pondělí 19. prosince 2016

Pro půlmaratónské Ž do mrazivé Žiliny

Dalo by se to nazvat i "Jak se vyhnout předvánočnímu úklidu?" Vyvezte ženu na půlmaratón daleko od domova.
Páteční prohlídka trati, zatím bez ledu
Žilina byla už dřív jasná volba. Ž je jedno z dosud neodběhnutých půlmaratónských písmen a v Čechách je jejich nabídka poměrně chudá. Železniční spojení s Žilinou je navíc velmi komfortní. Loni jsem tento výlet ještě odpískal pro náš celkově dost neuspokojivý zdravotní stav, ale letos nám už nic, krom mé lehké rýmičky, nebránilo vyrazit.
Ve čtvrtek po práci jsme v Praze sedli na žlutý vlak, pátek jsme v mrazivé Žilině strávili vyzvednutím startovních čísel a nasáváním vánoční atmosféry na večerních trzích. Nabídka jídel ve stáncích nebyla úplně v souladu s radami odborníků ohledně předzávodní večeře, zejména masa a alkoholu bylo víc než se uvádí, ale na tato doporučení už jsem dávno rezignoval.
V závodní sobotu ráno nám teploměr ukázal ne zcela optimistických -6°C, ale než jsme se dostali pomocí místní MHD na start, bylo to už o něco lepších -3. To z tohoto závodu dělá můj třetí (Angeliky druhý) nejmrazivější půlmaratón. Dosud vede polská Sobótka a vánoční Teplice.
Nahřívání kloubů před startem
Celá trasa závodu vede kolem Vodného diela Žilina, což je přehrada na Váhu. Maratónci si dají pět zhruba osmikilometrových koleček, půlmaratónci dva a půl. Tu polovinu tvoří dva a půl kilometru tam a zpět mimo hlavní trasu, ovšem také podél vody. Celá trasa je naprosto rovinatá, jen s výjimkou prostoru startu a cíle, kde se musí vyběhnout od hlavní silnice nahoru na přehradu.
Zázemí závodu je velmi příjemné, šatny a úschovu tvoří vytápěné velkokapacitní stany, dále je pak možné zahřát se punčem v přilehlé restauraci. Punč sice nebyl v ceně závodu, což je ale snadno omluvitelné faktem, že závod byl zdarma, jde o akci pořádanou městem a startovné se zde neplatí.
Deset minut před startem opouštíme vyhřáté prostory a jdeme mrznout do startovního koridoru. Pohled na spolustartující potvrzuje mou domněnku, že zde startují především skalní běžci, málokdo z nich vypadá že si to jde jen tak zkusit. Účast na závodech tohoto typu pro mě většinou znamená výsledek ve druhé polovině startovního pole a zde to dopadne zrovna tak. Čekání na start si krátím pozorováním již bojujících maratónců, kteří startovali dvě hodiny před námi a teď vbíhají do některého ze svých pěti kol.

Do závodu vybíhám aniž bych plánoval útok na osobák. Při teplotách pod nulou to na dlouhých tratích nemá smysl zkoušet, navíc nejsem 100% zdravý. Co se oblečení týká, původní plán jsou dvě trička s krátkým rukávem a na nich běžecká mikina. Při pohledu na starší fotky zjišťuji, že mám na sobě tu samou mikinu a kalhoty, ve kterých jsem běžel například Českobrodskou vánoční desítku 2011. Budiž to důkazem, že investuji raději do zážitků než do vybavení. Na poslední chvíli se rozhoduji dovybavit se o lehkou bundu.
Startujeme. Prvních sto metrů je o výběhu do kopce na hráz přehrady, pak už je to stále rovina. Jižní strana přehrady je celý závod ve stínu a je pokryta téměř celá souvislými ledovými plotnami, lehce oštěrkovanými. Běžet se na tom dá docela dobře, jen občas odrazová noha lehce podklouzne. Na začátku držím opatrné tempo kolem 5:10, po několika kilometrech se ale rozehřeji a lehce přidávám. Pořád běžíme podél vody, po které plují ledové škraloupy a kry. Nedaleko vidíme zasněžené kopce Malé Fatry. Na čtvrtém kilometru nás čeká most přes Váh na druhou stranu nádrže, před ním je však první občerstvovačka. Zde se ukazuje, že žilinčania jsou lidé milí, avšak svérázní. Na celé trati není ani kapka vody. První občerstvovačku tvoří jeden stolek s několika kelímky, vybrat si mohu mezi ionťákem a pivem. Volím ionťák, raději hned několik kelímků. Přebíhám legračně se houpající ocelovo-asfaltovou lávku na druhý břeh a pouštím se do onoho pět kilometrů dlouhého půlkola, tj. dva a půl kilometru směrem na východ podél Váhu, obrátka a to samé zpět. Severní břeh Váhu je na sluníčku a tedy sušší, s hladkým asfaltem a jen ojedinělými zmrzlými loužemi, kterým se dá dobře vyhnout. Zhruba kilometr před obrátkou míjím protiběžící čelo závodu, zhruba kilometr po mé obrátce pak chvost závodu, na kterém se momentálně nachází Angelika. Ta když mě vidí tak zastavuje a fotí mě. Svým způsobem jsem za to rád, ale takhle dobrý čas opravdu nezaběhne. Ke cti ji slouží, že následně celu řadu běžců předběhla.
Běžím tedy po severní straně přehrady směrem zpět k náběhu do druhého kola a vyhlížím další občerstvovačku. Někde tady přeci musí být. Jak kilometry přibývají, smiřuji se s tím, že asi nejbližší pití bude až v náběhu do druhého kola, tedy na začátku čtrnáctého kilometru. To znamená devět půlmaratónských kilometrů bez pití. To je přinejmenším nezvyklé.
Je to tu. Sbíhám z hráze dolů na silnici, přebíhám po mostě přes Váh, opět vybíhám nahorů na hráz do druhého kola. Tam je vytoužený stánek s občerstvením. Opět však bez vody, v nabídce je čaj, ionťák a pivo. Piji čaj tak rychle, jak ho stíhají z barelu točit. Je to sedm kelímků, počítám si to. Vyrážím dál.
V druhém kole začínám cítit počínající dehydrataci, běží se hůř a z nezvyklé skladby tekutin mě píchá a tlačí kolem žaludku. Psychicky mi pomáhá, že druhé kolo měří osm kilometrů, to je moje tréninková distance a umím s ní mentálně pracovat. Opět je tu stánek s pivem a ionťákem před lávkou přes Váh. Ne že bych měl chuť, ale opět si dávám několik kelímků. Znovu přebíhám Váh, na druhé straně tentokrát neběžím na východ k obrátce, ale na západ přímo k cíli. K přehradě je to ještě tři kilometry, ale přesto je prakticky na dohled. Trochu navyšuji tempo, krizi jsem ze sebe nějak oklepal a teď se mi běží docela dobře. Předbíhám trápící se maratónce a povzbuzuji je.
Je tu poslední kilometr, sbíhám z hráze na silnici a na most přes Váh. Nikdo mi nevěnuje pozornost, všichni diváci koukají do řeky, kde se pár bláznů účastní zimního plavání. Původně mělo být nahoře na přehradě, ale tam je moc ledu, tak museli pod přehradu do rychlejší řeky.
Angelika panoramaticky finišuje

Probíhám cílem, prakticky nezastavuji a klušu do zázemí převléknout se. Výsledný čas je celkem dle očekávání, ani osobák, ani tragédie, spíš lepší než horší. Převlékám se do suchých svršků a jdu zpět na mráz čekat na Angeliku. Naštěstí svítí sluníčko, takže se čekání dá vydržet.

Pozávodní zelňačka zdarma. Někdo jako dáma, někdo jako chlap.
Na závěr se odměňujeme kapustnicou zdarma a pak už míříme za zastávku místní MHD, odkud nás autobus zaveze zpět do penziónu. Mise splněna, půlmaratónské Ž mám v kapse a jedno je jisté - na příštím půlmaratónu nám bude tepleji.

DETAILY BĚHU