čtvrtek 27. prosince 2018

Vánoční půlmaraton pod palmami

Předstartovní východ slunce nad Pacifikem
Poté, co jsem v New Yorku slavně porazil všechny domácí Santy, nastal čas přesunout se na Vánoce do tepla, na jih. Nejprve Nevada a posléze i Kalifornie nás přivítaly slunečným nebem a denními teplotami ke dvaceti stupňům. Plán pro pobyt v Kalifornii byl jednoduchý: zcela ignorovat Vánoce a zaběhnout si zde plážový půlmaraton.
První část plánu se zdařila bezchybně. Na vánoční výzdobu si zde moc nepotrpí, výskyt svítítek, blikátek, stromečků a santovských čepiček je zde nesrovnatelně nižší než na chladném severu.
Dva dny po příjezdu do Los Angeles nastal čas splnit druhou část plánu a užít si půlmaratonskou trať. Závod se koná 25. prosince ráno, což je podobné, jako by se u nás konal na Štědrý den večer. Poněkud nestandardní, účastníci i organizátoři se zřejmě drží našeho plánu předstírat, že Vánoce neexistují. Touto dobou totiž běžný Američan sedí u stromečku a pozoruje, jak jeho děti rozbalují dárky. Méně příjemné je, že se vybíhá už v sedm ráno, což je v příkrém rozporu s mým biorytmem.

Nedá se nic dělat, vstáváme tedy v pět ráno, pokoušíme se do sebe nasoukat improvizovanou snídani a v šest se vydáváme k parkovišti u moře, kde je start a cíl závodu. Je tma a dost chladno, což nám aspoň sníží aklimatizační trable, kterým se běžec obvykle při přesunu do místa s o dvacet stupňů vyšší teplotou nevyhne.
Potíží je i tak dost. Hlavně únava. Cestování a poznávání je fajn, bohužel ale obnáší desítky našlapaných kilometrů, což je v nohách znatelně cítit. Druhak nevyspání. Při volbě hotelů byla významným kritériem cena, což znamená bydlení na rušných ulicích, tenoučké stěny a hlučné sousedy. V půl sedmé ráno jsem na startu a chce se mi cokoliv, jen ne podávat běžecké výkony. Je mi zima, chce se mi spát, jsem unavený a je mi divně od žaludku.
Třetina za mnou
Jdeme na to. Běží se všechny možné distance současně: pětka, desítka, patnáctka, půlmaraton. Půlmaratonská trasa znamená tři a půl kilometru po promenádě, otočku, totéž zpět a to celé třikrát. Trasa by to měla být pohodová, prakticky nulové převýšení a s výjimkou otoček pořád rovně. Vybíháme. Vtloukám si do hlavy, že mám běžet zvolna a až po pár kilometrech vyhodnotit jak na tom jsem a následně přizpůsobit rychlost jízdy stavu těla.
Všechno marné. Jako bych se neznal. Na prvních kilometrech závodu mi vždy vypne mozek, zapne se autopilot a jede se v závodním módu. Probírám se po třech kilometrech, pohledem na hodinky zjišťuji, že tempo atakuje pět minut na kilometr. Chtěl jsem být o patnáct až dvacet vteřin na kilometr pomalejší. Dobrá zpráva je, že jsem se oklepal a cítím se docela dobře. Ještě lepší zpráva je, že přede mnou je jen pár lidí. Půlmaratonská otočka je o kilometr dál než ta pro kratší distance a já tak mohu snadno spočítat, že na své první otočce jsem jedenáctý půlmaratonec. To není špatné, běží nás o dost víc. Začínám mít rád americké závody, zvedají mi sebevědomí.
Výhodou několikaobrátkové trasy je, že se v protisměru potkáváme s Angelikou, víme, jak na tom druhý je a můžeme si plácnout.
Mám za sebou první třetinu, otáčím se do druhé a dopřávám si prvního občerstvení, dva kelímky vody stačí, pořád je poměrně chladno, i voda je studená a piju jí pomalu. Podruhé se vydávám na stejnou trasu. Stezka z hlaďounkého betonu vede mezi pláží a Pacifikem na jedné straně a městem na druhé, moc hezky se na to dívá, cestou míjíme i ikonické molo Santa Monica Pier, které je současně konečnou slavné Route 66.
Můj druhý úsek je hlavně o předbíhání pomalejších. Stejně jako v New Yorku, i zde se najde plno lidí, kteří neběží, ale jen si přišli dát organizovanou procházku na pět kilometrů. Otáčím do druhé poloviny. Zvolna se dotahuji na staršího běžce v modrém tričku z newyorského maratonu. To tričko poznám, sám mám jedno doma. Pán mi tempově vyhovuje, takže se ho držím, dělám mu společnost a střídáme se ve vedení až do další obrátky, která načíná poslední třetinu.
Dvě třetiny za mnou

Občerstvovačku opět procházím, abych do sebe dokázal beze ztrát dostat oba kelímky, takže se modré tričko dostává přede mě. Otáčí se a signalizuje, že se ho mám držet. Mávám na něj ať v klidu pokračuje, že o něm vím a najdu si ho. Do půl kilometru ho mám a zavěšuji se na něj. Krátce před poslední otáčkou ho střídám. Čekám, že se mě bude držet, ale zdá se, že odpadá, aniž bych já nějak zvýšil tempo. Na poslední obrátce to kontroluji a skutečně je asi sto padesát metrů za mnou a naznačuje, ať pokračuji bez něj. OK, škoda, poslední úsek poběžím sám.
Posledních tři a půl kilometru už trochu bolí. Cíleně se vydávám ze zbytku sil, začíná být teplo a je to proti nízkému slunci. Mou snahu vidí i řada pomalejších v protisměru a někteří mě povzbuzují.
Do cíle
 Cílem probíhám zcela adekvátně vyřízený v čase 1:47:11, což je na mě lepší průměr. O to příjemnější je zjištění, že tento čas stačil na osmé místo mezi téměř padesáti půlmaratonci. Modré tričko dobíhá minutu a půl po mě, zdravíme se a prohazujeme pár zdvořilostních frází. Ve výsledkové listině zjišťuji, že se jmenuje Colin Marshall a je mu 64 let. Kéž bych v jeho věku měl jeho formu.

Angelika finišující 
Angelika si vzhledem k podmínkám také vede slušně a končí v polovině startovního pole. Dostáváme na krk pěknou medaili s vánočními motivy (no tak dobře, úplně těm Vánocům uniknout nelze).
Tím se pro nás uzavírá závodní rok 2018. Dovolená však ještě nekončí, ještě je před námi plno chození, ježdění a létání. A plánování roku 2019, pochopitelně.

DETAILY BĚHU