středa 18. října 2017

1/2maratona e Tiranë aneb chvála pověrčivosti

Vytyčené cíle se mají plnit. Začátkem roku jsem zde vyhlásil cíl dát si půlmaraton nebo maraton v každé z evropských zemí a vyzobávat je aspoň přibližně abecedně. Letos jsme tedy museli do Albánie na tiranský půlmaraton.
Albánie není země, kam by se silniční běžci dvakrát hrnuli. Slyšíte-li o ní v souvislosti s během, pak jde téměř výhradně o horské běhy do vrchu. Hor zde mají dost. Zato silniční půlmaraton či maraton téměř žádný. Dalo dost práce zjistit, že se loni v říjnu konal první ročník půlmaratonu Tiranou. Zadoufal jsem, že nikoliv poslední. Když organizátoři (což je radnice hlavního města) oznámili, že 15. října bude druhý ročník, zajásal jsem a jal se plánovat cestu.
Osud mi však u tohoto běhu od samého počátku nebyl příliš nakloněn. Ačkoliv jsem si datum jasně zapsal do kalendáře už začátkem roku, vyšší síly způsobily, že v práci na toto datum vycházela jedna z hlavních akcí mého týmu v letošním roce. O dovolenou na tento prodloužený víkend jsem žádal s dost velkými rozpaky. Nakonec to klaplo a firma dokonce přispěla na letenky, nicméně pracovní zátěž se na mém stavu podepsala fyzicky i psychicky. Rozhodně jsem neodjížděl v ideálním rozpoložení.
Druhým problémem se ukázala být kombinace data a cesty. Z Prahy do Tirany mimo sezónu na přímo nic nelétá a nejlogičtější volbou časově i finančně byla cesta přes Vídeň. Vstoupily do toho však dva nečekané faktory. Jednak na přestup ve Vídni bylo podle itineráře jen 30 minut a druhak jsme letěli v pátek 13. Když jsem pak na infotabuli na Ruzyni zjistil, že máme jít k odletu na gate C13, začal jsem tušit průšvih. Jistěže, odlétali jsme s asi dvacetiminutovým zpožděním. Ve Vídni jsme sice podnikli hrdinský pokus zvrátit osud a před nedělním půlmaratonem si dali ostrý sprint letištními chodbami až se kufříkům od koleček jiskřilo, zpráva "gate closed" však zněla zcela jasně. Let do Tirany bohužel odletěl včas, tedy bez nás. Milá pracovnice na zákaznickém centru nás politovala a přebookovala nás na další. Místo druhé odpoledne jsme tak měli přílet do Tirany naplánovaný na půlnoc. Deset hodin na vídeňském letišti za pomocí knih, filmů a alkoholu uteklo vlastně docela příjemně a v půl druhé ráno jsme skutečně zalehli do postelí v tiranském hotelu.
Sobota byla vyhrazená prohlídce centra a vyzvednutí startovních čísel. Tiranu bych neoznačil za hezké město. Samotné centrum a přilehlé ulice jsou sice skutečně reprezentativní a místní se opravdu snaží a jsou milí, město je to však velmi chudé a zanedbané. O to sympatičtější je fakt, že závod pořádá město. Je zdarma a jeho cílem je rozhýbat místní a přivést je ke zdravému životnímu stylu.
Nedělní ráno pak bylo také plné drobných komplikací. Buď u mě zafungoval předzávodní stres nebo voda z vodovodu, kterou místní turistům doporučují nepít. Celým ránem mě provázely velmi nepříjemné pocity kolem žaludku.
Na startu mě dost pobavilo, když jsem se u organizátorů sháněl po úschovně zavazadel. "Letos není. Loni byla, ale spoustu batohů tam vykradli, tak už jí neděláme." OK, co tedy s batohem? Jedinou cenností je mobil, ten jsem si tedy nacpal do kapsy u běžeckých šortek, naštěstí je to elastický materiál. Batoh s tričkem na převlečení a hotelovým ručníkem jsme pak dali pohlídat do jednoho ze sponzorských stánků.
A jdeme na start. Poslechneme si trochu slavnostních řečí v absolutně nesrozumitelném jazyce a vybíháme. V kapse mi poskakuje nepříjemně těžký telefon, víc mě však zlobí nepříjemné těžko v břiše. Začínám tedy zvolna.
Na druhém kilometru přichází další drobná komplikace. Čas se měří čipově, čip je přilepený na plastovém proužku, který si máme prostrčit pod tkaničkami na botě a jeho konce spojit jakousi plechovou svorkou. Náhle cítím lehký pohyb na své pravé botě. Kouknu a vidím, že plechová svorka pásek s čipem neudržela a ten je rozevřený a chystá se mě opustit. Zabíhám na kraj silnice a pokouším se to napravit. Vydrží to sto metrů a situace se opakuje. Vytahuji pásek s čipem z boty a po zbytek závodu ho nesu v ruce. Kdykoliv vidím, že se blíží měřící kobereček, sehnu se a mávám čipem co nejníže. Vzhledem k tomu, že Angelice se stalo přesně to samé a ostatním ne, tak jsme asi něco nepochopili z albánsko-řecky psaných instrukcí. A to jsem to svěřil Angelice, coby té chytřejší a praktičtější z nás.
Trasu tvoří tři sedmikilometrové okruhy centrem. Dobrý formát. Navíc je výborně zajištěno občerstvení. Podavači půllitrových lahví s vodou jsou snad na každém kilometru. Skvěle bych si to užil nebýt toho, že v prvním okruhu skenuji očima prostory kolem trati zda uvidím mobilní záchodky. Ne, nejsou. Zvažuji co s tím. Rozhodně nejsme s přírodě, kam by se v nouzi dalo odběhnout. Zato je okolo spousta kavárniček, takže už plánuji krizový scénář že seběhnu z trati do některé z nich a budu doufat že tam mají toalety. Tyto pocity se mě drží zhruba do poloviny trati a pak náhle zmizí. Najednou zjišťuji, že jsem vlastně celkem v pohodě. Asi jsem to ze sebe nějak vyběhal či co. Občas svému tělu nerozumím.
Atmosféra na trati je výborná. Běh se odehrává na menším prostoru, takže jsme stále v centru dění, nejsou zde prázdná hluchá místa. Lidi nezvyklá podívaná baví a fandí. Na jednom místě (kolem kterého ale běžíme třikrát) vystupují taneční soubory.
Poté, co jsem se oklepal z nepříjemných pocitů lehce navyšuji tempo a dělám si inventuru, jak na tom vlastně jsem. Tempo na osobák to není. Pohybuji se lehce nad pět minut na kilometr. Vlastně mi nic není, jsem při síle, nic mě nebolí. Tepovka je ale celkem vysoko. Je relativně teplo, přeci jen přijeli jsme sem z míst, kde je o minimálně deset stupňů méně, čehož si tělo za běhu všimne a bere to v potaz. Do třetího kola tedy vbíhám s tím, že asi můžu bez potíží přidat, ale valný smysl to nemá, tak netlačím na pilu a běžím tak nějak na autopilota.
Angelika finišující
Jsem rád, že se mi běží dobře a cítím se celkem v pohodě, to na koncích půlmaratónů rozhodně není pravidlem. Na posledních dvou kilometrech si jen tak pro radost přidávám na tempu. Před cílem neodbočuji do pruhu "xhiro tjeter" (další kolo), ale "finish" a mám to za sebou. Potěší pamětní medaile, u běhu zdarma jsem to nečekal.
Vymotám se z prostoru cíle. Telefon mám v kapse, nemusím tedy pro batoh jako běžně. Jdu kousek proti směru běhu a čekám na Angeliku. To není dobrá volba, je sice teplo ale pofukuje a já jsem celý v mokrém. Následkem toho tento článek píšu s rýmou jako trám.
Ale to asi patří ke strastem maratonských cestovatelů. Většinou mi štěstěna přeje, zde byla proti mě. Pointou příběhu asi je, že v pátek třináctého by se nemělo vyrážet na delší běžecký výlet. Což podtrhla i cesta domů, kdy nám ve Vídní opět uletělo letadlo. Tentokrát jsme museli čekat jen tři hodiny.
Albánii tedy máme úspěšně za sebou. A co mi mé zcela iracionální plány velí dál? V plánu pro rok 2018 jsou Andorra a Arménie...


DETAILY BĚHU

čtvrtek 28. září 2017

Bě(c)hovice poosmé, naposledy mezi mladíky

Je to tak. Ač běhám seč mi nohy stačí, času neuteču. Letos naposledy jsem byl vpuštěn mezi mladíky a ženy, příští rok už nekompromisní ruka organizátorů zavelí "Marš mezi starce 👉, kmete, ať se nepleteš mladým dravcům pod nohy!"
Ale nezoufám. Šediny sice přibývají, ale chuť běhat či mladická nerozvážnost nemizí, zdraví drží a i výsledky se občas dostavují.
Letos okolnosti Běchovicím přály. Podívám-li se na své reporty z let minulých (2016, 2015, 2014, 2013, 2012), je z fotek patrné, že jsme na startu byli vždy vyletnění. Jen své první jsem roku 2010 běžel v silném dešti a v bundě. Letos to byl běh v prvním pořádném záchvěvu podzimu. Jedenáct stupňů, zatažená obloha, lehounký protivítr. Ideální běžecké podmínky.
Na rozdíl od dvou předchozích ročníků jsme si odpustili rozklus na start a do Běchovic jsme spořádaně dorazili autobusem, ve kterém jsme náhodou narazili na své běžecké souputníky Chmelovi, se kterými jsme se naposledy potkali na startu v Petrohradě.
V Běchovicích jsme byli zhruba hodinu před startem naší kategorie, bylo tedy dost času na potloukání se okolo. Angelika tam navíc měla sraz s kamarádkou prvozávodnicí, které měla dělat psychickou podporu. Tu bych potřeboval i já sám. Jako před v podstatě každým normovaným a tedy poměřovatelným závodem se cítím pod psa. Unavený, bez formy, bez jakéhokoliv cíleného tréninku. Objemy mi sice nechybí, ale jde jen o vytrvalostní pobíhání. Ale jak jsem se už mnohokrát přesvědčil, pocity na startu obvykle nikterak nekorelují s výkonem na trati.
Patnáct minut před startem odevzdávám batoh s věcmi na převoz do transportního náklaďáku a jdeme na to.
Jako obvykle startuji s Angelikou ze zadních pozic. To má výhodu s tom, že nemůžu přepálit start, protože jsou přede mnou davy pomalejších, kterými se musím prokousat. Nevýhoda je v tom, že to prokousávání stojí dost času i sil. Ale už jsem na to celkem zvyklý. Krátce po startu předbíhám trávou chumel běžců a hlavně běžkyň kolem vodiče na jednu hodinu. Svůj plán mám. Jakmile to půjde, nasadit tempo kolem 4:30 a na složitě profilované trati se ho snažit co nejdéle udržet. Že se to nepodaří až do cíle je zcela jasné, s tím jsem smířený.
Na třetím kilometru se prodírám dalším chumlem, tentokrát kolem vodiče na 55 minut. Tempo už je nasazené a zatím ho držím.
Trať už samozřejmě dobře znám a není k ní mnoho co dodat. Mnoho krásy nepobrala a jediné, co může častý účastník sledovat, je kde zase vyrostla jaká nová hala či supermarket.
Trať mám v hlavě jasně rozdělenou na dvě poloviny. Nelze říct, že by jedna byla snazší než druhá. Prvních pět kilometrů je ve znamení lehkého vlnění, jeden drobný kopeček střídá druhý. Člověk se zde snaží být velmi rychlý, protože ve druhé bude tempo klesat.
Druhá polovina začne přesně kilometrovým táhlým stoupáním ke křížení Českobrodské s Průmyslovou. Poté se dva kilometry převážně klesá do hrdlořezského údolí. Z nejnižšího bodu trati se pak musí dva a půl kilometru stoupat nejprve na ošklivou křižovatku Spojovací a posléze ještě další kilometr po Koněvově, přičemž především stoupák na Spojovací je velmi výživný.
Ale zpět z prohlídky trati k mému letošnímu boji. Na polovině spokojeně konstatuji, že tempo 4:30 jsem nejen udržel, ale dokonce trochu překonal. Dovolím si kelímek vody, aspoň vteřinku vydechnu. Před chvílí jsem předběhl další dav kolem vodiče na 50 minut.
Začíná pomalejší druhá polovina. Mám radost z faktu, že to letos už téměř jistě nebude vyložený propadák. Teď jde ještě o to, abych výsledek mohl považovat za slušný výkon.
Začátek devátého, z Hrdlořez na Spojovací, nejhorší úsek
 Bojuji co se dá, ale v kopci tempo klesá. Něco sice stáhnu v seběhu do Hrdlořez, ale ztráty mě ještě čekají. Úkol pro poslední čtvrtinu zní jasně: udržet se v běhu, byť třeba pomalejším. Ne každý rok se to podaří, letos ano. Na Spojovací dokonce cítím, že ještě zbývají síly ke svižnějšímu běhu.
Skutečně to jde, dokonce se mi celkem daří předbíhat. Zbývá kilometr táhlého stoupání. Obvykle to tu mám z kopce, v protisměru jde totiž o trasu, kterou občas běhám z práce. 
Konečně je stoupání u konce a do cíle zbývá pár set metrů klesání. Sbírám zbytky sil k finiši a mám to za sebou. Výsledný čas začíná, stejně jako pár předchozích let, na 47, takže jsem spokojený, zvlášť vzhledem k tomu, že těch vteřin za čtyřicetsedmičkou není moc. Beru si láhev vody, kus banánu a snažím se dostat zpět k cíli, abych nafotil Angelice finiš. Zjišťuji, že lišáci pořadatelé tentokrát chtějí v prostorách cíle co nejméně lidí a koridory vedou běžce daleko mimo cíl. Tak to ne, přátelé. Odsouvám zátarasy a prolézám kam potřebuji. Dobře dělám, nečekám dlouho a Angelika je tu. Stejně jako mě se i jí závod povedl a dokonce si udělala osobák na deset kilometrů. To má z Běchovic málokdo, takže super.
Chladné počasí Běchovicím svědčí, aspoň dle našich časů, obávám se však, že šlo spíš o výjimku a příští rok bude opět teplíčko.
Vystojím si frontu na batoh a odcházíme do mé práce, kde mám schované auto a vyrážíme k domovu. Nestane-li se něco mimořádného, příští rok tedy nebudu na trati soupeřit s mladými atlety a děvčaty, ale se šlachovitými staříky. Uvidíme, jak se mi mezi nimi bude dařit.
Angelika finišující



DETAILY BĚHU

čtvrtek 31. srpna 2017

Ze silničářů plážoběžci - Bałtycki półmaraton brzegiem morza

Jsou situace, kdy vám nějaká akce padne do oka a je to láska na první pohled. Pro mě to byl nález tohoto závodu v polské termínovce. Ten běh má vše, co od dobrého závodu čekám. Prázdninový termín, atraktivní lokalitu (najděte si poloostrov Hel na mapě, úžasné místo) a celá trasa pískem podél moře, takže něco nového, dobrodružného a s vůní soli.
Pravda, jsou tu i nevýhody. Na Hel je to z Prahy bratru 900 kilometrů, což je autem na hranici snesitelnosti, jiné způsoby jsou buď nesmyslně drahé (letadlo + auto) nebo pomalé (vlaky). Takže náročný prodloužený víkend. Je to pro nás návrat do Polska po čtyřech letech, tehdejší půlmaraton přes kopec Ślęża je náš dosud nejmrazivější závod. To nyní nehrozí, obávám se spíš veder, ale to se nakonec nepotvrdí.
Zadařilo se, ve čtvrtek se řádně uježdění ubytováváme v hotelu nevalné kvality. Pátek máme na regeneraci, vyzvednutí startovních čísel a prohlídku okolí.
V sobotu máme brzký budíček a improvizovanou snídani na pokoji. Ty řádné jsou až od osmi a to je pro nás pozdě. Vyrážíme na nádraží, odkud nás má místní vláček svézt jednu stanici na start. Vláček ale nejede, možná jsme neporozuměli místnímu jízdnímu řádu. Po deseti minutách čekání vzdáváme a rozhodneme se ujít ty čtyři kilometry pěšky. Není to situace, kterou bychom neznali. Totéž se nám stalo v Palermu. Ujdeme sotva půl kilometru a přežene se kolem nás onen zpožděný vláček. Nu což, naše chyba.
Na pláž se tak dostaneme asi patnáct minut před startem. Tím padá můj původní plán vyzkoušet si, v jakých botách se mi pískem poběží nejlépe. Volím mezi lehounkými Mizuno Aero, klasickými silničkami Mizuno Rider a těžkými krosovkami Mizuno Kien. Žádné speciálky do písku pochopitelně nemám. Nakonec se rozhoduji pro Aera. Mám je asi tak šest let a neběhám v nich prakticky vůbec, vyhodnotil jsem je jako příliš tvrdé. Do písku by ale mohly být akorát. Ve hře je i varianta běžet naboso. Být to pět kilometrů, šel bych do toho. Ale půlmaraton je dost a nohy na to nejsou zvyklé, tak je nechci zbytečně trápit a ohrožovat. Na startu zjišťuji, že bosoběžců je zhruba polovina, Polákům se tato disciplína přeci jen trénuje lépe.
Sledujeme start maratonců, kteří vybíhají krátce před námi. Na první pohled nás zaujme jejich velmi pomalý pohyb pískem. Je jasné, že osobní rekordy zde dnes padat nebudou.
Startujeme pěkně z chvostu

Při našem startu se to potvrzuje. Odrazová noha místo aby svižně posunula tělo kupředu, tak lehce podjede a zahrábne se do měkkého písku. Všichni okamžitě míříme k moři. Bezprostředně u vody je písek mokrý a tvrdší. Zato je tu riziko, že náš ošplouchne nejbližší vlna. Bosoběžcům je to jedno a klidně běží i mělčí vodou. My textiláci se zpočátku chováme, jako by v moři byla místo vody kyselina sírová. Jakmile se vlna blíží, uskakujeme do hlubšího písku. To nám vydrží zhruba kilometr. Pak průběžně docházíme k závěru, že jde o příliš pomalý a únavný způsob jak běžet půlmaraton. Rezignujeme a v komplikovanějších místech si zkrátka necháváme boty zalít vodou. Běžet se dá i s mokrýma nohama. Subjektivně se s nezvyklým terénem dost peru, nejsem schopen chytit dlouhodobě udržitelné tempo, pořád se děje něco, na co musím reagovat a jsem pomalý.
První desítky metrů...

Na konci třetího kilometru nás čeká obrátka a po ní deset a půl kilometru stále rovně pláží podél moře. Po obrátce ze mě padá počáteční napětí, přicházím jak na to, zrychluji a začíná mě to pořádně bavit. Klíčem je moc vodu neřešit. Volit ideální stopu na hranici mokrého písku a zdaleka se vyhýbat suchému, měkkému, hlubokému. Voda je přítel, suchý písek nepřítel. Z toho vyplývá, že se velmi špatně předbíhá. Ideální stopu volí všichni, ale ta jen jen pro jednoho běžce. Pokud chcete před někoho, musíte buď vodou, nebo to zkusit vnější stopou, to ale občas končí komickým zpomalením a předběhnutí se nepovede. Je to jako když autem najedete do velmi hluboké louže nebo do písku. Okamžitě nebezpečně spadne rychlost.


Teď je běh krásný. Nohy jsou sice mokré, ale zatím lehké, pláže jsou ještě prakticky prázdné, lidé teprve tráví snídani a pomalu vylézají z hotelů. Po jedné ruce prázdné pláže, po druhé ruce ničím nerušené nekonečné moře, přede mnou linie dělící písek a vodu které se musím držet a nic víc. Krása. Tohle u jižních moří nezažijete, tam jsou pláže rozparcelované mezi hotely a nikdo vás tam nenechá běžet víc než pár desítek metrů. Tady je třicet kilometrů krásného volného písku. Luxus.
Tedy ne že by to nebylo těžké. Běh podél moře má tu nevýhodu, že jste nakřivo. Jedna noha je pořád celkem výrazně výš než druhá, což vede k nepříjemnému napětí v kotnících a kolenou. Ale užívám si to a zvolna se posouvám startovním polem dopředu. Nejvíc mě baví složitější místa, kde nás velmi prudký břeh zažene hlouběji do moře a já jsem v něm najednou téměř po kolena. Skvělé.
Kdesi v první polovině

Před druhou obrátkou řeším další problém. Celkem bych si odskočil. Ale jak na to? Mohu opustit víc než padesát metrů širokou pláž a jít někam ke keříku. Pomyšlení na to brodit se pískem několik minut tam a zpátky se mi vůbec nelíbí. Nebo prostě zastavit a začít mezi ostatními běžci močit do moře? Sice razím teorii, že běžec nesmí být stydlivý, ale tohle je i na mě moc, na to jsem asi příliš velký slušňák. Budu to muset vydržet. 
Na čtrnáctém kilometru je druhá otočka a já začínám zjišťovat, že nejen že mi těžknou boty, ale že je v nich i velmi nepohodlně málo místa a začíná to dřít. Písek. Voda by problém nebyla, jenže s každou vlnou se mi do bot naplaví i trocha písku, což se po hodině a půl už dost projevuje. Zvažuji možnosti. Mohu to zkusit vydržet, ale víc se mi líbí myšlenka dát zbytek naboso. Ještě chvíli to zkouším, ale je jasné, že bych dokončil jen za cenu bolesti a odřených prstů u nohou. Odstavuji se do hlubokého a zouvám boty. Nasazuji je na ruce a běžím dál. Zjišťuji, že jsem to nedomyslel. Písek byl nejen v botách, ale i v ponožkách. Nohy jsou teď sice volnější, ale těžké ponožky běh trochu komplikují. Znovu přemýšlím. Sundat i ponožky? Další ztracené vteřiny? Ne, budu to muset vydržet, běžím dál.
Ponožkoběžec před cílem
Bez bot mi drobně klesá tempo, naboso neumím běhat tak efektivně a trochu víc se bořím, bota přeci jen zabírá větší plochou než chodidlo. Navíc se všechen písek v ponožkách přemístil do špičky a ta se mi při každém kroku bimbá před prsty. Ale je mi to jedno, celý běh jsem se snažil stáhnout počáteční zoufalé tempo aspoň pod šest minut na kilometr, což se s přehledem povedlo, takže už se neštvu.
Pláž už je slušně zalidněná a protože nejde o masovou akci s vyloučením veřejného provozu, trochu válečům a koupačům vadíme. Mají tendenci stoupnout si přesně do mé ideální stopy, nechat si omývat vodou nohy a zasněně hledět do moře. Beru na ně poměrně malé ohledy. O něco ohleduplnější se snažím být vůči dětem, co si patlají z písku rybníčky a přehrady, ale občas je to o fous. Ale abych lidem nekřivdil, někteří nás berou jako zajímavou atrakci, fandí a chtějí si plácat. Když naznačím, že si mohu plácnou leda tak botou, někteří to sportovně přijímají, jiní ruce stahují.
Blíží se cíl, díky zcela rovné trase a nulovému převýšení vidím nafukovací cílovou bránu už dva a půl kilometru před koncem. Než se k němu dostanu, tak to ještě trvá, ale pak už je to jen pár desítek metrů hlubokým a hotovo. Nejsem jediný kdo končí s botami na rukách, jiní je mají uvázané tkaničkami kolem krku, další je nechali na obrátce v naději, že jim je organizátoři třeba přivezou.
Medaile na krk, spousta vody, vyzvednout batoh z úschovy a jdu nafotit finiš Angelice.
Dva ponožkoběžci v cíli
 Angelika finišující

Po běhu se cítím zcela v pohodě. Jasně, únava tu je, ale odběhl jsem to bez krize a nezvyklou trasu i povrch jsem si maximálně užil. Stejně tak i Angelika. Neodoláme a požádáme jednoho z běžců o vodní fotku ve velebném Baltu:

Ani výsledek není tak špatný jak jsem se obával, ač zpočátku na chvostu, nakonec jsem se prokousal masou ostatních až do první třetiny výsledkové listiny.
Druhý den sedáme do auta a vydáváme se na dalších devět set kilometrů zpět do Prahy. Odjíždíme se vzpomínkami na krásný závod a já i s lehkou lítostí, že jsem se nepřihlásil na plný maraton. Zážitků mohl být dvojnásobek. Škoda.

DETAILY BĚHU