Z bílých nocí do černých dní Aneb jak se běhá za polárním kruhem

Nápad vyrazit v zimě na půlmaraton za polární kruh do norského Tromsø vznikl krátce po návratu z loňského maratonu v Petrohradu. V Rusku jsme zažili bílé noci, kdy se v noci téměř nesetmí. Bylo by tedy stylové prozkoumat pravý opak, jaké to je běhat v době, kdy se naopak téměř nerozední. Vhodný závod k tomu pořádají v norském Tromsø.

2:30 odpoledne

Pravda, je v tom dost iracionality. Sever Norska je opravdu krásný a my jsme se rozhodli vyjet si tam v době, kdy z těch krás nemáme šanci téměř nic vidět. Se světlem je to tam nyní opravdu slabé. Kolem desáté dopoledne se ze tmy stane šero. A kolem druhé odpoledne se z šera opět stane tma. Nic jako slunce se ani na chvíli neukáže. Ale zase se tam dobře spí.
Druhým nezvykem jsou cenové poměry. Ceny v obchodech vypadají stejně jako naše, jenže jsou v norských korunách a norská koruna je zhruba 2,60 naší české. Takže přepínáme na úsporný režim, jídlo kupujeme v supermarketu a výjimečně si dopřejeme meníčko v BurgerKingu. Tam se dle složení zákaznictva stravují místní sociální vrstvy. Podobně je to s ubytováním. Beru to nejlevnější a byť pokojík není vybavený špatně, osm metrů čtverečních včetně koupelny není pro dva dospělé mnoho.

Další poznatek už se bezprostředně týká závodu. Tady na severu přistupují k zimní údržbě silnic jinak než u nás. U nás je snaha co nejrychleji dostat sníh z ulic, takže se seškrabuje až na asfalt, solí a štěrkuje. Sníh je brán za nepřítele. Tady se s ním sžili. Na silnicích nechávají pěticentimetrovou vrstvu, když nasněží, tak jen odhrnou to čerstvé a ujezdí ho. Sníh se načisto odklízí jen z chodníků, na silnicích se nechává. Sníh je přítel a nezdálo se mi, že by s tím řidiči měli problém. Prostě se na něm naučili jezdit. A to je prosím Tromsø v celkem prudkém svahu. 
Počasí je fajn, kolem mínus pěti, lehce sněží a ani moc nefouká. Tvoří to hezký doplněk stále ještě vánočně vyzdobenému centru města.
V sobotu ráno si jdeme na místní radnici vyzvednout startovní čísla. Procedura je celkem standardní, jen nás zaujal reflexní pásek a doporučení, že je velmi vhodné mít reflexní prvky během závodu na sobě. Inu, je to závod ve tmě a povětšinou neosvětlenými místy mimo město.
Ve dvě odpoledne odcházíme z hotelu na start. Na recepci zjišťujeme, že v hotelu zřejmě nyní nikdo jiný než běžci nebydlí. Houfují se tam zimně oblečení očíslovaní lidé.
Před startem ještě ukládám batoh s věcmi na převlečení do úschovy v místním kulturhausu kde jsou i šatny.  Zaujalo mě, že dost lidí si na boty připevňuje nesmeky, jakési návleky na boty s kovovými hroty. My máme obuté běžné krosovky, já dokonce ještě s blátem z klánovického lesa. Nu což, uvidíme.
Na náměstí probíhá organizovaná rozcvička které se obloukem vyhýbáme. Pobaví mě hemžení ve startovním koridoru. Ten je pevně ohraničený a poměrně krátký. Zatímco u nás se před startem půlmaratonu rozbíhají jen ti, co myslí na opravdu dobrý výkon, tady pobíhají bez výjimky všichni. Má to smysl, stát patnáct minut v lehkém oblečení na mrazu není rozumné, takže se přidávám a taky zvolna kroužím.

Ti lidé kolem mě jsou rozmazaní protože krouží. Ti po levé ruce dopředu, ti po pravé ruce dozadu, hezky organizovaně.

Závod začíná na vteřinu přesně ve tři hodiny. Začátek je takový pohádkový, běžíme hlavní městskou promenádou, všude kolem vánoční výzdoba, pod nohama čistý sníh, kolem fandící davy. Moc hezké. Tromsø však není velké, takže po necelém kilometru romantika končí, odbočujeme do kopce a scenérie se prudce mění. Najednou je kolem nás tma, znatelně se ochladí a supíme do svahu, ve kterém stojí předměstské domky. Další dva kilometry se nečekaně vlní, což mě dost znervózňuje, protože jsem dle mapky čekal rovinatý závod. Naštěstí jsou to skutečně jen dva kilometry, pak sbíháme k hlavní silnici, která se vine kolem pobřeží tohoto ostrůvku. Na silnici je běžný provoz, závod vede po cyklostezce kousek vedle silnice. Stejně jako na silnici i na cyklostezce leží několik centimetrů urolbovaného sněhu, jen místy jsou ledové plotny.

Angelika opět nerespektovala že na závodech se závodí a nefotí, takže máme i pár obrázků z trati

Opravdu mě baví, jakou si dali organizátoři práci se značením trasy. Co asi dvě stě metrů je v závěji podél trati vykopaný důlek a v něm zapuštěná miska s hořící svíčkou. Většina z nich kupodivu hořela i cestou zpět.
Běžíme tedy po pobřeží směrem z města k letišti. Po úvodních kopečcích se zvolna rozbíhám, mráz mě ale do vyššího tempa nepustí. Je to zvláštní, tělo by sílu mělo, ale jasně cítím, že kdybych přidal, plíce by to v té zimě neudýchaly, takže se nakonec ustaluji na někde na 5:20/km a o zrychlování se ani moc nesnažím. Tady to na osobák nebude a já jsem s tím smířený.

Všimněte si svíčky vedle běžců. Doprovázely nás celou trasu.

Tradiční bolístkou zimních závodů bývají občerstvovačky. Jen ti nejzavilejší organizátoři jsou schopni několik hodin nabízet něco, co běžec na mraze bez potíží a rychle vypije. Tady nejsou výjimkou. Beru kelímek s vodou a v něm plavou kousky ledu. Není to sice tak hrozné jako před lety v Polsku, kde jsem dostal kelímek, kde bylo jen trochu vody ve které plavala jedna velká hrouda ledu, ale ani toto se nepije dobře. Nedá se nic dělat, půlmaraton se dá odběhnout i na lehkou dehydrataci, to už umím, zvlášť když se nesnažím o nijak závodní tempo.
Další tři kilometry pořád rovně a blížíme se k letišti.

Kolem letiště

Úsek kolem letiště máme zpestřený startem letadla jen kousek od nás. Běžíme podél celé ranveje, ta končí kousek od moře a v těchto místech máme první otočku. Vracíme se podél ranveje zpět k letištní hale, tam je druhá občerstvovačka. Tentokrát beru jeden kelímek vody a jeden kelímek ionťáku a běžím dál. Voda je opět ledová, ale ionťák je příjemně teplý a báječně se pije. Škoda že jsem vzal jen jeden, vracet se nebudu. Právě opouštím občerstvovačku když v protisměru probíhá Angelika, ale nevnímá mě.
Odbočujeme zpět k hlavní silnici a běžíme ke druhé otočce, ta je v místech, kde náš ostrov spojuje s norskou pevninou jeden z dvou mostů.

Druhá otočka

Cesta zpět ubíhá subjektivně rychleji. Já už jsem se sžil s podmínkami na trati a běží se mi lépe, běžecký had je roztahanější a mám kolem sebe víc prostoru a spousta lidí zvolna odpadá a zpomaluje a já hodně předbíhám. Tím že nemůžu běžet naplno mám nyní mnohem víc sil než jindy v této fázi závodu. Kolem mě je tma a (jak vidíte z fotek) trať je poměrně monotónní (stále bílo), takže vypínám mozek a běžím na autopilota.

Taková typická z trati

Změna nastává až tři kilometry před koncem. Opouštíme pobřeží a vracíme se do kopečků před městem. Probíhám je celkem svižně, nejsem nijak vyčerpaný a už vím co mě zhruba čeká. Sbíhám do Tromsø a je přede mnou poslední kilometr slavnostně nazdobenou ulicí, to už je čirá běžecká radost.
Jsem v cíli. Čas je asi hodina padesát pět minut. Být to na asfaltu a být o patnáct stupňů víc, považoval bych to za jasný propadák. V těchto podmínkách to neřeším, navíc pak z výsledků zjišťuji, že jsem skončil 300. z 800 doběhnuvších, což není tak hrozné.
Věší mi medaili na krk a směřují mě ke stánku s pitím, kde mají kelímky s teplým rybízovým či borůvkovým džusem. Výborný nápad, dávám si tři a dělají mi dobře. Mířím do úschovy pro batoh a převlékám se do suchého trička a mikiny. Chvíli tam čekám a odhaduji kdy by asi tak Angelika mohla doběhnout. Vychází mi to docela dobře, čekám jen chvíli a je tu.

Angelika finišující

Další ze zážitkových běžeckých akcí je za námi a stálo to za to. Neděli pak věnujeme procházkám po městě a odpočinku. Toho je nám zapotřebí, zima bere hodně sil. A to ještě nevíme, že v noci na pondělí přijde pořádná vánice, díky které náš odlet z Tromsø do Osla nabere pětihodinové zpoždění. Pochopitelně tak zmeškáme náš let do Prahy, který byl k naší smůle pro ten den poslední. Zpět nás tedy posílají přes Helsinki. Snažíme se to brát s humorem, byť jsme s návštěvou Finska dnes nepočítali. Místo krátce po poledni jsme tak doma až v deset večer a to zcela vyřízení. Ale i to k cestování patří, koho by to bavilo kdyby to bylo pořád jen snadné, že?
 
DETAILY BĚHU