Naše cesta do Itálie nebyla dílem žádného velkého plánování. Myslím, že informaci o listopadovém půlmaratonu v Miláně jsem zaregistroval v jednom z infomailů od RunCzechu.
"Hele, listopad, půlmaraton, Milán. V listopadu nic nemáme. Nezajedeme tam?" "No jo, ale já už nemám žádnou dovolenou." "Nevadí, zkusím to udělat tak, abys jí nepotřebovala."
A tak v pátek hned po práci míříme na letiště. Sobotu věnujeme procházce po památkách, v neděli ráno odběhneme závod a odpoledne letíme zpět.
V Miláně, stejně jako ve většině civilizovaných velkoměst, jezdí na letiště vlak komfortně navazující na metro, takže cesta je zcela nekomplikovaná.
Jednu věc však Italové přeci jen nezvládli - počasí. Když jsem cestu plánoval, předpokládal jsem, že poletíme z pražského listopadového marastu do italského teplého podzimu. To se moc nepovedlo. V Itálii mají úplně stejně kolem nuly jako my v Praze. No tak nic, no. Třeba příště.
Na startu můžeme obdivovat moderní architekturu
Tenhle závod je pořádná masovka. Organizátoři vydali 15 000 startovních čísel a hlásí vyprodáno. Start je hromadný, což je v tomto počtu už dost na pováženou. Velká část závodníků je z ciziny, což chápu. Na sever od Alp už je po běžecké sezóně a lidé toužící po závodech cestují na jih. Milán je navíc velmi dobře letecky dostupný odkudkoliv.
 |
| Ta osoba v bílém k nám nepatří |
Na startu máme asi jeden stupeň pod nulou, ale čekáme v davu, takže vyloženě zima nám není. Start se zpožďuje, což je v těchto končinách normální. Nakonec se masa běžců přeci jen hne a vybíháme.
 |
| Můžete si všimnout, že startem probíhám cca sedm a půl minuty po výstřelu |
Zhruba první čtvrtina trasy je z hlediska běžecké kvality trápení. Je to rameno na rameno, pořád v davu. Ulice jsou sice komfortně široké, ale patnáct tisíc lidí startujících najednou je zkrátka znát.
Milán je naštěstí dostatečně velký na to, aby se v něm dalo naplánovat jednadvacet kilometrů aniž by se opustilo širší centrum, takže je pořád na co koukat. Na fotkách výše možná poznáte slavnou operu La Scala.
Trochu problém je na občerstvovačkách. Podává se tam lahvovaná voda nebo rozlévaný ionťák. Ionťák je v tomto počtu lidé trvale rozebraný a musel bych zastavit a čekat. Spokojuji se tedy s lahví vody, ta je ale venku v teplotě kolem nuly už několik hodin, takže je naprosto ledová. Nic moc.
Tento závod lze jinak rozhodně doporučit. Z hlediska profilu je to asi dokonalá rovina, navíc i směrově jsou to povětšinou dlouhatánské roviny s minimem zatáček. Zvlášť poslední čtvrtina, tam to bylo tak dlouho pořád víceméně rovně až už mě to štvalo.
S vlastním výkonem jsem celkem spokojený. Čas je sice průměrný, ale dokázal jsem závod odběhnout na jistotu bez krize a to navzdory složitějším podmínkám, mezi které řadím zimu a start v podstatě za svítání. Kdyby bylo o deset stupňů víc a v biorytmicky příznivější hodinu, možná bych tak pět minut stáhl.
V cíli se ukázalo, že se organizátoři ještě mají co učit. V podstatě hned za cílovou branou narážím do davu před sebou, který nepostupuje. Několik tisíc doběnuvších čeká frontu nejdřív na termofólii, potom na vodu a banán a nakonec na medaili. První a druhé se vydává jen z malých stánků, které dobíhající běžce nestíhají odbavovat. V téměř nehybné frontě tam stojím přinejmenším patnáct minut.
Na hotel se s Angelikou tedy dostáváme o něco později než jsme plánovali, přesto však pohodlně stíháme sprchu a sbalení, než nás kolem poledne přijdou vyhodit. A pak fofrem domů do Prahy, zítra zase musíme do práce. Dovolené zkrátka není moc, ale intenzivní bezdovolenkové víkendy mají také něco do sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat