Kdepak poklusem, kalupem do Nového roku! A trocha bilancování.

Akce Novoroční běh Horními Počernicemi - Poklusem do nového roku patří k nemnoha stálicím v naší termínovce. Je v tom vždy trochu masochismu stát prvního ledna v 10:30 na startu a mít před sebou šest ostrých kilometrů ne zcela snadným terénem. Ale děláme to rádi, asi nejsme úplně normální. Děti doma vyspávají silvestrovskou párty a my běháme. Nemělo by to být naopak?
Tentokrát jsem na start dotáhl i kamaráda Honzu z práce, čímž jsem si zajistil o jedno místo horší umístění ve výsledkové listině, ale co bych neudělal pro slávu hornopočernického běhu. Honzu porážím jen když neběhá kvůli zranění, nebo když je v rekonvalescenci po zranění. Pokud má možnost trénovat, poráží on mně.

Angelika	Já
Já s Honzou	Já s Angelikou

Počasí nám přeje, je kolem nuly, ale asi nemrzlo ani v noci, takže povrch je bez ledu. Start je tu takový sympaticky spartánský. Jen co se pár desítek běžců shoufuje před startovní čarou, organizátor řekne pár slov na uvítanou a okamžitě následuje startovní výstřel. Nás, co jsme zvyklí na mnohaminutová čekání ve startovních koridorech, to vždy trochu překvapí.
Začátek je dost z kopce. To znamená dvě věci: za prvé jako vždy přepálím začátek a druhou půli těžce protrpím. A za druhé uvidím, co na to mé pomalu se lepšící koleno. Tohle bude ostrý test, doteď jsem se neodvážil běžet s ním ostře z kopce. Ale zdá se že drží a nebolí. Zato já se chovám jak naprostý začátečník. Po šesti stech metrech v nejnižším bodě trati kouknu na hodinky a zjišťuji, že mám průměrnou rychlost 3:50 na kilometr. Čím rychlejší start, tím větší boj ve druhé půli, tohle už znám.
Snažím se trochu se zklidnit a zvolnit tempo, daří se, ale rychlá skupinka, do které jsem se neprávem vetřel, mi rázem mizí v dáli. Zhruba od druhého kilometru jsem tedy sám sobě vodičem a nikoho před sebou nevidím. Nevadí, běžím si svůj závod, výjimečně bez sluchátek v uších, a rekapituluji si právě skončený běžecký rok. Co o něm říct?

- ÚSPĚŠNÝ. Zlepšil jsem se na všech důležitých distancích. O minutku na desítce, o pět minut na půlmaratónu, o víc než čtvrt hodiny na maratónu.
- KOMPLIKOVANÝ. Měl jsem několik zdravotních výpadků. Na jaře chřipka (po letech) a dlouhé laborování se zánětem zubu, na podzim potíže s kolenem. Přišel jsem tím o několik závodů.
 - KRÁSNÝ. Loňský rok jsem cíleně plánoval jako odklon od velkých městských běhů a orientoval jsem se na přírodu a kopečky. Řada akcí je skutečně nezapomenutelná a rád bych si je dal znovu, namátkou ŠUTR, Krakonošova 25, Silva  Nortica maratón, Poběžovický půlmaratón, Okolo Vlasti. Navíc zúročuji zkušenosti a na delších tratích obvykle netrpím, vím jak rozložit síly, abych si běh užil.

Výše uvedené vlastně vyjadřuje podstatu běhání. Není to zadarmo, ale kdo vydrží a správně si vybírá, zažije něco nádherného.

Nafotila Angelika, rozhýbal Google. Děkuji.

Ale zpět na trať. Tam si zaslouženě užívám druhé kolo, kde jsem znatelně pomalejší a v nejtěžším místě na chvíli přecházím do chůze, abych se vydýchal. Je to tak, tahle trať je o dýchání. Platím za přepálený začátek, ale tak to zde zatím bylo vždy. Co se pořadí týká, nic se nemění. Rychlá skupinka mi utekla, mně zatím nikdo nedoběhl. Až teď, asi kilometr před koncem, se na mně kdosi zezadu dotahuje. Slyším ho za sebou, ale byť si procházím krizí, jsem rozhodnutý nepustit ho před sebe. Dvakrát mně dobíhá a drží se vedle mně, pokaždé ale lehce zrychlím a setřesu ho. V cílové rovince nacházím sílu i vůli zafinišovat a své místo uhájím.
V cíli to chvíli rozdýchávám a pak se s ním pozdravím. Šedesátník. Typické. Tolik k mé výkonnosti.
Honza s Angelikou už v cíli čekají. Angelika běžela jen jedno kolo, Honza obě a utekl mi o minutu a půl. Můj vlastní čas je o minutu lepší než loni, takže nemám důvod k nespokojenosti. Druhá pozitivní zpráva je, že koleno vydrželo zátěž rychlého běhu a kopečků a nezlobilo. Kéž by to tak bylo i do budoucna, říká se přeci: Jak na nový rok, tak po celý rok!

Plíce dostaly zabrat.

DETAILY BĚHU

Věž nespadla, koleno drží, takže vše v pořádku

Když u nás doma přišla koncem září řeč na to, že nám oběma ještě zbývá pár dní dovolené, postavilo mně to před jedno z mých oblíbených dilemat - kam si pojedeme zaběhat. Vstupy pro toto rozhodování byly v zásadě dva - termínovka běhů v Evropě v prosinci a nabídka cenově rozumných letenek do těchto destinací. Volba padla na Pisu, město se šikmou věží a pěkným maratónem nebo půlmaratónem.

Pravda, já i Angelika jsme si tento výlet trochu zdravotně zkomplikovali. Já svým otravným patelofemorálním syndromem, Angelika pak extrakcí dvou nevyrostlých dolních osmiček dva týdny před během. Takže zatímco moje běhání bylo v posledních týdnech jen na polovině obvyklých objemů a víceméně jen o zkoušení co koleno snese, Angelika měla kompletní dvoutýdenní pauzu. Tento výlet do Itálie tedy rozhodně nemohl být o závodění s ostatními nebo se sebou samými, na to snad dojde až jindy. 

Přesun z pražského inverzního marastu do prosluněného Toskánska byl úžasným kopancem pro psychiku. V Praze mlhavo a nevlídno, tam jasno, bezvětří a kolem deseti stupňů. Pro běhání téměř ideální, a to prosím týden před Vánoci. 

V sobotu to bylo trochu nahonem. Zpožděný let, přílet pozdě odpoledne, vyzvednutí startovních čísel, ubytování, nákup lehké večeře v supermarketu poblíž, letmý pohled na Náměstí Zázraků se Šikmou věží a hajdy na kutě.

V půl deváté ráno jsme na startu, já plný nejistoty a zcela bez očekávání co se výsledku týče. Hlavním cílem je pěkně si běh užít a otestovat co koleno snese. S kolenem se to má tak: od posledního soutěžního půlmaratónu v Palermu se už dost zlepšilo, ale stále nemohu tvrdit, že by bylo v pořádku. Jeho stav se pohybuje v cyklech určovaných mou disciplinovaností. Každou chvíli už si myslím, že je zcela v pořádku a oslavím to svižnými běhy několik dní po sobě, přičemž třetí den ho tím opět rozdráždím a musím mu dát pár dní klidu. Tak to jde stále dokola. Zvláštní na tom je to, že když je koleno rozbolavělé, tak ho víc než při běhu cítím v klidovém stavu, hlavně když v práci sedím u počítače s nohama na zemi a koleny klasicky do pravého úhlu. Mrzuté.

Kdo mně najde?

Teď ale nemusím sedět, teď vybíhám na svou oblíbenou distanci za téměř ideálních podmínek v krásném městě a koleno je momentálně v pohodě. V duchu mu slibuji že pokud vydrží, dám mu potom aspoň pět dní volna, opravdu.

První tři kilometry vedou centrem města podél řeky a jsou dost nahuštěné, lidí startuje dost a ulice jsou celkem úzké. Nevadí mi to, nespěchám. 

Cestou potkáváme spoustu pěkné architektury, ale netrvá to dlouho, Pisa je přeci jen malé město. Po chvíli jsme na předměstí a za dalších pár minut za městem v polích. Běží se dobře, na trati nejsou žádné kopce a teplota je vyloženě ideální. Vyběhl jsem s nákrčníkem kolem krku, ale už na druhém kilometru jsem ho sundal a strčil za pas. Na startu mi byla zima, teď bych to viděl na krásných deset. 

Na první občerstvovačce dávají kromě kelímků i třetinkové lahve s vodou, výborně. U nás to nebývá zvykem, v zahraničí to vídám celkem často. Trochu upiju a dál běžím s lahví v ruce.

Poslední metry

Mí fotografové

Touto dobou si držím rychlost kolem 5:15 a celkem mi vyhovuje. Zrychlím až ve chvíli, kdy mně předběhne běžec tlačící vozík s hendikepovaným dospělým. Ješitnost mně nakopne, přidám a za chvíli jsou za mnou. Tou dobou jsme už proběhli předměstí Pisy a teď jsme kdesi v polích. Starověké památky vystřídaly nezáživné novostavby typu podběh dálnice nebo benzínová pumpa.
Někde na dvanáctém kilometru se od nás oddělují maratónci a naše trasa se stáčí zpět směrem k Pise. Dělám si celkovou inspekci toho, jak mi je. Síly mám dost, koleno nevysílá ony znepokojivé signály z oblasti čéšky, jen nějaké to píchnutí tu či onde, toho není až tak třeba si všímat, celkově mi je fajn. Dehydrovaný nejsem pořád mám v ruce láhev a upíjím si. Vypínám mozek držící nohy na uzdě a nechávám nohy, ať si běží jak uznají za vhodné. Je to nějakých osm kilometrů do cíle, to už se nemusím hlídat, do cíle se nějak důstojně dostanu i kdybych to teď přepálil.
Ale obavy nejsou na místě, tempo pod pět minut na kilometr držím bez potíží. Na osmnáctém kilometru se dostáváme zpět do Pisy. Jsem za to rád, šestikilometrová rovina podél řeky zpět k městu byla trochu ubíjející. Odhazuji lahev, už nebude potřeba. Pár zatáček jižní částí města, po mostě přes řeku do starého města, trochu kličkování úzkými uličkami, už vidím Náměstí Zázraků s věží, děti mně fotí, poslední zatáčka na náměstí, cílová rovinka a mám to za sebou. Čas kolem 1:46, to je výrazně nad plán, vlastně můj druhý nejlepší půlmaratónský čas vůbec (z osmadvaceti). Chvíli trvá než se vymotám z cílového mumraje a jdu za dětmi číhat na Angeliku.

Angelika finišující

Angelika dokončila ve slušném čase 2:05, zdá se že odlehčení o dva zuby pomohlo.

Skutečně, chcete-li si předvánočně zazávodit, Pisu mohu jen doporučit. Jde o rychlou, dobře zajištěnou trať s minimem převýšení a dlouhými rovinami a v ideálním počasí. Pravda, počasí se může rok o roku měnit, ale horko nebude. A z Prahy do Pisy léta nízkonákladová linka (pravda, měli jsme zpoždění na příletu i na odletu, ale s tím se musí počítat).

DETAILY BĚHU

Rekonvalescenční půlmaratón městem mafie

Hodně vody uteklo, ale jen málo kilometrů bylo naběháno od mého posledního příspěvku. Můj běžecký víkend se sobotním ostravským maratónem a nedělními Běchovicemi se ukázal být nezodpovědnou frajeřinkou. Už předtím mi pravé koleno dávalo najevo, že by si zasloužilo lehkou pauzu, ale tímto jsem ho dorazil. Najednou mně v něm od pátého kilometru výš začalo nepříjemně píchat a hlavně bolelo v klidovém stavu. Naordinoval jsem si delší pauzu a návštěvu sportovního ortopeda. Ten mi diagnostikoval ploché nohy (což jsem věděl), které mi při dlouhé zátěži působily prolamování kolen směrem do X a tím dráždily čéšku a kolenní vazy, a pravou nohu lehce vyosenou směrem ven (což jsem nevěděl). Doporučil mi sportovní vložky do bot Formthotics a magnetoterapii na zklidnění akutních potíží.
Znamenalo to odpískat říjnový maratón kolem Wolfgangsee a Železnický kros a nechat tělo trochu vzpamatovat. Kilometráž padla někam na třetinu původních objemů, ale klid a vložky tělu prospěly. Duši nikoliv, při minimu běhání jsem byl sám sobě protivný, natož pak svému okolí.
Listopadový půlmaratónský prodloužený víkend v Palermu se tedy změnil hlavně na test, jak je na tom tělo po zdravotní stránce. Že jsem celkově z formy bylo celkem jasné a dlouhému běhu nemohla prospět ani silná rýma, kterou jsem si do Itálie odvezl z Prahy.

Angelika na startu

Na Sicílii bylo v půlce listopadu hezky. V Praze dva stupně, zde dvacet a sluníčko. Skoro moc teplo.
Sobotu jsme s Angelikou strávili procházením místních památek, což sice nebylo nic moc vzhledem k síle nohou na druhý den, ale bylo mi to tak nějak jedno, závodit jsem sem nepřijel.
V neděli nás čekala brzy ráno cesta na start. Den předtím jsme zmapovali místní hromadnou dopravu, takže ráno jsme šli na zastávku s jízdenkou v ruce najisto. Najisto, ale špatně, protože tato autobusová linka byla ten den právě kvůli našemu běhu zrušená. Takže místo pohodlné cesty autobusem došlo na velmi svižné čtyři kilometry pěšmo na start.

Ten byl na atletickém stadiónu a byl typicky italský. Chaotický, hlučný a zpožděný. Hlučný tedy především. Už jsem startoval na mnoha akcích, ale takový hukot lidé jinde nedělají. Jižní Italové jsou hodně slyšet i když jsou v klidu, natož pak když jsou předstartovně vzrušení a potkávají hromadu běžeckých kamarádů. Spousta povyku, italského brebentění a mužských polibků. 
Startovní výstřel zazněl asi o deset minut později než měl a vyrazilo se na trať. Nejdříve kolečko po atletické dráze stadiónu a pak hurá do města. Sleduji jak se mi běží. Zpočátku to moc nejde, probíhá se několika úzkými místy, kde kolona běžců přechází do chůze. Jakmile se dostaneme na širokou silnici, je to lepší. Pozvolna zrychluji na nějakých 5:20 na kilometr, které si pak držím po celou dobu běhu. Kolem pravého kolene cítím první dva nebo tři kilometry zvláštní pocity které jsem dřív nemíval, ale po zahřátí na běžnou provozní teplotu nejistota mizí a běží se mi docela dobře.
První polovina je směrem na východ, takže proti nízkému dopolednímu slunci na jasně modré obloze a je to docela nepříjemné. Vynahrazuje to ale podívaná při běhu historickým centrem. Krásné paláce, kostely i jiné nádherné budovy, byť typicky středomořsky zanedbané a často vyloženě zchátralé.

Po startu. Jsem tam, ale dobře schovaný. Kdo mně najde?

Lidé po trati sympaticky fandí. Tedy kromě křižovatek. Na nich samozřejmě policie blokuje dopravu, na což čekající auta reagují neustálým troubením. Buď nám tím vyjadřují podporu, nebo protestují proti uzavření důležitých křižovatek. Optimisticky předpokládám tu první variantu.

Angelika finišující

Běh je to krásný, stále je na co se dívat, ať už běžíme skrze palácové nádvoří v centru města, špinavými uličkami, kam asi jinak turisté moc nechodí, dlouhými bulváry s honosnými vilami na okraji města nebo udržovanými zahradami s palmami a kaktusy. Chápu, že turisty z jihu fascinuje běh centrem středoevropské Prahy, mně stejně tak bral běh starou středomořskou architekturou.

Ke konci už jsem cítil, že tělo odvyklo delším běhům, ale pořád jsem měl dost síly na to, abych lehce zvyšoval tempo a předbíhal ostatní. Chyběla mi lehkost a vyběhanost, ale síla a vytrvalost byly. Noha mně netrápila, i když druhý den se ozvala, ale už to není to alarmující bodání v koleni signalizující poškození. Teď je to jen otravná lehká bolest při sezení na židli s nohami klasicky do pravého úhlu, předpokládám že to časem přejde. Premiérový záívod s vložkami hodnotím uspokojivě, byť se objevily puchýře na prstech u nohy. Chodidla si asi musí zvyknout na jiný tvar i materiál podkladu.
Angelika si zaběhla standardní výkon atakující dvě hodiny, já byl sice rychlejší jen o deset minut, ale tak to tentokrát bylo v plánu.
Následovala cesta na hotel a pak večer s lahví dobrého sicilského vína. Mohu doporučit!

DETAILY BĚHU