neděle 17. března 2024

Když běžci běžkují

Tak jsme zase zkusili něco trošku jiného. A stála za tím víceméně náhoda, respektive článek v jednom z běžeckých časopisů, který se nám delší dobu povaloval na záchodě. Článek, pravděpodobně reklamní, vychvaloval běžkařský závod Engadin Skimarathon coby parádní zážitkovou akci pro všechny výkonnostní kategorie. "Hele, to by se ti mohlo líbit", prohodil jsem směrem k Angelice. "Jo, to by bylo fajn" zněla odpověď, čímž to bylo, jak už to tak u nás bývá, rozhodnuto.

Až následně jsem začal zjišťovat kde a kdy že se to vlastně koná. Širší odpověď zní Švýcarské Alpy, zazoomování na mapě pak odhalí, že nejbližšími známějšími místy jsou Svatý Mořic, kterým se na trase probíhá, nebo Davos. Okamžitě si tu oblast přejmenovávám na "Švýcarský Špindl" a začíná mi docházet, že to taky bude něco stát.
V rámci závodu je k dispozici maratonská a půlmaratonská trasa, uvážlivě volíme půlmaratonskou. Na běžky se dostaneme třikrát až pětkrát ročně a jak s oblibou říkám, bez běžek jsme, na rozdíl od ostatních, rychlejší než s nimi, takže vlastně moc smysl nedávají.
Závod se koná v neděli, v pátek brzy ráno tedy sedáme do auta a vydáváme se na 750km dlouhou štreku do Švýcarských Alp. Celou cestu není po sněhu ani památky, a to ani ve Švýcarsku na dálnici podél Rýna. Až když se odbočí od řeky do hor a začínáme stoupat o více než kilometr výš, tak je patrné, že se sněhem problém nebude. Je ho všude plno, jen silnice jsou na švýcarský způsob vzorně čisté.

Z pohledu na tenisový kurt pod okny hotelu, kde zapomněli sundat síť, je jasné, že nedostatek sněhu nebude

To však neznamená, že organizátoři nebojují s nepřízní počasí. Tradiční trasa vede v první polovině přes tři zamrzlá jezera, díky čemuž je závod opravdu velmi atraktivní. Už týden před startem nám však hlásí: "Napadl metr a půl čerstvého sněhu, je však dost teplo. Led na jezerech se pod sněhem prolamuje a sněhovou pokrývkou prosakuje voda. Jsme nuceni přesunout start závodu až za první z jezer".

V této fázi ještě slibují, že trasa nebude zkrácena, jen chybějící jezero naženeme nově vytvořenými smyčkami na trati. Tři dny před závodem je však ještě hůř - způsobilé není ani druhé z jezer, start je třeba přesunout ještě blíž cíli, půlmaratonská distance bude mít asi 13km:
To trochu zamrzelo a hlavou mi už táhnou myšlenky, že by to také mohlo dopadnout jako u našeho slavného výletu do New Yorku, kde nám nakonec maraton zcela zrušili. Tak zle ale nakonec není, tato komplikace je poslední.
Cíl půlmaratonské trasy a současně centrum závodu je ve vesnici Pontresina, takže dává perfektní smysl ubytovat se právě zde. Závod je velmi tradiční (54. ročník) a pro místní velmi významnou akcí, kterou okolí žije. I náš hotel v den startu výjimečně podává snídaně již od pěti ráno, což asi dost štve personál, ale nám to usnadňuje život. Už krátce po šesté jsme na autobusové zastávce, odkud místní autobusový dopravce zajišťuje svozy na start.
Cestou autobusem na start
Na startu je to velké. Organizátoři slibují 13.000 účastníků, což je dost masakr. Start je tedy přísně intervalový, vybíhá se v tříminutových intervalech vždy po několika desítkách běžkařů. Běžkaři jsou tříděni dle výkonnosti, a jelikož jsem při registraci poctivě uvedl že jsme nezkušení amatérští prvozávodníci, startujeme mezi posledními abychom nepřekáželi rychlíkům.
Na své startovní okno musíme čekat téměř dvě hodiny a slušně prochládáme, a to navzdory podávaným teplým nápojům a stanům, kam se lze schovat před stále sílícím sněžením.
Záchody na ledu
Sice ve stanu, ten však stojí na ledu
Celé zázemí je na zamrzlém jezeře
Jak tak pokukuji po ostatních, je mi jasné, že jich většina bude v cíli o dost dříve než já. Pokud bychom ale vyhlásili soutěž o nejlevnější běžky, pravděpodobně bychom se umístili slušně. Na rozdíl od ostatních, kteří řeší co nejrychlejší vosky, naše běžky mají naopak zpomalující prvky v podobě šupinek či filcu.
Dvacet minut před naším plánovaným startem se ze stanu vydáváme do startovního koridoru vyhrazeného pro naší skupinu. Sněžení stále sílí.


Obouváme lyže a sledujeme start několika vln před námi. Nakonec přicházíme na řadu i my a legrace začíná.
Prvních pár kilometrů je opravdu po jezeře:
Tisíce běžkařů, kteří vyběhli před námi, stihli sněhovou vrstvu z ledu pěkně obrousit, takže se hůlkami skutečně odpichujeme od tvrdého ledu, což není nic moc. Běžím klasickým stylem, bruslařů kolem moc není, organizátoři odvedli při výkonnostním třídění dobrou práci a kolem jsou v podstatě jen podobní zoufalci jako jsem já. Občas dokonce někoho předběhnu. Rychlíci startovali dřív a už jsou v cíli. Dokud jsme na rovném jezeře, tak je trať luxusně široká a lidé se moc nepletou pod nohy. Horší je, když se začne stoupat do lesů, pak se trať zúží a občas se vytvoří fronta:
Ne, že by to mě nebo Angeliku nějak stresovalo, nikam nespěcháme.
Samozřejmě platíme cenu za nezkušenost. Jsme asi jedni z mála, koho nenapadlo vzít si na závod brýle. Sněží fest a vločky jsou velké a těžké. Ve sjezdech nejsem schopen dívat se do dálky, protože vločky bodají do očí. Mám tedy sklopenou hlavu, vidím maximálně metr před špičky běžek a doufám, že se někdo přede mnou nerozbil a já do něj nevletím. Pádů je kolem spousta, kolegové spoluběžci jsou podobně nezkušení jako já, takže je to logické. Dvakrát se někdo zhroutí těsně přede mnou, hodím po něm povinou otázku "Are you ok?" a běžím dál, není o co si ublížit. 
Ve Svatém Mořici je jediná občerstvovací stanice na naší zkrácené půlmaratonské trati. Míjím ji, připadám si při síle. Běžkování na mé úrovni znamená, že tepy dostanu maximálně na úroveň že se příjemně zahřeji, téměř se nepotím.
Většinu trasy mám pocit, že o dost víc stoupáme než klesáme, což mě trochu znervózňuje, protože to klesání dříve či později bude muset přijít.
Také že ano. Nejkrizovější místo na trati je asi kilometr před cílem půlmaratonu. Prudký sešup po relativně úzké lesní cestě, uprostřed které po různu stojí osamělé stromy obalené oranžovými matracemi, aby se do nich běžkařům lépe padalo. Pod nohama žádný měkoučký sníh jako dosud, ten je ve sjezdu samozřejmě předešlými běžkaři shrnut až na ledový podklad. Jaké jsou tu možnosti? Odepnout běžky a jít po pěšině vedle trati, což zde pravidla umožňují. Pokusit se to křečovitě zplužit, což vypadá dost nebezpečně, je to opravdu velmi prudké a zledovatělé. Nebo se postavit bokem ke svahu a bočmo svah na běžkách sejít. Kombinuji druhou a třetí možnost a nějakým zázrakem se dostávám bez pádu až dolů, v této výkonnostní kategorii asi jako jeden z mála. Kolem trati v tomto místě stojí fandící diváci, kteří se zoufalými neobratnými padajícími běžkaři dobře baví.
Angelika, která je v těchto věcech o dost bojácnější než já, to bez pádů nedala, což o pár dní později vytvořilo moc hezky vybarvené modřiny:
O pár set metrů dál už je náš půlmaratonský cíl.
Odepínám běžky a jdu si dát nějaký teplý drink. Další nová zkušenost: když se napijete něčeho, o čem předpokládáte že to bude čaj, a on je to přitom slaný bujón, překvapí to. Ale zahřál. Asi dvacet minut v hustém sněžení čekám na Angeliku a opět pěkně prochládám, ale nakonec do cíle také dorazila.


Zajímavá zkušenost, tyhle běžkařské závody. Asi se pro nás běžnou praxí nestanou, coby lidé z nížin na ně nikdy pořádně natrénovat nedokážeme. Ale zábava to špatná není.

neděle 7. ledna 2024

Další běžecké novoroční rozjímání

Ani nevím kolikrát jsme již stáli na startu Novoročního běhu Horními Počernicemi, ale na stránkách tohoto blogu jde o dvanáctý článek na toto téma.

Jak jdou roky, tak do novoročního úsilí vkládám stále méně snahy zabojovat o dobrý čas a upřednostňuji společenský rozměr akce a možnost pojmout běh jako ohlédnutí za právě uzavřeným rokem.
Letos se nám, ani nevím jak, podařilo získat vyloženě prémiová startovní čísla, což je hezké, ale kopcovitá trať s nimi nebude bolet o nic méně.
Počasí je běžecky příjemné, asi pět stupňů nad nulou. To je asi polovina loňské abnormální teploty, ale pořád víc než bývalo v našich prvních letech, kdy na zemi často ležely zbytky sněhu.

Tak jaký byl náš běžecký rok 2023?
  • Podlimitní Poprvé po šesti letech mi roční běžecká kilometráž klesla pod 2400km. Nemá to jeden konkrétní důvod, je jich celá řada. Na dovolených víc odpočívám než běhám, častěji běh nahrazuji jízdou na kole do práce a zpět (1750km za rok 2023), sem tam přijde rýmička, při které se do běhu nenutím. Také jsem omezil nedělní tréninkové půlmaratonky a zkrátil jsem je na 16km.
  • Cestovatelský Osmkrát jsem běžel půlmaraton v zahraničí při sedmi různých výjezdech, což je rozhodně nadprůměr. Někdy to byla vyloženě cesta za závodem, jindy závod v rámci větší dovolené, jindy závod vhodně se konající v místě, kam mě poslali na služební cestu.
  • Úspěšný,... Některé ze závodů si mi vyloženě povedly. Půlmaratony v Tallinu a v Paříži jsem zaběhl vyloženě nad plán a bez trápení.
  • ...průměrný... Jiné závody dopadly vcelku průměrně, třeba podzemní Budapešť, brněnské Výstaviště, Regensburg či noční Wroclaw.
  • ...i katastrofální Červencový dovolenkový půlmaraton ve španělské Veře byl výkonnostně zoufalý, ale jelikož jsem s tím předem počítal, tak mi to ani nevadilo.
  • Rekreační Půlmaraton ve finském Espoo jsem běžel pomalu na pohodu a prosincové Lanzarote jsem si dal jen tak po boku Angeliky.
  • Nešťastný Po třinácti účastech na Běchovicích nepřišla čtrnáctá, protože mě složila buď výjimečně silná rýma nebo covid, co já vím. Série je tedy tragicky přerušená.
  • Plnění výzvy pokračuje. Mezi "odběhané" země jsme loni zařadili Estonsko, Finsko a Maďarsko. Letos bych rád navázal Irskem, možná se podaří i něco navíc.
Náročný terénní úsek novoroční trasy
Prokousávám se dvěma okruhy nesnadné novoroční trasy a jsem vlastně docela spokojený. Pořád to ještě jde, letos je zvládám aniž bych přepnul do chůze a výsledné tempo pořád ještě začíná čtyřkou, což je u mě dobré.

A co s letoškem? Zbavit se drobných zdravotních neduhů, najít rovnováhu mezi vyčerpáváním těla závody a odpočinkem, méně se soustředit na výkon a víc na zážitky. Padesátý rok života už není tak daleko a s výhledem na něj člověk musí žít a běhat trochu jinak než ve třiceti.
Nám i vám tedy hodně zdraví a spokojených kilometrů!

sobota 9. prosince 2023

Lanzarote fotodokumentačně

Loni touto dobou jsme na Kanárských ostrovech běželi Tenerife a v duchu pravidla "každý rok aspoň jeden ostrov" jsme si letos naplánovali Lanzarote. Po smutných zkušenostech s během v teple a vlhku právě z loňského Tenerife a z letošní Andalusie už dřív padlo rozhodnutí, že si tento závod jen tak odklušu Angelice po boku a budu jí dělat společnost. Koneckonců rychlý už jsem letos párkrát byl a Lanzarote mohu s čistým svědomím pojmout jako pohodový zavírák sezóny.

Můžeme se na to podívat i jinak: kvůli mé nemoci Angelika v září běžela beze mě Běchovice, já pak kvůli její nemoci bez ní půlmaraton v Paříži, tak tenhle závod poběžíme spolu a budeme se navzájem hlídat.
Nakonec se ukazuje, že obavy z tropického klimatu byly zbytečné. Teplo a dusno se nekoná. Svižně fouká od severu, takže celou trasu máme protivítr, teplota je tak 18-20 stupňů a během závodu se střídá sluníčko, oblačno i dešťové přeháňky. Kdybych závod běžel svým tempem, asi by z toho byl celkem průměrný výkon, ani výborný čas, ani tragédie.
Čekáme na autobus
Z hlediska logistiky má tento závod mou nejméně oblíbenou formu: centrum je v místě cíle, odkud nás autobusy odvezou 21km daleko na start a my z něj musíme zpátky běžmo. Ty cesty autobusem proti směru běhu mi nedělají psychicky dobře, ale tohle je jen půlmaraton a navíc ho poběžím pomalu, takže jsem celkem v klidu.
Vstávali jsme dost brzy, snídali jsme už dávno a na startu se ještě dlouho čeká, tak si dáváme druhou pozdní snídani. Počasí je spíš aprílové než prosincové, sluníčko střídají deštíky, což dělá pěkné duhy. 


Konečně vybíháme. Dle plánu jsem krok za Angelikou aby neměla pocit že jí honím. Velmi uvolněné tempo mi aspoň dává možnost věnovat se koukání po okolí a focení.
Začátek vede po promenádě podél pláží. Hned na druhém kilometru ale probíháme kolem začátku ranveje hlavního lanzarotského letiště. Bohužel zrovna přistává jen malé vrtulové letadlo, těšil jsem se na něco většího.

Trasa v první polovině nabízí na jedné straně krásné výhledy na pláže i oceán, na druhé straně většinou na dovolenkářské apartmány a hospůdky. Ty jsou takhle dopoledne naštěstí většinou zavřené, takže nemusíme odolávat pokušení. 
Občas se od pláží dostaneme do města, kde je zajímavé sledovat tropickou vánoční výzdobu. 
Počasí si s námi hezky pohrává, v jednu chvíli běžíme proti pořádnému deštíku a neustále proti větru. 
Trasa je dobře zajištěná, na občerstvovačkách je voda i ionťák, přičemž voda je v plastových lahvích. To je ideální řešení, dnes se však už moc nenosí. 


Ve druhé polovině probíháme industriální oblastí. Pláže střídají nákladní přístavy a velké haly, místo promenády běžíme po širokých silnicích. Netrvá to však dlouho, blížíme se k cíli a ten je také v plážové oblasti.


Posledních pár kilometrů už je vyloženě městských. Pro mě je trochu svátek blížit se do cíle v naprosté fyzické pohodě. Jindy je to vždy jeden ze dvou typických scénářů: buď lapám po dechu ve snaze ještě zrychlit a stáhnout pár vteřin, nebo rezignovaně ťapu po nepovedeném závodu a jsem rád že žiji.



První dva Kanárské ostrovy tedy máme za sebou, dva (hlavní) ještě zbývají. Pořád je kam cestovat, pořád je co objevovat, pořád jsou tu tratě k probíhání.