Pro děti cokoliv, třeba i běhat v Emirátech

Angelika, příliš časné ráno, startovní brána a mešita.

Město Rás al-Chajma rozhodně není místem kam by mě jen tak napadlo jet. Vlastně jsem o něm ani nikdy dřív neslyšel. Ve druhé půli loňského roku jsem však začal řešit každoroční otázku - jak opět naplánovat jarní prázdniny s dětmi tak, abychom skloubili dovolenou se závodem. V posledních letech se nám to daří. Loni jsme si cestou na lyže zaběhli Lago Maggiore, rok před tím jsme si dali putování po střední Itálii a současně půlmaratón Řím - Ostia, únor 2014 zas byl ve znamení pobytu v Antálii a místním maratónu. Tradici jsem nechtěl porušit.
Pohled do termínovky toho v Evropě a okolí moc nenabízel, výlet do Emirátů byl jednou z mála možností. Sice bylo jasné že půjde o naši asi historicky nejdražší dovolenou, ale vzal jsem v úvahu že děti mají v tomto termínu  narozeniny, Vojta dokonce jubilejní patnácté, a slova jako "Emiráty" a "Dubaj" na ně v tomto věku celkem fungují. Leckam jinam už s námi nechtějí. Prolistování katalogů cestovek odhalilo, že Rás al-Chajma je i populární turistickou destinací a tudíž bylo rozhodnuto.
Objednal jsem dovolenou, zaregistroval nás na půlmaratón a začal řešit takové ty drobné ale zábavné logistické detaily:

• Běží se v pátek. To se velmi hodí, protože v sobotu se vracíme domů. 
• Start je v sedm ráno. OK, sice je to dost nestandardní, ale aspoň nebude horko. 
• Náš hotel je dvacet kilometrů od místa startu. Nevadí, organizátor od vybraných hotelů zajišťuje svozy a náš je na seznamu.
• Svoz od našeho hotelu je ve 4:50 ráno. To zabolelo.

Pokus dospat se před startem v relax zóně. Písek, všude písek.

Tento náš závod tedy bude v mnoha ohledech rekordní. Nejdále od domova. Nejjižnější. Nejvýchodnější. Nejčasnější start (neberu-li v úvahu půlnoční Curych). První neoddiskutovatelně asijský (to technicky vzato byla i Antálie, ale oficiálně jde o Evropu).
Příprava na závod se nevyvíjela úplně ideálně. Teploty v Praze setrvale pod nulou, tréninkové trasy pod sněhem a ledem, letos vlastně ani nebyla šance běhat jinak než opatrně, pomalu a ne moc dlouho. Ale nevadí, nejsem sice rychlý běžec, zato závodních zkušeností mám na rozdávání, nějak to odběhnu.
Emiráty nás přivítaly na místní poměry velmi chladným počasím kolem 20 stupňů, v místních horách prý před pár dny dokonce po letech napadlo trochu sněhu, což způsobilo dopravní kalamitu, protože se na něj všichni jeli podívat. Postupně se ale oteplovalo a ke konci pobytu už přes den bylo kolem 27°.  Na úterý jsme naplánovali výlet do Dubaje, děti by nám asi neodpustily kdyby jsme se tam nepodívali. Máte-li rádi mrakodrapy a nakupování, může to pro vás být rájem na zemi. Takový arabský New York.

Batohy do úschovy musí projít rentgenem, to se na jiných závodech nevidí.

Závodní pátek byl od počátku těžký. Nejsem člověk co snadno usne když ví že brzy vstává, takže myslím, že když nám ve 4:00 začal zvonit budík, neměl jsem naspáno víc jak tři hodiny. Trocha té hygieny, obléknout do běžeckého a ve 4:20 už jsme v hotelové non-stop restauraci. Jediné, co tam v tuto nelidskou hodinu podávají a co by se dalo považovat za snídani je cheesecake (tvarohový dortík). Angelika si dává jeden, já dva. K tomu kávu a džus. Rychle to do sebe naházíme a vybaveni několika banány a láhvemi vody jdeme před hotel čekat na autobus. Autobus už tam čeká na nás, jsme v něm sami a sotva nastoupíme, autobus odjíždí. Cestou ještě u jiného hotelu nabíráme dvě Angličanky. Cesta k hlavní mešitě emirátu Rás-al Chajma, kde je start závodu, ubíhá v pohodě, až těsně před cílem se ukáže, že indický řidič neví kde nás má vysadit, takže asi deset minut trávíme pojížděním od jedné křižovatky ke druhé, přičemž řidič se u každé někoho ptá na cestu.
Nakonec se ale na start dostaneme. Tam poznáme, že akce, kterou pořádá anglická agentura, je kombinací britské preciznosti a přístupu typu "lidé a peníze nejsou problém", typickou pro bohaté arabské země. Všechno klape, nikde se nečeká, všude plno asistentů.
Že nejde o lokálně organizovaný závod je patrné i ze složení startovní listiny: 25% Britové, 15% Indové, 10% Filipínci (obě tyto národnosti zde zastávají většinu pracovních pozic, místní nepracují). Emiráťanů asi 3%. 2300 startujících poskládáno ze 100 národností. Čechů pět. Jde o závod pro eliťáky (trať je velmi rychlá a jsou zde luxusní prize money), turisty (to především) a sportovně orientované gastarbeitery.

Těsně před startem

Mohl by to být krásný zážitek, bohužel biorytmus našich těl s takovouto organizací závodu nepočítá. Jsme unavení a máme krajně nejistý pocit kolem žaludků, což je důsledkem rychle pojaté snídaně nestandardního složení v nestandardní hodinu.
V šest hodin se z reproduktorů rozezní zpěv imáma z nedaleké mešity. Půl hodiny cosi zpívá, recituje a vykládá, přičemž my z toho rozumíme jen temnému, stále dokola opakovanému "Allahu akbar". Běžci tomu mnoho pozornosti nevěnují.
Kolem půl sedmé se rozední a pomalu je čas jít na start. Jdeme do svého "preferred" koridoru, naše časy z jiných závodu nás kvalifikují startovat spolu s rychlými před hlavním startovním balíkem. Ano, zvláštní, ale je to tak. Prostě dovolenkářský závod.

Vyráží se tak nějak bez fanfár. Dlouho nic, pět minut zpoždění a pak najednou běžíme. Žádné proslovy, žádný výstřel. První kilometr je tradičně o hledání svého místa na trati, předbíhám hloučky pomalejších a nechávám se předběhnout velmi spěchajícími. Necítím se bůhvíjak, ale první kilometry běžím bez problémů a držím si tempo kolem 5:00 min/km. Zatím je i příjemné počasí, teplota kolem 17°C. Závod je luxusně zajištěn z hlediska pitného režimu, občerstvovačky jsou každých cca. 2,5km, před koncem i častěji, voda je často v lahvích, takže s ní lze běžet.
Trasa na prvních kilometrech moc krásy nepobrala, běží se nejčastěji kolem prázdných stavebních parcel, všude písek a suť. Později se pohybujeme více v centru a kolem nás jsou většinou administrativní nebo obchodní novostavby. Historii zde čekat nelze, v této zemi vše staré ustupuje novému.
Na devátém kilometru na mě přichází první krize, dělá se mi špatně od žaludku, což z jiných běhů neznám. Rozhodně jde o důsledek špatné snídaně ve špatnou hodinu. Snažím se to přepít, ale voda do mě teče čím dál tím hůř. Navíc mám pocit, že by mi pomohlo, kdybych si mohl odskočit a vyčůrat se. V Evropě bych to neřešil a udělal to u nejbližšího stromku klidně i v centru města, běžec nesmí být stydlivý, tady ale dlouho hledám vhodné místo. Naštěstí běh nepřitáhl mnoho diváků, takže na většině trati jsme dost sami. Nacházím místo kde nepohorším žádného neběžce a obětuji 30 sekund ve prospěch snížení tlaku v oblasti břicha.
Docela to pomohlo, běží se o něco lépe. Na třináctém kilometru se v protisměru zdravím s Angelikou, vyměňujeme si optimistická gesta.
Na jedné z občerstvovaček mi kelímek podává (zřejmě) dívka celá v černém, z níž vidím jen oči. Všechno je jednou poprvé.
Objektivně vzato je to ideální trasa. Dlouhé roviny, v podstatě bez převýšení, parádní servis. Bohužel si to však neužívám. Jak se čas přehoupne přes osmou hodinu, začíná se do nás opírat slunce a teplota stoupá k pětadvaceti stupňům. Nejen já s tím dost těžko bojuji. Začínám uvažovat o tom, že bez chodeckých vložek se asi do cíle nedostanu. Zatímco u mě je to zatím jen ve stádiu úvah, z řady jiných běžců se stávají chodci. Nejen pro mě je zlomovým momentem šestnáctý kilometr, kdy probíháme prostorem startu a cíle, ale čeká nás ještě dva a půl kilometru stále rovně, obrátka a dva a půl kilometru zpět do cíle. V tomto je trať vymyšlená opravdu ďábelsky. Na obrátku to ještě zvládám, ale po ní ubírám na tempu s tím, že se do cíle už jen doploužím. Je to sice běh, ale znatelně pomalejší. Opět v protisměru potkávám
Angeliku a taky mi signalizuje, že už toho má plné zuby. V tomhle je tento běh záludný - čím pomalejší běžec, tím větší horko a tím větší trápení. Zvlášť pro ono významné procento běžců, co sem před pár dny přicestovali ze střední a severní Evropy.

Konečně cíl. Jsem šťastný že už nemusím běžet a výsledný čas je mi tak nějak jedno. Není to ani skvělý výsledek ani průšvih. Až zpětně zjišťuji, že jsem doběhl na konci první čtvrtiny, což není zas tak špatné.
Dostávám na krk medaili ("Thank you!"), láhev vody ("Thank you!"), finišerský balíček ("Oh, thanks!"), ionťák ("Great!"), ještě jeden ionťák ("Wonderful"), tyčinku ("Oh, lovely") a celý uděkovaný se vydávám pro baťoh. Mají ho pro mě připravený ještě než dojdu k okénku a ještě mi do ruky strčí hrnek s logem běhu. Běžce si tu hýčkají.
Jdu zpátky k cíli nafotit Angeliku. Pořadatelé mě k cíli nepustí, tak aspoň číhám u východu z finišerského koridoru.

Angelika končí podobně jako já, ani skvělý výsledek, ani propadák. Nacházíme svůj autobus a necháváme se zavézt zpět do hotelu, kde se naše děti akorát probouzí. Zbytek dne proválíme u bazénu a zavodňujeme se tekutinami vhodnými i nevhodnými.
Pokud jsem si v duchu plánoval, že tohle by mohl být ten závod kde zas o kousek posunu osobáček, měl jsem plánovat lépe. Moc šancí tu nebylo. Ale nevadí, pokusů bude ještě dost.