Beskydy: lanovkou nahoru, přežít kopce, během dolů.

Rozhodnutí zajet si na závod Běhej Lesy Bílá padlo po naší loňské účasti na povedeném závodě okolo Karlštejna stejného pořadatele. Závod nás nalákal atraktivním formátem, kdy se startuje intervalově po vyvezení lanovkou na kopec nad vesnicí Bílá. V nadšení nad objevem další pěkné akce jsem tak trochu pominul fakt, že pro Pražáka je v České republice jen málo vzdálenějších míst.

Osud nám navíc zpestřil prázdniny přáním našich dětí zúčastnit se festivalu Colours of Ostrava, což jsme sice operativně využili k naplánování pohodové letní cyklodovolené Ostrava - Praha, ale současně to znamenalo, že se na beskydsko vypravíme během tří týdnů už podruhé.
Z výše uvedeného popisu by se mohlo zdát, že půjde o pohodovou seběhovou akci. Tak to rozhodně není. Start je sice výše než cíl a na trati naklesáte nějakých 600 metrů, ale 400 také nastoupáte a to řádným krosovým terénem.
Aspoň to počasí že bylo milosrdné. Večer před startem přišla z Čech do Beskyd bouřka a změnila tropická vedra na vcelku příjemné léto.
Pracovní povinnosti mi bohužel překazily původní plán zmizet z Prahy v pátek už kolem poledne a vyhnout se tak dopravní špičce, ale i tak jsme do penzionu poblíž Bílé dorazili ve vcelku rozumných devět večer.
Start je naštěstí až druhý den po obědě, takže byl čas i na procházku po okolí. Ta byla fajn, bohužel jsem ji neuváženě zakončil smaženým sýrem k obědu, což jsem si později na trati téměř dvě hodiny v kuse vyčítal. Takže rada všem méně zkušeným běžcům: smažák krátce před startem horského běhu nejíst.

Stoupáme na start

Start byl tedy trochu zvláštní. Po startovním výstřelu (který se nepovedl kvůli selhání zbraně) nenásledoval výběh, ale jen velmi volný posun směrem k lanovce, která nás postupně vyvážela do horského sedla. Takže deset minut čekání na lanovku, sprint k lanovce, deset minut cesta vzhůru a až potom opravdový start. Ale stálo to za to.  

Stoupáme

První polovina trati se ostře vlní. Většinou se běžet dá, ale některá stoupání se musí vyjít. Za povrch nám slouží vše co příroda nabízí, lesní stezky, štěrkovky, kamenité cesty, tráva a spousta louží po noční bouřce.
Vlhko dělá svoje a po chvíli jsem zcela promočený. Na třetím kilometru míjíme ceduli "Pozor, státní hranice" a po hraniční stezce běžíme dalších osm kilometrů. Trasa je to pěkná, lesy, loučky, sem tam nějaká chata, ale většinou samota.
Na desátém kilometru probíháme vesnicí Bílá, ovšem jinou částí, než kde jsme startovali, kde zrovna probíhá jakási slavnost česko-slovenské vzájemnosti, vyhrává cimbálovka, tančí lidé v krojích a voní grilované maso. Hezké, ale nezdržím se.
Zvláštní je rozprostření běžců na trati. Na standardních závodech se po několika kilometrech startovní pole rozskupinkuje podle rychlosti a běží spolu lidé přibližně podobné výkonnosti. Zde ale, kvůli lanovkovému intervalovému startu, neustále dobíhám pomalejší, kteří startovali přede mnou a předbíhají mě rychlejší, kteří startovali dost po mě.
Terén se mnou dělá své, potvrzuje se, že krosy moc neběhám a neumím je. Už někde kolem poloviny toho začínám mít celkem dost. Buď se škrábeme to pro mě neběhatelných kopců, nebo tytéž kopce sbíháme, ovšem úzkými blátivými či kamenitými stezkami, kde se bojím o zdraví a proto hodně brzdím. Srovnávám s jinou letošní horskou akcí, Štědrákovským paramuťákem. Ten byl z hlediska nastoupaných metrů asi o něco náročnější, ale to stoupání bylo po krásné silnici. To mi celkem sedělo. V ostrých lesních krpálech se trápím. O nafouklém, tlačícím žaludku nemluvě.
Na polovině trati začíná dlouhý seběh.
Seběh sice nabízí možnost stáhnout průměrné tempo do přijatelných hodnot, ale současně je i zklamáním. Vede nejprve po luxusní široké a rovné štěrkovce, která posléze přejde v širokou a luxusní asfaltku. Z hlediska tempa i únavy dobré, ale jinak trochu nuda.
Tři kilometry před koncem trať opět trochu ožívá, opět trochu stoupáme a vrací se i přírodní úseky. Nakonec závěrečný seběh na úroveň startu, lávka přes potok, běh podél parkoviště a mám to za sebou.

Angelika finišující

 

Pěkná dřevěná medaile na krk, pořádně zavodnit, vyzvednout batoh a počkat na Angeliku, známá to pozádovní procedura.
Oba jsme slušně vyřízení, ale spokojení, tak to má po závodě být. Výhodou horských běhů je, že nemá smysl srovnávat čas s jinými závody, protože každý je jiný. Myslím, že jsem zaběhl celkem slušně a v konkurenci krosových fandů jsem se umístil v první polovině, takže spokojenost.
Teď sednout do auta, přežít večerní přejezd do Prahy a vstříc dalším zážitkům!


DETAILY BĚHU