úterý 5. května 2015

Naše železnická prvomájová prověrka popáté

Naše termínovka má několik neměnných dat: prvního ledna Novoroční běh Horními Počernicemi, poslední neděli v září Běchovice a prvního května Železňák-Cidliňák, kopečkovatá silniční desítka. Letos už popáté. Do Železnice to sice máme hodinu autem, ale už jsme s místní atmosférou jaksi sžití a nejet by nám přišlo líto. Navíc mám příležitost potkat tu své ex-kolegy, které jsem letos hanebně opustil.
Tomáš, já a Angelika. Podle velikosti.
Letos jsme se sešli ve stejné sestavě jako loni. Já s Angelikou, Tomáš a Honza. Honza se kdesi skrýval a objevil se až pět minut před startem, takže nestihl naše společné focení. Podezřívám ho, že do poslední chvíle tvrdě trénoval. Před startem jsme tedy stihli prohodit sotva pár slov, ale nevadí, čas bude po běhu.
Na start jdeme každý se svými plány. Angelika jen tak se proběhnout, já si chci otestovat vyšší než obvyklé tempo, Tomáš chce ukořistit prestižní titul Skokan roku (který loni získal Honza, který ho podědil po Angelice) a Honza si chce otestovat nohu, která se zotavuje ze svalového zranění.
Je odstartováno. Na úvod nás čeká kolečko po místním náměstí, potom ven z města a do kopce. Ještě na náměstí se ke mně připojuje Honza a přátelsky mi sděluje, že se hodlá držet těsně za mnou. Proč mi to dělá? Pro mně to znamená snažit se mu utéct. Vyrážím tedy s pocitem štvaného srnce.
Na že by to na úvod něco významného znamenalo, tempo tu tradičně přepálím každý rok. Úvod je celkem rovinatý, kopec přichází až mezi druhým a třetím. Je to takový poctivý, táhlý, kilometrový stoupák, který člověka pořádně rozdýchá. Tady mi to ve srovnání s ostatními jde. Každou chvíli někoho předbíhám, nikoho před sebe nepouštím. Kdyby se tu rozdávaly vrchařské prémie, mám jí. Nahoře se to otáčí, předběhnutí jdou přede mně, pošetřili síly.
Angelika finišuje
Tříkilometrový střední úsek je jen lehce zvlněný, držím tempo kolem 4:30. Ve vhodný moment kouknu za sebe a vidím že Honza se drží plánu, tj. mně. Je mi jasné, že ho za sebou dlouho neudržím, čeká nás dlouhý seběh a v těch je lepší, i bez formy. 
A je to tak, někde mezi sedmý a osmým ho začínám zdržovat, takže jde přede mně. Že prý se ho mám držet. Nepřichází v úvahu, běžím na své maximum a plíce víc nedovolí. Naopak si trochu povolím abych popadl dech a jen se snažím udržet si ho na dohled. Daří se to až zpět do Železnice, kde nás čeká obávaný kopec Kostelák a cílová rovinka. V úvodu kopce přejdu na pár kroků do chůze abych popadl dech, zatnu zuby a vyjedu nahoru plíce neplíce, zbývá asi 300 metrů do cíle, ještě roztáčím nohy do pořádného běhu a mám to za sebou.
Honza už v cíli oddychuje dobrých 40 vteřin, přeji mu to, dohnal mě k osobáku. Dám si trochu vody a jdu si k autu převléct tričko. V cíli potkám Tomáše, zrovna doběhl, s útokem na Skokana to vzal vážně a také si atakoval osobák. Na Angeliku taky nečekáme dlouho.
Nakonec byli všichni spokojení. Honza mě předběhl a dal si čas nad plán, já také, z Tomáše je úřadující Skokan. Jen Angelika přišla zkrátka, jednak si osobák nevylepšila a navíc jsem ji nemohl prvomájově políbit pod rozkvetlým stromem, protože je na železnickém náměstí všechny prořezaly tak, že nemělo co kvést. Tak snad příští rok...