani zbytek rodiny nebude zahálet. Angelika by sice možná běžela, ale radši si dá s dětmi desetikilometrovou pěší túru Vrchlabí - checkpoint Strážné - Vrchlabí.

Angelika a Zuzka na startu K10

Já na startu B25, to v ruce je mapa

Počasí je na startu sice pěkné, ale poměrně neběžecké - teplo a jasno. Občerstvení organizátoři zajistili na každých zhruba pět kilometrů, ale to je pro mně v tomto terénu a počasí málo, takže si nesu vlastni vodu.

Začátek je přesně takový, jak organizátoři slibovali - strmě do kopce. Zpočátku to ještě jde, všichni zvolna běží. Ale sotva vyběhneme z města, úhel stoupání se ještě zvýší. Chvílemi přecházíme do chůze. Po dvou kilometrech následuje krátká rovinka, jsme v oblasti rekreačních chat. Ale jdeme opět do kopců, vybíháme, či spíš vycházíme dlouhou louku. O kus dál vidím vleky, v zimě je to zřejmě sjezdovka. Tempo je zoufalé, nemá to nic společného s během. Sotva se vyškrábeme na vrchol louky, vcházíme do lesů. Rozbitou stezkou přímo vzhůru. Tady nelze o běhu ani uvažovat. Až těsně před vrcholkem se dostáváme na standardní turistickou cestu. Jsme na pátém kilometru u rozhledny na kopci Žalý. Můj čas po pěti kilometrech - 42:30. Strašné. Navíc jsem asi ještě nikdy nebyl po pěti kilometrech tak vyřízený. Ale teď už to může být jen lepší.







O něco lepší to je. Cestou z kopce se konečně normálně rozbíhám, ale přesto cítím, že nohy jsou úplně vysílené. Což se krásně ukazuje pod nejbližším kopečkem - normálně bych ho bez potíží vyběhl, ale teď si zase pomáhám chůzí. Snad se nohy časem proberou.
Běžím krásnou širokou cestou po hřebenech kopců, v zimě se určitě jedná o populární běžkařskou stezku. Přicházejí seběhy a ty mně baví. Je sice dost pracné hlídat si kam šlapu, současně sledovat značení abych nezabloudil a ještě se kochat okolím, ale stejně si to užívám. Nohy ožily a roviny i lehká stoupání už běžím bez problémů. Terén je dost členitý. Od lesních pěšin, přes běžkařské magistrály až po rozbité asfaltky kolem horských chat. Chvíli dokonce běžím i po hlavní silnici, která mně přivedla na občerstvovačku u Michlova mlýna. Po ní následoval velmi vypečený úsek vysokou mokrou trávou do prudkého kopce, kdy se nohy bořily do bláta a louží. Běžet se to prostě nedalo. Navíc jsem si vůbec nebyl jistý, že jdu správně, v této části nebylo kam umístit značení.
Následoval úsek po úbočí kopce, takže relativní rovina, kde se dalo dobře běžet. Ta mně přes Herlíkovice přivedla na poslední kontrolu, Strážné.
To už jsem se cítil úplně v pohodě, do nohou se vrátila síla, cíl byl nedaleko a cesta vedla převážně z kopce. Navíc jsem na trati potkal Angeliku s dětmi a ti mně stihli nafotit.


Zbytek cesty byl až na několik extrémnějších částí pohodlný a rychlý, až jsem byl najednou zpět ve Vrchlabí a pořadatelé mně směrovali k cíli.
V cíli mi berou číslo, škoda, nebudu mít památku. Já si hlavně spěchám opláchnout obličej od soli, popiji něco vody, čekám na Angeliku s dětmi a vyhodnocuji.
Cíle jsem rozhodně splnil - mezi horskými běžci jsem ani zdaleka neskončil poslední a s časem 2:32 jsem spokojený. Na začátku ve stoupání jsem se sice propadl na samý chvost startovního pole, ale jen co se profil trochu srovnal, pár míst jsem vybojoval zpět.

Takže ok.

DETAILY BĚHU

Moje maratónská poznávací túra Novohradskými horami

Maratón v rámci Silva Nortica jsem si stanovil jako jeden z vrcholů letošní sezóny a těšil jsem se na něj jako malý kluk. Nezklamal.
S touto akcí už mám své bolestivé zkušenosti. Před třemi lety jsem se coby začínající běžec zúčastnil na půlmaratónské distanci, a vlivem horka, kopců, špatných bot a minima zkušeností jsem skončil na hranici kolapsu téměř na chvostu startovní listiny.

Běžecké celebrity samozřejmě vyžadují zvláštní přístup,
například přidělení prémiových startovních čísel.
Mimochodem - 1001101 je binárně 77, takže dva šťastlivci!

Nyní, o tři roky později, jsem už sice zkušený půlmaratónec, ale podobně nezkušený maratónec, takže vlastně opakuji stejnou chybu, jen ve větším měřítku. A pak že chybami se člověk učí...
Počasí nám letos vyloženě přálo. Deštivu a chladnu dám rozhodně přednost před třicítkami, které jsem tu zažil posledně. Navíc po celou dobu bylo jen krásně zataženo a nespadla snad ani kapka. Ideální. Pravda, na startu bylo sice trochu chladno, ale to se snese.
Doprovázela mně Angelika, která si dala půlmaratónskou dávku. Po mém startu musela v Horní Stropnici dvě hodiny čekat na ten svůj, ale aspoň mně zvládla nafotit při náběhu do druhé, těžší a delší, poloviny.

Po startu vybíháme z Horní Stropnice po pěkné asfaltce jižně, směrem k rakouským hranicím. Připojuji se ke skupince podobně rychlých běžců a vedeme klasické řeči nikam  nespěchajících maratónců. Skupinka drží pohromadě jen asi do čtvrtého kilometru, kdy se odbočí na rozbitou polní cestu a přijde první táhlé stoupání. Každý přepne na své vlastní kopcové tempo. Tady taky poprvé vidím, s čím budu bojovat celých dalších čtyřicet kilometrů - louže a bláto. Asfaltu je na trati minimum, nejčastěji jde o lesní cesty, polní cesty, štěrk a podobně. Ale zatím jsem plný síly a užívám si to. I když je celkem chladno, nepodceňuji pitný režim. Na každé občerstvovačce dva až tři kelímky vody, výjimečně ionťáku. Cesta se stáčí k severu a nějakých šest kilometrů běžíme krásným lesním prostředím směrem na Nové Hrady. Do nich vede další pěkný kopeček, pak si město pěkně proběhneme dokola i s náměstím a po schůdcích zpět do přírody. Teď běžíme po téměř neexistující pěšině po úbočí blátivého svahu, dost to klouže, až mám trochu strach, že se ve svahu neudržím a sjedu dolů. Ale je to paráda.
Vbíhám do Terčina údolí. To je parkové prostředí s lesními prvky, zámečkem, potoky, lávkami a vodopádem. Dělá to nějaké čtyři kilometry místy dost divokého terénu, ale je to krása. Jsem na nějakém patnáctém kilometru, pořád ještě plný síly, ale také plný endorfinů, takže si běh parádně užívám, lidem okolo rozdávám úsměvy a cením zuby na fotografy.
Na konci Terčina údolí je zřícenina hradu Cuknštejn a u něj občerstvovačka. Dobíhám k ní v balíku dalších běžců. Omývám si osolený obličej, popiju něco vody a vyrážím dál. Ostatní to tu pojímají ležérněji a nespěchají zpět na trať. Takže po vzoru pilotů formule 1 získávám několik pozic dobře zvládnutou zastávkou v boxech.
Další dva kilometry jsou polními cestami a je to hlavně o slalomu mezi loužemi. Pak kousek silnice a jsem zpět v Horní Stropnici, kde mají půlmaratónci pár minut do startu. Udělám jim trochu show, zamávám Angelice a jdu na druhou, těžší půlku.


Zatímco v první půli jsem si zcela bez potíží hlídal průměrnou rychlost na cca 5:45, bylo jasné, že teď půjde dolů. A skutečně, o kilometr dál začíná prudké stoupání k Dobré Vodě. A ne že by cesta k ní vedla civilizovaně po silnici. Dusáme vzhůru po louce, která ze všeho nejvíc připomíná sjezdovku v létě. Je zarostlá vysokou trávou, jen je v ní prosekaná asi metr a půl široká cesta, kterou stoupáme vzhůru. Nikdo neběží, všichni jdeme. Po chvíli cesta odbočuje do lesa, ale stále příkře vzhůru. Po dalším kilometru se konečně dostáváme na silnici. A, sláva, běžíme z kopce. Tedy chvilinku. Je tu vesnička Dobrá Voda a v ní občerstvovací stanice. Mám jí vskutku zapotřebí. Piju spoustu vody, po tom stoupání jsem i v chladnu celý zplavený. Skousnu i kus banánu. S nadějí se vracím na silnici že poběžím dál z kopce, ale ne, pořadatel mně posílá do strmého svahu do lesů nad vesnicí. Ach jo. Tak se zase pár set metrů škrábu do svahu, kde nelze o běhu ani uvažovat. Potom se dostávám na klasickou lesní cestu, která už nevede do svahu, ale po vrstevnici po úbočí kopce. Konečně. Dá se běžet. Nohám se najednou moc nechce, předchozí kilometry stály dost paliva, ale jde to. Dalších pár kilometrů je lesem, chvíli nahoru, chvíli dolů ale dá se pořád běžet. Najednou opět silnice a vesnice, Hojná Voda. Malebná vesnice v lesích, ale dost zchátralá a do značné míry asi i opuštěná. Na konci vesnice další občerstvovací stanice a po ní opět do lesů.
Opět jeden z nejhezčích úseků trati, opravdový přírodní běh. Lesní cesty, kaluže, výmoly, kořeny, šutry... bylo nutné hlídat každý krok, klouzalo to, ale bylo to dlouhé a krásné. Nejhorší stoupání už bylo za námi, takže cesta teď vedla víceméně lehce z kopce. Po krátkém asfaltovém úseku přišla odbočka na rozbité polní cesty mezi loukami s kravami. To už byl nějaký pětatřicátý kilometr a začínal jsem toho mít vážně dost. Chůzi už jsem volil i v takových stoupáních, kde bych jindy běžel. Naštěstí těch úseků není moc, cesta je převážně z kopce.
Ještě jeden krásný lesní úsek s divokou přírodou a poslední občerstvovačka. Je mi špatně, z gelů mám rozhozený žaludek, zkouším sníst kousky chleba se sýrem. Docela to pomáhá. Běžím dál. Zase na silnici. Cedule čtyřicátý kilometr. Hurá, už jen kousek. O kus dál cedule "Už jen čtyři kilometry do cíle". Cože? Věru nestadardní maratón. Ale co, mně na nějakém tom kroku navíc nesejde. Pozitivní je, že odteď to je stále jen po silnici a konstantně z kopce. Už cítím cíl. Přes pole už vidím Horní Stropnici.
Konečně v cíli. Na posledních metrech ještě zafinišoval celou dobu za mnou běžící Mirek Vostrý a zkazil mi fotky :-)

DETAILY BĚHU