Deset koleček Stromovkou s Longrunem

Nejen závoděním (respektive účastí v závodech) živ jest běžec. Tréninky jsou také potřeba. Běžně sice jakoukoliv formu tréninkových plánů nebo organizovaných tréninků ignoruji, ale Angelika se připravuje na svůj první maratón, a její tréninkový plán jí velel dát si tuto sobotu dlouhý běh.
S dlouhými tréninky je to těžké. Běžec potřebuje vodu, a to celkem často. Může si ji nést na zádech v camelbagu, ale to jsou zbytečná kila navíc. Může si předem rafinovaně rozmístit vodu po trati, ale pak riskuje, že mu ji rozeberou děti, bezdomovci, případně jiné rušivé elementy. Nebo se může spolehnout na přírodní vodní zdroje, jako jsou potůčky a studánky, ale v okolí Prahy to nedoporučuji.
Angelice padla do oka stránka s informací o organizovaném tréninku běžeckého sdružení Longrun ve Stromovce. Cílem bylo nakroužit nějakých 35km Stromovkou, přičemž v každém okruhu je možnost občerstvení. Šikovné.
Já se sice letos na pražský maratón nechystám, ale dlouhých výběhů není nikdy dost, tak jsem do toho šel taky.

Část improvizované tréninkové skupiny na startu

Jak vidíte na obrázku, ve Stromovce se nás sešla krásná skupinka.Uprostřed je Milan z Longrunu, který nám zajišťoval občerstvovačku, rozloženou na té lavičce na námi.
První kolečko (3,5km) jsme nakroužili všichni společně za účelem zapamatování trasy, takže bylo velmi loudavé. Pak se každý rozeběhl svým tempem.
Na začátku jsem se necítil úplně ve své kůži. Večer před během do mně nedopatřením padla lahvinka červeného a teď po ránu jsem ji trochu cítil v hlavě, žaludku i v nohách. V nohách byl samozřejmě i půlmaratón z minulé soboty, zvlášť když jsem si od té doby nedal delší než jednodenní běhací pauzu. Ale poddalo se to. Od třetího kola se mi běželo vyloženě pohodově a rychlost mi ustálila na plánovaných tréninkových 6 min/km. Počasí bylo vyloženě aprílové. V té části Stromovky, která je od železniční trati směrem k Vltavě bylo na sluníčku docela teplo. Naopak v centrální stinné části foukal chladný vítr. Téměř v každém kole jsem váhal, jestli u občerstvovačky odhodit dlouhý rukáv, ale nikdy jsem to neudělal. Asi je to dobře, protože ke konci nám jedno kolo propršelo.

Dobíhám o kolo Angeliku

Při každém průběhu občerstvovačkou jsem do sebe hodil kelímek Longrunem poskytnuté vody, trochu vlastního ionťáku a ke konci i trochu banánu. Od osmého kola jsem začínal cítit intenzivní hlad. Jinak se mi běželo fajn, asi bych neměl problém přidat si tři kola a dotáhnout to na maratón. Ale to nebylo v plánu.
Běh Stromovkou jsem si užíval. Stále je na co se dívat a vyskytuje se tam spousta podobných běžecky postižených lidí, takže si nepřipadám nepatřičně ani když už tam kroužím čtvrtou hodinu.
Ke konci svého devátého kola jsem doběhl Angeliku, která končila osmé. Domluvili jsme se, že nám oběma zbývá jedno. Já dám plánovaných deset kol, Angelika plánovaných třicet kilometrů.
Tak to i dopadlo.  Dotočil jsem své poslední kolo, trochu se napil a už byl čas fotit finiš Angeliky.

Angelika dokončila svou první třicítku

Nakonec jsme z asi osmi dokončili čtyři, takže 50%. Díky patří Longrunu za organizaci této komorní akce. Není nutné přitáhnout davy, na čem záleží je dobrá nálada a chuť dělat něco pro lidi.

DETAILY BĚHU

Pražský půlmaratón počtvrté a naposledy?

Kdepak, toto není narážka na předposlední (a výborné) album Michala Prokopa, ani nevyjadřuji nespokojenost s organizací této akce. To jen že jsem si Prahu konečně zaběhl se vztyčenou hlavou a příští rok si mohu, v souladu se svým statutem zážitkového běžce, v tomto termínu vyrazit na jinou, lákavější, akci.
Stručné shrnutí mých pražských účastí:

2010

Rok 2010, můj historicky první půlmaratón. Šel jsem do toho s jediným cílem - doběhnout. Výsledný čas dvě hodiny a jedna minuta jsem přijal jako fakt a nijak zvlášť ho neřešil. Právě zde mi ale půlmaratónská distance zachutnala a zafungovala jako spouštěcí událost mé současné běžecké závislosti. A za tu jsem rád.
Z běhu samotného si vlastně moc nepamatuji. Snad jen tu křeč do stehna, kterou jsem dostal, když jsem pak na konečné metra přesedal do auta.

2011

Rok 2011, ten nejhorší. Na start jsem šel plný optimismu, víkend předtím jsem si zaběhl osobáček (1:51) v Bratislavě. Jenže pár dní před startem se prudce oteplilo a to je moje smrt. Náhlé teplo, únava z Bratislavy a přepálený začátek způsobily, že jsem Prahu od poloviny zčásti odchodil. Z trati si pamatuji horko, vyčerpání a mimořádnou nadílku kolapsů. Sám jsem k němu neměl daleko. Výsledný čas 2:05.

2012

Rok 2012, prokoučovaný běh. Situace s počasím byla v podstatě opačná než rok předtím. Na startu bylo poměrně chladno a větrno. Dlouho jsem váhal, jak se obléct, a nakonec jsem vyměkl a vzal dvě vrstvy. Ta spodní ovšem byla dost málo prodyšná a já se v podstatě upekl. Od sedmého kilometru jsem cítil, že cosi není v pořádku a to už bylo pozdě - klasicky jsem se zdehydroval. Když je člověk moc oblečený, ani pití nepomůže. Asi by pomohlo odhodit spodní vrstvu, ale nějak mně to nenapadlo. Čas 1:57 byl sice lepší než předchozí dva roky, ale hluboko pod tehdejšími možnostmi. Významným momentem tohoto běhu byla půlmaratónská premiéra Angeliky.

Letos (2013) jsem tak šel na start s jedním jediným cílem: konečně dát Prahu rozumně, abych ji mohl aspoň na rok opustit s pocitem vítěze. Neupínal jsem se na žádný konkrétní čas, kritérium úspěchu je spokojenost s vlastním výkonem.
Počasí tomu celkem přálo. Teplota čtyři stupně nad nulou sice nic moc, ale zase se nepřehřeju. Dokonce ani nefoukalo. To před čtrnácti dny v Polsku foukalo a bylo mínus osm. Teď tedy téměř ideální podmínky. Jen kdybych se už konečně vyhrabal z toho smrkání a chrchlání.

Na start jsme šli s pocitem mazáků a mohli tak konstatovat, že vše vypadá stejně jako vloni. Viditelná byla jen změna v úschovně zavazadel. Rozdělování do front fungovalo podle posledního dvojčíslí startovního čísla, a já tak byl při ukládání i vyzvedávání baťohu zcela sám. Paráda. Minule jsem poměrně dlouho čekal. Co se nezměnilo byly chvályhodné řady záchodků, z nichž však mnohé byly trvale zamčené. Nevím proč.

Po sundání bund a odložení baťohu byla náhle docela zima, takže jsme se s Angelikou rozdělili a šli se zahřát do davů ve startovních koridorech. Start byl poměrně hladký, zprvu se sice jen šlo, ale startovní bránou už se běželo a ani dál nenastávaly výraznější šprajcy. Poučen z předchozích nezdarů jsem si bedlivě hlídal tempo a prvních pět kilometrů jsem se cíleně se brzdil. A asi se to vyplatilo. Při prvním přeběhu Vltavy na šestém kilometru jsem se pocitově vyhodnotil tak, že je mi fajn a nechal jsem tělo ať si běží samo. Pečlivě jsem doplňoval tekutiny, na každé občerstvovačce aspoň dva kelímky. Voda i ionťáky samozřejmě byly dost studené, ale nemrzlo, takže se pít dalo. Prý byl i teplý čaj, ale neměl jsem čas ho hledat.

Zlomovým místem této trati pro mě bývá návrat ze Smíchova směrem k Újezdu. V předchozích dvou letech jsem tady už cítil potíže. Teď ne. Byl jsem v pohodě a také jsem zaznamenal, že ani rychlost není špatná. To potěšilo.
Následoval návrat zpět kolem Národního divadla k Palachovu náměstí. Při dalším přeběhu Vltavy směrem k Malostranskému náměstí jsem se na Mánesově mostě potkal s finišujícími Keňany a Eritrejci. Tak ti už to budou mít za sebou, mně ještě čeká skoro polovina trati. Ale nejsem Keňan, srovnávám se jen sám se sebou a momentálně jsem spokojený s tím, jak mi to jde. I další kilometry se mi daří držet konstantní tempo, neodpadávám. Jediné co mně trochu limituje je příležitostné odchrchlávání a odplivování, přeci jenom ještě nejsem stoprocentně fit. Na občerstvovačce za Libeňským mostem mávám na kolegu z práce Libora, který tu tradičně dobrovolničí. Na zastavení a pár slov ale není čas, běží se dobře a chci toho využít.
Krize vystrkuje drápky někde před Těšnovským tunelem. Cítím že dlouho už nevydržím. Ale není na co se šetřit, cítím blízkost cíle a zkouším ještě trochu přidat. Čím poběžím rychleji, tím dřív to budu mít za sebou. Daří se, ale poslední kilometr už melu z posledního, nicméně rychlost neztrácím. Do cíle dobíhám slušně vyřízený, ale spokojený, mise splněna. Čas jsem stlačil pod hodinu padesát, což je pro mně i v lepších časech hranice dobrého výkonu.
Tentokrát jsem v cíli ocenil termofolii a poctivě si ji uvázal kolem krku. Pak pro baťoh, převlečení mokré mikiny za suchou a čekání na Angeliku. Ta se oproti loňskému roku zlepšila o deset minut, takže spokojená stejně jako já.
Jak už jsem napsal, příští rok jsem rozhodnutý zde nestartovat. V Čechách je touto dobou spousta možností a byla by škoda ostatní pořadatele o mou přítomnost šidit. Ale někdy se určitě vrátím. Jak praví klasik: "I'll be back!".

DETAILY BĚHU

Jak nás prověřil (ale nespálil) polský mráz

Bylo předem jasné, že na tuto akci se jedeme prostě jen zúčastnit, zcela bez soutěžních ambicí. Před čtrnácti dny jsme Angelika i já leželi s řádnou chřipkou. Proto jsem operativně zrušil naši účast na půlmaratonu kolem jezera Zywiec, a abych osudu dal najevo, že si zas tak moc do plánů mluvit nenechám, přihlásil jsem nás na jiný polský půlmaraton, konající se o týden později. Osud je ale mrcha. Nejen že jsme tam jeli oslabení chřipkou a třítýdenním tréninkovým mankem, ale na den závodu vyšel nejchladnější den široko daleko. V pátek odpoledne bylo v Sobótce kolem nuly. V sobotu bylo na startu mínus osm. Kdo by to koncem března čekal, že?

V této situaci se z vyhřátého auta moc nechce...

Ale že jsme tvrďáci, jdeme do toho. Svým způsobem je to pro mně nové. Sice můj třiadvacátý půlmaraton, ale první v zimní bundě, první kompletně na mrazu a první v Polsku.

Ale mohlo by to být horší. Sice mrzne, ale obloha je téměř bez mráčku a ani vítr není příliš citelný. Zatím...
Chmury rozptyluje optimistická nálada davu běžců na startu. Rynek v Sobótce je poměrně malý, takže ve startovním koridoru je docela těsno. Ale dav hřeje, takže fajn. Běh zahajuje výstřel z děla. Široký startovní koridor se nejprve musí protlačit úzkou startovní bránou, takže v místě startu dav ještě neběží, ale jde. Nevadí, nespěchám. I první kilometry jsou rameno na rameno, silnice jsou úzké a běžců je pěkných pár tisíc. Subjektivně se cítím jen tak tak. Dýchací cesty ještě nejsou stoprocentnš ve formě, takže běh je takový chrchlavý a nekomfortní. Ale co, nehodlám tu trhat žádné rekordy.

Prvních šest kilometrů je jinak celkem fajn. Cesta vede z městečka okolními vesničkami, celkem je na co koukat. Nad námi se VELMI nízko prohání vrtulník a filmuje. Milé.
Na sedmém kilometru je první občerstvovací stanice. Beru si kelímek ionťáku a kelímek vody a ucucávám. Je s tím trochu problém. Obojí je pochopitelně totálně ledové. Pít rozhicovaný na mrazu podrážděným krkem ledovou vodu není nic moc, ale nějak to do sebe dostanu.
Začíná stoupání. Půlmaraton se jmenuje "Ślężański" proto, že zčásti vede po úbočí místního kopce Ślęża. Není to žádný krpál, ale na čtyřech kilometrech běžec vystoupá o 200 metrů, a to je znát. Cesta vzhůru je lemována lesy a je celá ve stínu, což je vidět na povrchu silnice. Leží tu prosolená sněhová břečka, ale moc to nevadí. Na devátém kilometru se profil opět mění a začíná seběh toho, co jsme teď vyšlapali. Seběh je fajn, jen je třeba sledovat silnici a neuklouznout.
Pod kopcem začíná paradoxně nejtěžší část trasy. První část běhu totiž vedla na jih, takže nám lehký vítr od severu foukal do zad a nevnímali jsme ho. Při běhu přes Ślężu nám zas kopec tvořil závětří. Teď se trasa stočila na sever, zpět ke městu,a začal nám foukat opravdu ledový protivítr. Není moc silný, ale mrazí, zvlášť když se běh přehoupl do druhé poloviny a já jsem fest zpocený. Cesta teď vede mezi poli a větru tak nic nestojí v cestě.
Blíží se druhá občerstvovačka. Beru si kelímek s vodou, ale nacházím v něm jen hroudu ledu a trochu vody. To je špatné. Cítím sice vděk a respekt k dobrovolníkům, co tu na mraze stojí a nalévají kelímky, ale nemůžu nevzpomenout na únorový Bad Füssing, kde na trati dávali teplý čaj i ionťáky. Teď jsem na čtrnáctém kilometru a je jasné, že za chvilku přijde to, na co jsem zvyklý z letních běhů - odpadání vlivem dehydratace. 
Běžím dál a jde to čím dál hůř. Pod bundou jsem propocený, ale omrzá mi obličej. Těžknou mi nohy. Myslím na Angeliku, ta je dost zimomřivá a citlivá na vítr, a je jasné, že si tenhle úsek protrpí ještě víc než já. Na trati teď nejsou velké kopce, jen se tak lehce vlní, ale jako by byly. Počítám každý kilometr. Už dlouho jsem se takhle netrápil. Ale co, předem jsem věděl do čeho jdu.
Osmnáctý kilometr. Napojujeme se na silnici vedoucí zpět do Sobótky. Taky se tu v kopci krčí poslední občerstvovačka. Nutně bych potřeboval pít, ale představa ledové vody je mi natolik nepříjemná, že ji míjím. Posledních pár kopečků. Je mi to líto, ale na minutu přecházím do chůze, tělu zkrátka dochází zdroje. Zuby nehty se sunu k cíli, rychlost mého běhu v této části padá někam k šesti minutám na kilometr.

Těsně před cílem. Ano, ten starý pán mně nakonec předběhl...

Cíl je na dohled. Vytahuji zpod bundy telefon, abych mohl v cíli vypnout trackování běhu. Ale počasí mi přichystalo poslední ránu - jakmile iphone vyndám, ten zahlásí že je vybitý a okamžitě se vypne. Takže na mém záznamu z běhu chybí posledních 500 metrů. Cílem probíhám vyřízený jako už dlouho ne. Medaile na krk, loknu trochu vody z podané lahve a upaluji k autu převléknout se do suchého, i když studeného. Na převlékací proceduru u auta v mínus pěti stupních v naprosto vyčerpaném stavu radši nebudu vzpomínat. Zažil jsem už i příjemnější věci. Výsledný čas 1:58 není nic moc, ale já jsem moc ani nečekal, takže jsem nakonec vlastně spokojený.
Zabalený do několika suchých vrstev jsem šel zpět na trať čekat na Angeliku. Obvykle ji v tuto chvíli fotím jak finišuje, ale telefon na mraze zatvrzele odmítal nastartovat. Probral se až mnohem později v autě.
Angeliku počasí opravdu potrápilo ještě víc než mně, ale nakonec taky doběhla. Cíl jsme si tedy splnili - dokončili jsme, nevzdali a naběhali kilometry, které se snad zúročí později...

DETAILY BĚHU