Ó hory, ó hory, vy mi dáváte...

Snad konjunkce Slunce s Jupiterem, snad přemíra sebevědomí, snad zlomyslný zásah štěstěny jsou toho příčinou, že se mi během jednoho měsíce sešly v osobní termínovce tři opravdu těžké kopcovité běhy. A to prosím mně, člověku z nížin, kopci nepolíbenému.

Nejprve jsem se protrápil dvěma šáreckými okruhy na ŠUTRu54, o čtrnáct dní později jsem důvěrně poznal novohradské kopce na Silva Nortica maratónu, a teď stojím na startu další výzvy - Krakonošovy pětadvacítky.
Vlastně se na trať opravdu těším. Jediné, co mně trochu straší je samotný začátek. Na pěti kilometrech se musím dostat o víc než pět set metrů výš. Z centra Vrchlabí nejkratší cestou k rozhledně na vrcholku Žalého. Pokud to zvládnu, mělo by následovat dvacet víceméně pohodových trailových kilometrů s krásnými výhledy. 
Ani zbytek rodiny nebude zahálet. Angelika by sice možná běžela, ale radši si dá s dětmi desetikilometrovou pěší túru Vrchlabí - checkpoint Strážné - Vrchlabí.

Angelika a Zuzka na startu K10

Já na startu B25, to v ruce je mapa

Počasí je na startu sice pěkné, ale poměrně neběžecké - teplo a jasno. Občerstvení organizátoři zajistili na každých zhruba pět kilometrů, ale to je pro mně v tomto terénu a počasí málo, takže si nesu vlastni vodu.

Začátek je přesně takový, jak organizátoři slibovali - strmě do kopce. Zpočátku to ještě jde, všichni zvolna běží. Ale sotva vyběhneme z města, úhel stoupání se ještě zvýší. Chvílemi přecházíme do chůze. Po dvou kilometrech následuje krátká rovinka, jsme v oblasti rekreačních chat. Ale jdeme opět do kopců, vybíháme, či spíš vycházíme dlouhou louku. O kus dál vidím vleky, v zimě je to zřejmě sjezdovka. Tempo je zoufalé, nemá to nic společného s během. Sotva se vyškrábeme na vrchol louky, vcházíme do lesů. Rozbitou stezkou přímo vzhůru. Tady nelze o běhu ani uvažovat. Až těsně před vrcholkem se dostáváme na standardní turistickou cestu. Jsme na pátém kilometru u rozhledny na kopci Žalý. Můj čas po pěti kilometrech - 42:30. Strašné. Navíc jsem asi ještě nikdy nebyl po pěti kilometrech tak vyřízený. Ale teď už to může být jen lepší.







O něco lepší to je. Cestou z kopce se konečně normálně rozbíhám, ale přesto cítím, že nohy jsou úplně vysílené. Což se krásně ukazuje pod nejbližším kopečkem - normálně bych ho bez potíží vyběhl, ale teď si zase pomáhám chůzí. Snad se nohy časem proberou.
Běžím krásnou širokou cestou po hřebenech kopců, v zimě se určitě jedná o populární běžkařskou stezku. Přicházejí seběhy a ty mně baví. Je sice dost pracné hlídat si kam šlapu, současně sledovat značení abych nezabloudil a ještě se kochat okolím, ale stejně si to užívám. Nohy ožily a roviny i lehká stoupání už běžím bez problémů. Terén je dost členitý. Od lesních pěšin, přes běžkařské magistrály až po rozbité asfaltky kolem horských chat. Chvíli dokonce běžím i po hlavní silnici, která mně přivedla na občerstvovačku u Michlova mlýna. Po ní následoval velmi vypečený úsek vysokou mokrou trávou do prudkého kopce, kdy se nohy bořily do bláta a louží. Běžet se to prostě nedalo. Navíc jsem si vůbec nebyl jistý, že jdu správně, v této části nebylo kam umístit značení.
Následoval úsek po úbočí kopce, takže relativní rovina, kde se dalo dobře běžet. Ta mně přes Herlíkovice přivedla na poslední kontrolu, Strážné.
To už jsem se cítil úplně v pohodě, do nohou se vrátila síla, cíl byl nedaleko a cesta vedla převážně z kopce. Navíc jsem na trati potkal Angeliku s dětmi a ti mně stihli nafotit.


Zbytek cesty byl až na několik extrémnějších částí pohodlný a rychlý, až jsem byl najednou zpět ve Vrchlabí a pořadatelé mně směrovali k cíli.
V cíli mi berou číslo, škoda, nebudu mít památku. Já si hlavně spěchám opláchnout obličej od soli, popiji něco vody, čekám na Angeliku s dětmi a vyhodnocuji.
Cíle jsem rozhodně splnil - mezi horskými běžci jsem ani zdaleka neskončil poslední a s časem 2:32 jsem spokojený. Na začátku ve stoupání jsem se sice propadl na samý chvost startovního pole, ale jen co se profil trochu srovnal, pár míst jsem vybojoval zpět.

Takže ok.

DETAILY BĚHU