Po třech letech na ŠUTRu. Stále krásný, stále těžký.

Jak je již patrné z titulku, na letošní ŠUTR jsem na rozdíl od Angeliky nejel coby nováček. Potrápil jsem se tu už před třemi roky, kdy jsem si odvážně naložil dva okruhy a málem jsem na nich vypustil duši. Dokonce jsem tam tehdy s průměrným tempem 8:18 ustanovil dosud platný rekord svého nejpomalejšího závodu. Na letošek jsem si naplánoval reparát, rovněž dvoukolový. Poté však zasáhla vyšší moc v podobě půlmaratónu Praha-Brandýs, který nám startuje o týden později v podstatě kousek od baráku, proto jsem jedno kolo ubral, abych mohl následující víkend zaběhnout alespoň trochu důstojně.
Šárecko-Hanspaulský Ultra Trail je krosový závod divokou krajinou kolem šáreckého údolí, kde si můžete vybrat jedno až čtyři kola, to jest 18 až 72 kilometrů, přičemž v každém z kol nastoupáte a naklesáte něco přes 500 výškových metrů. Asfaltu je tam pomálu, šutrů hodně.
My jednokoloví máme start v poledne, čili v době, kdy normální lidé obědvají. Řešíme to trochu pozdější snídaní, před cestou na start ještě sníme každý jeden banán a na start navíc beru ještě nějaké cereální tyčinky. Na trati je sice slušně zásobená občerstvovací stanice, ale nemám v plánu dávat si na ní pauzu na oběd. Řešit musíme i vodu. Tohle je závod pro drsňáky, čili voda jen v polovině na devátém kilometru a v cíli. Beru si do ruky půllitrovou láhev a běžím s ní. Angelika si láhev nese u pasu, což já nemám rád.
Na startu jsme o hodinu dřív, takže si ještě dáme krátkou procházku po okolí a fandíme vícekolovým borcům, kteří si už užívají na trati. Je předem jasné, že zde nebudeme atakovat stupně vítězů, ba ani polovinu výsledkové listiny. Tohle není masovka, na kterou zabloudí neběžci víceméně omylem. Poptávka vysoko přesahuje možnosti trati, pozvánky míří především mezi již dříve zúčastněné a dostat se na start je tedy poměrně nesnadné, což je slušný filtr, garantující zkušené závodníky.
Když nadejde čas našeho startu, organizátor dává poslední předstartovní instrukce, ovšem jen těm vepředu, my vzadu nic neslyšíme. Startujeme. Začátek je slušný terénní sešup do šáreckého údolí. Zatímco na startu pod stromy bylo příjemně, tady se do nás pěkně opírá sluníčko. Ale víc nás zahřeje první stoupání, které si pamatuji z minula. Na trati je kopečků plno, přičemž tři z nich se mi vryly do paměti jako neběhatelné. Toto je první z nich. Škrábeme se lesní cestou do svahu, neběží nikdo. Opět se rozbíháme o sto metrů výš v Dejvicích, následuje hezký lesní úsek s krosovými prvky v podobě popadaných stromů, které se musí podbíhat či přeskakovat. Na čtvrtém kilometru se dostáváme opět dolů do údolí a běžíme zahrádkářskou kolonií podél potůčku. Teď už je startovní pole rozumně roztahané, takže si nepřekážíme.

Angelika a stoupání na Nebušice

Najednou se mi běží tak nějak hůř než před chvílí. Na vině je plíživé stoupání na Nebušice. Není to jedno z těch neběhatelných, ale přesto si co chvilku vypomůžu chůzí. Je to také jeden z mála asfaltových úseků na trati. V Nebušicích se na pár set metrů dostaneme na hlavní silnici, ale hned se vracíme do lesa a následuje další táhlé stoupání do nejvyššího bodu na trati, kterým jsou pole nad Nebušicemi. Tak jako koně cítí blízkost stáje, tak já začínám cítit blízkost občerstvovačky, takže dopíjím zbytek vody v láhvi a jelikož se jedná o jeden z mála rovinatých úseků, zvyšuji tempo. Na občerstvovačce doplním láhev, vypiji pár kelímků, sezobnu pár slaných chipsů a běžím dál. Byly tam i lákavější věci, ale ty přenechám ultráčům, teď by mě zdržovaly.
Od občerstvovačky pokračujeme dál po vrstevnici podél polí nad šáreckým údolím, v jednu chvíli pak zahneme doprava a následuje ostrý terénní sešup zpět do údolí. Terénním myslím stěží schůdný. Dole v údolí jen přeběhneme přes silnici a po pár set metrech se opět škrábeme do protilehlého svahu, tentokrát po značené turistické stezce ke zřícenině Baba. Druhý neběhatelný kopec na mém seznamu. Takže opět měním běh za pomalé funění do svahu. Připadám si spíš jako turista než jako běžec. To jsem rovnou mohl jít do Prčic, ty se také konají dnes.

Kdesi na trati

Na kopci jsme ale odměnění krásnou vyhlídkou na Prahu, ta od Baby patří asi mezi ty nejlepší vůbec. S tímto místem se ale také váže situace, která mě trochu mrzí. Při průběhu podél zříceniny Baba jsem náhle zjistil, že přede mnou běžící kolega náhle odbočil z trati a obíhal zříceninu z vnějšku. Proč tam běží? Vždyť značení ukazuje rovně. Znejistěl jsem, zvolnil, nechal se doběhnout a ptám se o proč tam běžel, to tam vedla trasa? Jo, mělo se tam běžet, říkali to před startem. No jo, říkali to těm vepředu, vzadu nebylo nic slyšet. Tímto se přiznávám ke zkrácení trasy o 50 až 100 metrů.
Od Baby se běží asi kilometr po hanspaulských silnicích. To už toho pomalu začínám míst dost, především se do mě dává hlad. Hanspaulkou je to opět do kopce a já dobře vím, že nás čeká ještě jeden seběh a ještě jeden nechutný krpál. Za chvíli je to tu. Z Hanspaulky opět dolů do šáreckého údolí, pár set metrů údolím a opět nahoru, tentokrát po asi nejstrmějším chodníku v Praze. Třetí a poslední neběhatelný úsek. Tentokrát ho alespoň relativně normálně vycházím, ale pamatuji si druhé kolo před třemi lety, to jsem tu stoupal vytahováním se za zábradlí, protože nohy nefungovaly.
Nahoře už mám pocit, že mám nejhorší za sebou. Ještě kousek po lesních stezkách šáreckého úbočí, jedny otravné schody a jsem v cíli. Rozebíhám se už takřka vesele. Schody sice nevybíhám nikterak křepce, ale snažím se. Tehdy jsem tu v druhém kole málem zkolaboval. Teď už jen podél dětského hřiště do prostoru startu a cíle a je to za mnou.
V cíli doplňuji tekutiny (voda), ionty (nealko Bernard), sůl (chipsy) a cukry (čokoláda) ze skvěle vybavené občerstvovačky, převlékám se do suchého a čekám na Angeliku. Svůj výkon hodnotím lehce pozitivně. Tempo zlepšené z 8:18 na 6:32, nicméně na poloviční distanci než tehdy. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych si dal dvě kola nyní.
Angelika dobíhá asi půl hodiny po mě, slušně vyřízená, ale spokojená. Trať se jí líbila, takže na hezčích místech fotila. Jako obvykle. Co nadělám, že?

DETAILY BĚHU

Železňák-Cidliňák pošesté aneb Jednou jsi dole jednou nahoře

Z prvomájové účasti na těžké desítce v Železnici na Jičínsku se u nás stala pěkná tradice. Výhodou je, že nemusíme pracně vymýšlet co budeme na staní svátek dělat a také se tam obvykle setkám s bývalými kolegy a kamarády. Ti tentokrát nepřijeli kvůli zdravotním potížím, rodinným povinnostem či jiným banálním výmluvám a tak jsme tam s Angelikou tentokrát byli sami.
Poslední tři roky jsem se zde výsledkově zlepšoval, loni jsem si to dokonce udělal osobák na deset kilometrů, letos jsem ale s ničím podobným nepočítal. Forma stále není dobrá a navíc jsem večer před startem velmi výrazně porušil životosprávu na čarodějnické grilovačce. Inu, nejen běháním živ jest člověk a život je plný kompromisů.
Železnice nás přivítala pěkným počasím a typickou komorní neformální atmosférou. Po nedávné Paříži vítaná změna, tam bylo běžců zhruba tisíckrát víc. Zde žádné přeplněné metro, žádné nepropustné koridory, žádní policisté se samopaly. V neposlední řadě i startovné je o dost levnější.
Tentokrát tedy pokec s kamarády nahradíme krátkou procházkou po městečku. Pak vyslechneme pár už dobře známých informací o trati a organizačních pokynů a jde se na start. Závod jako obvykle začíná kolečkem po dlažebních kostkách místního náměstí a pak ven z města. A já se (jako obvykle) dopouštím běžeckého přestupku zvaného Nepřizpůsobení rychlosti běhu aktuálnímu fyzickému stavu. Místo abych začal opatrně a poté zrychlil, pokud to tělo dovolí, běžím první dva kilometry tempem kolem 4:20, jako bych se opět pokoušel o osobák. Jasně cítím, že to nebudu schopen udržet, ale zpomaluje mě až kopec na třetím kilometru. Do toho ještě řeším technické potíže s příliš volným měřičem tepovky, který mi několikrát sklouzne až na břicho. Raději ho sundavám a nesu v ruce.
Stoupavý třetí kilometr potrápí víc než jindy. Loni jsem ho dal za slušných 5:23, letos za 6:02, navíc se pak nemohu vrátit zpět do ostřejšího tempa. Připadám si těžký a nějak tempo nemohu udýchat.
Trochu doufám, že by se situace mohla zlepšit ve druhé polovině, kde se trať stočí zpět k Železnici a začne dlouhé táhlé klesání, ale také to není žádná sláva. Loni byl sedmý kilometr za 4:16 a osmý za 4:31, letos je to 4:35 a 4:53. Vrcholem trápení je pak závěrečný kopec Kostelák, kde se neudržím v běhu a přecházím na pár vteřin do potupné chůze. Ještě poberu zbytky sil na závěrečný dvousetmetrový finiš a jsem opravdu rád, že jsem v cíli.
Čas je nakonec těsně pod padesát minut, už jsem tu třikrát zaběhl lépe a dvakrát hůře. Je to samozřejmě zklamání, ale tak nějak jsem to před startem očekával. Takové prostě mám letošní jaro.

Angelika byla loni také o dvě minuty rychlejší, ale rozhodně se dneškem neprotrápila tak jako já. Asi bych v sobě občas potřeboval trochu víc ženy, pomohlo by mi to lépe rozložit síly a míň se trápit nezdary.
Obvykle jsme zde až do konce, tleskáme vítězům a zapózujeme na hromadné fotce, letos ale odpadá sociální aspekt celé věci, takže po vydýchání, osušení a převlečení sedáme do auta a vyrážíme ku Praze. Za rok by to měla být má šťastná sedmá účast, tak snad opět budu finišovat se vztyčenou hlavou.

DETAILY BĚHU

Paříž, masovka z nejmasovějších

Maratón v Paříži je jedna z mála našich akcí, s nimiž jsem nepřišel já. Vysnila si ho Angelika, a když si žena chce proběhnout Paříž a děti by rády na Eiffelovku a do Disneylandu, kdo jsem já, abych jim v tom bránil, že?
Loni jsme si dali od maratónů pauzu. Paříž tedy znamenala návrat na tuto distanci po roce a půl a popravdě řečeno, rozhodně jsme na něj mohli jet v lepší formě. Uběhl téměř měsíc od našeho posledního závodu u jezera Maggiore a byl to měsíc balancování mezi nachlazením a chřipkou. Naše jediné březnové běhání spočívalo v testování, zdali už se to zlepšuje a můžeme se vrátit do standardní zátěže. Vždy jsme zjistili že nemůžeme a že nám to výběh naopak zhoršil. Vzájemně jsme si předávali bacily, kterým se u nás zalíbilo a nehodlali se vystěhovat či vymřít. Za březen jsem tedy naběhal slaboučkých sto kilometrů a to v pomalém tempu a nevalném fyzickém stavu. Do Paříže jsem odlétal pokašlávající, zahleněný, s běžeckým sebevědomím na nule a pochybami, je-li rozumné vůbec chodit na start.
Paříž nás přivítala chladným a větrným počasím. Vyzvedli jsme si startovní čísla, šli se podívat k Louvru a Champs-Élysées, svezli se s dětmi na zdejším obřím ruském kole a šli nabírat síly na těžkou neděli. Předpověď slibuje oteplení a sluníčko, což kvitujeme, běhat ve větru a dešti se nám opravdu nechce.
Start pařížského maratónu je trochu specifický. Vypustit téměř šedesát tisíc registrovaných najednou do ulic nelze, takže se startuje ve vlnách. Vlny jsou dle plánovaného cílového času, Angelika má startovat téměř hodinu po mě. Tato myšlenka se nám moc nezamlouvá a navzdory dvojité kontrole se nám daří propašovat Angeliku do mého koridoru, takže startujeme spolu. To už máme za sebou průchod snad kilometr dlouhým zázemím a odevzdání zavazadla do úschovy.

























Poslední chvíle před startem si rekapituluji plán. Přestávám o akci uvažovat jako o závodě a raději si říkám, že jdu na dlouhý tréninkový běh. Hlavně pomalu a dostat se co nejdál. Že bych celý maratón uběhl je velmi nepravděpodobné. Pohled na startovní číslo vyvolává hořký úsměv - máme tam natištěné předpokládané cílové časy, které jsme zadávali při registraci, já 3:45 a Angelika 4:15. O tom si dnes můžeme nechat jen zdát. To bude v cíli ostuda.
Navíc je dost teplo. Zákon schválnosti zde zafungoval dokonale a dnešek je jednoznačně dosud nejteplejším dnem roku. Už brzy ráno je velmi příjemně a během závodu se teplota vyšplhá přes dvacet stupňů. V létě by to bylo na závod fajn, ale včera bylo kolem deseti, je to trochu teplotní šok. Vlastně jde o můj první letošní běh v šortkách a krátkém rukávu.

Krátce po startu

Startujeme. Nasazuji velmi opatrné tempo kolem 5:35. Na Garminu raději nezapínám zobrazení tepovky, to aby mě nestresovala. Běžíme dolů po Champs-Élysées a podél Louvru dál do centra. Trasu jsem si v duchu rozdělil na čtyři zhruba desetikilometrové úseky. První vede historickým centrem na východ, druhý lesoparkem de Vincennes na východě Paříže, třetí podél Seiny zpět na západ a poslední čtvrtina Bouloňským lesíkem do cíle. Každá zvládnutá čtvrtina bude malým důvodem k oslavě.

První čtvrtina ubíhá dobře, byť cítím, že do ideálu to má daleko. Chybí mi lehkost a běh mě stojí o něco víc sil, než by měl. Snad se to časem poddá.
Potěší první občerstvovačka. Žádné kelímky, ale třetinkové láhve vody. Možná neekologické, ale velmi praktické. Téměř celý maratón běžím s láhví v ruce, většinou mi vydrží právě na těch pět kilometrů, než nafasuji další. Na jedné občerstvovčce beru dokonce dvě láhve najednou, jednu vypiji hned a s druhou běžím.
Atmosféra poděl trati je parádní. Hezké počasí vytáhlo lidi do ulic a tak je o publikum postaráno. Husto je kolem trati i přímo na ní. Na většině závodů se startovní pole po pár kilometrech roztrhá a člověk má kolem sebe prostor, tady ne. Od začátku až do konce běžím v davu, často dost hustém.

Někde na pětadvacátém, s lahví v ruce.

Trasa příjemně ubíhá. Na desátém kilometru jsem pocitově za chvilku, v centru bylo pořád na co koukat. Pak se probíhá lesoparkem Vincennes, což je trochu fádnější, ale to je osudem maratónských tratí. Na metě půlmaratónu se vracíme zpět do centra. Oslavím to konzumací banánu a kouskem pomeranče. Únava stoupá, ale s tím se počítalo. Zatím mohu bez problémů běžet.
Následuje asi osm kilometrů podél Seiny. Trasu zpestřují tunely. V Praze máme na trati Těšnovský, ale tady je všechno větší. Ten hlavní měří snad kilometr a půl a kroutí se, takže člověk většinu času nevidí konec. Trochu depresivní. To už máme kolem poledne a dělá se opravdu teplo. Pobaví mě, když se kousek ode mě svléká Superman, či nějaká podobná potvora. Asi také s teplem nepočítal.
Kolem třicátého kilometru se mi do hlavy vkrádá myšlenka, že výsledek snad bude menší průšvih než jsem čekal. V nejčernějších scénářích jsem se nedostal přes polovinu, teď jsem na třech čtvrtinách a stále běžím. Ale krize se začíná hlásit.
Nejdřív omezuji chodecké vložky jen na občerstvovací stanice, ale zhruba v době, kdy vbíháme do posledního úseku, kterým je Bouloňský lesík, se absence tréninku a nevalný zdravotní stav projevují naplno. Nevydržím v běhu déle než pár minut a následuje minuta chůze. Nutno dodat, že v tom nejsem sám. Na třiatřicátém míjíme zdravotnický stan a každou chvíli musíme uhýbat sanitkám, které do něj sváží popadané pacienty. Náhlé teplo dělá s běžci divy. Kilometry jsou najednou hrozně dlouhé.
Hlava už se zaobírá jen tím, jaký asi bude výsledný čas při tomto způsobu odpadání. Vychází mi z toho 4:20 a nakonec to poměrně přesně dodržím. Poslední kilometr už se přinutím celý běžet a nakonec přesně po čtyřech hodinách a dvaceti minutách probíhám cílem. Odpouštím si obvyklá oslavná gesta, takhle jsem se dlouho posledními kilometry neprotrápil.
Z nábídky občerstvení v cíli si vybírám jablko, nechám si zavěsit medaili na krk, dostanu finišerské tričko (ano, tady se kvůli němu musí běžet, není už před startem) a zcela zbytečnou termopláštěnku. Znovu projdu dlouhatánský cílový koridor, vyzvednu si svůj batoh, převlíkám se do suchého trička. Pak si uprostřed uzavřené Avenue Foch lehám na asfalt s batohem pod hlavou a čekám na Angeliku.

Její běh měl zhruba podobný scénář jako můj, není se co divit, podobné byly i naše zdravotní trable. Jsme rádi, že jsme ve zdraví dokončili, mnohým se to nepovedlo. Krom spálených obličejů na nás maratón bez tréninku nezanechal větší zdravotní následky. Poslední komplikací dnešního dne je asi čtvrthodinové hledání vstupu do metra na zatraceně velkém náměstí Charlese de Gaulla, ale i to se nakonec zvládlo.
Nakonec to bylo fajn. Čas je sice bídný, ale na poslední protrpěnou hodinu rychle zapomenu a do dalšího maratónu už snad půjdu řádně připraven. Teď nás čekají dva volné turistické dny s dětmi a máme v plánu si je pěkně užít.


DETAILY BĚHU