pondělí 19. srpna 2013

Panevropský půlmaratón aneb O relativitě běžcových pocitů

Od půlmaratónu z německého Stadlernu do českých Poběžovic jsem si nesliboval nic víc než pěkný zážitek. V nohách jsem stále ještě cítil Žebráckou pětadvacítku z předchozího víkendu a v trase mi stály chodské pohraniční kopečky. Navíc jsem se cítil celkově nevalně, hlavně se na mně podepsalo nevyspání z poslední noci. Tu jsme trávili přímo na hotelu v Poběžovicích, kde současně probíhaly jakési slavnosti, což znamenalo velmi hlučnou hudbu do tří do rána, pro mně bez šance usnout. Angelika má výhodu, že usne za jakýchkoliv podmínek. Co já bych za to dal...
Ráno jsem se cítil skutečně pod psa a cestou autobusem na start chmurně přemítal, jak tu štreku v horkém dni zvládnu. Do toho poslouchám historky běžců z loňska, kteří vinou nedostatečného značení zabloudili, a pořadatelé je pak museli dehydrované svážet z okolních kopců...
Dvouhodinové čekání na start na fotbalovém hřišti v německém Stadlernu mé rozpoložení moc nezlepšilo a toaletu jsem navštěvoval častěji než obvykle. Hlavně jsem se snažil držet se ve stínu, protože sluníčko už začínalo docela pálit. Náladu se mi pokoušela zlepšit z Čech importovaná chodská kapela vyhrávající lidové písně, ale celkem bez efektu.
Patnáct minut před startem nás německý organizátor začal mile lámanou češtinou svolávat na start. Pár slavnostních slov, startovní výstřel a jdeme do toho. Začíná se jedním kolečkem přímo ve Stadlernu a potom ven z města směrem k hranicím. Ve městě se hlídám, nespěchám, rozdýchávám se a oklepávám únavu. Naštěstí cesta z města na hranici Švarcava/Schwarzach je dost z kopce, takže se mi tělo rozbíhá samo. Přímo na hranicích, v nejnižším době trati, je první občerstvovačka a na ní konstatuji, že jsem docela rychlý a vlastně se cítím dobře. Skoro bych si začal zpívat "Běhání, běhání, všechny trable zahání..."
Po každém klesání ale následuje stoupání a tady to není výjimka. Navíc končí hezký německý asfalt a začínají české rozbité polní cesty. Stoupání mně zpomaluje, ale méně než ostatní a předbíhám všechny okolo sebe. Cesta stoupá asi dva kilometry, pak chvilku rovinka a lehké klesání do samoty Závist. Tam je pěkná hospoda, na kterou ale není čas, naštěstí je o kus dál další občerstvovačka. To jsme na osmém kilometru a vím, že teď se bude čtyři kilometry stoupat na Liščí domky, nejvyšší bod trati. Inu, kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Tady pod kopcem mám průměrnou rychlost 5:10 na kilometr. Teď už jsem naprosto v pohodě, všechny negativní pocity ze mně opadly a jsem v klasickém běžeckém rauši, který mi na půlmaratónu obvykle vydrží tak na patnáctý kilometr. Sklon trati i okolí dost připomínají Žebráckou pětadvacítku z minulého týdne, jde o celkem běhatelný kopec po asfaltce v lesích. Míjím lidi, kteří přepínají na chůzi, já to tak necítím, dá se to běžet. Sice zpomaluji, ale stále běžím.
A jsem na vrcholu, tábor Liščí domky. Deset kilometrů do konce. Průměrná rychlost mi padla na 5:15, ale to mně netrápí. Odtud už to bude jen dolů a nebo po rovině. Polykám zbytek energy gelu a dva kelímky vody, přeci jenom nějaké ty tělesné tekutiny mně to stoupání stálo.
V tomto úseku je trať přeci jen trochu nepřehledná. Problém je souběžně se konající závod horských kol, který půlmaratónskou trať často křižuje a má své vlastní značení. Stačí trocha nepozornosti a běžíte špatnou trať. Pozitivem ale je, že začíná dlouhý seběh. Pouštím to a nechávám pracovat gravitaci. Teď už se nebojím, že bych to přepálil. Jsem víc než rozdýchaný a můžu si tempo dovolit. Povrch tvoří rozumná asfaltka, takže běžím co to dá a jednotlivé kilometry mám v tomto úseku kolem 4:20. V jednu chvíli opouštím příhraniční lesy a otevírá se mi výhled do krajiny s jasně viditelnými Poběžovicemi v dáli. Krása. Klesání zvolňuje ve vesnici s krásným jménem Pivoň, kde ale nabízejí jen vodu. Škoda.
Poslední kilometry už jsou jen velmi volná klesání nebo rovinky a mně je jasné, že s průměrným časem pod 5:00 atakuji osobní rekord na půlmaratón. Mobilizuji zbytky sil a nezpomaluji, předbíhám ostatní a nikdo nejde přede mně. Poslední dva kilometry mně stojí snad nejvíc sil z celé trati, běžím v tempu jako na této vzdálenosti nikdy dřív. Zdálky vyhlížím kilometrovníky. Konečně Poběžovice, konečně probíhám kolem hotelu, konečně vidím cíl... a je to za mnou. 1:43:20, o čtyři minuty zlepšený osobní rekord na půlmaratónu. A to jsem se před startem cítil, že bych radši neběžel...
Chvilku se krajně nedůstojně oklepávám, vydýchávám, vyslintávám a okapávám, dávám si trochu vody a čekám na Angeliku. Přitom sleduji, jak pořadatelé řeší ztracenou vedoucí běžkyni závodu, která jim kdesi zmizela z trati. Později se našla, ale doběhla mezi ženami celkově až čtvrtá.
Angelika dokončila v čase lehce nad dvě hodiny, elegantní jako vždy.



Až zpětně z výsledků jsme zjistili, že Angelika skončila třetí v kategorii a rychlým odjezdem jsme prošvihli stupínky vítězů. Tak snad někdy jindy...

DETAILY BĚHU