neděle 26. dubna 2015

Milovická míle: jak se i zážitkový běžec může dostat na bednu

Začalo to docela nenápadně. Angelice se kolega v práci pochlubil že také začíná běhat, a že se o víkendu zúčastní u nich v Milovicích závodu na jednu míli. A že součástí je i delší závod. A že jestli nechceme přijet. Inu, proč ne. Je to týden před prestižním Železňákem-Cidliňákem, ideální doba dát si rychlostní test.
V sobotu jsme tedy podnikli rodinný výlet do Milovic. Nejdřív s dětmi do místního zábavního parku. Tam jsme pochopili, že naši puberťáci už z atrakcí pro malé děti vyrostli. Z celého rozsáhlého parku je zaujala jen jízda v BVP po místním tankodromu, houpačkami a prolejzkami okázale opovrhovali. Pak jsme chvíli poseděli v hospodě a šlo se na start.
Chvíli před naším startem vyrazili na trať místní mílaři. Už tady jsem pojal podezření, že na závod pravděpodobně nepřijelo mnoho elitních borců. Z výsledných časů vítězů jsem usoudil  že bych se mezi nimi asi neztratil. Zvláštní pocit, nemívám ho často.
Zatímco spousta našich účastí na závodech patří do kategorií zážitkových, kde není šance zaběhnout rychlý výsledek, tentokrát jsem byl rozhodnutý skutečně se potrápit a dát závod ve vysokém tempu.
Nic moc mě netrápí, dva dny jsem neběhal abych si odpočinul, tak proč by ne. Angelika se z boje o dobrý čas tak trochu sama vyřadila večerním posezením s kamarádkou za účasti ohýnku, špekáčků a dvou lahví lihoviny a návratem po půlnoci. Vzhledem k tomuto nezodpovědnému hendikepu nakonec ještě slušně zabojovala.
Na startu dvouokruhového běhu na 5,4km se nakonec sešlo asi 30 lidí, někteří vypadají celkem nasportovaně, takže svá očekávání vracím do obvyklých kolejí, tedy že budu závodit opět jen sám se sebou. Start tomu napovídá, přehání se přede mně spousta rychlíků. To se mění za druhou zatáčkou, kde zjišťuji dvě věci. Za prvé tohle je opravdu vhodný trénink na Železňák-Cidliňák, protože najednou běžíme do docela ostrého kopce. Za druhé řada rychlíků už po pěti stech metrech odpadla a já jsem ve vedoucí skupince. Nevídáno.
Naše vedoucí skupinka má asi šest členů. Mladý manželský pár (na fotce výše ta paní po mé levé ruce a muž hned za ní) přede mnou, oba běží lehce, elegantně a zdánlivě na půl plynu. Na ty nemám. Za nimi já a asi tři muži okolo mě, za námi velká mezera. Na konci stoupání následuje zatáčka a asi kilometrový pozvolný seběh. Na pořadí se nic nemění, jen vedoucí pár se nám o něco vzdálí. Následuje druhé, krátké, ale dost ostré stoupání. Na vršku zatáčka a návrat směrem zpět k Milovicím, silnice se lehce vlní. Ujímám se vedení v naší miniskupince, zbytek slyším těsně za sebou.
Na kraji Milovic následuje ostrý seběh do městečka. Miniskupinku už tvoříme jen dva, já a borec těsně za mnou. Obíháme budovu místního úřadu a vbíháme na asfaltku kolem hřiště, kde je start a cíl. Borec za mnou nasazuje k ostrému finiši a jde přede mně. Nevidím k tomu důvod, jsme teprve v polovině. Na to samé ho upozorňuje pořadatel mikrofonem: "Co děláš? Čeká tě ještě druhé kolo." Chlapík vypadá dost zaskočeně, zvolňuje a já jdu pohodlně před něj.
Náběh do druhého kola, kolega s druhým nepočítal

Druhé kolo jsem běžel víceméně sám. Vedoucí pár jsem ještě zahlédl v prvním stoupání, měli na mně asi sto padesát metrů náskok. Zde jsem i setřásl kolegu co před chvílí bláhově finišoval. V následném dlouhém seběhu jsem do toho ještě o něco víc šlápl. Sice mě to rozdýchalo na hranu únosnosti, ale věřím že už závod dovedu do úspěšného konce. Poslední ostré stoupání, dvanáct set metrů do cíle. Vybíhám ho zvolna, opatrně, nahoře si dopřávám krátký luxus půl minuty chůze za účelem popadnutí dechu. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Stejně se zbytek trati snažím běžet jako o život a užívám si zcela nezvyklého pocitu že asi doběhnu mezi prvními.
Můj drtivý finiš
Angelika finišuje
Poslední ostrý seběh, pár set metrů Milovicemi a už jsem u hřiště na dohled cíle. Je to doma, pořadatel to potvrzuje: "K cíli se nám blíží druhý muž.. zatím nevidíme startovní číslo.. (devadesát šest, ječí holčička co na mně vidí)... ano, je to číslo devadesát šest, což je...(dlouhá pauza)...Tomáš Šimeček z Prahy!" Báječné, vychutnávám si potlesk.
Probíhám cílem na hranici kolapsu a dost dlouho trvá než popadnu dech. Ještě že po mně nikdo nechce interview. Když se mi to podaří, akorát finišuje třetí mezi muži, postarší místní chlapík, navzájem si blahopřejeme.
Čekáme s dětmi na Angeliku. Také zdaleka nekončí poslední, i ona tu nakonec předvedla slušný výkon. 
Děti do nás hučí že už chtějí domu, ale ještě jim nemůžeme vyhovět. Na rozdíl od jiných akcí se mě tu týká vyhlašování vítězů a to si nechci nechat ujít. Převléknu si tričko, trochu se napiju a jdeme na věc.


Takže po mém prvním slavném vítězství další úspěch. Oba mají jedno společné: jsou o správné volbě závodu, když nepřijede kvalita, tak slepý mezi jednookými králem a když navíc občas štěstí sedne i na vola, tak se úspěch dostaví. To je na těchto malých akcích hezké.


DETAILY BĚHU: