úterý 9. září 2014

Kdopak by se kopců bál? My tedy ne.

Náhoda, mé přehnané sebevědomí, či snad nějaká vyšší moc tomu chtěly, že jsem si naplánoval tři těžké dlouhé terénní běhy do čtyřech víkendů. Před dvěma týdny náročné Lipno, příští sobotu na první ročník běžecké Jizerské 50 a teď stojím na startu Baroko půlmaratónu v Plasech, což také není žádný pohodový asfalt. Což o to, na trasu se těším, jen nohy nějak nemají čas se vzpamatovat.
Do Plasů jsme dorazili v pátek večer po práci, vyzvedli si startovní čísla, okoukli zvenčí starobylý klášter a ubytovali se v místním penziónu. Ubytování by bylo příjemné nebýt toho, že tam současně s naším nocováním probíhala svatba a já musel dlouho do noci poslouchat staré popové hitovky reprodukované nepříliš talentovaným nájemným klávesistou. Angelice Michal David nevadil, spokojeně spala.
Ráno jsme posnídali, odhlásili se a vyrazili na start. Prošli jsme sponzorské stánky, pozorovali sympatické předstartovní hemžení a už byl čas přesunout se do koridoru. Tam jsme byli společně s maratónci. Většinou se cítím podivně provinile když startuji na kratší distanci než ostatní, ale tentokrát jsem byl rád, že jsem zvolil jen půlku. Nohy pořád nejsou fit, trať je těžká a navíc se dělá docela teplo. Navíc my půlmaratónci jsme tu jednoznačně v přesile.
Před startem
Po startu

Úvodní kilometr vede okolo velké louky, která tvoří zázemí závodu. Jelikož se v jednom místě udělal tak trochu močál, musí se běžet jen úzkým pruhem trávy. Znamená to hned na úvod slušný šprajc, musíme si dobrou půlminutku počkat, než se přes toto místo dostaneme. Dokončujeme úvodní kolečko (1 km), vbíháme do druhého (20km) a hurá do lesa. První kilometry vedou po úzkých pěšinách, kde mám problém s pomalejšími běžci. Startoval jsem s Angelikou dost zezadu a dá mi celkem práci propracovat se do míst, kde běžím s podobně rychlými běžci. Ale nijak mně to nestresuje, tahle akce rozhodně není pokusem o osobák.

Hned na úvod lesa přichází táhlé, zprvu lehké, později ostřejší stoupání. Jsem zatím celkem při síle, nemám problém ty tři kilometry vyběhnout. Ve srovnání s Lipnem jde o nevýznamné zvlnění. Ovšem slušně mě to rozdýchalo a nahoře už jsem byl docela propocený.
Po hezkých lesních úsecích následoval krátký silniční a pak další stoupání, tentokrát polními cestami. Tady mně jedno prudké stoupání přinutilo přejít nakrátko do chůze, ale stačilo pár kroků si vydechnout a zas to šlo. V těchto místech se od nás odpojili maratónci a nás na trati ubylo. Následoval krátký seběh k první občerstvovací stanici, která přišla docela vhod. Dva kelímky vody do mně jen zasyčely. Pak ještě chvíli do kopce a následoval velmi příjemný seběh zpět do lesů. Tento střední úsek byl asi nejhezčím místem trati. Běželo se po vrstevnici stezkou po úbočí prudké stráně, takže si člověk musel hlídat každý krok, zejména kotníky. Z hloučku běžců se utvořil souvislý vláček, pěšina byla tak úzká a strmá, že se předbíhat nedalo. Cesta se klikatila kolem lesních chatek, po chatrných lávkách přes potoky a vůbec byla velmi sympaticky členitá.
Už jen kousek do cíle
Ale to už jsme se přes další občerstvovačku dostávali do poslední třetiny. Opustili jsme lesní pěšiny a dostali se na široké lesní a polní cesty, kde se sice dalo pohodlně předbíhat, ale už to nemělo to pravé krosové kouzlo. Několikakilometrové roviny byly chabou náhradou lesních pěšin.
Do pořádného lesa jsme se dostali až na posledních tři a půl kilometru, když se začalo sbíhat dolů na Plasy. Ze silnice se odbočilo do trávy a pak do lesa na krásný krosový úsek, kde jsem si užíval každý krok. Vědomí relativní blízkosti cíle, krásného terénu a ostrého seběhu mi dělalo moc dobře. Na posledních dvou kilometrech už parkové cesty Plas lemovali diváci a příjemně fandili. Poslední kilometr jsme opět museli nakroužit kolečko kolem louky než nás nechali proběhnout cílovou branou. Čas těsně pod dvě hodiny. Vzhledem k náročnosti trasy ho beru všemi deseti.
Zvolňuji tempo na výklus a pokračuji k autu, kde beru pití a mobil, abych nafotil Angelice finiš. Ještě mi zbude dost času na posedávání na obrubníku a fandění ostatním. ale není to dlouhé čekání. Angelika náročnou ale hezkou trať zdolává opatrně a s rozvahou, avšak o půl hodiny rychleji než na Lipně.
 Chvíli posedíme, trochu se opláchneme, využijeme piva a těstovinového salátu v ceně startovného a vydáme se na cestu ku Praze. Můj krosový trojboj pokračuje už za týden, tentokrát na severu.


DETAILY BĚHU