úterý 29. září 2015

Bě(c)hovice pošesté, zase o fous rychlejší

Letošní Běchovice pro nás byly v lecčems nové. Jednak zvláštně promíchanými časy startů, kdy jsme obvyklý scénář (sledování startu veteránů, 30 minut čekání, odstartování Angeliky, 30 minut čekání, startuji já) změnili na výrazně uspěchanější startuji já, 15 minut čekání, startuje Angelika. Chápu, že do programu asi mluvila Česká televize, ale osobně bych se vrátil k původnímu, důstojnějšímu rozvržení.
My a patník, jako každý rok
Za druhé jsem dostal báječný nápad, že když to máme na start tři nebo čtyři kilometry, tak nemá smysl jezdit tam jako pokaždé autem, beztak je na startu každý rok víc lidí a hůř se hledá místo na parkování. Na start se pěkně proběhneme, vždyť je to převážně z kopce.
Kilometrů to nakonec bylo pět a na startu už jsem byl opravdu pěkně zahřátý. Bohužel jsem doma zapomněl vodu a v baťůžku sice byla peněženka, ale v podstatě bez peněz. Na doplnění tekutin tedy bylo nutné použít toalety v blízké hospodě.
Časově nám to vyšlo tak akorát, že jsem dal batoh pořadatelům k převezení do cíle, udělali jsme si rychle pár fotek, pozdravil jsem se z kolegou z nové práce a už jsem startoval.
Co psát o běhu, který běžím už pošesté? Je důležité ohlídat si začátek a nebláznit. První metry jsou z kopce a už se mi stalo, že jsem tu nasadil ostré tempo, pak jsem se ho snažil na zvlněné rovině udržet a pak jsem odpadl. Letos si to hlídám. Na prvním kilometru si kontroluji tempo: 4:34. Je jasné že až do cíle ho neudržím, ale nemělo by mě ani zabít. Navzdory únavě a lehké rýmě se v úvodu cítím fajn a běží se mi lehce. Mnohem složitější boj dnes povede Angelika, která má nachlazení v plném proudu. Nějak se toho doma nemůžeme zbavit. Ono dát si každý víkend závod k léčbě příliš nepřispívá.
Počasí je ideální, kolem 14 stupňů, střídavě slunce a zataženo, sice protivítr, ale jen velmi lehký.

Zatím mám pocit že mi pomalých pět kilometrů na start nijak neublížilo. Síly neubývají rychleji než obvykle a první pocit typu "ať už to mám za sebou" přichází až na obvyklém místě krátce za polovinou, v táhlém stoupání k Průmyslové. Přemýšlím, jestli využít občerstvovací stanici, na desítkách to nedělám, pokud není horko. Nakonec tomu pár vteřin obětuji, mohla by to být rozumná investice.
Začátek seběhu do Hrdlořez
První polovina závodu mi každý rok připadá mnohem delší než druhá. Na polovině už mám pocit že je to do cíle kousek. Asi je to dané profilem. První polovina se tak jako nerozhodně vlní, zatímco druhá je srozumitelná: od pátého kilometru nad Průmyslovou pořád lehce do kopce, pak prudký seběh do Hrdlořez, obávané stoupání z Hrdlořez na Spojovací, pokračování téhož stoupání po Koněvově a pak krátký úlevný seběh do cíle. Člověk prostě jasně ví co bude.
Běžím po nově vyasfaltovaném úseku na nadjezd nad Průmyslovou a dochází mi, že to asi i letos bude dobré, tempo mi nepadá víc než by mělo. Sbíhám do Hrdlořez. Snažím se to pustit opravdu naplno a nenechávat pracovat jen gravitaci. Přichází vrchol programu, Hrdlořezák. Zpomalení je znatelné, ale běžet se dá. I když mám pocit že se tu ploužím, data zpětně ukazují že jsem tu měl tempo 5:15-5:20. V kopci fandí Evžen, jako každý rok.
U konečné tramvají by mohl nastat falešný pocit vítězství, ale my zkušení už víme, že se stoupá dál. Ještě kilometr do kopce. Snažím se opět navýšit tempo, cíl je blízko.

Když se člověk dostane do vysílání ČT4, tak to je asi opravdu sportovec, ne?
Posledních pár set metrů je mile obsypáno diváky, tak se jim snažím předvést pořádný finiš. Jejich pozornost se ale upíná spíš někam za mně, protože v cíli zrovna očekávají nejrychlejší ženu. Sláva, patnáctiminutový náskok mi stačil.
Trochu si vydechnu a jdu vyzvednout svůj batoh z trochu svérázné úschovy - z plácku před školou, kde jsou batohy vyskládané na zemi. Převléknu se do suchého trička, pozdravím se z exkolegou z expráce a jdu číhat s mobilem na Angeliku, což je moje běchovická premiéra, dosud jsme to měli naopak.
Angelika finišující
Se svým výkonem jsem spokojený, už od roku 2011 se na této trati každý rok o kousek zlepším a letos to bylo o další čtvrtminutku. Jak dlouho mi to ještě vydrží?

DETAILY BĚHU

středa 23. září 2015

Do Českého ráje cesta příjemná je...

Přiznám se bez mučení, že ještě před nedávnem jsem vůbec netušil že existuje obec Branžež. Ale nevadí, totéž se dá říct i o spoustě jiných hezkých míst. Důležité je, že jsme do tamějšího kempu "Peklo" bez potíží dorazili na premiérový ročník půlmaratónu Českým rájem.
Tuto akci jsem do naší termínovky umístil coby kochací chuťovku. Povrch a profil neumožňují útočit na osobní rekordy, jde spíš o to prohlédnout si místa kde jsme ještě nebyli. Pro mě to zároveň má být jakási mentální rehabilitace po zoufale nepovedeném půlmaratónu v Záhřebu. Rád bych si dokázal, že stále ještě dokážu zaběhnout závod na jistou, ve slušném čase a bez příliš velkého utrpení.
Podmínky se zatím zdají být ideální. Zatažená obloha, teplota kolem 15 stupňů, při čekání v dlouhé lesní frontě na startovní číslo nám dokonce byla docela zima. Na startu jsme se potkali i s exkolegou, novomanželem a novootcem Tomášem a jeho čerstvým přírůstkem do rodiny. Kvůli zdržení ve frontě ale na příliš velkou družbu nebyl čas, sotva jsme se s Angelikou očíslovali, už byl čas jít si stoupnout do koridoru.
První metry
Startujeme za příjemného povzbuzování diváků a nadšeného štěkotu psů, protože ti zde smí závodit také a jsou natěšení stejně jako my.
První metry vedou z kempu do vesnice, tu si pěkně proběhneme a po kilometru a půl odbočujeme mimo asfalt na lesní cesty. Tady to začíná být zábavné. Přemýšlím kdy jsem naposledy běžel pěkný trailový nebo krosový závod. Asi na jaře na Labských pískovcích, tam to ale bylo vykoupené opravdu hodně velkou dřinou. Tady je to trať typu "trail pro začátečníky". Lehce zvlněná, dá se běžet svižně, a přesto vysloveně snadnými úseky velmi šetří. Chvíli se běží lesem, chvíli po loukách, chvíli po prašných cestách podél vesnic, chvíli kolem vody. Všechna čest organizátorům za vytyčení trasy, pokud chtěli ukázat běžeckým masám že jsou i hezčí akce než městské běhy, povedlo se jim to.
Angelika stíhaná Tomášem

A opět oni dva. Proč mám pocit jako by mi běhal za ženou?
Na šestém kilometru se vracíme do kempu kde se startovalo, je tu první občerstvovací stanice. Neexperimentuji, ionťáky vynechávám, raději si dám několik kelímků vody a pokračuji dál.
Kdesi na trati
Běží se mi příjemně, na začátku jsem se chytl skupinky s tempem lehce nad pět minut na kilometr a i když jsme se časem rozdělili, držím zvolené tempo dál. Počasí ani nemůže být lepší, je chladno a pod mrakem. 
Trať opravdu nenudí. Neustále se mění povrchy i scenérie, od druhé půle začíná přibývat vyloženě písčitých úseků. Pokud by někdo měl pochybnosti o tom, je-li opravdu v pískovcových skalách, na zemi má důkazy. Písčité úseky se snažím obíhat, ale občas to nejde a docela se bořím. Dost to zpomaluje a trochu se bojím aby se mi písek nedostal do bot. Ale současně mě to baví.
Druhá občerstvovací stanice se nachází v obci Dobšice. Dávám si obvyklé tři kelímky, ale pak se znovu nerozbíhám, protože hned za občerstvovačkou silnice prudce stoupá do těžko běhatelného kopce. Půl minuty vydechnutí neuškodí, to nejhorší vycházím a když se úhel dostane do rozumných čísel, zase běžím. Po chvíli se opět vracíme mimo silnici.
Pískovištěm k cíli
Po výběhu obvykle následují seběhy a tady to není výjimkou, krátký krosový úsek vyloženě potěšil. Pak opět lesní a luční úseky a dostáváme se k hradu Kost. Objevil se velmi náhle a tak upoutal moji pozornost, že jsem málem minul bez zastávky poslední občerstvovačku. Dávám si obvyklé tři kelímky a skrze stánky s turistickými cetkami a kolem restaurací stoupám na hradní nádvoří. Zaujme mě lákavá vůně a velký nápis "XXL steaky" u jedné z restaurací, ale jaksi není čas. Snad jindy. Probíhám nádvoří a vybíhám druhou stranou, v bráně ještě využívám odpadkový koš a odhazuji do něj vypité kelímky.
Zbytek trasy už je zcela pohodový. Kopcovité úseky už jsou za mnou a co zbývá je příjemný trail. Cítím se dobře, cíl už se blíží a dá se běžet svižně, tak navyšuji tempo. Cesta vede převážné lesy, na silnici se dostaneme opravdu jen na chvilku. Co drobně zdržuje jsou krátké pouštní úseky, ale peru se s nimi zdatně.
Dle hluku poznávám, že cíl se blíží. A opravdu, po chvíli se objevuje černá cílová bráno a mám to za sebou. Zvláštní, hodinky mi ukazují o 800 metrů méně. Cítím se lehce ošizen. Později Tomáš zjišťuje zákulisní informaci, že organizátoři byli nuceni trasu na poslední chvíli na žádost ochranářů přírody zkrátit.
Doplňuji tekutiny, vyzvedávám batoh s mobilem z úschovy a jdu číhat zpět k cíli na Angeliku.

Angelika finišující

Ještě předtím finišuje Tomáš, který Angeliku po první občerstvovačce zcela negentlemansky předběhl a opustil.
Český ráj jsem si opravdu užil. Povedla se trasa, povedlo se počasí, povedl se výkon a to aniž bych se nějak významněji vyčerpal. Jen víc takových.

DETAILY BĚHU 

středa 2. září 2015

Naše dovolenkové závody, část druhá, noční Záhřeb

Ještě než se, mí mílí čtenáři, pustím do popisu našeho srdnatého boje se Záhřebem, dovolte mi uvést v několika bodech pár ponaučení, o která mě tento závod obohatil:
Chcete-li si závod opravdu užít:
  • nedávejte si víkend před ním zostra běžený kopcovatý půlmaratón v horku
  • v týdnu mezi závody příliš neporušujte životosprávu popíjením spousty vína
  • nevybírejte si pro závod den, kdy je 35 ve stínu
  • v den závodu nevstávejte v 5 ráno a nepřesouvejte se autem o 500km velmi hustým provozem plus dvě hodiny na trajektu
  • během výše uvedené přepravy ve výše uvedeném počasí se nezapomínejte hydratovat
  • tři hodiny před startem se nenechte zlákat "lehkou" večeří ze skopového, jehněčího, zelí a piva
Porušíte-li některý z výše uvedených bodů, je zde riziko že si běh užijete méně než jste plánovali. Porušíte-li všechny výše uvedené body naráz jako se to povedlo nám, můžete zažít dvě hodiny nefalšovaného trápení.
Když jsem na jaře začal plánovat letní dovolenou s nějakým tím běháním, nespokojil jsem se s půlmaratónem na Hvaru. Ostatně naše čtrnáctidenní dovolená obsahuje tři víkendy a s pěknými závody se to má jako s hříbky: najdete-li jeden, jistě poblíž budou i kamarádi. A skutečně, netrvalo dlouho a našel jsem - v sobotu, kdy se máme vracet domů, se v Záhřebu koná noční maratón i s kratšími distancemi. Záhřebem beztak projíždíme, tak se tam zkrátka zdržíme ještě přes noc, aspoň se vyhneme sobotnímu ucpanému Slovinsku.
Naplánované to bylo opravdu dobře, pominu-li fakt, že jsem si už loni o prázdninách na Zátopkovi a v Miřejovicích vyzkoušel, že dávat dva horké závody po sobě je blbost. Před těmito zkušenostmi však mé nadšené závodní já vždy ochotně zavře oči.
Noční maratón v Záhřebu je opravdu pěkně vymyšlená i realizovaná akce. Běhají se tu 10,5km dlouhé okruhy po štěrkových a parkových cestách po obou březích řeky Sávy. 5 kilometrů po každém břehu, s výjimkou krátkého parkového úseku téměř bez zatáček, zpestřením jsou dvoje schody nahoru i dolu v každém okruhu. Vybíhá se za setmění, tedy v 19:40, skoro celý běh je tak potmě. Do míst kde chybí veřejné osvětlení organizátoři umisťují špalír ze svíček, což akci dává romantický nádech. Navíc jsou ve startovním balíčku různé reflexní a blikající pásky, které si prý máme dát na ruce a nohy, aby byly pěkné fotky. OK, proč ne, aspoň se budu mít čím ověsit při zimních popracovních výbězích. Běží se všechny možné distance. Čtvrtmaratonci jedno kolo, půlmaratonci dvě, třičtvrtěmaratonci tři, maratonci čtyři. Nepřeháním to, hlásím nás jen na dvě kolečka.
Zní to hezky, že? To bych si ale na začátku vyjmenovanými chybami nesměl předem házet klacky pod nohy.
Už od prvních metrů jsem tušil, že to dneska nebude ono. Tělu chybí síla, připadám si těžký, silně se potím. Něco bude tím, že je horký večer po horkém dni, něco celkovou únavou a lehkou dehydratací, něco nerozumnou těžkou večeří. Začátek je pomalý, hlavně proto že se opravdu velký dav běžců vydává na dost úzkou trať. Zatím ještě věřím že se oklepu a rozběhnu, takže se snažím předbíhat jak jen to jde. Někde na třetím kilometru se dostávám mezi podobně rychlé a jsem zvědavý co bude dál. Přebíháme řeku po mostě pro pěší a kolem konečné tramvají a autobusů se vydáváme na rovný pětikilometrový úsek po druhém břehu řeky. Začínám mít problém se štěrkovou cestou. Prach zvířený v teplém vzduchu mě začíná opravdu nepříjemně škrábat v krku a když se k tomu přidá žízeň a sucho v ústech, tak se nemohu dočkat pátého kilometru a první občerstvovačky. Tam si dávám tři nebo čtyři kelímky vody a trochu mi to pomůže. Nastává ale jiný problém, začíná mě opravdu nepříjemně tlačit žaludek. Napadají mě dva důvody. Buď za to může špatně zvolená večeře, nebo víc než rok prošlý energy gel, jehož půlku jsem si dal krátce před startem. Rozhodně se mi běží čím dál tím hůř, ale aspoň zatím běžím.
Vybíhám schody na most přes Sávu a na druhé straně je opět sbíhám dolů na stezku, která vede zpět do parku a tedy i k náběhu do druhého kola. Cestou si ujasňuji, že tenhle závod je vážně průšvih a budu rád když dokončím. Sbíhám další schody od řeky do parku a čeká mně asi kilometr a půl parkem po svíčkami osvětlených chodníčcích. Přebíhám lávku přes potok a probíhám startovní bránou do druhého kola. Vůbec se mi do něj nechce, pokud jsem se doteď jen lehce trápil, odteď to bude peklo.
A je to tak. Trápí mně slabost, nevolnost a extrémní pocení. Ještě se mi nestalo, abych měl pocit že mi asi spadnou šortky, protože jsou nacucané potem, který ze mně teče. A to jsou z čistě funkčního materiálu, žádná bavlna. Raději si je pevněji zavazuji. Ždímám si spodní polovinu trička, zepředu i zezadu, crčí z něj pot. Nechápu, i normálně se hodně potím, ale tohle je extrém. Je to vidět i na fotkách.
Ve druhém kole cítím, že s každým kilometrem slábnu. Na občerstvovačku na patnáctém ještě dobíhám, i když pomalu. Od ní už ale zařazuji několik krátkých chodeckých vložek. Prostě to neběží.
Do cíle. Křečovitý úsměv a jako bych vylezl ze sprchy
Sbírám zbytky sil na to abych aspoň důstojně proběhl posledních pár set metrů kde fandí diváci a číhají fotografové. V cíli několik minut zničeně sedím, než jsem schopen vstát a jít si sehnat vodu a vyzvednout batoh s ručníkem a telefonem. Pak si jdu stoupnout k cíli, kde čekám na Angeliku a nechávám se ožírat dotěrným chorvatským hmyzem.
Angelika finišující
Vzhledem k tomu, že většinu chyb uvedených v úvodu článku jsme s Angelikou napáchali spolu (a to si u večeře dala o pivo víc!), nelze se divit, že jí závod také příliš nesedl, stejně jako já dala závod o asi 15 minut pomaleji než při standardním výkonu.
A ponaučení? Ani po více než čtyřiceti soutěžních půlmaratónech nelze ztrácet respekt. Myslet si že jsem rutinér co zaběhne půlku v jakémkoliv stavu bez následků je chyba. Trať člověka dokáže nehezky vytrestat.

DETAILY BĚHU