Náš dlouhý Nový rok, část první: Curych

Nad naším novoročním programem obvykle nemusíme příliš přemýšlet. Už roky se vždy prvního ledna v 10:30 stavíme na start Novoročního běhu Horními Počernicemi. Tentokrát mě ale zaujal pohled na kalendář: Nový rok vychází na pátek, čili po něm je ještě volný víkend na regeneraci. To si vyloženě říká o nějakou větší akci. Už roky pokukuji po Novoročním maratónu v Curychu, který startuje přesně o Silvestrovské půlnoci, a první minuty a hodiny nového roku tam strávíte na trati. Hezká bláznivina, přesně v duchu toho, co mám rád. Ale zase by mi bylo líto přijít o účast na domácích Horních Počernicích. A nešlo by to stihnout obojí? Stačilo na chvíli sednout k počítači a po chvíli bylo jasno: bude to náročné, ale půjde to.
Pro nápad dvou novoročních běhů v jeden den se podařilo získat i Angeliku, která má u všech mých projektů pochopitelně právo veta (a neváhá ho používat). Sláva, Švýcarsko se stane další zemí, která ochutná podrážky mých běžeckých bot. Na Silvestra v osm ráno tedy přijíždíme na ruzyňské letiště a o chvíli později z něj odlétáme do Curychu. Následuje cesta tramvají z curyšského letiště do centra, ubytování v nejlevnějším hotelu široko daleko, oběd v McDonaldu, nákup studené večeře v supermarketu, prohlídka centra města za neustálého lehkého mrholení a zjišťování, jakže to pojedeme na start, který není v centru města, ale v asi patnáct kilometrů vzdáleném Schlierenu.

31. 12. 22:00, odjezd z centra Curychu S-Bahnem na start

Večer nabíráme síly poleháváním na hotelu a před desátou vyrážíme na nádraží. Tam zjišťujeme, že curyšské hlavní nádraží je opravdu velké a složité místo. Chvíli přebíháme mezi nástupišti. Správné je to, na kterém jsou i jiní lidé v běžeckých botách. Ve Schlierenu následuje dvoukilometrová procházka deštíkem na start, který je v místní tělocvičně. Vystojíme si frontu na číslo, podepíšeme, prohlášení, že organizátor v žádném případě vůbec za nic neručí a jdeme se nachystat.

31. 12. 23:00, příprava na start

Kdyby nepršelo, počasí by bylo ideální. Je asi 5 stupňů nad nulou, bezvětří. Trať má být v podstatě bez převýšení. Jedinou záludností je, že jde o členitý přírodní povrch mimo zástavbu a kromě pár metrů při přebíhání mostů je zcela neosvětlená. V propozicích píší, že čelovky jsou velmi doporučené. S čelovkami je to těžké. Ta moje, zhruba tři roky stará za pár korun od Vietnamců, mi na podzim dosloužila. Angelika dosud žádnou neměla, ale Ježíšek ji jednu pěknou přinesl. Mně nikoliv, proto poběžím bez čelovky. Ostatně nebudu sám, jak se tak na startu rozhlížím, nemá ji zhruba každý desátý. Na tmavou mikinu oblékám žlutozelené triko ze Zátopkova zlatého týdne, když už neuvidím, tak ať jsem aspoň vidět.

31. 12. 23:55, za 5 minut startujeme

Pár minut před startem si jdeme stoupnout do koridoru a mně dochází jedna záludnost, která mě v důsledku bude stát několik minut. Start (a cíl) jsou ve sportovní hale, ve které Garmin opravdu nechytne GPS signál. Někdo by nad tím možná mávl rukou, ale mě to opravdu vadí. Nechci mít záznam závodu bez úvodních několika set metrů, než se signál chytne. Pokud nechci obětovat data, musím obětovat čas. Přesně úderem půlnoci slavnostně startujeme, při průběhu startovní branou hodinky ještě nezapínám. Jakmile vyběhneme z haly, zastavuji a chytám signál. Trvá to minutu, možná minutu a půl. Během této doby mě úplně všichni předbíhají. Jakmile se chytne signál, zapínám si běh a vyrážím na stíhací jízdu. V tom je ovšem další komplikace. Trasa je jedna z nejužších, co jsem kdy zažil. Sotva dva metry široká štěrková stezka podél řeky, pochopitelně zcela ucpaná pomalými běžci s tendencí houfovat se. Kdo zažil masové městské akce, zná to. U menších běhů to problém nebývá, tohle je ale masová akce (cca. tisíc lidí) na velmi úzké trati. První čtyři kilometry jsou proto běh stylem brzda/plyn, což zdržuje a stojí hodně sil. Ale o nic nejde, tohle není běh, kde bych měl ambice lámat rekordy. Někde na těchto čtyřech kilometrech jsem pravděpodobně i předběhl Angeliku, ale vůbec jsem to nezaznamenal.

1. 1. cca. 00:30, pátý kilometr, před první občerstvovačkou

Krom své stíhací jízdy a předbíhání celého startovního pole si také užívám atmosféry na trati. Nemá chybu. Kolem nás ohňostroje, trať v obydlenějších místech lemovaná pyrotechnikou, pochodněmi a hořícími koši, všude zápach spáleného střelného prachu. Škoda, že je výrazně oblačno a není moc vidět do dálky. Naštěstí přestalo pršet, takže běžecké podmínky jsou ideální. Jen trať je bohužel samá louže.
Půlmaratónská trať je tvořená dvěma okruhy, z nichž každý znamená pět kilometrů podél řeky, přeběh řeky, pět kilometrů po druhém břehu zpět a opět přeběhnutí řeky po mostě.  Po prvním přeběhu mostu se dostávám k první občerstvovačce a hodnotím ji velmi vysoko: vše, co podávají, je příjemně teplé, takže se to dobře pije a nestudí. Dávám si kelímek čehosi cosi sladkého, buď je to čaj nebo ionťák, vlastně ani nevím. Od tohoto bodu se konečně tempově dostávám zhruba mezi své a můj běh začíná být plynulejší. Má to ale i svá úskalí. Doteď jsem se prodíral hejny světlušek a vlastně jsem díky čelovkám ostatních docela dobře viděl. Teď je to složitější. Nemůžu si dovolit běžet úplně sám, protože by to mohlo špatně dopadnout. Protilehlá strana řeky, kudy teď běžím, je přírodnějšího rázu než ta první. Okolo jsou stromy, trať místy tvoří klasický lesní povrch, tedy i kořeny a kamení. Ty jsou sice pečlivě označené reflexním sprejem, ale to vidím, jen pokud mi na ně někdo posvítí. Vždy se musím držet za někým osvětleným a rozmyslet, mohu-li si dovolit předběhnout ho a přijít o světlo. Jsem takový světelný parazit.

1. 1. cca. 00:55, průběh sportovní halou na polovině

To už jsem na konci prvního okruhu, přichází osvětlený úsek přeběhnu mostu po silnici (jediný asfalt na trati) a sportovní hala, kde si dám kolečko tělocvičnou a opět vyběhnu do druhého kola. Ještě si tu dám kelímek teplé vody, je tu umístěna druhá občerstvovačka.
Druhé kolo už má sportovnější ráz než první okruh. Nikdo mě nebrzdí, po paměti vím, kde je rovný povrch a já můžu běžet naslepo, ale i tak do toho nemůžu jít úplně naplno. Stejně je to běh od světlušky ke světlušce. Coby správný parazit se vždy přisaji na nějakého hostitele, chvíli žiji z jeho světla a pak ho opustím a mířím za dalším.
Subjektivně se cítím dobře. Před startem jsem se bál, jak se tělo zvládne přizpůsobit startu v nezvyklý čas, ale zdá se, že jsem noční běžec. Běží se mi fajn. Dál si jedu svou stíhací jízdu, předbíhám jednu světlušku po druhé a s výjimkou rizikovějších úseků stále lehce stupňuji tempo.

1. 1. cca. 01:50, můj finiš

Ty nejviditelnější známky novoročních oslav ustaly někdy kolem jedné hodiny, teď už se běží ve správném tichu a tmě, jen je stále ve vzduchu cítit spálený střelný prach. Z pohledu mého výkonu se všechno vyvíjí tak, jak má. Jak se pomalu blíží cíl, stupňuje se moje tempo i pocit únavy. Síly jsem si nakonec rozložil dobře, cílem probíhám s pocitem, že je to tak akorát, dál bych už v tomto tempu běžet nemohl. Za cílem odbočuji z trati, na které ještě budou dál kroužit maratónci, nechám si na krk pověsit medaili a doplňuji tekutiny. Odcházím nahoru na tribunu převléknout se do suchého trička a pak mířím zpět k cíli nafotit Angeliku. Ze závodu mám dobrý pocit, byť jsem startoval zcela poslední, nakonec jsem spolehlivě v první polovině mužských půlmaratónců.

1. 1. cca. 02:20, Angelika finišující

I Angelika závod hodnotí pozitivně, tohle nebyl závod, kde by si dávala nějaké výkonnostní cíle a je spokojená, že dokončila zcela bez potíží.
Zvažujeme, dáme-li si sprchu zde, ve sportovní hale, nebo až na hotelu a nakonec volíme druhou variantu. Vydáváme se na nádraží a propočítáváme, kolik budeme mít času na odpočinek. Moc to nebude, v pět ráno nám jede tramvaj na letiště. Náš dlouhý Nový rok ještě zdaleka nekončí.

1. 1. 03:00, nádraží Schlieren, jedeme zpět do Curychu

DETAILY BĚHU