úterý 15. srpna 2017

Beskydy: lanovkou nahoru, přežít kopce, během dolů.

Rozhodnutí zajet si na závod Běhej Lesy Bílá padlo po naší loňské účasti na povedeném závodě okolo Karlštejna stejného pořadatele. Závod nás nalákal atraktivním formátem, kdy se startuje intervalově po vyvezení lanovkou na kopec nad vesnicí Bílá. V nadšení nad objevem další pěkné akce jsem tak trochu pominul fakt, že pro Pražáka je v České republice jen málo vzdálenějších míst.
Osud nám navíc zpestřil prázdniny přáním našich dětí zúčastnit se festivalu Colours of Ostrava, což jsme sice operativně využili k naplánování pohodové letní cyklodovolené Ostrava - Praha, ale současně to znamenalo, že se na beskydsko vypravíme během tří týdnů už podruhé.
Z výše uvedeného popisu by se mohlo zdát, že půjde o pohodovou seběhovou akci. Tak to rozhodně není. Start je sice výše než cíl a na trati naklesáte nějakých 600 metrů, ale 400 také nastoupáte a to řádným krosovým terénem.
Aspoň to počasí že bylo milosrdné. Večer před startem přišla z Čech do Beskyd bouřka a změnila tropická vedra na vcelku příjemné léto.
Pracovní povinnosti mi bohužel překazily původní plán zmizet z Prahy v pátek už kolem poledne a vyhnout se tak dopravní špičce, ale i tak jsme do penzionu poblíž Bílé dorazili ve vcelku rozumných devět večer.
Start je naštěstí až druhý den po obědě, takže byl čas i na procházku po okolí. Ta byla fajn, bohužel jsem ji neuváženě zakončil smaženým sýrem k obědu, což jsem si později na trati téměř dvě hodiny v kuse vyčítal. Takže rada všem méně zkušeným běžcům: smažák krátce před startem horského běhu nejíst.
Stoupáme na start
Start byl tedy trochu zvláštní. Po startovním výstřelu (který se nepovedl kvůli selhání zbraně) nenásledoval výběh, ale jen velmi volný posun směrem k lanovce, která nás postupně vyvážela do horského sedla. Takže deset minut čekání na lanovku, sprint k lanovce, deset minut cesta vzhůru a až potom opravdový start. Ale stálo to za to.  
Stoupáme

První polovina trati se ostře vlní. Většinou se běžet dá, ale některá stoupání se musí vyjít. Za povrch nám slouží vše co příroda nabízí, lesní stezky, štěrkovky, kamenité cesty, tráva a spousta louží po noční bouřce.
Vlhko dělá svoje a po chvíli jsem zcela promočený. Na třetím kilometru míjíme ceduli "Pozor, státní hranice" a po hraniční stezce běžíme dalších osm kilometrů. Trasa je to pěkná, lesy, loučky, sem tam nějaká chata, ale většinou samota.
Na desátém kilometru probíháme vesnicí Bílá, ovšem jinou částí, než kde jsme startovali, kde zrovna probíhá jakási slavnost česko-slovenské vzájemnosti, vyhrává cimbálovka, tančí lidé v krojích a voní grilované maso. Hezké, ale nezdržím se.
Zvláštní je rozprostření běžců na trati. Na standardních závodech se po několika kilometrech startovní pole rozskupinkuje podle rychlosti a běží spolu lidé přibližně podobné výkonnosti. Zde ale, kvůli lanovkovému intervalovému startu, neustále dobíhám pomalejší, kteří startovali přede mnou a předbíhají mě rychlejší, kteří startovali dost po mě.
Terén se mnou dělá své, potvrzuje se, že krosy moc neběhám a neumím je. Už někde kolem poloviny toho začínám mít celkem dost. Buď se škrábeme to pro mě neběhatelných kopců, nebo tytéž kopce sbíháme, ovšem úzkými blátivými či kamenitými stezkami, kde se bojím o zdraví a proto hodně brzdím. Srovnávám s jinou letošní horskou akcí, Štědrákovským paramuťákem. Ten byl z hlediska nastoupaných metrů asi o něco náročnější, ale to stoupání bylo po krásné silnici. To mi celkem sedělo. V ostrých lesních krpálech se trápím. O nafouklém, tlačícím žaludku nemluvě.
Na polovině trati začíná dlouhý seběh.
Seběh sice nabízí možnost stáhnout průměrné tempo do přijatelných hodnot, ale současně je i zklamáním. Vede nejprve po luxusní široké a rovné štěrkovce, která posléze přejde v širokou a luxusní asfaltku. Z hlediska tempa i únavy dobré, ale jinak trochu nuda.
Tři kilometry před koncem trať opět trochu ožívá, opět trochu stoupáme a vrací se i přírodní úseky. Nakonec závěrečný seběh na úroveň startu, lávka přes potok, běh podél parkoviště a mám to za sebou.

Angelika finišující
 
Pěkná dřevěná medaile na krk, pořádně zavodnit, vyzvednout batoh a počkat na Angeliku, známá to pozádovní procedura.
Oba jsme slušně vyřízení, ale spokojení, tak to má po závodě být. Výhodou horských běhů je, že nemá smysl srovnávat čas s jinými závody, protože každý je jiný. Myslím, že jsem zaběhl celkem slušně a v konkurenci krosových fandů jsem se umístil v první polovině, takže spokojenost.
Teď sednout do auta, přežít večerní přejezd do Prahy a vstříc dalším zážitkům!


DETAILY BĚHU

pátek 14. července 2017

Maratonské bílé noci

Byl jsem si zaběhat v Rusku... toť věta, kterou těžko uslyšíte od někoho jiného než od reprezentanta nebo maratonského turisty. My jsme ta druhá kategorie, maratonští turisté.
S přáním podívat se do Petrohradu přišla Angelika. V posledních letech nepoužíváme spojení "podívat se někam" mimo kontext "zaběhnout si tam závod", takže se nám do termínovky tak nějak přirozeně vloudil i petrohradský Maraton Bílých nocí.
S Ruskem to není jednoduché. Letenky stojí ve srovnání s jinými evropskými městy zhruba dvojnásobek a další částku je třeba vynaložit na víza. Podmínkou udělení víza je extra připojištění, atd... Sny se však mají plnit, takže v předzávodní pátek přistáváme na petrohradském letišti Pulkovo.
Milá slečna na turistických informacích nás vybaví mapkou a polituje nás, že si skutečně musíme v blízkém bankomatu vybrat rubly, chceme-li jet do města autobusem. Odrážíme nápor dotěrných taxikářů a jdeme na MHD. Autobus nás odváží na metro, kde po několika humorných příhodách (nepochopení jak funguje automat na lístky, takže jsme místo dvou koupili dvanáct, načež jsem Angelice metrem zmateně ujel a museli jsme se hledat...) dorážíme na cílovou stanici a ubytujeme se. Rovnou vyrážíme na podvečerní procházku ke sportovní hale, kde se fasují startovní čísla.
Sobota je ve znamení prohlídky města a také je typickou ukázkou nástrah maratonské turistiky. Petrohrad je velké město a než se nadějeme, máme v nohách deset kilometrů. Myslím, že v tréninkových plánech se něco takového den před startem příliš nedoporučuje...
A blíží se nedělní ráno a okamžik startu. S tím organizátoři příliš nepotěšili. Start tohoto závodu byl vždy v devět dopoledne. Stejně tak se to plánovalo i na letošní rok. Až týden před startem přišla zpráva, že se start z blíže neurčených důvodů přesouvá na osmou. Je to přesně ta drobná změna, která vám znemožní civilizovaně se připravit na start, třeba dojít si v hotelu na snídani. Následovalo ještě pár dodatečných upozornění na drobné úpravy trasy. Ne že by mi na tom záleželo, já prostě poběžím tam kam ostatní a tam kam mi ukážou, ale začínalo to tak trochu působit dojem, že to organizátoři nemají úplně pod kontrolou.
Má vlastní očekávání měla sestupný vývoj. Krátce po půlmaratónském osobáku v Yprách jsem byl plný optimismu. Maratonský osobák odolává už tři a půl roku, je nejvyšší čas s tím něco udělat. Ruku v ruce s očekáváním u mě ale přichází stres, který se projevil žaludečními potížemi. Nebo to také mohlo být z vody. Faktem je, že dva dny před startem jsem začínal cítit že to není ono a v neděli brzy ráno jsem stál na startu s prázným a dost nejistým žaludkem a cítil se vyloženě mizerně. Víc než několik hodin běžet se mi chtělo zalézt do postele dohnat dvě téměř probdělé noci. Hotel kde bydlíme je celkem levný, ale to možná proto, že je na ulici kam se o víkendových večerech chodí bavit petrohradská mládež a kde do noci vystupují pouliční umělci.
Po první občerstvovačce. Pozorný čtenář si všimne že zrovna snídám.
Ale dal jsem se na vojnu, musím bojovat. O tom tady něco vědí. Vzdávám čekání ve frontě na záchodky s tím že to vyřeším na trati a jdeme do koridoru. Start i cíl jsou na Palácovém náměstí, z jedné strany slavný Zimní palác (nyní Ermitáž), z druhé strany krásná budova Generálního štábu. Start kvůli řečnění pohlavárů nabere asi sedm minut zpoždění, ale dočkáme se a vyrážíme na trať, která má zhruba tvar osmičky a s drobnou výjimkou dvou mostů neběžíme žádné místo dvakrát, což si může dovolit jen málo městských maratonů.
Hned po startu hledám místo kde si odskočit. Nečekám dlouho, Alexandrovský sad nabízí spoustu vzrostlých stromů a já ztrácím půlminutku hned na prvním kilometru.
Příliš si s tím hlavu nelámu.
Sbíháme na nábřeží k Něvě, což je nedlouhá řeka přitékající do Petrohradu a rozbíhající se zde do masivní delty. Podél jejích ramen poběžíme většinu trasy. Přebíháme Něvu po jednom z mnoha petrohradských mostů. Na něm dobíhám a předbíhám Angeliku, která mi utekla zatímco jsem zaléval strom.


Po asi třech kilometrech s překvapením zjišťuji, že všechny mé předchozí nesnáze asi opravdu byly od nervů. Jakmile jsem se rozeběhl, všechno ze mě spadlo a vlastně je mi fajn. Čekání na drogu skončilo, šlehl jsem si. S tím také souvisí to, že na mě padl ukrutný hlad.
Na pátém kilometru je první občerstvovačka a já začínám blahořečit organizátorům. Máloco mě potěší víc, než voda na maratonu podávaná v půllitrových plastových lahvích. Čte-li toto nějaký organizátor maratonů, poučte se prosím - běžci ocení láhev se kterou se dá běžet, nikoliv nesmyslně malé kelímky. Beru si láhev, z kapsy vytahuji jednu ze svých dvou proteinových tyčinek a zahajuji snídani.
Běžím, snídám a pozoruji ty drobné rozdíly mezi středoevropskými maratony a ruským. Napadají mě tři:
  • Diváci. V evropských metropolích nám od začátku do konce někdo fandí. Tady jsou lidé jen v prostorách startu a cíle. Na většině míst nikdo není, nebo jsme lidem úplně jedno.
  • Přístup "žádný strach, ono to nakonec klapne". V sobotu jsme se byli s Angelikou projít a u Aurory na silnici chyběl asfalt. Jak tudy zítra poběžíme? Dělnící nikde. V neděli ráno tudy běžíme po čerstvém asfaltovém koberečku. Prostě to musí být, tak se to nějak udělá.
  • Když se Rus do něčeho pustí, pojme to ve velkém. Petrohrad je velké město a hlavní silnice mají v každém směru dva až tři pruhy, někdy čtyři. Běžci využijí maximálně dva. Rozkaz je rozkaz, a rozkaz zněl uzavřít dopravu. Máme pro sebe tedy celých šest. Na Něvském prospektu je pruhů osm, uzavře se tedy všech osm. Co na tom, že už jsme za třicátým kilometrem a ploužíme se jen v jednom... Jaký to rozdíl proti Praze, kde do běžců občas najíždějí tramvaje...
Na šestém stadión Zenitu Petrohrad, na sedmém muzeum Dělostřelectví kde na nás míří kanóny, na devátém kilometru Aurora, pořád je na co koukat. Potom opouštíme centrum a dostáváme se do severní, jaksi parkovější oblasti města. Po patnáctém kilometru sním i druhou tyčinku, nemá smysl ji šetřit, že zkušenosti vím, že ve druhé půli už tělo moc nechce přijímat tužší stravu. Láhev vody po každých pěti kilometrech mě činí maximálně šťastným. Vždy s ní zhruba tři kilometry běžím, větší část z ní vypiji a odhodím.
Zhruba na devatenáctém kilometru se trasa začne stáčet zpět na jih směrem k centru. Jsme na periferii, kolem nás výrobní haly a průmyslové objekty. Je mi překvapivě fajn, neběžím sice nijak zvlášť rychle, na vysněný osobáček můžu zapomenout, ale jsem při síle a necítím žádnou krizi. Vlastní zásoby jídla mi došly, přecházím tedy na banány a pořád hodně piji.
Jak už jsem napsal, na většině trasy je to takový hodně opuštěný běh. Dlouhé roviny bez lidí okolo. Jen výjimečně zaslechneme "Davaj, moloděc, davaj", ale většinou je kolem nás ticho.
Vtipně řešené jsou kilometrovníky. Ne že by namalovali čísla na silnici, nebo zapíchli cedule vedle cesty jako jinde. Tady na každém kilometru stojí dobrovolník, který má na sobě trikot s číslem příslušného kilometru. Někteří vypadají celkem zpruzeně. Rozumím jim. "Heleďte, nějak bych vám ve svém volném čase zdarma pomohl s organizací maratonu, bylo by tam něco pro mě?" "Jasně, tohle na sebe obleč, tady si stoupni, nic nedělej, a hlavně se ani nehni". Někteří nevydrželi. Podle mých hodinek pětatřicátý kilometr měřil asi tisíc šest set metrů, zatímco šestatřicátý jen čtyři sta.
Jsme zpět v centru, přebíháme mosty přes deltu Něvy a vydáváme se na druhou polovinu pomyslné osmičky. Ta je kratší, městštější, centrovatější, živější.
Je zde vidět, proč se Petrohradu říká Benátky severu. Mezi sedmadvacátým a jednatřicátým kilometrem běžíme centrem města, vedle nás však teče jedno z ramen Něvy, do něhož se ještě místy z boků vlévají menší přítoky, které přebíháme po výrazně klenutých můstcích. Skutečně jak v Benátkách.
V zástavbě kolem nás jsou spousty obchodů a restaurací, zaměstnávám tedy hlavu dešifrováním nápisů kolem sebe z azbuky.
Nevím čím to, ale ať se na první části maratonu cítím jakkoliv, po třicátém kilometru to vždycky začne být těžké. Ani tady to není výjimkou. Objektivně vzato běžím hezčí částí trasy, od "benátských" kanálů vběhneme na Něvský prospekt, což je ulice o délce pražské Vinohradské, honosnosti Pařížské a šířce osmi jízdních pruhů. Přesto toho začínám mít dost. Ale vím že už mě čeká jen jeden dlouhý úsek a pak finále.
Tím dlouhým úsekem je po seběhu z Něvského prospektu sedm kilometrů po nábřeží Něvy. Dlouhých sedm kilometrů, kdy po pravé ruce máte stále širokánskou řeku, před sebou nekonečný šestiproudý asfalt a po levé ruce většinou zdi za něž nevidíte. Není moc co sledovat, vypínám hlavu a jen běžím. 
Až na posledních dvou kilometrech začne být opět na co koukat, fádní zdi nahradí hezké staré budovy. Místy dokonce fandí lidé, což je opravdu milá změna.
Posledních pět set metrů je o oběhu Ermitáže a cílové rovince na hlavním náměstí. Na nábřeží stojí před Ermitáží frontu na lístky japonští turisté a fotí si mě. Milé.
Odbočuji podél Emritáže směrem k náměstí. Náhle se ozve ohlušující rána. V první chvíli si myslím že jde o teroristický útok a někdo kousek ode mě to schytal (a současně mě překvapuje, jak moc je to maratonci na pokraji sil jedno, já prostě běžím). Vidím ale, že místní lidi kolem mě to moc nevzrušuje. Pak mi to dochází. Je přesně poledne. Někde se poledne oznamuje zvony, tady výstřelem z děla od Zimního paláce. Drobné zpoždění startu a mé tempo způsobily, že finišuji v pravé poledne.

Finiš je takový typicky Petrohradský. Hezky nazdobený, ale divák se k běžci nedostane na méně než padesát metrů.
Mám to za sebou. Pověsí mi na krk medaili s Aurorou. S čím také jiným, když se slaví 100 let VŘSR, že? Z hlediska mého času jde o lepší průměr, ale jsem rád, že jsem se ctí doběhl, neodpadl, nechodil.
Jdu čekat na Angeliku.
Angelika finišující panoramaticky

Angelika finišující:
Angelice závod velmi sedl a o pár vteřin si osobák posunula, takže velká gratulace.
Celkově lze maraton hodnotit velmi pozitivně. Počasí bylo ideální, možnosti občerstvení jsem už vychválil, trať totálně rovinatá. Chcete-li si někdo dát maraton v ideálních podmínkách, Petrohrad může být výborná volba. 

DETAILY BĚHU

pondělí 19. června 2017

Plnit si sny: stadiónem a trávníkem sparťanských bohů

Je to tak, další životní sen splněn, odškrtnut, vyřízen. Spartička slavila sto let letenského stadiónu a při té příležitosti uspořádala běh ochozy stadiónu i po hřišti samotném.
Se Spartakem
Jakmile jsem zmínku o běhu na webu Sparty našel, bylo jasno - povinný neplánovaný přírůstek do termínovky. Za mlada (tedy ne že bych dnes nebyl mladý, jen za asi o dvacet let dřívějšího mlada) jsem býval návštěvníkem všech domácích zápasů a i dnes mé srdce bije pro rudé dresy více než pro většinu jiných věcí.
Co se běhu samotného týká, nejde o standardní míli, ale o asi dva a půl kilometru, přičemž start a cíl jsou na tréninkovém hřišti. Trasa samotná vede většinou po vnějších ochozech stadiónu, ale slušně se proběhneme i po hřišti samotném, prostory pro podavače míčů i kolem sedaček pro střídající hráče a trenéry. Prostě nádhera.
V sobotu krátce po obědě tedy parkujeme na Letenské pláni a míříme na tréninkové hřiště. Už ze silnice vidíme běžce sprintující ochozy stadiónu. Nemůžu se dočkat. Nafasujeme slušivá pamětní trička a domlouváme plán. Nejdřív poběží Angelika, já jí nafotím start i finiš a až potom vyběhnu já a u toho mě nafotí Angelika. A protože tuto příležitost je třeba využít beze zbytku, rozhodl jsem se, že ji pro budoucí generace zachytíme nejen obrázky statickými, ale i pohyblivými. Já svůj běh natočím.
Jsou to už tři roky, co jsem naposledy filmoval za běhu. Nejprve POŠUKa, potom krásný Jezerní běh. Laciné filmovací brýle z Číny mezitím dosloužily, proto bylo třeba improvizovat. Jediným filmováníschopným zařízením je mobil. Ale jak ho na sebe přidělat? Vybičoval jsem své kutilské buňky na maximum a ze starého futrálu na telefon a koženého opasku vyrobil zvláštní hrudní pás, který při troše dobré vůle a opatrnosti splní účel. Vypadá to sice trochu výstředně, ale na to jsem zvyklý.

Angelika vybíhá

Jdeme do fronty na start. Startuje se jednotlivě po zhruba půlminutě. Má to svůj smysl, na trati jsou místa, kam se dva běžci vedle sebe nevejdou. Tolerantní startér však pouští i páry či menší skupiny v dobré víře, že se na trati nepobijí. Angelika tedy startuje a já jdu čekat do cíle.

Angelika finišující

Angelika přibíhá o zhruba čtvrthodinu později, což se mi zdá celkem dost, ale já ještě nevím, jak vypadá trasa. Připevňuji na sebe filmařský aparát a jdu na start. Fronta mezitím prakticky zmizela, takže ani nemusím čekat.

Já startující

Hurá na Spartu! Zapínám mobil, vyrážím a jsem zvědavý co přijde. Přímo z tréninkového hřiště vedou první dlouhé schody. Plán je běhat roviny rychle, schody pomalu. Dostávám se na příjezdovou plochu pod stadiónem, ze které vedou druhé dlouhé schody na první patro ochozu kolem stadiónu.
Zjišťuji první nedostatky v plánu. Filmovat je sice fajn, ale můj aparát dost svírá hrudník a tlačí na bránici. V kombinaci se schodišti to činí běh dost nekomfortním. Navíc mám pocit že mi sjíždí na břicho a co chvíli ho povysunuji.
Běžím ochozem stadiónu nad silnicí Milady Horákové. Po chvíli následuje otočka a seběh schodů zpět na úroveň silnice a podél Milady Horákové na druhou stranu stadiónu. Co chvíli otočky, aby trať byla co nejdelší.
Třetí schody, opět výběh do ochozu pod tribuny. Krátké schody v rámci patra nepočítám. Opět seběh, jsem za hlavní vstupní branou na stadión. Předbíhá mě běžec co startoval za mnou, moc si z toho nedělám, můj čas ještě přijde.
Výběh ze stadionu
Čtvrté schodiště, opět do prvního patra. Kličkujeme mezi stánky s občerstvením a obíháme velkou část stadiónu. Opět dolů. Vbíháme na hřiště. Úžasné, jsem tu. Jsem na hřišti, které už sto let hostí nejlepší ligové i reprezentační fotbalisty, které svým potem, slinami i krví zkrápěla ta největší fotbalová božstva. Z velkoplošné obrazovky na mě hledí Lukáš Vácha a volá že mi věří, že to dám. Dám, Lukáši, dám, za Spartu! Zabírám a dostávám se před běžce před sebou. Obíhám hřiště po umělé trávě, seskakuji do betonového korýtka pod hřištěm a ještě jedno kolečko kolem hřiště, jen v protisměru.
Z plochy hřiště vedou páté a šesté schody na hlavní tribunu. Na těch mi už dochází dech a chvilku je vycházím. Po hlavní tribuně však nejde neběžet. Sbíhám z ní dolů, vybíhám ven ze stadiónu a ani nevnímám Angeliku, která mě zde fotí. Obíhám hlavní tribunu z vnějšku a následují sedmé schody do prvního patra. Nevím co by mohlo dál následovat, vím jen to, že další schody už nechci. Předbíhám dva páry které už neběží, jen jdou. Probíhám ochozy sektoru pro hosty, pak seběh dolů a ještě jednou ta samá trasa, jen o patro níž. A jdeme do finále, seběh na tréninkové hřiště a závěrečné kolečko po oválu.


Dobíhám, vychutnávám fiktivní ovace prázdných tribun tréninkového hřiště, vypínám mobil a vydýchávám se. Až tak moc sil to nestálo, ale plíce dostaly zabrat pořádně.
Bylo to krásné, klidně bych si to v budoucnu ještě zkusil, ale sto let je stadiónu jen jednou za čas, tak to asi nepůjde. 
A pro milovníky běhu, kvalitního videa a budoucí generace je zde můj záznam:

DETAILY BĚHU