Po třech letech na ŠUTRu. Stále krásný, stále těžký.

Jak je již patrné z titulku, na letošní ŠUTR jsem na rozdíl od Angeliky nejel coby nováček. Potrápil jsem se tu už před třemi roky, kdy jsem si odvážně naložil dva okruhy a málem jsem na nich vypustil duši. Dokonce jsem tam tehdy s průměrným tempem 8:18 ustanovil dosud platný rekord svého nejpomalejšího závodu. Na letošek jsem si naplánoval reparát, rovněž dvoukolový. Poté však zasáhla vyšší moc v podobě půlmaratónu Praha-Brandýs, který nám startuje o týden později v podstatě kousek od baráku, proto jsem jedno kolo ubral, abych mohl následující víkend zaběhnout alespoň trochu důstojně.
Šárecko-Hanspaulský Ultra Trail je krosový závod divokou krajinou kolem šáreckého údolí, kde si můžete vybrat jedno až čtyři kola, to jest 18 až 72 kilometrů, přičemž v každém z kol nastoupáte a naklesáte něco přes 500 výškových metrů. Asfaltu je tam pomálu, šutrů hodně.
My jednokoloví máme start v poledne, čili v době, kdy normální lidé obědvají. Řešíme to trochu pozdější snídaní, před cestou na start ještě sníme každý jeden banán a na start navíc beru ještě nějaké cereální tyčinky. Na trati je sice slušně zásobená občerstvovací stanice, ale nemám v plánu dávat si na ní pauzu na oběd. Řešit musíme i vodu. Tohle je závod pro drsňáky, čili voda jen v polovině na devátém kilometru a v cíli. Beru si do ruky půllitrovou láhev a běžím s ní. Angelika si láhev nese u pasu, což já nemám rád.
Na startu jsme o hodinu dřív, takže si ještě dáme krátkou procházku po okolí a fandíme vícekolovým borcům, kteří si už užívají na trati. Je předem jasné, že zde nebudeme atakovat stupně vítězů, ba ani polovinu výsledkové listiny. Tohle není masovka, na kterou zabloudí neběžci víceméně omylem. Poptávka vysoko přesahuje možnosti trati, pozvánky míří především mezi již dříve zúčastněné a dostat se na start je tedy poměrně nesnadné, což je slušný filtr, garantující zkušené závodníky.
Když nadejde čas našeho startu, organizátor dává poslední předstartovní instrukce, ovšem jen těm vepředu, my vzadu nic neslyšíme. Startujeme. Začátek je slušný terénní sešup do šáreckého údolí. Zatímco na startu pod stromy bylo příjemně, tady se do nás pěkně opírá sluníčko. Ale víc nás zahřeje první stoupání, které si pamatuji z minula. Na trati je kopečků plno, přičemž tři z nich se mi vryly do paměti jako neběhatelné. Toto je první z nich. Škrábeme se lesní cestou do svahu, neběží nikdo. Opět se rozbíháme o sto metrů výš v Dejvicích, následuje hezký lesní úsek s krosovými prvky v podobě popadaných stromů, které se musí podbíhat či přeskakovat. Na čtvrtém kilometru se dostáváme opět dolů do údolí a běžíme zahrádkářskou kolonií podél potůčku. Teď už je startovní pole rozumně roztahané, takže si nepřekážíme.

Angelika a stoupání na Nebušice

Najednou se mi běží tak nějak hůř než před chvílí. Na vině je plíživé stoupání na Nebušice. Není to jedno z těch neběhatelných, ale přesto si co chvilku vypomůžu chůzí. Je to také jeden z mála asfaltových úseků na trati. V Nebušicích se na pár set metrů dostaneme na hlavní silnici, ale hned se vracíme do lesa a následuje další táhlé stoupání do nejvyššího bodu na trati, kterým jsou pole nad Nebušicemi. Tak jako koně cítí blízkost stáje, tak já začínám cítit blízkost občerstvovačky, takže dopíjím zbytek vody v láhvi a jelikož se jedná o jeden z mála rovinatých úseků, zvyšuji tempo. Na občerstvovačce doplním láhev, vypiji pár kelímků, sezobnu pár slaných chipsů a běžím dál. Byly tam i lákavější věci, ale ty přenechám ultráčům, teď by mě zdržovaly.
Od občerstvovačky pokračujeme dál po vrstevnici podél polí nad šáreckým údolím, v jednu chvíli pak zahneme doprava a následuje ostrý terénní sešup zpět do údolí. Terénním myslím stěží schůdný. Dole v údolí jen přeběhneme přes silnici a po pár set metrech se opět škrábeme do protilehlého svahu, tentokrát po značené turistické stezce ke zřícenině Baba. Druhý neběhatelný kopec na mém seznamu. Takže opět měním běh za pomalé funění do svahu. Připadám si spíš jako turista než jako běžec. To jsem rovnou mohl jít do Prčic, ty se také konají dnes.

Kdesi na trati

Na kopci jsme ale odměnění krásnou vyhlídkou na Prahu, ta od Baby patří asi mezi ty nejlepší vůbec. S tímto místem se ale také váže situace, která mě trochu mrzí. Při průběhu podél zříceniny Baba jsem náhle zjistil, že přede mnou běžící kolega náhle odbočil z trati a obíhal zříceninu z vnějšku. Proč tam běží? Vždyť značení ukazuje rovně. Znejistěl jsem, zvolnil, nechal se doběhnout a ptám se o proč tam běžel, to tam vedla trasa? Jo, mělo se tam běžet, říkali to před startem. No jo, říkali to těm vepředu, vzadu nebylo nic slyšet. Tímto se přiznávám ke zkrácení trasy o 50 až 100 metrů.
Od Baby se běží asi kilometr po hanspaulských silnicích. To už toho pomalu začínám míst dost, především se do mě dává hlad. Hanspaulkou je to opět do kopce a já dobře vím, že nás čeká ještě jeden seběh a ještě jeden nechutný krpál. Za chvíli je to tu. Z Hanspaulky opět dolů do šáreckého údolí, pár set metrů údolím a opět nahoru, tentokrát po asi nejstrmějším chodníku v Praze. Třetí a poslední neběhatelný úsek. Tentokrát ho alespoň relativně normálně vycházím, ale pamatuji si druhé kolo před třemi lety, to jsem tu stoupal vytahováním se za zábradlí, protože nohy nefungovaly.
Nahoře už mám pocit, že mám nejhorší za sebou. Ještě kousek po lesních stezkách šáreckého úbočí, jedny otravné schody a jsem v cíli. Rozebíhám se už takřka vesele. Schody sice nevybíhám nikterak křepce, ale snažím se. Tehdy jsem tu v druhém kole málem zkolaboval. Teď už jen podél dětského hřiště do prostoru startu a cíle a je to za mnou.
V cíli doplňuji tekutiny (voda), ionty (nealko Bernard), sůl (chipsy) a cukry (čokoláda) ze skvěle vybavené občerstvovačky, převlékám se do suchého a čekám na Angeliku. Svůj výkon hodnotím lehce pozitivně. Tempo zlepšené z 8:18 na 6:32, nicméně na poloviční distanci než tehdy. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych si dal dvě kola nyní.
Angelika dobíhá asi půl hodiny po mě, slušně vyřízená, ale spokojená. Trať se jí líbila, takže na hezčích místech fotila. Jako obvykle. Co nadělám, že?

DETAILY BĚHU