Posedmé na hornopočernickém novoročním aneb Co stihnout než umřu

Ne že by mě v mých osmatřiceti přepadaly chmury a měl jsem pocit že mi nezbývá mnoho času. To jen že je ten Nový rok, kdy si lidé dávají nejrůznější předsevzetí na která vzápětí spokojeně zapomínají. Já to mám jinak. Na novoročním běhu Horními Počernicemi zpravidla bilancuji jak se mi vedlo v předchozím běžeckém roce a co dál.
Letošní novoroční Počernice jsou výrazně mrazivější než loňské, na které jsme dorazili takřka přímo z letiště po návratu z ještě novoročnějšího Curychu. Letos jsme pěkně vyspaní a odpočatí, silvestrovské Riegerovy sady na nás výraznější stopu nezanechaly.
Teploměr v autě cestou na start ukazuje mínus pět a na této hodnotě trvá i cestou zpět, takže to tak asi opravdu bylo. Na startu jsme se potkali s kamarády Honzou a Martinou, kteří si přijeli proběhnout Počernice až z dalekých Čakovic, takže čekání na start proběhlo v družném rozhovoru. Na startu letos bylo opticky méně lidí než loni, kdy se sem nahrnula řada náplav zlákaných reklamní kampaní v rámci akce "Praha - Evropské hlavní město sportu 2016". Některé výdobytky však zůstaly, takže i letos je čas měřený čipově a navíc sympatická textilní retročísla nahradily moderní jednorázovky.
Sportovec Honza mě upozorňuje, že je krátce po nemoci a navíc že loni vlastně skoro vůbec neběhal, ale to on říká pořád.
Vybíháme. Na Honzově defétistickém přístupu asi přeci jen něco bude, protože zatímco dřív mi utíkal už v úvodním seběhu, teď běžíme úvodních pár set metrů bok po boku. Po chvíli mi dokonce oznamuje že mě nestíhá a odpojuje se. Ne že by se mě běželo nějak komfortně, tahle trasa je záludná v tom, že člověk na úvodním seběhovém půlkilometru nasadí tempo, které pak neudrží na krátkých rovinách a ve stoupání. Takže se, stejně jako každý první leden, potýkám s přepáleným úvodem a k tomu si bilancuji.
Jaký že byl ten běžecký rok 2016?
Ve znamení stagnace - Loni jsem si nezlepšil osobák na žádné z tradičních distancí. Na desítce to vlastni ani nešlo, běžel jsem jen dvě. Ani Železňák-Cidliňák, ani Běchovice k tomu nejsou ideální tratí, a to ani kdybych měl formu. S půlmaratóny se to má podobně. V dobrý čas jsem doufal na Lago Maggiore, ale tam jsem vinou spiknutí běžeckých božstev dorazil vystresovaný, nevyspaný a dehydrovaný. Prostě to nešlo. Noční a přitom terénní novoroční Curych bez čelovky byl také nevhodný, půlmaratón Praha-Brandýs byl v horku a kopečkách, Terschelling byl z kategorie kochacích a Žilina byla na mraze. Takže pro úspěch je třeba i lépe plánovat. A maratóny? Paříž i Drážďany byly po nemoci. Prostě smůla.
Rýmičkovatý - Souvisí s vše uvedeným. Horní cesty dýchací jsou moje slabina. Bouřlivě reagují na jakýkoliv pokus o intervalový trénink v chladnějším počasí. To že trávím pracovní dobu v extrémně suchém vzduchu datových center tomu také neprospívá.
Cestovatelský - Šest výjezdů za hranice, byť nikterak dramaticky daleko. To mě baví a v tomto trendu hodlám pokračovat. Někdo výplatu prokouří, někdo si kupuje značkové oblečení nebo cpe peníze do aut. Já je ochotně běžecky procestuji. No a co?
A statisticky? Coby ajťák běžecká data pečlivě zpracovávám, takže mohu snadno srovnávat:

• počet běhů: 2014: 212, 2015: 205, 2016: 205
• kilometráž: 2014: 2311 km, 2015: 2256 km, 2016: 2354 km. Rekordní rok
• průměrná délka běhu: 2014: 10,9 km, 2015: 11,01 km, 2016: 11,48. Stále stoupá 
• průměrné tempo: 2014: 5,21 min/km, 2015: 5,22 min/km, 2016: 5,22 min/km. Nemění se, navzdory mému závazku zpomalit v tréninku. Asi chybí vůle odpojit srdce a zapojit hlavu.
• počet závodů: 2014: 21, 2015: 15, 2016: 14. Klesající tendence. Holt je třeba dělat i jiné věci.

Mé drobné běžecké úchylky: Ta snadnější písmena půlmaratónské abecedy snad dokončím letos, zbytek pak bude taková chuťovka do dalších let. S maratóny to bude složitější, při tempu dva maratóny ročně to bude na dlouhé lokty. Navíc jsem si naložil další výzvu: než umřu, chtěl bych dát alespoň jeden půlmaratón nebo maratón v každé z evropských zemí. A aby to nebylo tak jednoduché rád bych to bral přibližně abecedně. Čili každý rok alespoň nejnižší neodběhané písmeno. Prostým pohledem na seznam evropských zemí je jasné, že letos budu muset do Albánie. Tak jo.

Ale zpět na trať novoročních Počernic. Běžím co to dá, Honza kdesi za mnou a já opět po dlouhé době zažívám ten velmi zvláštní pocit že nesmím zvolnit, protože mám za sebou soupeře na kterém záleží. Připadám si pronásledovaný a to je mnohem větší motivace než když si běžíte jen tak. V úvodu druhého kola si dovolím pohled za sebe a vidím ho tak o padesát metrů za sebou. To mě neuklidňuje, jsem snadná kořist. Snažím se nezvolnit, jen v nejtěžším stoupání si dovolím pár chodeckých kroků. Však Honza jistě taky. Pak už zbývají poslední dva kilometry, vymáčknu ze sebe co se dá a cíl je tu.

Já finišující a Honza vzápětí za mnou. Foto Angelika.

Nakonec si Honzu vezu na zádech celý závod a on finišuje pár vteřin za mnou. Prý na mě letos neměl, ale já si stejně myslím, že mi jenom chtěl udělat radost. Ať už je to jakkoliv, hned na prvním závodě letošní sezóny jsem si udělal osobáček, letošní čas je jasně nejlepší z dosavadních sedmi účastí. A to na začátek roku vůbec není k zahození.

DETAILY BĚHU