úterý 17. prosince 2013

Věž nespadla, koleno drží, takže vše v pořádku

Když u nás doma přišla koncem září řeč na to, že nám oběma ještě zbývá pár dní dovolené, postavilo mně to před jedno z mých oblíbených dilemat - kam si pojedeme zaběhat. Vstupy pro toto rozhodování byly v zásadě dva - termínovka běhů v Evropě v prosinci a nabídka cenově rozumných letenek do těchto destinací. Volba padla na Pisu, město se šikmou věží a pěkným maratónem nebo půlmaratónem.
Pravda, já i Angelika jsme si tento výlet trochu zdravotně zkomplikovali. Já svým otravným patelofemorálním syndromem, Angelika pak extrakcí dvou nevyrostlých dolních osmiček dva týdny před během. Takže zatímco moje běhání bylo v posledních týdnech jen na polovině obvyklých objemů a víceméně jen o zkoušení co koleno snese, Angelika měla kompletní dvoutýdenní pauzu. Tento výlet do Itálie tedy rozhodně nemohl být o závodění s ostatními nebo se sebou samými, na to snad dojde až jindy. 
Přesun z pražského inverzního marastu do prosluněného Toskánska byl úžasným kopancem pro psychiku. V Praze mlhavo a nevlídno, tam jasno, bezvětří a kolem deseti stupňů. Pro běhání téměř ideální, a to prosím týden před Vánoci. 
V sobotu to bylo trochu nahonem. Zpožděný let, přílet pozdě odpoledne, vyzvednutí startovních čísel, ubytování, nákup lehké večeře v supermarketu poblíž, letmý pohled na Náměstí Zázraků se Šikmou věží a hajdy na kutě.
V půl deváté ráno jsme na startu, já plný nejistoty a zcela bez očekávání co se výsledku týče. Hlavním cílem je pěkně si běh užít a otestovat co koleno snese. S kolenem se to má tak: od posledního soutěžního půlmaratónu v Palermu se už dost zlepšilo, ale stále nemohu tvrdit, že by bylo v pořádku. Jeho stav se pohybuje v cyklech určovaných mou disciplinovaností. Každou chvíli už si myslím, že je zcela v pořádku a oslavím to svižnými běhy několik dní po sobě, přičemž třetí den ho tím opět rozdráždím a musím mu dát pár dní klidu. Tak to jde stále dokola. Zvláštní na tom je to, že když je koleno rozbolavělé, tak ho víc než při běhu cítím v klidovém stavu, hlavně když v práci sedím u počítače s nohama na zemi a koleny klasicky do pravého úhlu. Mrzuté.
Kdo mně najde?
Teď ale nemusím sedět, teď vybíhám na svou oblíbenou distanci za téměř ideálních podmínek v krásném městě a koleno je momentálně v pohodě. V duchu mu slibuji že pokud vydrží, dám mu potom aspoň pět dní volna, opravdu.
První tři kilometry vedou centrem města podél řeky a jsou dost nahuštěné, lidí startuje dost a ulice jsou celkem úzké. Nevadí mi to, nespěchám. 
Cestou potkáváme spoustu pěkné architektury, ale netrvá to dlouho, Pisa je přeci jen malé město. Po chvíli jsme na předměstí a za dalších pár minut za městem v polích. Běží se dobře, na trati nejsou žádné kopce a teplota je vyloženě ideální. Vyběhl jsem s nákrčníkem kolem krku, ale už na druhém kilometru jsem ho sundal a strčil za pas. Na startu mi byla zima, teď bych to viděl na krásných deset. 
Na první občerstvovačce dávají kromě kelímků i třetinkové lahve s vodou, výborně. U nás to nebývá zvykem, v zahraničí to vídám celkem často. Trochu upiju a dál běžím s lahví v ruce.
Poslední metry
Mí fotografové
Touto dobou si držím rychlost kolem 5:15 a celkem mi vyhovuje. Zrychlím až ve chvíli, kdy mně předběhne běžec tlačící vozík s hendikepovaným dospělým. Ješitnost mně nakopne, přidám a za chvíli jsou za mnou. Tou dobou jsme už proběhli předměstí Pisy a teď jsme kdesi v polích. Starověké památky vystřídaly nezáživné novostavby typu podběh dálnice nebo benzínová pumpa.
Někde na dvanáctém kilometru se od nás oddělují maratónci a naše trasa se stáčí zpět směrem k Pise. Dělám si celkovou inspekci toho, jak mi je. Síly mám dost, koleno nevysílá ony znepokojivé signály z oblasti čéšky, jen nějaké to píchnutí tu či onde, toho není až tak třeba si všímat, celkově mi je fajn. Dehydrovaný nejsem pořád mám v ruce láhev a upíjím si. Vypínám mozek držící nohy na uzdě a nechávám nohy, ať si běží jak uznají za vhodné. Je to nějakých osm kilometrů do cíle, to už se nemusím hlídat, do cíle se nějak důstojně dostanu i kdybych to teď přepálil.
Ale obavy nejsou na místě, tempo pod pět minut na kilometr držím bez potíží. Na osmnáctém kilometru se dostáváme zpět do Pisy. Jsem za to rád, šestikilometrová rovina podél řeky zpět k městu byla trochu ubíjející. Odhazuji lahev, už nebude potřeba. Pár zatáček jižní částí města, po mostě přes řeku do starého města, trochu kličkování úzkými uličkami, už vidím Náměstí Zázraků s věží, děti mně fotí, poslední zatáčka na náměstí, cílová rovinka a mám to za sebou. Čas kolem 1:46, to je výrazně nad plán, vlastně můj druhý nejlepší půlmaratónský čas vůbec (z osmadvaceti). Chvíli trvá než se vymotám z cílového mumraje a jdu za dětmi číhat na Angeliku.

Angelika finišující


Angelika dokončila ve slušném čase 2:05, zdá se že odlehčení o dva zuby pomohlo.
Skutečně, chcete-li si předvánočně zazávodit, Pisu mohu jen doporučit. Jde o rychlou, dobře zajištěnou trať s minimem převýšení a dlouhými rovinami a v ideálním počasí. Pravda, počasí se může rok o roku měnit, ale horko nebude. A z Prahy do Pisy léta nízkonákladová linka (pravda, měli jsme zpoždění na příletu i na odletu, ale s tím se musí počítat).

DETAILY BĚHU

úterý 19. listopadu 2013

Rekonvalescenční půlmaratón městem mafie

Hodně vody uteklo, ale jen málo kilometrů bylo naběháno od mého posledního příspěvku. Můj běžecký víkend se sobotním ostravským maratónem a nedělními Běchovicemi se ukázal být nezodpovědnou frajeřinkou. Už předtím mi pravé koleno dávalo najevo, že by si zasloužilo lehkou pauzu, ale tímto jsem ho dorazil. Najednou mně v něm od pátého kilometru výš začalo nepříjemně píchat a hlavně bolelo v klidovém stavu. Naordinoval jsem si delší pauzu a návštěvu sportovního ortopeda. Ten mi diagnostikoval ploché nohy (což jsem věděl), které mi při dlouhé zátěži působily prolamování kolen směrem do X a tím dráždily čéšku a kolenní vazy, a pravou nohu lehce vyosenou směrem ven (což jsem nevěděl). Doporučil mi sportovní vložky do bot Formthotics a magnetoterapii na zklidnění akutních potíží.
Znamenalo to odpískat říjnový maratón kolem Wolfgangsee a Železnický kros a nechat tělo trochu vzpamatovat. Kilometráž padla někam na třetinu původních objemů, ale klid a vložky tělu prospěly. Duši nikoliv, při minimu běhání jsem byl sám sobě protivný, natož pak svému okolí.
Listopadový půlmaratónský prodloužený víkend v Palermu se tedy změnil hlavně na test, jak je na tom tělo po zdravotní stránce. Že jsem celkově z formy bylo celkem jasné a dlouhému běhu nemohla prospět ani silná rýma, kterou jsem si do Itálie odvezl z Prahy.
Angelika na startu
Na Sicílii bylo v půlce listopadu hezky. V Praze dva stupně, zde dvacet a sluníčko. Skoro moc teplo.
Sobotu jsme s Angelikou strávili procházením místních památek, což sice nebylo nic moc vzhledem k síle nohou na druhý den, ale bylo mi to tak nějak jedno, závodit jsem sem nepřijel.
V neděli nás čekala brzy ráno cesta na start. Den předtím jsme zmapovali místní hromadnou dopravu, takže ráno jsme šli na zastávku s jízdenkou v ruce najisto. Najisto, ale špatně, protože tato autobusová linka byla ten den právě kvůli našemu běhu zrušená. Takže místo pohodlné cesty autobusem došlo na velmi svižné čtyři kilometry pěšmo na start.
Ten byl na atletickém stadiónu a byl typicky italský. Chaotický, hlučný a zpožděný. Hlučný tedy především. Už jsem startoval na mnoha akcích, ale takový hukot lidé jinde nedělají. Jižní Italové jsou hodně slyšet i když jsou v klidu, natož pak když jsou předstartovně vzrušení a potkávají hromadu běžeckých kamarádů. Spousta povyku, italského brebentění a mužských polibků. 
Startovní výstřel zazněl asi o deset minut později než měl a vyrazilo se na trať. Nejdříve kolečko po atletické dráze stadiónu a pak hurá do města. Sleduji jak se mi běží. Zpočátku to moc nejde, probíhá se několika úzkými místy, kde kolona běžců přechází do chůze. Jakmile se dostaneme na širokou silnici, je to lepší. Pozvolna zrychluji na nějakých 5:20 na kilometr, které si pak držím po celou dobu běhu. Kolem pravého kolene cítím první dva nebo tři kilometry zvláštní pocity které jsem dřív nemíval, ale po zahřátí na běžnou provozní teplotu nejistota mizí a běží se mi docela dobře.
První polovina je směrem na východ, takže proti nízkému dopolednímu slunci na jasně modré obloze a je to docela nepříjemné. Vynahrazuje to ale podívaná při běhu historickým centrem. Krásné paláce, kostely i jiné nádherné budovy, byť typicky středomořsky zanedbané a často vyloženě zchátralé.
Po startu. Jsem tam, ale dobře schovaný. Kdo mně najde?

Lidé po trati sympaticky fandí. Tedy kromě křižovatek. Na nich samozřejmě policie blokuje dopravu, na což čekající auta reagují neustálým troubením. Buď nám tím vyjadřují podporu, nebo protestují proti uzavření důležitých křižovatek. Optimisticky předpokládám tu první variantu.


Angelika finišující

Běh je to krásný, stále je na co se dívat, ať už běžíme skrze palácové nádvoří v centru města, špinavými uličkami, kam asi jinak turisté moc nechodí, dlouhými bulváry s honosnými vilami na okraji města nebo udržovanými zahradami s palmami a kaktusy. Chápu, že turisty z jihu fascinuje běh centrem středoevropské Prahy, mně stejně tak bral běh starou středomořskou architekturou.
Ke konci už jsem cítil, že tělo odvyklo delším běhům, ale pořád jsem měl dost síly na to, abych lehce zvyšoval tempo a předbíhal ostatní. Chyběla mi lehkost a vyběhanost, ale síla a vytrvalost byly. Noha mně netrápila, i když druhý den se ozvala, ale už to není to alarmující bodání v koleni signalizující poškození. Teď je to jen otravná lehká bolest při sezení na židli s nohami klasicky do pravého úhlu, předpokládám že to časem přejde. Premiérový záívod s vložkami hodnotím uspokojivě, byť se objevily puchýře na prstech u nohy. Chodidla si asi musí zvyknout na jiný tvar i materiál podkladu.
Angelika si zaběhla standardní výkon atakující dvě hodiny, já byl sice rychlejší jen o deset minut, ale tak to tentokrát bylo v plánu.
Následovala cesta na hotel a pak večer s lahví dobrého sicilského vína. Mohu doporučit!

DETAILY BĚHU

čtvrtek 3. října 2013

Běžet Běchovice plánovaně pomalu? To nejde.

Loni jsem si na tomto místě postěžoval, že ačkoliv už jsem Běchovice běžel několikrát, stále je nemohu zaběhnout dle svých (dosti skromných) představ. Letos to na zlepšení času opravdu nevypadalo. V málokterém tréninkovém plánu asi najdete doporučení dát si den před závodní desítkou ostrý maratón. Mně se to tak sešlo. Primárním cílem samozřejmě bylo zlepšení osobáku na maratónské distanci. Běchovice jsem tak trochu obětoval a šel jsem se na ně v podstatě vyklusat a vysloužit si odznáček za čtvrtou účast v řadě. Běchovice ale prokázaly, že jsou ve svých letech mnohem chytřejší než já a pěkně mně doběhly...
Jedno pozitivum unavené nohy měly - na startu jsem byl zcela vyklidněný. Jindy jsem ve stresu, plánuji taktiku a nakonec přepálím start a pokazím to. Tentokrát ne. Jsem v klidu a beru to tak, že se jdu prostě jen proběhnout. Půl hodiny před svým startem vypustím na trať Angeliku a v klídku sleduji klasické běchovické hemžení doprovázené tradičním upozorňováním pořadatelů z které že strany je třeba nechat projet autobus. 
Nakonec i nám zazní startovní výstřel. Nohy bolí. Ať už to beru jako závod nebo jako výklus, první stovky metrů bolí. Pak se z toho nožky celkem oklepou. Opravdu se snažím nespěchat a poslouchat tělo. Tomu tempo nasazené hlavou vyhovuje a tak si dobíhám na metu prvního kilometru s pocitem, že vše jde podle plánu. Tam mi ale telefon oznámí, že první kilometr mám za 4:50. Tak takhle to být nemělo, chtěl jsem tu být tak o půl minuty později. Snažím se zpomalit, opravdu se snažím. Ale plánované zpomalování mi nikdy nešlo (na rozdíl od odpadání, v tom jsem skvělý) a navíc tohle jsou Běchovice, tady se závodí. Když už ne s druhými, tak aspoň se sebou. Tak házím za hlavu výklusový plán a běžím jak se dá. 
A dá se. Sice cítím těžké nohy a síly je také méně než obvykle, ale v první půli nijak zvlášť nezpomaluji. Druhá je těžší. Od Hostavic k Průmyslové trať stoupá a tady opravdu musím zvolnit, chci-li se ctí doběhnout. Zpomaluji, šetřím se a na konci sedmého kilometru jsem na průměrných pěti minutách na kilometr. To je pořád uspokojivě nad plán. A přichází to nejlepší z Běchovic, seběh do Hrdlořez, výběh na Spojovací a trápení na Koněvce. Seběh by šel, nepouštím to, brzdím se, šetřím unavené svaly i kolena. Výběh je trápení. Nádrž je prázdná, svádí to k přechodu do chůze. Zamítá se. Radši se zavěšuji za o dost pomalejšího běžce a zpomaluji na jeho tempo. Pomáhá to. O minutu později jdu před něj a mám dost sil na poslední kilometr a půl. 
Je tu Koněvova, pro mně tradičně kritický bod trati. V minulých dvou letech jsem ji nezvládl běžet a přecházel jsem tu na chvíli do chůze. Dnes to není nutné, běžím, sice už celkem pomalu, ale běžím. V závěru dokonce zafinišuju. 
V cíli toho mám opravdu dost. Čas nakonec jen lehce přes 51 minut, což je lepší než loni nebo předloni, kdy jsem Běchovice běžel na čerstvých nohách. 
A jaké že z toho plyne ponaučení? Já vidím dvě. Za prvé: nesnažte se Běchovice odfláknout, nenechají se. A za druhé: střihněte si den předtím maratón, uvolníte se.

DETAILY BĚHU

pondělí 30. září 2013

Šest ostravských sedmiček a čtyřka padla

Jsme zkrátka klikaři. Když letíme na maratón do New Yorku, je tam hurikán, když máme letět na dovolenou do Egypta, jsou tam nepokoje, a když poprvé v životě zavítáme do Ostravy, ta nás uvítá bitkou nácků s Romy, díky které se málem nedostaneme do hotelu. Ale to je jen malá vada na kráse jinak velmi vydařeného výletu na vzdálenou severní Moravu.
První kolo, ještě s mikinou, zatím neodhozenou
Ostrava byla taková náhradní akce. Původně jsem zvažoval maratón ve Stromovce, ale ten mi zrušili. Pak jsem uvažoval o Kladnu, ale to bylo jen týden po Nürburgringu. Vítězně z toho vyšla Ostrava a byla to správná volba.
Ostravský maratón se koná v Bělském lese, což je prostor trochu připomínající pražskou Stromovku. Jen cesty jsou užší, rozbitější a celé je to takové lesnatější. Ne všechny části jsou na asfaltu. Maratonci si dají šest sedmikilometrových koleček, půlmaratonci tři. Já šel do plné varianty, Angelika si dala poloviční porci.
Trochu mně zaskočilo počasí. Na Moravu jsem přijel vyletněný se šortkami a tričkem, abych ráno zjistil že jsou tři stupně. Naštěstí to do okamžiku startu vystoupalo na osm, ale stejně jsem startoval v mikině, kterou jsem si chvíli po startu uvázal kolem pasu a při náběhu do druhého kola odhodil.
Plán pro tento běh byl jasný - při svém pátém maratónu konečně stlačit čas pod čtyři hodiny. K tomu mně měla dovést rychlost 5:30 na kilometr. Tu se mi ale od počátku nedařilo držet. Byl jsem rychlejší a brzdit se bylo nepohodlné. Tak jsem následoval instikt (není to z nějaké reklamy?) a běžel to na pocit, který se ustálil někde na 5:20. Drobnou ztrátu jsem nabral vždy jen na občerstvovačkách, které jsem procházel, abych se mohl napít a něco zakousnout.
Angelika jde do druhého kola (asi).
Angelika překvapila. Když jsem nabíhal do druhého kola, právě končila své první. To znamená, že po sedmi kilometrech na mně měla maximálně minutovou ztrátu. Čekal jsem že zvolní, ale po druhém kole se situace opakovala. Začínal jsem si připadat pronásledovaný. Nakonec přeci jen ubrala, ale i tak si zlepšila svůj půlmaratónský osobák.
Já se pokoušel o totéž, ale musel jsem si dát ještě tři kola nášup. Po náběhu do čtvrtého trať díky konci půlmaratónců prořídla a já se mentálně přesouval do toho zvláštního módu, kdy se tělo přepne na autopilota a mozek se zaměstnává vším možným.

Kdesi na trati
Do posledního
Tak například banány. Už ve druhém kole jsem dostal hlad, takže při každém náběhu do dalšího jsem do sebe co nejrychleji nasoukal banán. Staly se tak jednou z mých jistot na trati. To, že ve čtvrtém došly a já musel vzít zavděk piškoty mně málem srazilo na kolena.
Nebo pes. V jednom místě se probíhalo kolem rodinných domků a u jednoho hlídal vlčák. Běžci ho asi dost štvali a on celé čtyři hodiny vydržel běhat od plotu k plotu a štěkat na nás. Slušný výkon, nevynechal ani v jednom kole, hlídal jsem ho.
Také pomáhají čísla. Běželo se šest okruhů. Šestka je vlastně ideální číslo. Má třetinu, má polovinu, má dvě třetiny. Pokud k tomu přidáte pronásobování sedmi kilometry a práci s rychlostí v minutách na kilometr, je o matematické vyžití postaráno.
Ale ať si člověk pomáhá jak chce, síly ubývají. Naštěstí mi neklesala rychlost a já držel konstantní tempo. V náběhu do pátého a šestého kola už mi fandila i Angelika, která měla půlmaratón za sebou a medaili na krku.
V posledním kole jsme na sebe s jedním spoluběžcem mrkli a dali se do řeči. Dost to poslední kilometry usnadnilo. Cílem jsme proběhli bok po boku. Fajn zážitek.
Nakonec paráda. Plán splněn, osobák pokořen a já ani nebyl tak dobitý jak by se dalo čekat. Teď honem vysprchovat a na vlak a zregenerovat na zítřejší Běchovice...

DETAILY BĚHU

úterý 10. září 2013

Jak jsem si hrál na formuli 1

Nejen městskými či přírodními běhy živ jest běžec, zvláště pak ten zážitkový. Když jsem na internetu narazil na možnost proběhnout si slavný Nürburgring, nezaváhal jsem.
Nürburgring: asi nejdelší uzavřený motoristický okruh na světě. Pořádá se zde řada automobilových a motocyklových závodů. Skládá se z moderní čtyřkilometrové části, kde se jezdí závody F1, a staré 23km části v lesích, tzv. Nordschleife, kde se na více než stovce zatáček nastoupá a naklesá přes tři sta metrů. Za drobný poplatek si zde může bez rychlostních limitů zajezdit i veřejnost. Už se zde zabilo přes 200 lidí. Niki Lauda zde málem uhořel.  A jednou do roka sem pustí běžce.
Kombinace obou okruhů dává dohromady 24,5km dlouhou nádhernou a dost těžkou trasu.
Celkem bez váhání jsme se rozhodli, že si sem musíme zajet zaběhat, byť to nebylo bez obětí. Ve prospěch německého okruhu padla účast na Baroko maratónu, na který se už také dlouho těším. Navíc jsem při plánování velkomyslně pominul fakt, že na Nürburgring je to od nás přes 700km a vměstnat to do pátečního odpoledne (cesta tam) a soboty (běh a cesta zpět) bude dost náročné.
Bylo. Tajně jsem doufal, že by jsme na místo mohli dorazit rozumně brzo a já si ještě zaplatil projetí trasy autem, ale díky kolonám za Frankfurtem jsme k okruhu dorazili asi v půl osmé večer a navíc už jsem řízení měl plné zuby. Takže místo řádění na okruhu došlo jen na vyzvednutí čísel a dvě piva.
.
K ránu lehce sprchlo a dopoledne bylo pod mrakem, takže pro běh zcela ideální. Němci jsou puntíčkáři, takže přesně v plánovaných 8:45 vyběhlo pár set běžců ve stopách Michaela Schumachera a dalších borců. Pocit to byl parádní. Pravda, zcela prázdné tribuny nikterak nebouřily, ale to nám na zážitku neubralo.V televizi to tak nevypadá, ale jen malá část okruhu pro formule 1 je po rovině. Vlastně jen prostor kolem tribun, tedy start a cíl. Jinak to mají nahoru nebo dolů. Kolem širokánské dráhy samozřejmě moře kačírku a v dálce svodidla obložená pneumatikami. Ale hry na formuli si neužíváme dlouho, po třech kilometrech opouštíme moderní okruh a dostáváme se do lesů na Nordschleife, dlouhý závodní okruh pro auta a motorky.
Tady začala opravdová zábava. Tahle trasa nedává šanci chvilinku se nudit. Nejsou tu ani vertikální ani horizontální roviny. V první půli prakticky neustále běžíte z kopce a zatáčkami, často klopenými. V druhé půli totéž, ale do kopce. Kolem dokola nic než temně zelené lesnaté kopce, od kterých je okruh oddělen svodidly a vysokými ploty, jde přeci jen o uzavřenou trať. Kolem by bylo naprosté ticho, kdyby nebylo krátce po dešti a mokrá, pneumatikami pogumovaná klopená silnice nevydávala při kontaktu s gumovými podrážkami legrační skřípavé zvuky.
Snadná část je za námi, teď vzhůru!
Opravdu dlouho běžíme z kopce a já se trochu děsím toho, že totéž budeme muset zase vystoupat. A je to tady. Klesání končí a přichází jakoby rovina. Jako rovina to tedy vypadá opticky. Ale jelikož mám najednou pocit, že běžím s několikakilovým batohem na zádech, je jasné že stoupáme, a to fest. Koukám na ostatní a ti jsou na tom podobně jako já, šourají se a zvažují přechod do chůze. Po vzoru formulí zajíždím na pit-stop a vypustím přebytečné odpadní látky, tedy pokropím svodidlo. Pomohlo to, nasazuji volnější tempo a dál si užívám trati. Pokud se tedy supění do kopce dá nazvat užívání.
Těším se na vyhrášený Karussell, extrémně klopenou otočku o 180 stupnů. Je tu. Všichni běží jen vnitřním žlábkem, je to nejkratší, ale hlavně si tam nezlomíte kotník jako na nebezpečně nakloněné silnici.
Karussell z vrchu
 Po nějaké době vystoupáme na "Hohe Acht", kopec, kde je nejvyšší bod trasy a taky jedna z občerstovacích stanic. Ty jsou jinak asi po třech kilometrech, což je ideální. Když víte, že výš už to nepovede, hned se běží líp. Následuje několik posledních elegantních zatáček a potom poslední úsek trati, několikakilometrová lehce stoupající rovinka, na které mohou motory aut předvést, co v nich je. Běžcům už toho v motorech moc nezbývá a dlouhé konstantní stoupání je trochu demoralizující. Naštěstí už jsou v dálce vidět tribuny a tedy i cíl. Na poslední stovky metrů se vracíme na okruh F1, kde se v cíli rozjíždí slušná pozávodní párty s pořádnou rockovou hudbou. Mně stylově vítá Highway to Hell a je mi skoro líto, že už je to za mnou. Nohy toho samozřejmě mají dost, ale hlava si tak užívala, že by ještě běžela dál.


Angelika finišující
 
Na krk mi pověsí medaili, já si vydechnu a jako vždy jdu číhat na Angeliku. S časem 2:15 jsem celkem spokojený, sem jsem nejel závodit ani s druhými ani se sebou, tohle bylo o zážitcích.
Angelika doběhla za hudebního doprovodu Eye of the Tiger, také spokojená a plná dojmů.
Náročný běh, náročná cesta, ale krásné. Příští rok už ale opravdu zajedeme do Plasů na Baroko maratón, slibuji...

DETAILY BĚHU

pondělí 19. srpna 2013

Panevropský půlmaratón aneb O relativitě běžcových pocitů

Od půlmaratónu z německého Stadlernu do českých Poběžovic jsem si nesliboval nic víc než pěkný zážitek. V nohách jsem stále ještě cítil Žebráckou pětadvacítku z předchozího víkendu a v trase mi stály chodské pohraniční kopečky. Navíc jsem se cítil celkově nevalně, hlavně se na mně podepsalo nevyspání z poslední noci. Tu jsme trávili přímo na hotelu v Poběžovicích, kde současně probíhaly jakési slavnosti, což znamenalo velmi hlučnou hudbu do tří do rána, pro mně bez šance usnout. Angelika má výhodu, že usne za jakýchkoliv podmínek. Co já bych za to dal...
Ráno jsem se cítil skutečně pod psa a cestou autobusem na start chmurně přemítal, jak tu štreku v horkém dni zvládnu. Do toho poslouchám historky běžců z loňska, kteří vinou nedostatečného značení zabloudili, a pořadatelé je pak museli dehydrované svážet z okolních kopců...
Dvouhodinové čekání na start na fotbalovém hřišti v německém Stadlernu mé rozpoložení moc nezlepšilo a toaletu jsem navštěvoval častěji než obvykle. Hlavně jsem se snažil držet se ve stínu, protože sluníčko už začínalo docela pálit. Náladu se mi pokoušela zlepšit z Čech importovaná chodská kapela vyhrávající lidové písně, ale celkem bez efektu.
Patnáct minut před startem nás německý organizátor začal mile lámanou češtinou svolávat na start. Pár slavnostních slov, startovní výstřel a jdeme do toho. Začíná se jedním kolečkem přímo ve Stadlernu a potom ven z města směrem k hranicím. Ve městě se hlídám, nespěchám, rozdýchávám se a oklepávám únavu. Naštěstí cesta z města na hranici Švarcava/Schwarzach je dost z kopce, takže se mi tělo rozbíhá samo. Přímo na hranicích, v nejnižším době trati, je první občerstvovačka a na ní konstatuji, že jsem docela rychlý a vlastně se cítím dobře. Skoro bych si začal zpívat "Běhání, běhání, všechny trable zahání..."
Po každém klesání ale následuje stoupání a tady to není výjimka. Navíc končí hezký německý asfalt a začínají české rozbité polní cesty. Stoupání mně zpomaluje, ale méně než ostatní a předbíhám všechny okolo sebe. Cesta stoupá asi dva kilometry, pak chvilku rovinka a lehké klesání do samoty Závist. Tam je pěkná hospoda, na kterou ale není čas, naštěstí je o kus dál další občerstvovačka. To jsme na osmém kilometru a vím, že teď se bude čtyři kilometry stoupat na Liščí domky, nejvyšší bod trati. Inu, kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Tady pod kopcem mám průměrnou rychlost 5:10 na kilometr. Teď už jsem naprosto v pohodě, všechny negativní pocity ze mně opadly a jsem v klasickém běžeckém rauši, který mi na půlmaratónu obvykle vydrží tak na patnáctý kilometr. Sklon trati i okolí dost připomínají Žebráckou pětadvacítku z minulého týdne, jde o celkem běhatelný kopec po asfaltce v lesích. Míjím lidi, kteří přepínají na chůzi, já to tak necítím, dá se to běžet. Sice zpomaluji, ale stále běžím.
A jsem na vrcholu, tábor Liščí domky. Deset kilometrů do konce. Průměrná rychlost mi padla na 5:15, ale to mně netrápí. Odtud už to bude jen dolů a nebo po rovině. Polykám zbytek energy gelu a dva kelímky vody, přeci jenom nějaké ty tělesné tekutiny mně to stoupání stálo.
V tomto úseku je trať přeci jen trochu nepřehledná. Problém je souběžně se konající závod horských kol, který půlmaratónskou trať často křižuje a má své vlastní značení. Stačí trocha nepozornosti a běžíte špatnou trať. Pozitivem ale je, že začíná dlouhý seběh. Pouštím to a nechávám pracovat gravitaci. Teď už se nebojím, že bych to přepálil. Jsem víc než rozdýchaný a můžu si tempo dovolit. Povrch tvoří rozumná asfaltka, takže běžím co to dá a jednotlivé kilometry mám v tomto úseku kolem 4:20. V jednu chvíli opouštím příhraniční lesy a otevírá se mi výhled do krajiny s jasně viditelnými Poběžovicemi v dáli. Krása. Klesání zvolňuje ve vesnici s krásným jménem Pivoň, kde ale nabízejí jen vodu. Škoda.
Poslední kilometry už jsou jen velmi volná klesání nebo rovinky a mně je jasné, že s průměrným časem pod 5:00 atakuji osobní rekord na půlmaratón. Mobilizuji zbytky sil a nezpomaluji, předbíhám ostatní a nikdo nejde přede mně. Poslední dva kilometry mně stojí snad nejvíc sil z celé trati, běžím v tempu jako na této vzdálenosti nikdy dřív. Zdálky vyhlížím kilometrovníky. Konečně Poběžovice, konečně probíhám kolem hotelu, konečně vidím cíl... a je to za mnou. 1:43:20, o čtyři minuty zlepšený osobní rekord na půlmaratónu. A to jsem se před startem cítil, že bych radši neběžel...
Chvilku se krajně nedůstojně oklepávám, vydýchávám, vyslintávám a okapávám, dávám si trochu vody a čekám na Angeliku. Přitom sleduji, jak pořadatelé řeší ztracenou vedoucí běžkyni závodu, která jim kdesi zmizela z trati. Později se našla, ale doběhla mezi ženami celkově až čtvrtá.
Angelika dokončila v čase lehce nad dvě hodiny, elegantní jako vždy.



Až zpětně z výsledků jsme zjistili, že Angelika skončila třetí v kategorii a rychlým odjezdem jsme prošvihli stupínky vítězů. Tak snad někdy jindy...

DETAILY BĚHU

úterý 13. srpna 2013

Krásná a těžká Žebrácká pětadvacítka

Na Žebráckou pětadvacítku jsem se chystal už pěkných pár let. Jde o jeden z těch velmi tradičních závodů bez velké propagace, určených spíš opravdovým běžcům, než jinak nesportující mládeži zlákané pěkným tričkem a billboardem na každém rohu. V minulých letech mi ale kolidovala s dovolenou nebo s jinými běžeckými lákadly, takže jsem se na ni dostal až letos.
Angelika tentokrát před běžeckým zážitkem dala přednost vypravování dětí na tábor, tak jsem vyrazil jen s Honzou z práce, který Žebráckou pětadvacítku běžel už dvakrát a nedá na ni dopustit. Konečně se vyhrabal ze zdravotních trablů, což znamená, že skončilo období, kdy jsem ho na závodech porážel a pohybujeme se v době, kdy jsme si srovnatelnými soupeři. Brzy zas nastane standardní období, kdy mi bude s přehledem utíkat.
Dva fešáci na startu
Na startu
Na trati jsou na pětadvaceti kopcovatých kilometrech jen tři občerstvovací stanice, což je pro mně v létě zoufale málo, takže jsem oblékl svůj vodní velbloudí hrb a smířil se s tím, že startuji o kilo až dvě těžší. Radši budu o pár minut pomalejší běžec, než skončit jako zcela dehydrovaný chodec, i to už jsem párkrát zažil.
Město Žebrák nás přivítalo jasnou oblohou a teplotami kolem pětadvaceti stupňů, takže jsem s výbavou neprohloupil. Jen jsem podcenil slunce a nechal doma svou bílou kšiltovku, což jsem poté odnesl spáleným čelem. 
Rychle jsme vyřídili registraci, nafasovali pamětní trička a u auta se převlékli do závodního. Potom chvilka předstartovního zevlování, pozorování známých běžeckých tváří, preventivní vyřízení tělesných potřeb a jde se do boje.
Na úvod se běží dvě kolečka kolem místních paneláků a pak se vyrazí ven z města do kopců. Zpočátku nikam nespěchám, ale i tak jsem o něco rychlejší než jsem si před startem sliboval. To je taková moje klasická bolístka, že když jsem plný síly, neovládnu se a běžím nad plán.
Zklidním se a zvolním krátce po výběhu z města. Najednou jako by běh šel nějak ztuha, lehkost prvních kilometrů je pryč. Chvilku dumám čím to  a pak si vzpomenu na profil trati. No jo, stoupáme. Zatím jen lehce, takže okem to není vidět, ale nohy to cítí. Po chvíli se dostáváme do lesa, kde je příjemnější vzduch, ale také strmější silnice. Ale pořád se to dá příjemně běžet.
Druhé kolečko městem. Zatím dobrý.
Dotáhne se na mně Honza, který se dosud držel takticky za mnou. Kývneme na sebe jako že zatím dobrý a jde přede mně. To je v pořádku, s tím jsem počítal. Tady se ještě nerozhoduje. Pořád se suneme do kopce konstantní rychlostí kolem 5:20 na kilometr. Docela mně překvapuje, že mi setrvalé stoupání nevadí. Letos už jsem párkrát zažil situaci, že jsem musel v závodě kopcích přejít na chůzi a útrpně to vyšlapat. ŠUTR, Silva Nortica maraton, Krakonošova 25... Tady dobrý. Jen tak dál.
Než se dostaneme na desátý kilometr na nejvyšší bod trati, ještě se s Honzou dvakrát nebo třikrát předběhneme.
Na desátém je první občerstvovačka, kde využiji jen houbičku na otření zpoceného obličeje a mažu dál, Honzu mám v patách. Stoupání se konečně mění v klesání, příjemná změna. Ale úleva to není, protože ruku v ruce se změnou sklonu dochází i ke zvýšení tempa. Naše skupinka navyšuje rychlost někam na 4:50 na kilometr. Vyšší rychlost také trhá závodní pole. Najednou mi pár lidí přede mnou začíná vadit a jdu před ně. Tempo zvýšil i Honza a přežene se přede mně. To je naposledy co se měníme. Od této chvíle mu koukám na záda a to ze stále větší dálky.
Najednou jsem na trati sám. Honza dost přede mnou a poměrně dlouho za mnou nikdo. Běžím si svůj sólo běh a baví mně to. Trať je členitá, chvíli asfalt, chvíli příroda, kolem lesy, stále lehce z kopce. Super.
Někde na osmáctém se dostáváme z lesů zpět na asfalt a do civilizace. Tempo se ještě navyšuje a já začínám mít pocit, že už by se mi docela hodil konec. Na dvacátém je poslední občerstvovačka. Beru si kelímek ionťáku, ale protože nezvolňuji tempo, z větší části si ho vybryndám na obličej a tričko.
V cíli
Je přede mnou posledních, nejtěžších, pět kilometrů. Trať už přestává stále jen klesat a vlní se i směrem nahoru. Teď mi dochází v čem je její zrádnost. Na desátém jste úplně nahoře, přichází klesání a máte pocit, že je vyhráno. Nasadíte seběhové tempo, ale ono vás čeká ještě patnáct kilometrů. A to není málo. Tenhle závod vyžaduje znalost trati a respekt. Mám toho dost, ale běžím dál. Přichází velmi scénické místo: vesnice Točník a krásný výhled na obě zříceniny najednou, na Žebrák i Točník. Moc hezké.
Honzu už před sebou vidím jen na dlouhých rovinách, má na mně tak dvě minuty. Konečně jsem zpět v Žebráku. Ještě jedno stoupání městem a cílová rovinka. Mám to za sebou. Neodpustím si pár oslavných gest, čas vůbec není špatný, celková rychlost 5:08, to je na úrovní mých nejlepších, zcela rovinatých půlmaratónů, takže paráda. Není nad to mít se za kým hnát.
Vyměníme si s Honzou dojmy z běhu, dáme jedno nealko pivo a zpět do Prahy. Teď jen se zamyslet, kde zkusit ten rovinatý, rychlý půlmaratón a otestovat formu...

DETAILY BĚHU


pondělí 5. srpna 2013

Jak jsem nebyl nejrychlejší pivař

Miřejovický půlmaratón je fajn akce, kde jsem si před dvěma roky udělal osobák, který pak vydržel skoro rok. Ovšem tehdy celý den silně pršelo a já byl jak politý živou vodou. Takové podmínky se v půlce prázdnin vyskytují jen zřídka, pravidlem bývá spíš vedro jako letos. To není počasí, ve kterém bych měl chuť běhat dlouhé tratě otevřenou krajinou, ale že jsme stejně měli cestu kolem, přihlásil jsem nás s Angelikou na doplňkovou soutěž - Miřejovický pivní půlmaratón.
Ten má, zjednodušeně řečeno, takovouto trať: desítka pivo + 500m běh + desítka pivo + 500m běh, což v součtu dělá těch krásných půlmaratónských 21. Trochu nám to zkomplikoval fakt, že jsme v Miřejovicích byli autem, takže Angeliku bylo nutné přihlásit na nealko variantu, kde černohorskou desítku nahradilo černé nealkoholické. Mělo to tu výhodu, že alkoholici a nealkoholici startovali odděleně, takže jsme měli možnost vzájemně se povzbuzovat a nafotit.
Počasí tomuto druhu soutěžení vyloženě přálo, bylo asi 35°C a nebe bez mráčku, takže chuť na pivo opravdu byla. Zvlášť když se start asi o hodinu opozdil a my při čekání cíleně nedoplňovali tekutiny, aby žaludek neměl už na startu hendikep.
Docela jsem si věřil. S pivem jsme kamarádi a běh na krátkou vzdálenost mi taky potíže nečiní. Vlastně jde o běh na jeden kilometr s dvěma (povinnými) občerstvovacími stanicemi. Ideální. Jak ale praxe později ukázala, jiní jsou s pivem ještě větší kamarádi než já a k tomu třeba ještě o něco rychlejší. Jako ostatně vždy.

Na startu (s bílou kšiltovkou ve druhé řadě)

Hurá na pivo

Chutná, ale jiní mají víc zkušeností. Všimněte si dychtivých pohledů učenlivé přihlížející mládeže.

Dopito a jdeme se proběhnout. Někteří mi utekli.

První pětistovka úspěšně téměř za mnou, objednávám si druhé. Pivo v žaludku zajímavě žbluňká a neustále krkám.

Druhé do mně teče o něco pomaleji

Ale nakonec tam padlo.

Ještě jednou na trať, příští pivo už bude nesoutěžní a čistě dobrovolné!

Zbluňkavý a nadmutý, ale přesto ostrý finiš

V cíli. Čas jednoho kilometru a dvou piv: 4:20

Angelika reprezentuje čest naší rodiny v soutěži nealkoholiků

Degustace černého začíná

Dámy pijí decentněji, takže pánové už utekli

Po krátkém běhu je čas na přídavek

Nealkoholici, stejně jako alkoholici, druhé mnohem pečlivěji vychutnávají

A zpět na trať

A do finiše!

DETAILY MÉHO BĚHU