Jubilejním půlkařem

V běžecké komunitě se za dosti prestižní považuje členství v Klubu stovkařů sdružujícím cvoky, kteří za sebou mají sto a více maratonů. Tam to asi sice nedotáhnu, v maratonech jsem uvízl na sedmnácti a o moc výš asi nepůjdu, ale právě jsem se stal půlmaratonským stovkařem. Ano, mám za sebou první stovku oficiálně uznaných závodních půlmaratonů. 

Budování vlastní značky neradno podceňovat...

Tato meta se blížila postupně a já jsem jí zcela plánovaně nasměroval na Pražský půlmaraton, tedy na domácí závod, na trať, kde jsem s touto distancí roku 2010 začal. 
Je to zvláštní, ale Pražský půlmaraton mi nikdy pořádně nevyšel. Vlastně se dá říct, že kdekoliv jinde jsem obvykle zaběhl lépe. 

• 2010 - půlmaratonská premiéra, 2:00:54
• 2011 - 2:05:01. O týden dřív jsem zaběhl Bratislavu za 1:51:34
• 2012 - 1:57:42. Tou dobou jsem měl platný osobák z Miřejovic 1:48:22
• 2013 - 1:49:16. To celkem šlo, ale ještě ten rok jsem zaběhl i kopcovité Poběžovice za 01:43:23
• 2019 - 1:53:44. Ano, dlouhá pauza, ke zlepšení na trati však nevedla.

Můj stý půlmaraton teď měl být návratem na pražskou trať po sedmi letech. A pokud bych s tím nic neudělal, výsledný čas by se asi moc nelišil od toho z roku 2019. Čili stagnace.

V mezičase jsem zkoušel všechny možné tréninkové přístupy. Běhal jsem si "jen tak", na pocit, vlastně pořád stejně. To je přístup, kterým se snadno dostanete z nuly na šedesát procent. Pokud nemáte cit pro signály svého těla, na zbylých čtyřicet nedosáhnete.
Zkoušel jsem se trénovat sám. Střídat tempa, prokládat to intervaly, sprinty a tak podobně. Většinou mě to rychle přestalo bavit.
Najal jsem si trenéra, který mi připravoval tréninkové plány. Není to špatný trenér, vede i elitní české ultráče. Netušil však, kdo jsem já, nepochopil mé fungování. Každý týdenní plán byl výzva kterou musím 100% splnit a nedat najevo slabost. Vždy mě pochválil že jsem hezky makal a jelo se dál. Šest tréninků týdně, cca 300 kilometrů měsíčně. Časy na závodech se ale nelepšily a já zjistil, že jsem v nekonečné spirále únavy. Nakonec jsem vyčerpáním nedokázal ani spát. Trenér dostal, do značné míry na nátlak Angeliky, výpověď. Já na rozdíl od ní stále hledal chybu v sobě. Ona to byla moje chyba, byla to neschopnost dát zpětnou vazbu jak na tom jsem. Já se neumím sledovat a vnímat.

Řešení se nakonec ukázalo být geniálně jednoduché. Co umím a baví mě? Stavět před sebe výzvy, úkoly a plnit je. Dostávat se do cíle. Co neumím? Vnímat potřeby svého těla. Sledovat jak mi je a reagovat na to. Poznat, kdy mohu přidat a kdy potřebuji zvolnit. Co je řešením? Trenér v chytrých hodinkách!
Vážně, ono to funguje. Po letech jsem zavrhl nejlevnější řadu oblíbeného modelu Garmin Forerunner a pořídil si jejich dražší model. Ty nabízí adaptivní trénink s konkrétním cílem. Zadání tedy znělo: připravte mě na Pražský půlmaraton tak, abych ho dal za 1:45:00. Trénink 4x týdně. Máte na to 3 měsíce.

Vlastně mě to hrozně bavilo. Opět tu byl plán na každý týden. Spousta grafů a statistik, včetně hodnocení mého aktuálního stavu. Ty hodinky ví jak na tom jsem, jak jsem na trénink připravený. Sledují mou denní zátěž, můj stres, můj spánek. Až nyní jsem pochopil, že i odpočinek je součást tréninku. Fajn změna.
Ne všechny aspekty jsou vždy příjemné. Pokud si dám večer o skleničku vína víc, hodinky mi ráno vynadají za špatný spánek. Ta věc je přesně pro lidi jako jsem já - můžeš bejt blbej, stačí, když si koupíš chytré hodinky!
Když se pro něco rozhodnu, jsem v tom slepě důsledný, takže i zde jsem se snažil jet každý trénink přesně dle zadání. Hodinky brzy začaky signalizovat, že splnění zadaného cíle pro mě s 95% pravděpodobností nebude problém a spíš jsem si ho stanovil příliš nízko. No uvidíme.

A tak poslední březnovou sobotu opět stojíme na startu pražské půlky. Já pochopitelně v těžkém stresu, asi to neumím jinak. Vytyčil jsem si cíl a teď ho chci splnit. Všechny signály jsou však pozitivní. Zlepšení jsem začal pozorovat už v půlce ledna po pouhých třech týdnech systematického tréninku. Zimní půlmaratonek v Budapešti jsem zaběhl za 1:49 vlastně naprosto na pohodu aniž bych tlačil na pilu. To bylo velmi příjemné zjištění. Teď jsem o dva a půl měsíce dál a mé hodinky mi signalizují že jsem dobře připraven. Tak jdeme na to.

Tenhle závod jsme šest let po sobě vynechávali a dost se změnil. Stala se z něj opravdu monstrakce. Počet účastníků se navýšil na 17.000. Start, cíl a zázemí se přesunuly od Právnické fakulty do Holešovické tržnice. Trať se zatraktivnila, odpadla ne moc zajímavá smyčka Nuslemi a naopak přibyl běh po Národní, Můstku, Na Příkopech, Prašnou branou, Celetnou, Staroměstským náměstím a Pařížskou. A oproti dřívějšku se vlastně běží v protisměru.
S Angelikou máme různé startovní sektory, takže se ještě před startem rozcházíme a odpadá nám tradiční společné focení. Asi jsme klidně mohli zůstat spolu, sektory jsou stejně tak plné, že já se před startovním výstřelem do svého ani nedostanu. Lidí je opravdu hrozně moc na malém prostoru. Startovní branou probíhám až jedenáct minut po startovním výstřelu. Ale konečně je to tu, jdu sklidit plody tréninku.

Brzy se ukazuje, že pokud mě dnes bude něco limitovat, bude to okolí. Praha nedisponuje tak širokými bulváry jako Berlín či Paříž a sedmnáct tisíc lidí vypuštěných najednou pražské ulice prostě ucpe. Minimálně v první polovině je to loket na loket a neustále kličkování, zvlášť když mám tendenci hodně předbíhat. 
Dobrou zprávou jsou ale moje pocity. Běží se mi vážně dobře a nezdá se, že by mi to něco mělo zkazit. Počasí mi přeje, je mezi pěti až deseti stupni, sluníčko, bezvětří. Ideál. Oblékl jsem se úmyslně nalehko a byla to dobrá volba.

Jediný kritický moment přichází na Smíchově a málem je fatální - sbíhám od středu silnice ke kraji abych si vzal kelímek s vodou a běžec za mnou mi brnkne o zadní nohu. Jen tak tak ji stíhám vrátit před sebe a vybírám pád. To by v plné rychlosti na asfalt bylo opravdu nepříjemné. 

Zhruba od poloviny trati je mi jasné, že splnění plánu 1:45:00 by neměl být problém. Jsem fyzicky v pohodě, podmínky jsou dobré a nic by mi to nemělo zkazit. Do hlavy se mi vkrádá myšlenka: a co pokusit se o osobní rekord? Ten je někde kolem 1:42:30. Uvidíme. Cítím, že to mohu nakopnout naplno bez rizika, že bych odpadl a konec závodu odchodil.

Probíhám Celetnou, přebíhám Staromák a Pařížskou a říkám si: Teď už je to bude vlastně jedna dlouhá rovina - nábřeží, Těšnovský tunel, Karlín, Libeň, Libeňský most. Není důvod na cokoliv se šetřit, rozbal to. Zvyšuji tempo. Není to zadarmo, začíná to bolet. Ale to je v poslední čtvrtině závodu normální a bolí to správně, tak jak má.

Kritickým momentem je náběh na Libeňský most. Je to kilometr a půl před cílem, je to strmé a svádí to k přechodu do chůze. Zakazuji si to, lehce zvolním, ale pořád běžím. Zbytek už je trochu v mlze, pamatuji si už jen, že si na cílovém červeném koberci hlídám dlažební kostky, které jsou pod ním schované. Hodinky mi ukazují 1:43:00.

Cíl překonán o dvě minuty. Osobák sice nepadl, ale byl jsem od něj necelou půlminutu. Lepší čas jsem zaběhl jen jednou a to v Belgii roku 2017. V cíli jsem sice úplně na šrot, ale tak to má být, dostal jsem ze sebe všechno. 
Pro letošní rok mám splněno, na zbytku závodů už nebudu tlačit na pilu a budu se během jen bavit. A vyplývá z toho něco? Asi ano. I zabedněnec jako já se dokáže naučit naslouchat svému tělu, když si k tomu najde správnou pomůcku. A že trénink pak najednou začne fungovat. A to je dobrá zpráva.