pondělí 2. července 2018

Krušná Horská výzva

Do většiny bláznivých běžeckých podniků se navezu sám, zde jsem v tom však byl z větší části nevinně. S nápadem zúčastnit se krušnohorské Horské výzvy v té nejdelší variantě mi zavolal kamarád Honza s tím, že se jedná o výhradně párovou akci a šli bychom s manželkami. Tak proč ne, že jo. Angelika na možnost závodit v páru reagovala nadšeně a tak nějak mezi řádky pominula pár dalších faktů, třeba že je to skoro sedmdesát kilometrů, že je to horami s dvěma kilometry převýšení a zčásti v noci.
S ničím podobným zatím zkušenosti nemáme, nikdy jsme neběželi ani nešli vzdálenost nad maraton, takže to bude velká premiéra. Moc se tím ale nestresujeme, předem to považujeme spíš za turistickou než běžeckou akci. Časový limit 24 hodin signalizuje, že s tím počítají i organizátoři.
Akce pro nás nezačala úplně ideálně. Angelika mi v pátek ráno před odchodem do práce oznámila, že neví proč, ale celou noc nemohla spát. No, teď to ještě nějakou dobu nedožene.
Po příchodu z práce sedáme do auta a vyrážíme směr krušnohorský Boží Dar, kde je start i cíl závodu. Vyzvednutí startovních balíčků je dílem okamžiku a pak sedáme do hospůdky a u večeře čekáme na Honzu s Martinou. Večer ubíhá příjemným pokecem a když se hospoda chystá zavírat, odebereme se k autům převléknout a nachystat na akci.
Moc nevíme co si na takovouto akci vzít s sebou, tak si každý neseme svoji vodu a já k tomu ještě nějaké ty čokoládové tyčinky na doplnění chybějících cukrů.
Blíží se půlnoc, jdeme na start. Zde zjišťuji, že běžecké páry netvoří jen manželé, ale třeba i dva muži či dvě ženy (i když tuto variantu jsem nezaznamenal), nebo člověk a pes.

Na startu si všímám, že prakticky všichni kromě nás mají hůlky. V duchu se nad tím ušklíbám. Sníh snad nebude, ne?
Startujeme. S Angelikou máme domluvenou taktiku střídání chůze a běhu, přičemž časování těchto úseků nechávám na ní coby chytřejší a zodpovědnější z nás.
Pomalu vybíháme z městečka a noříme se do tmy. Téměř okamžitě mizí asfalt, který na trati bude velmi nedostatkovým zbožím, z těch osmašedesáti kilometrů jich na asfaltu bylo odhadem tak pět.
Trasu jsem si v hlavě rozdělil na úseky dělené občerstovacími stanicemi.

Úsek první, km 0-16, Boží Dar - Horní Blatná

Parádně si to užíváme. Začátek je víceméně po rovině, z městečka sbíháme do údolí Blatenského potoka, kterého se pak držíme dalších asi deset kilometrů. Pomalý běh v noci má své kouzlo, všude je ticho a bezmračná noc s měsícem v úplňku tomu dává romantický nádech.
Po několika úvodních kilometrech na prašné cestě začíná ta pravá trailová zábava. Autor v popisu trati mluví o technických úsecích, což je z jeho strany čirá zlomyslnost, která v překladu znamená "máme-li na výběr z několika rovnoběžných cest, poběžíte po té nejtěžší", takže běžíme po lesní pěšině široké tak akorát pro jednoho hubeného běžce a občas sbíháme až na úroveň potoka, kde vlastně žádná cesta není a přidržujeme se okolo rostoucího křoví, abychom nešlápli do vody. A to v noci za svitu čelovek. Když už jsme na stezce mezi stromy, je na ní tolik kořenů, že zkrátka nelze šlapat mezi ně, jsou všude. Ale je to zábavné. V jednu chvíli musíme přes potok a lávka nikde, takže přeskok.
Když lze běžet, pomalu běžíme, když běžet nelze, svižně jdeme. Už jsem zahřátý, takže bundu odkládám do batohu. Na desátém kilometru se potok z lesa stěhuje na louku, takže běžíme lučním mokřadem. Následuje další lesní úsek, ještě náročnější než ten první.
Na čtrnáctém kilometru končí rovina, od potoka začínáme stoupat na první kopec na trase, Blatenský vrch. To je jedna ze tří tisícovek na trase. Jelikož jedním z našich projektů je i návštěva všech českých tisícovek (včetně fotodokumentace), tak se zastavujeme a selfíčkujeme se s cedulkou.
Focení nám pár minut zabere, takže se na nás dotahují Honza s Martinou. Společně sbíháme kamenitou pěšinou do Horní Blatné, kde je první občerstvovačka.

Úsek druhý, km 16-36, Horní Blatná - Abertamy
 
Čipuji si příchod
Na náměstí v Horní Blatné doplňujeme zásoby vody a něco pojíme. Je tu veselo, lidé jsou ve 2:40 v noci ještě při síle. Občerstvovačky jsou zároveň kontrolními body, takže si musíme čipem potvrdit docházku. Dávám si banán a kus rohlíku se salámem. Nezdržíme se dlouho a běžíme dál, Honza s Martinou se občerstvují rozvážněji. Z Horní Blatné sbíháme do údolí. Povaluje se zde mlha a je tu opravdu velká zima. V jednu chvíli drobně bloudíme, rychle se ale najdeme a loukou stoupáme do kopců. Tento úsek je terénně snadnější, pohybujeme se po komfortních štěrkovkách, střídáme chůzi a běh. Od dvaadvacátého kilometru nás autor trati opět nutí do technickým lesních úseků, takže se škrábeme do lesních svahů a přelézáme či podlézáme popadané stromy. Kolem čtvrté hodiny ranní se rozednívá a my sundaváme čelovky.
Angelika připouští, že jí na běh začínají docházet síly a náš pohyb se tak od třetiny trasy mění na zatím ještě svižnou turistiku. Její probdělá noc před startem si začíná vybírat svou daň.
Sestupujeme k vesnici Pernink. Na trati jsme v tuto chvíli zcela sami, nevidíme nikoho ani před sebou, ani za sebou. Jen Angelika tvrdí, že slyší nějaké hlasy. "Ne, to jsou halucinace". Je třeba neztrácet humor.
Z Perninku do Abertam samozřejmě nejdeme přímo po silnici jak by se nabízelo, to by bylo moc jednoduché. Místo toho jdeme delší oklikou loukami. Tam se nám nabízí delší výhled a my zjišťujeme, že nás pravděpodobně opět dohání Honza s Martinou.

Úsek třetí, km 36-57, Abertamy - Jáchymov

Na občerstvovačce v Abertamech se to potvrzuje. Sotva se odčipneme, jsou zde. Je zhruba půl sedmé ráno, lehce zde pofukuje, od západu se ženou tmavé mraky. Dává se do nás zima, znovu si oblékám lehkou bundu. Opět se lehce žertuje, ale na všech je vidět, že už toho začínají mít dost. Snažím se do sebe v co nejkratší době dostat co nejvíc tuhé stravy, přičemž se vyhýbám sladkému, už mám v sobě nějaké čokoládové tyčinky a nedělají mi dobře na žaludek. Naopak zjišťuji, že jablka pomáhají.
Angelika pod Plešivcem
Poučen z toho, že přechody mezi stanicemi jsou dlouhé, beru si s sebou i nějaké to jídlo na cestu do batohu. Opět Honzu s Martinou necháváme hodovat a vyrážíme dále na trasu. Honza se ještě na poslední chvíli ukáže jako kamarád a zkusí nás poslat na opačnou stranu, naštěstí vše uvádí na pravou míru obsluha občerstvovačky, takže mu tento špinavý trik nevyjde.
Opravdu musíme jít, je nám zima a zahřát se můžeme jen pohybem, obléknout si není co. Z Abertam vede cesta ostře z kopce pod Plešivec, druhou tisícovku na naší trase. Cesta na něj vede, opět zlomyslně, jak jinak, pod vypnutou sedačkovou lanovkou, pěkně od nástupní stanice až k výstupní. Cestou ještě musíme zdolat přeskokem potůček a zahajujeme výstup do krpálu. Vegetaci pod lanovkou zřejmě nikdo necítí potřebu udržovat, takže stoupání připomíná cestu džunglí. Naštěstí v žádném případě nevedeme závod, takže nám běžci před námi pěkně vyšlapali cestu.  Během stoupání vidíme, že Honza s Martinou jsou nám opět v patách. Na vrcholku opět krátká fotodokumentace a zahajujeme táhlý sestup.
Angelika stoupá na Plešivec
Cesta z Plešivce je celkem komfortní s ideálním sklonem pro pohodlný běh, ale na Angeliku už padá hluboká krize a běhu není schopna. Honza s Martinou ano a elegantně nás předbíhají. My se šineme dál čím dál pozvolnějším tempem.
Může to být jen subjektivní pocit vlivem narůstající únavy, ale trasa v těchto místech není moc atraktivní. Většinou obslužné štěrkové cesty vinoucí se po úbočí kopců, kolem lesy. Světlou výjimkou je velmi technický úsek přes Vlčí hřbet, kde překonáváme lesní kamenné skalky. To by bylo skvěle zábavné být plni sil, ale s padesáti kilometry v nohách je to jen zajímavé, leč dost rizikové zpestření na trase.
Následných pět kilometrů do Jáchymova je pro nás čirým utrpením. Angelika je na hraně kolapsu, usíná za chůze a propadá beznaději. Navíc jí došla voda a musí pít z mé hadičky. Trasu teď máme společnou s běžci kratších distancí, takže kolem nás pořád probíhají plným tempem buď závodníci samotní, nebo vybavení psím parťákem. Jsme na úzkých lesních cestách, takže jim musíme uhýbat. Se zájmem a jistým znepokojením pozorujeme, že nám otékají a fialovějí prsty na rukou. Později zjišťujeme, že je to u dálkových pochodů běžný jev.
Snažím se držet Angelice psychiku nad vodou informacemi, že k další stanici je to už jen kousek a opatrným žertováním. Témat je dost, ale jsem dost zkušený manžel na to, abych se do některých vtípků nepouštěl, třeba že když jsem naposledy závodil v týmu s parťákem, tak jsme vyhráli.
Konečně sestupujeme do Jáchymova. Když Angelika vidí, že jsme ve městě a občerstvovačka není na dohled, zastaví se a téměř se rozpláče. Podpírám jí a zvolna se suneme městem. Navzdory slušnému teplu je zcela studená. Konečně jsme u jídla a pití, čipujeme se, Angeliku usazuji na lavičku a zásobuji jí čím si řekne.

Úsek čtvrtý, km 57-64, Jáchymov - Klínovec

Jedno ze snazších míst výstupu na Klínovec

Chvíli se u zdroje energie zdržíme, Angelika si pomáhá spoustou coly a ioňťáku, já nám doplňuji zásoby vody.
Mám čas si všimnout, že Jáchymov je vlastně docela hezké místo. Méně příjemný je fakt, že jsme v nejnižším bodě trasy a čeká nás výšlap na nejvyšší, tedy na Klínovec. Angelika to bere statečně, začíná cítit cíl. Zvedáme se a jdeme na to.
Stoupat do prudkého kopce je pro Angeliku kupodivu snazší než ploužit se po rovině nebo klesat. Také asi pomohl přísun tekutin a cukru. Stále nás míjejí a předcházejí běžci kratších tratí, i v té mizérii nás těší že nás zdraví a vyjadřují podporu. Cesta je částečně lesního charakteru, z větší části ale silně kamenitá což moc nepomáhá. Nakonec se ale na vrchol dostáváme, dáváme nezbytné selfíčko s poslední tisícovkou na trati a jdeme se naposledy občerstvit.

Úsek pátý, km 64-68, Klínovec - Boží Dar

Úsek nejkratší a navíc z kopce, přesto také protrpěný. Jak krásně by se toto sbíhalo být při síle. Místo toho ty čtyři kilometry z lehkého kopce scházíme drobnými bolavými krůčky. Nejprve prašná cesta k silnici, potom kousek po silnici, kousek lesem a nakonec po sjezdovce do Božího Daru.
Cíl je na dohled
Máme to za sebou, po téměř šestnácti hodinách zvolna procházíme cílem, necháváme si sebrat čipy a jdeme si sdělovat dojmy s Honzou a Martinou, kteří už jsou v cíli skoro hodinu. S potěšením zjišťujeme, že dokonce ani nejsme poslední, našlo se i pár nešťastníků, kteří se na trati trápili déle než my. Jiní ani nedokončili.
Naše zážitky z této akce mají svůj přirozený vývoj. Začátek: "Supr akce, to si užijeme". V polovině: "Sakra, do čeho jsme to vlezli?" Ke konci: "Nikdy víc, ať už je to za mnou". Po skončení: "To byla hrůza. Ale zajímavý, co?" Druhý den: "Nezkusíme to ještě někdy, až budeme lépe připravení?"
Druhý den nohy bolí jako nikdy dřív, zlaté maratony, ať už povedené nebo nepovedené, tohle se s nimi nedá srovnat.  Ale dokud to bolí, ještě jsme neumřeli, a proto to děláme. Tak zas někdy...



DETAILY TÚRY

čtvrtek 24. května 2018

Kterak pražští chrti loupili v Zelenči

Začíná se nám blýskat na lepší časy. Po fenomenálním vítězství na Procházce se psy jsme se zúčastnili dalšího těžkého a významného závodu, a vůbec jsme si nevedli špatně.
Zelenečský Běh pro zdraví pořádá Spolek rodičů a přátel ZŠ a MŠ Zeleneč. Jedná se o velkolepou akci, kde spolu již posedmé poměřily síly největší osobnosti běžecké scény této třítisícové obce.

Pravda, nejsme místňáci, jsme z dva kilometry daleké Prahy, ale jelikož na cyklostezkách v zelenečských polích zhruba obden trénujeme, tak místní jistě pochopí, když odvezeme nejcennější kovy.
Na muže zde čekají dva okruhy o celkové délce 4,8km, ženy si dají jen jeden, tedy 2,4km. Angelika brblá, že kvůli dvěma kilometrům nemá smysl obouvat běžecké boty, tak aspoň běžíme na start a zpět, což nám dá šest kilometrů navíc.
Na start dobíháme v době, kdy končí závody dětí na kratších distancích a rozdávají se medaile. Do startu máme zhruba půlhodinu.
Organizátoři se rozhodli pro maximální časovou efektivitu a starty naplánovali takto: na dospěláckou trat vyrazí nejprve ženy, počkáme až odběhnou zhruba polovinu svého jednoho okruhu a následně vyrazíme my, muži, na své dva okruhy. Takže tentokrát nemohu Angelice nafotit finiš jak jsme zvyklí.
Angelika na startu
 Angelika startující

Holky krouží zhruba pět minut, když se na start řadíme my, muži. Prohlížím si soupeře a v duchu přehodnocuji své šance na vítězství. Žádní pupkatí tatíci, samí šlachovití, závody ošlehaní borci. Bude to boj.
To se potvrzuje krátce po startu. První kilometr za 4:11 a čelo závodu se mi přesto vzdaluje. Takhle by to nešlo přátelé, bude třeba zvolnit. Však vy to také neudržíte a odpadnete. Zvolňuji na 4:20, ale čelo ne, pořád se lehce vzdaluje. Pohybuji se v miniskupince tří běžců a toto zřejmě budou lidé, se kterými reálně poměřím síly.
Náběh do druhého kola. Boj s jedničkou.

Druhé kolo je o snaze udržet alespoň těch 4:20, v tomto tempu se opravdu běžně nepohybuji, takže plíce dostávají zabrat. Nakonec se mi daří dostat nejbližší soupeře za záda, v závěrečném stoupání k cíli mě však jeden přeci jen předjede.
Dobíhám s úsměvem, ale s tepovkou v oblacích a totálně zahlcenými plícemi. Tento okruh znám doslova jako své boty, běžel jsem tu více než tisíckrát, ale asi nikdy takhle rychle. Vychládám, potím se, doplňuji tekutiny.
Angelika je se svým výkonem také spokojená, v těžké konkurenci se umístila pátá, což se nepodaří každý den.
Sice je nám jasné, že nám stupně vítězů těsně unikly, přesto se rozhodneme počkat i na vyhlašovací ceremoniál. Vzdáme čest místním borcům, však se s nimi často potkáváme na jednom asfaltu.
Diplom a drobné ceny nakonec dostává prvních šest mezi muži i mezi ženami, takže si i my užijeme krátký moment slávy.
Na závěr nezbývá než konstatovat, že tým www.prostebeham.cz v Zelenči zanechal nesmazatelnou stopu, pobral ceny, hodil baťůžek na záda, odklusal zpět k domovu a těší se na příští rok, kdy jistě nezůstane pod stupni vítězů.


DETAILY BĚHU

neděle 6. května 2018

Jak jsem (asi) zase něco vyhrál, psu navzdory.

Po velmi nevydařeném maratonu v Linci přišel čas spravit si chuť (nikoliv sebevědomí, to je nabourané dál) nějakým drobným úspěchem, a co je k tomu vhodnější než nesoutěžní RunCzech Procházka se psy?
Já a Ejmy. Pozorný čtenář si všimne psa ve vaně v pozadí.
Před pěti lety jsem zde slavil své první velké vítězství a proč se nepokusit o obhajobu, že?
Pravda, tehdy to bylo z několika důvodů snazší. Měl jsem k dispozici zdatnou tahounku labradorku Báru, která se, jak je tomuto plemenu vlastní, ochotně účastnila čehokoliv, co si pošahaní páníčci usmysleli. Takže ač s vodítkem na klasickém obojku, což jí dusilo, tak celé čtyři kilometry usilovně táhla, dokud mě nedotáhla do cíle. Bára je už ale stará paní která chce svůj klid, a já si tedy, vlastního psa nemaje, pro účely závodu musel od rodičů půjčit mladou borderkólii Ejmy.
Druhým rozdílem je, že tehdy se konala skutečně jen nesoutěžní procházka, zatímco letos organizátoři nachystali současně s procházkou i canicrossový závod, což přitáhlo účast skutečných běžců a skutečných běžpsů.
Díky účasti na procházce jsme si s Angelikou aspoň mohli prošmejdit maratonské Expo, což jsem využil k lehké obnově už dost obnošeného běžeckého šatníku.
Půl hodiny před startem jsem od rodičů nafasoval mladou spoluběžkyni a šlo se na start.
A už na startu se začala projevovat největší slabina našeho běžeckého týmu. Samozřejmě nechci na nikoho vyloženě poukazovat, ale šlo o psa. Borderkólie není labrador. Labrador je takové velké šťastné tele, které jde nadšeně kamkoliv s kýmkoliv o kom má pocit, že ho zná. Borderka je o dost svéhlavější plemeno s vlastními názory Za pána považuje mého tátu, mě bere jako příležitostnou vítanou návštěvu, ale nic víc.
Před páskou soutěžní canicross, za páskou nesoutěžní procházka. Ejmy hledá pána.
Z toho vyplývá, že jakmile vlezeme do startovního koridoru, Ejmy se začne ustaraně rozhlížet kde že je pán a proč jsem tam s ní jen já. Tohle bude těžké. Canicrossoví psi v přední části natěšeně štěkají v očekávání závodu, Ejmy upírá pohled za bariéry kde tuší pána a dění jí nezajímá. Snažím se jí vysvětlit že poběžíme, ale nevnímá.
Startujeme.
Ejmy nechce na trať, chce k pánovi.

Pokus o ostrý start
Vybíháme. Procházkáře ihned nechávám za sebou a prodírám se pomalejšími závodníky. Ejmy je dost překvapená že je mezi tolika psy a zpočátku se ochotně drží u mě. Jakmile ale opustíme brány Výstaviště a běžíme Stromovkou, dochází jí že pán zůstal kdesi vzadu a trvá na tom, že na něj počkáme. To ne holka, tohle je závod.
Táhnu jí vpřed. Neprotestuje, ale také nepomáhá. Klasická taktika pasivního odporu. Chvilkami se neochotně drží u nohy, častěji je ale za mnou a nechá se táhnout lehce napnutým vodítkem. Co chvilku se ohlíží a dává najevo, že jsme nekompletní.
Jdu na to psychologicky a promlouvám jí do duše. "Koukej, ostatní psi taky běží", "Ještě kilometr a bude občerstvovačka", "Teď hezky běžíš, vydrž to". Nevěří mi. Pořád dává najevo, že jsme v pohybu nesprávným směrem a že s tím nesouhlasí. Počáteční tempo pěti minut na kilometr klesá na šest. Kdybych ji nesl, asi bych byl rychlejší.
Překvapivý zlom přichází v polovině trati. Ejmy vycítí, že se stáčíme správným směrem a vracíme se, takže přestává vzdorovat a běží skoro ochotně. Stejně ale dává najevo, že ji to moc nebaví a že je tu z povinnosti.  
Blížíme se k občerstvovací stanici, Ejmy si lízne se dvou misek, já si beru nabízenou láhev sladké minerálky, ale pít nepotřebuji. Pokračujeme krásnou jarní Stromovkou dál k Výstavišti a já se stále snažím namotivovat pozitivními řečmi otráveně se tvářícího psa. Míjíme boční bránu Výstaviště, kterou jsme po startu vběhli do Stromovky a zbývá poslední půlkilometr k hlavní bráně a do cíle. Ejmy slyší ruch z Výstaviště, který zná, a běží o něco ochotněji.

 
Probíháme cílem, hodně za rychlými canicrossaři, ale také hodně před procházkáři, takže coby zřejmě první doběhnuvší bez čipu upoutám pozornost komentátorky a musím se chvíli věnovat médiím. To už znám, před pěti lety to bylo stejné.

Konečně Ejmy osvobozuji z vodítka
Během rozhovoru Ejmy objevuje za bariérou svého regulérního pána a dělá vše proto, aby se k němu dostala. Pouštím ji z vodítka, načež se pokouší bariéru nejdřív podlézt, potom přeskočit, obojí neúspěšně, tak ji zvedám přendavám ručně. Je štěstím bez sebe že to má za sebou.
Chcete-li vyhrát v canicrossu, musíte být zdatný běžec a mít běhavého psa. Nejsou-li tyto podmínky splněny, stále ještě můžete vyhrát aspoň Procházku se psy, pokud psa dostatečně přesvědčivě přemlouváte.


DETAILY BĚHU