Příběh s ponaučením o tom, jak mě Bratislava vytrestala za nerozum

Že si dám od půlmaratónské Prahy alespoň rok pauzu jsem zde deklaroval už vloni, a sliby se mají plnit. Ve snaze dodržet kvótu "každý měsíc buď maratón nebo půlka" tentokrát naše kroky zamířily do Bratislavy. Sice jsem tu už běžel v roce 2011, ale jelikož od té doby výrazně změnili trať, tak jako by to bylo poprvé.
Původně jsem měl v plánu dát si bratislavskou půlku jen jako oddechovou vložku mezi dvěma maratóny (Antálie a Praha), ale pak jsem to operativně změnil: koneckonců, v dohledné době žádný jiný rychlý městský půlmaratón neplánuji, tak proč nepovažovat Bratislavu za rychlostní test, zvlášť když jde o můj jubilejní třicátý soutěžní půlmaratón? Takováhle unáhlená rozhodnutí já dělám často. Obvykle ke své škodě. Jako zde.
V předchozích dvou týdnech jsem bojoval se zánětem v uchu (zevním, nikoliv středním, jak pan doktor opravil mou samodiagnózu), které už teď sice nebylo bolavé a zalehlé, ale stále na něj ještě pořádně neslyším. Navíc jsem v rámci tréninků přestal jen tak bezcílně pobíhat a zkouším intervaly, což v kombinaci se sportovně pojatým ježděním do práce na kole vede ke slušnému tělesnému vyšťavení. A aby toho nebylo málo, ke konci týdne mě přepadl můj oblíbený zánět horních cest dýchacích. Takže na startu jsem se cítil všelijak, jen ne při síle a ve formě.
Na základě našich osobáků jsme s Angelikou měli různé startovní koridory. Já se pochopitelně zachoval jako gentleman, doprovodil Angeliku do zadního a zůstal tam s ní. Stejně mívám v plánu začít zvolna a až časem zrychlovat, tak co... Tady to je ale opravdu velmi pomalý začátek. Trať je poměrně úzká a lidé mají tendenci tvořit skupinky, které se obtížně předbíhají. Běžců je tu poměrně dost, jde o společný start půlkařů, maratónců a pětikilometrových štafetářů. Po pár kilometrech se to trochu roztrhá a nikdo mě nebrzdí.
Potěší občerstvovačky. Už i tady pochopili výhody lahví oproti kelímkům. Pravda, je to asi trochu větší ekologická zátěž, ale z láhve se napijete i za běhu, zatímco u kelímku buď přejdete na chvíli do chůze, nebo prostě většinu vybryndáte.
Tempo si zatím držím víceméně dle plánu pro první část kolem 5:10, ale cítím, že to dnes nebude TEN závod, kde to všechno vyjde. Podmínky včetně počasí jsou ideální, trať plná dlouhých rovin vhodná pro dobrý čas, ale já se cítím tak nějak mizerně. Dýchání je těžší než obvykle, tempo sice jsem schopen držet víceméně dle plánu, ale stojí to víc sil než by mělo. Tělo vůbec neposlouchá jak jsem u něj zvyklý, ačkoliv jsem si dvakrát odskočil před startem, musím někde na šestém při průběhu sídlištěm Ružinov ještě jednou. Hned je z toho půlminutka ztráty. A tak bojuju dál jak to jde. Držím se vytyčeného cíle dostat se kolem půlky závodu na pět minut na kilometr, ale cítím že rychleji to dnes už moc nepůjde. Trápím se způsobem, který vůbec nedpovídá zde předváděnému výkonu.

Hádanka pro pozorné: kdo mě najde, jak číhám s mobilem abych nafotil Angeliky finiš?

Jak se běh přehoupne do druhé půlky, začne být i opticky a pocitově zajímavější. Z periferie se dostáváme do křivolakých uliček malinkého bratislavského historického centra a z něj pak k Dunaji, podél kterého běžíme poslední 2 nebo 3 kilometry. Já jsem na tom pořád stejně - trápím se. Původně jsem plánoval v druhé půli navýšit rychlost co to půjde, ale moc pod 5 minut na kilometr to dneska prostě nejde, tělo je proti. Síla v nohách by byla, ale zbytku mého já to prostě nejde. Finiš se nekoná.
Dotlačím tělo do cíle a jsem rád že je to za mnou. Tenhle závod nebude jeden z těch, na které budu rád vzpomínat. Čas je 1:45:46, což je v podstatě dost podobné, jako u dvou posledních půlmaratónů. Jenže ten v Pise jsem běžel coby rekonvalescent jen tak na pohodu, a ten lednový ostravský prostě jen tak pro radost. Tady jsem měl ambice o něco se zlepšit a nejen že to nevyšlo, ale ještě jsem se během protrápil.
Z cílového koridoru jsem se obloukem vrátil zpět před cíl a počkal na Angeliku, která si Bratislavu užila mnohem víc než já, také si zaběhla svůj dobrý standard, ale na rozdíl ode mně se ani o nic víc nepokoušela.

Ale všechno špatné je k něčemu dobré - tohle je lekce, na kterou jen tak nezapomenu. Běželo se v neděli. V pondělí jsem v práci cítil, že na mně asi něco leze. V úterý jsem před polednem odešel z práce s tím, že se jdu vyležet. A ve středu mi doktor předepsal antibiotika a týdenní klid s tím, že je to chřipka jako řemen.
A jaké z toho plyne ponaučení, milé děti? Naslouchejte svému tělu a nelezte na start, když na vás něco leze. A nebo se aspoň nepokoušejte o výkon.

Psáno z postele po opadnutí těch nejhorších teplot.

DETAILY BĚHU