Moravským krasem k jeskyním a zpět

Byl by hřích jet na půlmaratón do Moravského krasu a nenavštívit místní jeskyně. Na Moravu jsme tedy vyrazili už den předem a spojili sportovní akci s poznávací. Kdo si chce projít a proplout Punkevní jeskyně, musí nevyhnutelně po trase půlmaratónu, protože jinak se k nim nedostane. Takže už den předem jsem se seznámil se specifikem místní trati - první polovina je do kopce, a druhá pak po obrátce z kopce. Ne moc, děla to nějakých sto výškových metrů na nějakých šesti sedmi kilometrech. Ale jak jsem tak trať projížděl autem cestou k jeskyním, v hlavě se rýsovala taktika na tento běh. Základem bude nespěchat a šetřit se ve stoupání, aby zbyla síla pořádně do toho kopnout v seběhu. Já bláhový....člověk míní, život mění, že?
Punkevní jeskyně stály za to, včetně plavby Punkvou na lodičkách a úchvatného pohledu na ode dna Macochy. Cesta autem zpět do Blanska jen potvrdila že je to příjemně z kopce a mělo by se to dát zaběhnout docela svižně. Tak nějak mně to příjemně navnadilo a naladilo na pozitivní vlnu. Zvláštní, stačí mít v hlavě plán a člověk má pocit, že je vlastně hotovo.

Na startu

Celý běžecký program byl až druhý den odpoledne, takže bylo dost času na lenošení a nabírání sil v penziónu. V neděli dopoledne jsme se pak potulovali po náměstí, vyzvedli startovní čísla, dali lehký oběd a přišel čas první části běžecké show - účasti našich dětí na 2,4 km běhu po centru Blanska. Běh se skládal ze dvou okruhů - většího 1,6 km a osmisetmetrového menšího.Trochu mně překvapilo složení startovního pole - žádné maminy s kočárky a prarodiče s vnoučaty jako na nesoutěžních masovkách v Praze, místní se zřejmě rozhodli podat i na kratší trati plnohodnotný výkon a vypadali celkem vysportovaně. Naše děti tam působily tak trochu nepatřičně, ale co se počítá je bojovný výkon! Tentokrát jsme dětem vysvětlili, že nemusí běžet jako sourozenecký pár jak to obvykle dělají, ale každý sám za sebe, takže rychlejší Zuzka nebude čekat na pomalejšího Vojtu. To nám děti odkývaly a vyrazily. Já a Angelika jsme zůstali u cíle a čekali až budou děti probíhat do druhého kola. Běžců probíhalo spousta a naše ratolesti stále nikde, až jsme se báli jestli nezabloudily. Ale ne, nakonec se Zuzka objevuje a parádně probíhá do druhého kola ... tedy, měla běžet do druhého kola. Místo toho vidíme jak se vmísí do skupinky rychlejších běžců co už mají obě kola proběhnutá, nechává si sundat čip a míří spokojeně k nám. Na druhé kolo prostě zapomněla, melounek náš. I to je důkazem toho, že dvanáctileté slečny mají zkrátka mnohem důležitější starosti než poslouchat instrukce rodičů. No nic, naši Zuzku tím pádem ve výsledkové listině nenajdete z důvodu diskvalifikace.

Vojta měl cíl sám pro sebe.

Zuzka finišuje pěkně, leč předčasně

To Vojta si svůj běh poctivě odbojoval. Problém měl opačného rázu než Zuzka - při náběhu do druhého kola byl málem pořadateli odchycen, že už má vrátit čip, ale vysvětlil jim, že ještě nemá hotovo a tak ho nechali běžet. Nakonec statečně dokončil a tak je aspoň jedno z našich dětí ve výsledkové listině k nalezení, i když na samém chvostu. Ale co, to se i mně párkrát stalo, aspoň víme po kom to má.
Po dětech přišel čas na naše vystoupení.A já vím že se opakuju, ale letos mi půlmaratónské počasí zkrátka nepřeje. Je to už přinejmenším počtvrté (Pardubice, Nasavrky, Isle of Coll a teď Blansko), kdy je poměrně dlouho příjemně pošmourno až deštivo a až v okamžiku kdy se lidé trousí na start, tak vyleze sluníčko a snaží se dohnat co předtím zmeškalo. Někdo to třeba má rád. Já tedy ne, můžu-li si vybrat, dám před modrou oblohou přednost dešti. Ale nebylo to tak hrozné a naštěstí to byl problém jen prvních pěti kilometrů, kdy trasa vedla městem. Potom se vyběhlo na silnici směřující k jeskyním a to už bylo v příjemném stínu stromů a kopců Moravského krasu. A začalo táhlé stoupání. Bylo to přesně takové to stoupání, které vlastně nevnímáte. Nebrání vám v běhu a nezahlcuje plíce, nepovažujete ho za překážku, jen si po půl hodině řeknete: "Proč mi sakra tak rychle dochází síly?". No jo, kopec. Ale v zásadě jsem první polovinu běžel podle plánu, rychlost lehce nad 5:20, nikam jsem se nehnal, obě občerstvovačky jsem radši prošel abych se neošidil, ale přesto jsem na obrátce měl o dost míň sil než bylo v plánu.

Výraz v cíli hovoří za vše

Tak jo, tady jsem to podle plánu měl nakopnout a pokusit se o slušný čas. Ale ono to nějak nejde. Běžím, trochu přeci jen zrychluji, ale určitě to není to co jsem si naplánoval. Nejde to samo tak jak by v seběhu mělo. Nohy by i běžely, ale je problém seběh udýchat. Začerstva by to asi nebyl problém, ale tady se přesně potvrdila stará běžecká pravda, na kterou jsem při plánování zapomněl: Co ve výběhu ztratíš, to v seběhu nenaženeš. Kopec zkrátka nějaké síly stojí. Takže běžím jen to co to dá, rychlost mi stoupá jen někam k pěti minutám na kilometr a necítím se nijak zvlášť komfortně. Ale není to tak, že bych si to neužil. Živiny nedochází, vody je dost, hlavně proto že s sebou mám vlastní. Pořadatelé připravili dvě obousměrné občerstvovačky, ale to je pro mně na letní půlmaratón málo, takže si každých deset minut upiju ze svého.

Sami posuďte, kdo z nás je v cíli elegantnější

Krajina po trase je fajn, nad námi téměř neustále stíní stromy, z jedné strany skalní stěna, z druhé koryto Punkvy a lesy. Nemít pod nohama asfalt ale lesní cestu, bylo by to úplně dokonalé. Přestože je pro mně vlastní tempo trochu zklamání, pořád mám pocit že to neběžím špatně, protože v druhé polovině výrazně víc předbíhám, než že by se někdo dostával přede mně. Krize na mně naplno padá až při návratu do města. Je to z chládku na slunce, a je to z nejnižšího bodu na trati nahoru na náměstí. Tempo opadá, ale držím se v běhu, o nic jiného už nejde. Na nějaký finiš už síly nejsou, cílem probíhám slušně vyšťavený. Čas těsně pod 1:55, což je trochu podprůměr, ale nějak mně to netrápí. Beru nabízenou vodu a hledám děti, které by někde poblíž měly čekat. Nacházím je spokojené, během našeho půlmaratónu stihly doplnit spálené kalorie ze svého běhu, a usedáme na obrubník a čekáme na Angeliku. Ta dobíhá zanedlouho, vizuálně v o dost lepším stavu než já.
Chvilka na vychladnutí a pak trocha striptýzu u auta, přeci jen je lepší jet tři hodiny v suchém, a po D1 zpět do Prahy, dětem druhý den začíná škola.

Cool běh na Collu

Skotsko mám rád a Hebridy zvlášť. Mají tam pro mně příjemné klima, scenérie, lidi a navíc je tam plno ostrovů a ostrůvků a téměř na každém pořádají nějaký ten běh. Pravda, je to trochu z ruky, ale přesto se snažím si tam aspoň jednou za rok naplánovat běžecký výlet. Když jsem loni sestavoval plány na letošní rok, padla volba na půlmaratón na ostrůvku Coll.
Bylo mi předem jasné že to bude logisticky náročnější, ale při rozhodování hrálo pro Coll několik faktů. Za prvé se tam běží o prázdninách, kdy býváme většinu času bez dětí a prodloužený víkend nám tak nekomplikuje jejich školní docházka. Navíc je to lákavě zajímavé místo - ostrůvek kde žije trvale asi 160 lidí, trajekt tam jede jednou denně a nejsou tam ani žádné památky, které by lákaly davy turistů. Prostě místo kde lišky dávají dobrou noc. A v neposlední řadě mně zlákal popis trati, slibující i tříkilometrový trailový úsek písečnými dunami. Bylo rozhodnuto, přihlásil jsem sebe i Angeliku.
Teď bylo nutné řešit věci okolo, jako třeba ubytování. Na Collu jsou dva malé hotely, oba mně však odmítly s tím, že v letní sezóně akceptují minimálně týdenní pobyty. Nakonec jsem objevil kemp, kde nám majitel nabídl nocleh ve starém vyřazeném karavanu, pokud mu zaplatím předem (skoro rok předem!). Rád jsem souhlasil.
Jak se datum akce blížilo, těšil jsem se čím dál víc, i když podmínky mi úplně nepřály. Těžký týden v práci kombinovaný s lehkými žaludečními potížemi ve mně vzbuzoval trochu obavy. Ale konečně přišel pátek a vydali jsme se na cestu. Velmi časné vstávání na let Praha - Londýn - Glasgow. Tam půjčení auta a sto dvacet kilometrů cizím autem s volantem na špatné straně a s autem na špatné straně silnice do přístavního města Oban. Tam nocleh v penzionu a opět velmi brzký budíček (kdo chce na Coll, musí být na check-in u trajektu nejpozději v 6:15 ráno) a cesta na ostrov.
Tříhodinová plavba byla v pohodě, loď byla plná kolegů běžců (to člověk pozná podle bot) a překvapivě pejskařů, což jsem moc nechápal. Počasí zatím bylo typicky skotské, tedy slibné, zataženo a chvílemi déšť. V kombinaci s kopečky zahalenými v mlze to kolem trajektu vytvářelo nádherně pochmurné scenérie. To se mi na Skotsku líbí. Po příjezdu jsme si v místním kulturním centru vyzvedli startovní čísla (nízká, jako vždy) a jeli se ubytovat do kempu. Tam nás přivítali hláškou: "Jo vy jste ti Čechoslováci!" - to už se dnes taky moc často neslyší. A šlo se pomalu na start.
Z hemžení kolem kulturního centra bylo zřejmé, že příjezdem běžců se populace ostrova rázem minimálně ztrojnásobila, což někteří místní nelibě nesli. Na takový štrumec tam nejsou zavedení. Taky bylo jasné, že většina běžců počítala s omezenými ubytovacími kapacitami ostrova a kolem kulturního centra vyrostlo slušné stanové městečko. Krátce po poledni odjel zpět do Obanu trajekt, tudíž kdokoliv byl právě na Collu už tam musel zůstat do druhého dne.
Hodinu před naším startem vyrazili na trasu běhu chodci. Řada z nich na půlmaratónskou procházku vyrazila se psem, čímž se mi osvětlila přítomnost pejskařů na lodi. Prostě si na půlmaratón přijeli vyvenčit psa. Jak se tak potulujeme kolem startu, najednou vidíme někoho v tričku "Jirka, Czech Republic". Kolega běžec Jirka Netrefa. Aspoň jsme si pěkně poklábosili a já trochu pozapomněl na  slabost a únavu z předchozích dní i náročné cesty.

My na startu. Foto Jiří Netrefa. Děkujeme.

Start byl na přístavním molu. Z něj se vyběhlo kolem kulturního centra na jedinou silnici která na ostrově je a která nás provedla kolem všeho co na ostrově lze vidět, a nakonec nás zavedla zpět do "hlavní vesnice" a cíle u kulturáku.
Po startu zjišťuji pár věcí, pozitivních i negativních. Po prvních dvou kilometrech jsem se oklepal a vlastně se mi běželo docela dobře. Druhým zjištěním bylo, že současně se startovním výstřelem vylezlo sluníčko a zmizela veškerá oblačnost. Ne že by bylo vyloženě horko, to vy tady v Čechách jste na tom byli určitě hůř, ale najednou bylo jasno a teplota lezla někam k pětadvaceti stupňům. Trochu zklamání. Další zjištění bylo, že na ostrově prostě nejsou rovinky. Trasa prakticky pořád vedla buď do kopce nebo z kopce v nekonečné sérii malých kopečků. Ale bylo na co koukat, tedy pokud máte rádi skotské rurální scenérie. Kopce, kamení, vřes, ovce. Občas krávy. Sem tam dům, ale ne moc.
Po prvních několika kilometrech jsem se navzdory slunci docela příjemně rozběhl a pomalu začínal předbíhat ostatní. Nejzajímavější části trasy asi byla druhá třetina, kdy jsme opustili úzkou, ale slušnou silnici a přešlo se na velmi rozbitou asfaltku kombinovanou s polními cestami, spojujícími jednotlivé místní farmy. Došlo i na slibovaný písečný úsek, kdy se pár kilometrů běželo skutečně po udusané písečné pěšině, přičemž z obou stran trasy byly pouštní duny naváté od moře porostlé vysokou trávou. Najednou byl běh o dost těžší, nohy se slušně bořily.
Pěkně byly průběhy farmami. Místní na nich zřídili občerstvovačky a párkrát je pojali jako párty, kdy za doprovodu hudby v kiltech nabízeli nejen vodu ale i whisky. Vždy jsem zdvořile odmítl. Trochu divný pocit jsem měl ve chvíli, kdy trasa vedla jen pár metrů od pasoucích se krav a mezi jimi a mnou nebyla žádná bariéra. Před různobarevné stádo předstoupila jedna černá a podezřívavě mně sledovala. Byl jsem si dobře vědom toho že mám na sobě ostře oranžové tričko. Ale asi jsem nevypadal nebezpečně.
Pořád se mi běželo fajn, a předbíhal jsem ostatní běžce a často i půlmaratónské psy a jejich jdoucí pány. Zdálo se že Skotům slunce svědčí ještě méně než mně, řada jich konci už jen šla. Poslední třetina byla v klasičtějším duchu, kopců ubylo a běželo se opět po standardní silnici.

Trasa z Nike GPS

Až na posledním kilometru se objevilo stoupání do cílové vesnice, následované prudkým seběhem přímo do cíle. Doběhl jsem si vyložené na pohodu a s cílovým časem 1:52 bych byl spokojený i na rovinatějším půlmaratónu. Opět jsem si potvrdil že podle pocitu na startu naprosto nelze posuzovat jak se potom člověku poběží. V cíli jsem se napil, převzal pamětní medaili a tričko a šel číhat na Angeliku, která doběhla o chvíli později.

Angelika finišující. Ze startovní a cílové fotky je pěkně vidět náhlá proměna počasí.

Můj finiš

S doběhem do cíle padlo veškeré spěchání a stresy, následovala cesta do kempu, sprcha a pak účast na večerním běžeckém mejdánku s projekcí fotek z běhu, vyhlašováním všeho možného a samozřejmě spoustou piva.
Druhý den pak obhlídka těch částí ostrova které jsme si neprohlídli při běhu a po obědě odjezd trajektem zpět na mainland, samozřejmě i se všemi spoluběžci. Ostrov se tak opět vylidnil a místní si mohli oddechnout.

Skorokoupačka po běhu. Celý jsem tam nevlezl.

Scenérie cestou na Coll

Druhé největší město ostrova

Zkouška tempa s úsměvem a lívancem

Do Stromovky na Dvě míle s úsměvem jsme vyrazili celkem neplánovaně. V naší termínovce tento víkend mělo být volno, ale že bylo hezky (to znamená horko, pro delší běhy zcela nevhodné) tak jsme si řekli proč nezkusit lívancový běh Stromovkou, beztak jsme se na tuto akci už dávno chtěli podívat. 
Děti moc nadšené nebyly - správně argumentovaly tím že o prázdninách už další běhy být neměly. Na pozitivnější vlnu je naladila až vidina lívance a zpráva že běží jen jeden okruh, tj. jednu míli. Stejně jsme si ale vyslechli své...

Focení před během

Já přemýšlel jak tento běh pojmout - s dětmi běžet nemůžu protože běží jen poloviční trať a dát si to jen tak s Angelikou na pohodu zas úplně nedávalo smysl. Řekl jsem si že zkusím svižné tempo při dodržení kréda běhu, tedy s úsměvem. Znamenalo to nejít do toho vyloženě závodně, ale jen zkusit jaké tempo hlava a nohy zvolí při vědomí netypicky krátké trati. Obul jsem tedy své nejrychlejší boty (Mizuno Wave Aero) a šlo se na to.
Na startu byli běžci všeho druhu - atleti, veteráni, ale i rodiny s kočárky nebo lidé s dětmi a psíky a celkově vládla velmi pohodová atmosféra. Očíslovali jsme se, nafotili a čekali na start.

Hned po startu jsem chtěl jít ostře do tempa ale projevila se moje rychlostní nezkušenost - jsem zvyklý všude startovat ze zadních pozic a tady jsem to udělal stejně. Takže jsem se musel prokousávat davy lidí, kteří tento běh pojali rekreačně a ztratil jsem tak pěkných pár vteřin (které na delších bězích neřeším). Až po asi dvou stech metrech jsem se dostal do své rychlostní skupinky a zkoušel co se mnou dělá vyšší tempo. Překvapivě to šlo. Běžel jsem podle plánu - tak, aby to bylo o dost vyšší než mé závodní tempo na desítce, ale také jen tak rychle, abych to na třech kilometrech pohodlně udýchal, nedostal se do zásadního kyslíkového dluhu a mohlo to být "s úsměvem". Přesnou rychlost jsem neznal, protože jsem si na tyto tři kilometry nevzal sluchátka a telefon mi nemohl reportovat. Byla to pro mně celkem nová zkušenost - běžně běhám tak, abych vydržel delší dobu. Tady, s vědomím "jen" tří kilometrů, ubíhala trať mnohem rychleji a já jsem mohl bez rizika odpadnutí pomalu zvyšovat tempo.
Jak jsem se blížil k cíli, napadlo mně že bych teoreticky mohl dát děti o kolo - žádní rychlíci to nejsou a i kratší vzdálenosti obvykle proloží chůzí. To se nakonec nezdařilo. Když jsem doběhl a prošel cílovým koridorem, měly v sobě už větší část lívanců a tvářily se spokojeně.
Spokojený jsem byl i já. Běh jsem dal průměrnou rychlostí 4:16 na km s průběžným zrychlováním. Získal jsem pocit, že tuto rychlost bych udržel i o míli déle, což je víc než jsem čekal. Jasně, ve srovnání s jinými nic moc, ale já soutěžím jen sám se sebou.
Po pár minutách doběhla i Angelika, dali jsme vodu a lívanec, vrátili čísla a vydali se zpět k autu. Cestou jsme poslouchali děti jak nadšeně vypráví zážitky z běhu. Takhle to je vždy - před fyzickou aktivitou mohutně protestují a potom jsou spokojené že to daly a mají o čem mluvit.Tak to u nás chodí.

Angelika finišující

Po doběhu s lívancem