Islandským božstvům navzdory

Dobrých důvodů proč vyrazit na Island je celá řada, u mě však převládal ten nejméně důležitý - protože je zkrátka v mém abecedním vyzobávání evropských zemí po loňském Irsku na řadě. Doma jsme se shodli, že letět jen tak na prodloužený víkend na městský půlmaraton do Reykjavíku je blbost a že islandský závod spojíme s regulérní dovolenou. Já jsem zapátral, co pěkného by se zde dalo běžet mimo hlavní město a volba padla na maraton kolem jezera Mývatn. Já měl sice pochyby zda maraton není moc, ale Angelika správně argumentovala, že rádi běháme okolo (čehokoliv), a že běžet půlku by znamenalo oběhnout jen půlku jezera což není ono a tím to bylo rozhodnuto. 

Naplánovali jsme si tedy objezd Islandu v obytné dodávce s drobnou zastávkou za účelem oběhnutí mývatnského jezera.
Tento plán ale asi nějak podráždil mocná islandská božstva, protože mi začala házet klacky pod nohy. Poté, co jsem docela dobře zaběhl noční půlmaraton ve Gdyni jsem se cítil opravdu v pohodě a chystal jsem se přidat v objemech, abych byl co nejpřipravenější na pořádnou maratonskou porci kilometrů. Jenže posledního dubna mi při banální chůzi ze schodů cosi přeskočilo v zádech a rozjela se mi bolest, která se mě tři týdny odmítala pustit. Ne že bych v tom komplikovaném průběhu byl nevinně, asi jsem tomu vůbec nepomohl snahou zatnout zuby a rozběhat to. Nefungovalo to, jen jsem to tím zhoršoval. Týden před startem už jsem byl z nejhoršího venku, ale myšlenka, že bych měl běžel celý maraton mě deprimovala do té míry, že jsem napsal ponižující mail organizátorům, zda by mě přeřadili na půlku. Ti mi ochotně vyhověli.

Asi 24 hodin jsem se tedy dokázal na naši nadcházející dovolenou dívat optimističtějším okem, než islandská božstva zasáhla podruhé - v pondělí před středečním odletem na mě padla rýmička. Ne taková ta že vám teče z nosu, to je běžný stav věcí, který neřeším. Myslím tím poctivý zánět nosohltanu s pálením dutin a ucpanou hlavou. Ještě cestou na letiště jsem si dokupoval zásobu cucacích pastilek, které zmírňují bolest a snad i trochu léčí. V letadle jsem pak mrzutě přemítal co jsem kdy Islanďanům provedl, že mi takhle komplikují snahu zapsat si u nich závodní čárku.

Angelice tedy připadl vedle role provianťáka ještě úkol rozhánět mé chmury a přesvědčovat mě, že na půlmaraton s rýmičkou se běžně neumírá.
V pátek před sobotním závodem jsme se tedy usídlili v kempu poblíž jezera. Jakmile jsme vylezli z auta, okamžitě jsem si vzpomněl na informaci, kterou jsem předtím úspěšně vytěsnil. Mývatn je islandsky "Komáří jezero". Překladatelsky ani zoologicky to není zcela přesné - ty miliardy malých létavých potvor nejsou komáři, ale pakomáři (Chironomidae). Na rozdíl od kámošů komárů sice nebzučí a nekoušou, ale o to je jich víc a o to jsou otravnější. Nejraději se člověku drží kolem hlavy, zvláště se jim líbí mezi brýlemi a okem. Jak jsme hned v kempu zjistili, místní se s tím srovnali tím, že chodí se včelařskou kuklou na hlavě.
V sobotu ráno využíváme toho že disponujeme domácností na kolečkách a hned po probuzení přejíždíme z kempu na parkoviště u termálních lázní Mývatn, kde je centrum závodu. Zde si děláme ranní hygienu a snídáme.

Ranní obytňáková maratonská míchaná islandská vajíčka

Jakmile organizátoři spouští výdej čísel, jdeme si pro ta svá. Angelika čtyřkové maratonské, já dvojkové půlmaratonské. K dispozici jsou z výše uvedených důvodů i síťky na hlavu. Zde u lázní problém není tak intenzivní, tak si je nebereme.

Odbavení tedy jsme, tak se můžeme v autě v klidu připravit a ustrojit.

Plán závodu je takový, že v deset odstartují maratonci, tedy Angelika, a o hodinu později půlmaratonci nasednou do autobusu, který je odveze přesně na opačnou stranu jezera, tedy na polovinu trati, kde starujeme v poledne. Na parkovišti u lázní je pak společný finiš.
Čeho jsem si v instrukcích nevšiml je, že maratonci nestartují zde u lázní, ale na silnici asi o kilometr a půl dál, aby měli celkovou distanci přesně 42,2km. Zhruba deset minut před startem tedy zjišťujeme, že se parkoviště podivně vyprázdnilo a vůbec to nevypadá, že by zde měl za deset minut startovat maraton. Rychle to v mobilu a kontroluji a ouha. Takže rychlý rozklus směrem na start. Naštěstí v tom nejsme sami, nějací Francouzi klušou s námi. Na start dorazíme přesně minutu před startem, sotva stačím popoběhnout abych start nafotil.

Já se nyní mohu volným krokem vrátit na parkoviště a chystat se na svou poloviční distanci. Plán mám zcela minimalistický. Cítím se celkem mizerně, takže klusat na co nejnižších tepech a zkrátka se jen pokud možno běžmo dostat do cíle. Je to vážně poprvé, co se stavím na start závodu v situaci kdy huhňám, mám ucpané dutiny a co chvíli odplivuji hleny. Květnový Island není místo, kde se rychle a snadno zbavíte rýmy. Být to jiná příležitost, tak to zkrátka odpískám.

Bus na start půlmaratonu

Nepříjemně vystresovaný bývám před každým závodem, Angelika si se mnou užívá své, ale tentokrát je moje depka mimořádná a nejspíš je to na mě dost vidět, protože ve zcela plném autobuse sedím jediný sám, tvářím se tak nevrle, že si ke mně nikdo ani nechce přisednout.
Na našem startu vylezeme z autobusu přímo do toho nejhoršího roje pakomárů. To jsem skutečně ještě nezažil.

Náš start

Pakomáři

Já, pakomáři, a půlmaratonci odhánějící pakomáry

Místní organizátor vysvětluje, že většinou stačí zvednout ruce nad hlavu a držet je tam, protože ti zmetci jdou vždy na nejvyšší bod, ale nikdo ho moc nevnímá, všichni mávají rukama a odhánějí.
Naštěstí brzy vybíháme. Mé předsevzetí držet se na nízkých tepech bere brzy za své. Tělo je zkrátka nemocné a funguje po svém. Klušu tempem kolem 6:25 a tepy jsou okamžitě na 140. Normálně bych je měl kolem 125. Co chvíli vychrchlávám hleny a plivu do trávy nebo do lávy.
Po pěti kilometrech je první občerstvovačka. Beru si dva ionťáky. V obou se topí pět nebo šest pakomárů. Přemýšlím co s tím a nevidím jiné východisko než zavřít oči a naklopit je do sebe. Snad nejsou jedovatí.
Dál klušu podél jezera a kontroluji si tepy, když atakují 155, úmyslně přecházím do chůze. Nechci tělo trápit, rád bych si užil zbytek dovolené v co nejlepším stavu. Cílem probíhám v čase kolem 2:18, což je ale zcela irelevantní údaj, předem jsem do toho šel s tím, že mě výsledný čas nezajímá.
Angelice se na rozdíl ode mě dařilo velmi dobře a svůj desátý maraton zaběhla s přehledem.

Kdyby se u toho nezdržovala selfíčky, mohla mít osobák.

V ceně závodu je pozávodní pivo, hamburger a vstup do lázní, nic z toho neodmítáme. Zvlášť to pivo, protože to je tu jinak ukrutně drahé.

Navzdory nepřízni islandských božstev máme tedy Island odškrtnutý, byť mám osobně pocit, že se sem ještě vrátíme. Jednak (za mě) srovnat účty, ale i proto, že je to země opravdu krásná.