čtvrtek 31. srpna 2017

Ze silničářů plážoběžci - Bałtycki półmaraton brzegiem morza

Jsou situace, kdy vám nějaká akce padne do oka a je to láska na první pohled. Pro mě to byl nález tohoto závodu v polské termínovce. Ten běh má vše, co od dobrého závodu čekám. Prázdninový termín, atraktivní lokalitu (najděte si poloostrov Hel na mapě, úžasné místo) a celá trasa pískem podél moře, takže něco nového, dobrodružného a s vůní soli.
Pravda, jsou tu i nevýhody. Na Hel je to z Prahy bratru 900 kilometrů, což je autem na hranici snesitelnosti, jiné způsoby jsou buď nesmyslně drahé (letadlo + auto) nebo pomalé (vlaky). Takže náročný prodloužený víkend. Je to pro nás návrat do Polska po čtyřech letech, tehdejší půlmaraton přes kopec Ślęża je náš dosud nejmrazivější závod. To nyní nehrozí, obávám se spíš veder, ale to se nakonec nepotvrdí.
Zadařilo se, ve čtvrtek se řádně uježdění ubytováváme v hotelu nevalné kvality. Pátek máme na regeneraci, vyzvednutí startovních čísel a prohlídku okolí.
V sobotu máme brzký budíček a improvizovanou snídani na pokoji. Ty řádné jsou až od osmi a to je pro nás pozdě. Vyrážíme na nádraží, odkud nás má místní vláček svézt jednu stanici na start. Vláček ale nejede, možná jsme neporozuměli místnímu jízdnímu řádu. Po deseti minutách čekání vzdáváme a rozhodneme se ujít ty čtyři kilometry pěšky. Není to situace, kterou bychom neznali. Totéž se nám stalo v Palermu. Ujdeme sotva půl kilometru a přežene se kolem nás onen zpožděný vláček. Nu což, naše chyba.
Na pláž se tak dostaneme asi patnáct minut před startem. Tím padá můj původní plán vyzkoušet si, v jakých botách se mi pískem poběží nejlépe. Volím mezi lehounkými Mizuno Aero, klasickými silničkami Mizuno Rider a těžkými krosovkami Mizuno Kien. Žádné speciálky do písku pochopitelně nemám. Nakonec se rozhoduji pro Aera. Mám je asi tak šest let a neběhám v nich prakticky vůbec, vyhodnotil jsem je jako příliš tvrdé. Do písku by ale mohly být akorát. Ve hře je i varianta běžet naboso. Být to pět kilometrů, šel bych do toho. Ale půlmaraton je dost a nohy na to nejsou zvyklé, tak je nechci zbytečně trápit a ohrožovat. Na startu zjišťuji, že bosoběžců je zhruba polovina, Polákům se tato disciplína přeci jen trénuje lépe.
Sledujeme start maratonců, kteří vybíhají krátce před námi. Na první pohled nás zaujme jejich velmi pomalý pohyb pískem. Je jasné, že osobní rekordy zde dnes padat nebudou.
Startujeme pěkně z chvostu

Při našem startu se to potvrzuje. Odrazová noha místo aby svižně posunula tělo kupředu, tak lehce podjede a zahrábne se do měkkého písku. Všichni okamžitě míříme k moři. Bezprostředně u vody je písek mokrý a tvrdší. Zato je tu riziko, že náš ošplouchne nejbližší vlna. Bosoběžcům je to jedno a klidně běží i mělčí vodou. My textiláci se zpočátku chováme, jako by v moři byla místo vody kyselina sírová. Jakmile se vlna blíží, uskakujeme do hlubšího písku. To nám vydrží zhruba kilometr. Pak průběžně docházíme k závěru, že jde o příliš pomalý a únavný způsob jak běžet půlmaraton. Rezignujeme a v komplikovanějších místech si zkrátka necháváme boty zalít vodou. Běžet se dá i s mokrýma nohama. Subjektivně se s nezvyklým terénem dost peru, nejsem schopen chytit dlouhodobě udržitelné tempo, pořád se děje něco, na co musím reagovat a jsem pomalý.
První desítky metrů...

Na konci třetího kilometru nás čeká obrátka a po ní deset a půl kilometru stále rovně pláží podél moře. Po obrátce ze mě padá počáteční napětí, přicházím jak na to, zrychluji a začíná mě to pořádně bavit. Klíčem je moc vodu neřešit. Volit ideální stopu na hranici mokrého písku a zdaleka se vyhýbat suchému, měkkému, hlubokému. Voda je přítel, suchý písek nepřítel. Z toho vyplývá, že se velmi špatně předbíhá. Ideální stopu volí všichni, ale ta jen jen pro jednoho běžce. Pokud chcete před někoho, musíte buď vodou, nebo to zkusit vnější stopou, to ale občas končí komickým zpomalením a předběhnutí se nepovede. Je to jako když autem najedete do velmi hluboké louže nebo do písku. Okamžitě nebezpečně spadne rychlost.


Teď je běh krásný. Nohy jsou sice mokré, ale zatím lehké, pláže jsou ještě prakticky prázdné, lidé teprve tráví snídani a pomalu vylézají z hotelů. Po jedné ruce prázdné pláže, po druhé ruce ničím nerušené nekonečné moře, přede mnou linie dělící písek a vodu které se musím držet a nic víc. Krása. Tohle u jižních moří nezažijete, tam jsou pláže rozparcelované mezi hotely a nikdo vás tam nenechá běžet víc než pár desítek metrů. Tady je třicet kilometrů krásného volného písku. Luxus.
Tedy ne že by to nebylo těžké. Běh podél moře má tu nevýhodu, že jste nakřivo. Jedna noha je pořád celkem výrazně výš než druhá, což vede k nepříjemnému napětí v kotnících a kolenou. Ale užívám si to a zvolna se posouvám startovním polem dopředu. Nejvíc mě baví složitější místa, kde nás velmi prudký břeh zažene hlouběji do moře a já jsem v něm najednou téměř po kolena. Skvělé.
Kdesi v první polovině

Před druhou obrátkou řeším další problém. Celkem bych si odskočil. Ale jak na to? Mohu opustit víc než padesát metrů širokou pláž a jít někam ke keříku. Pomyšlení na to brodit se pískem několik minut tam a zpátky se mi vůbec nelíbí. Nebo prostě zastavit a začít mezi ostatními běžci močit do moře? Sice razím teorii, že běžec nesmí být stydlivý, ale tohle je i na mě moc, na to jsem asi příliš velký slušňák. Budu to muset vydržet. 
Na čtrnáctém kilometru je druhá otočka a já začínám zjišťovat, že nejen že mi těžknou boty, ale že je v nich i velmi nepohodlně málo místa a začíná to dřít. Písek. Voda by problém nebyla, jenže s každou vlnou se mi do bot naplaví i trocha písku, což se po hodině a půl už dost projevuje. Zvažuji možnosti. Mohu to zkusit vydržet, ale víc se mi líbí myšlenka dát zbytek naboso. Ještě chvíli to zkouším, ale je jasné, že bych dokončil jen za cenu bolesti a odřených prstů u nohou. Odstavuji se do hlubokého a zouvám boty. Nasazuji je na ruce a běžím dál. Zjišťuji, že jsem to nedomyslel. Písek byl nejen v botách, ale i v ponožkách. Nohy jsou teď sice volnější, ale těžké ponožky běh trochu komplikují. Znovu přemýšlím. Sundat i ponožky? Další ztracené vteřiny? Ne, budu to muset vydržet, běžím dál.
Ponožkoběžec před cílem
Bez bot mi drobně klesá tempo, naboso neumím běhat tak efektivně a trochu víc se bořím, bota přeci jen zabírá větší plochou než chodidlo. Navíc se všechen písek v ponožkách přemístil do špičky a ta se mi při každém kroku bimbá před prsty. Ale je mi to jedno, celý běh jsem se snažil stáhnout počáteční zoufalé tempo aspoň pod šest minut na kilometr, což se s přehledem povedlo, takže už se neštvu.
Pláž už je slušně zalidněná a protože nejde o masovou akci s vyloučením veřejného provozu, trochu válečům a koupačům vadíme. Mají tendenci stoupnout si přesně do mé ideální stopy, nechat si omývat vodou nohy a zasněně hledět do moře. Beru na ně poměrně malé ohledy. O něco ohleduplnější se snažím být vůči dětem, co si patlají z písku rybníčky a přehrady, ale občas je to o fous. Ale abych lidem nekřivdil, někteří nás berou jako zajímavou atrakci, fandí a chtějí si plácat. Když naznačím, že si mohu plácnou leda tak botou, někteří to sportovně přijímají, jiní ruce stahují.
Blíží se cíl, díky zcela rovné trase a nulovému převýšení vidím nafukovací cílovou bránu už dva a půl kilometru před koncem. Než se k němu dostanu, tak to ještě trvá, ale pak už je to jen pár desítek metrů hlubokým a hotovo. Nejsem jediný kdo končí s botami na rukách, jiní je mají uvázané tkaničkami kolem krku, další je nechali na obrátce v naději, že jim je organizátoři třeba přivezou.
Medaile na krk, spousta vody, vyzvednout batoh z úschovy a jdu nafotit finiš Angelice.
Dva ponožkoběžci v cíli
 Angelika finišující

Po běhu se cítím zcela v pohodě. Jasně, únava tu je, ale odběhl jsem to bez krize a nezvyklou trasu i povrch jsem si maximálně užil. Stejně tak i Angelika. Neodoláme a požádáme jednoho z běžců o vodní fotku ve velebném Baltu:

Ani výsledek není tak špatný jak jsem se obával, ač zpočátku na chvostu, nakonec jsem se prokousal masou ostatních až do první třetiny výsledkové listiny.
Druhý den sedáme do auta a vydáváme se na dalších devět set kilometrů zpět do Prahy. Odjíždíme se vzpomínkami na krásný závod a já i s lehkou lítostí, že jsem se nepřihlásil na plný maraton. Zážitků mohl být dvojnásobek. Škoda.

DETAILY BĚHU