Pražský půlmaratón počtvrté a naposledy?

Kdepak, toto není narážka na předposlední (a výborné) album Michala Prokopa, ani nevyjadřuji nespokojenost s organizací této akce. To jen že jsem si Prahu konečně zaběhl se vztyčenou hlavou a příští rok si mohu, v souladu se svým statutem zážitkového běžce, v tomto termínu vyrazit na jinou, lákavější, akci.
Stručné shrnutí mých pražských účastí:

2010

Rok 2010, můj historicky první půlmaratón. Šel jsem do toho s jediným cílem - doběhnout. Výsledný čas dvě hodiny a jedna minuta jsem přijal jako fakt a nijak zvlášť ho neřešil. Právě zde mi ale půlmaratónská distance zachutnala a zafungovala jako spouštěcí událost mé současné běžecké závislosti. A za tu jsem rád.
Z běhu samotného si vlastně moc nepamatuji. Snad jen tu křeč do stehna, kterou jsem dostal, když jsem pak na konečné metra přesedal do auta.

2011

Rok 2011, ten nejhorší. Na start jsem šel plný optimismu, víkend předtím jsem si zaběhl osobáček (1:51) v Bratislavě. Jenže pár dní před startem se prudce oteplilo a to je moje smrt. Náhlé teplo, únava z Bratislavy a přepálený začátek způsobily, že jsem Prahu od poloviny zčásti odchodil. Z trati si pamatuji horko, vyčerpání a mimořádnou nadílku kolapsů. Sám jsem k němu neměl daleko. Výsledný čas 2:05.

2012

Rok 2012, prokoučovaný běh. Situace s počasím byla v podstatě opačná než rok předtím. Na startu bylo poměrně chladno a větrno. Dlouho jsem váhal, jak se obléct, a nakonec jsem vyměkl a vzal dvě vrstvy. Ta spodní ovšem byla dost málo prodyšná a já se v podstatě upekl. Od sedmého kilometru jsem cítil, že cosi není v pořádku a to už bylo pozdě - klasicky jsem se zdehydroval. Když je člověk moc oblečený, ani pití nepomůže. Asi by pomohlo odhodit spodní vrstvu, ale nějak mně to nenapadlo. Čas 1:57 byl sice lepší než předchozí dva roky, ale hluboko pod tehdejšími možnostmi. Významným momentem tohoto běhu byla půlmaratónská premiéra Angeliky.

Letos (2013) jsem tak šel na start s jedním jediným cílem: konečně dát Prahu rozumně, abych ji mohl aspoň na rok opustit s pocitem vítěze. Neupínal jsem se na žádný konkrétní čas, kritérium úspěchu je spokojenost s vlastním výkonem.
Počasí tomu celkem přálo. Teplota čtyři stupně nad nulou sice nic moc, ale zase se nepřehřeju. Dokonce ani nefoukalo. To před čtrnácti dny v Polsku foukalo a bylo mínus osm. Teď tedy téměř ideální podmínky. Jen kdybych se už konečně vyhrabal z toho smrkání a chrchlání.

Na start jsme šli s pocitem mazáků a mohli tak konstatovat, že vše vypadá stejně jako vloni. Viditelná byla jen změna v úschovně zavazadel. Rozdělování do front fungovalo podle posledního dvojčíslí startovního čísla, a já tak byl při ukládání i vyzvedávání baťohu zcela sám. Paráda. Minule jsem poměrně dlouho čekal. Co se nezměnilo byly chvályhodné řady záchodků, z nichž však mnohé byly trvale zamčené. Nevím proč.

Po sundání bund a odložení baťohu byla náhle docela zima, takže jsme se s Angelikou rozdělili a šli se zahřát do davů ve startovních koridorech. Start byl poměrně hladký, zprvu se sice jen šlo, ale startovní bránou už se běželo a ani dál nenastávaly výraznější šprajcy. Poučen z předchozích nezdarů jsem si bedlivě hlídal tempo a prvních pět kilometrů jsem se cíleně se brzdil. A asi se to vyplatilo. Při prvním přeběhu Vltavy na šestém kilometru jsem se pocitově vyhodnotil tak, že je mi fajn a nechal jsem tělo ať si běží samo. Pečlivě jsem doplňoval tekutiny, na každé občerstvovačce aspoň dva kelímky. Voda i ionťáky samozřejmě byly dost studené, ale nemrzlo, takže se pít dalo. Prý byl i teplý čaj, ale neměl jsem čas ho hledat.

Zlomovým místem této trati pro mě bývá návrat ze Smíchova směrem k Újezdu. V předchozích dvou letech jsem tady už cítil potíže. Teď ne. Byl jsem v pohodě a také jsem zaznamenal, že ani rychlost není špatná. To potěšilo.
Následoval návrat zpět kolem Národního divadla k Palachovu náměstí. Při dalším přeběhu Vltavy směrem k Malostranskému náměstí jsem se na Mánesově mostě potkal s finišujícími Keňany a Eritrejci. Tak ti už to budou mít za sebou, mně ještě čeká skoro polovina trati. Ale nejsem Keňan, srovnávám se jen sám se sebou a momentálně jsem spokojený s tím, jak mi to jde. I další kilometry se mi daří držet konstantní tempo, neodpadávám. Jediné co mně trochu limituje je příležitostné odchrchlávání a odplivování, přeci jenom ještě nejsem stoprocentně fit. Na občerstvovačce za Libeňským mostem mávám na kolegu z práce Libora, který tu tradičně dobrovolničí. Na zastavení a pár slov ale není čas, běží se dobře a chci toho využít.
Krize vystrkuje drápky někde před Těšnovským tunelem. Cítím že dlouho už nevydržím. Ale není na co se šetřit, cítím blízkost cíle a zkouším ještě trochu přidat. Čím poběžím rychleji, tím dřív to budu mít za sebou. Daří se, ale poslední kilometr už melu z posledního, nicméně rychlost neztrácím. Do cíle dobíhám slušně vyřízený, ale spokojený, mise splněna. Čas jsem stlačil pod hodinu padesát, což je pro mně i v lepších časech hranice dobrého výkonu.
Tentokrát jsem v cíli ocenil termofolii a poctivě si ji uvázal kolem krku. Pak pro baťoh, převlečení mokré mikiny za suchou a čekání na Angeliku. Ta se oproti loňskému roku zlepšila o deset minut, takže spokojená stejně jako já.
Jak už jsem napsal, příští rok jsem rozhodnutý zde nestartovat. V Čechách je touto dobou spousta možností a byla by škoda ostatní pořadatele o mou přítomnost šidit. Ale někdy se určitě vrátím. Jak praví klasik: "I'll be back!".

DETAILY BĚHU

Jak nás prověřil (ale nespálil) polský mráz

Bylo předem jasné, že na tuto akci se jedeme prostě jen zúčastnit, zcela bez soutěžních ambicí. Před čtrnácti dny jsme Angelika i já leželi s řádnou chřipkou. Proto jsem operativně zrušil naši účast na půlmaratonu kolem jezera Zywiec, a abych osudu dal najevo, že si zas tak moc do plánů mluvit nenechám, přihlásil jsem nás na jiný polský půlmaraton, konající se o týden později. Osud je ale mrcha. Nejen že jsme tam jeli oslabení chřipkou a třítýdenním tréninkovým mankem, ale na den závodu vyšel nejchladnější den široko daleko. V pátek odpoledne bylo v Sobótce kolem nuly. V sobotu bylo na startu mínus osm. Kdo by to koncem března čekal, že?

V této situaci se z vyhřátého auta moc nechce...

Ale že jsme tvrďáci, jdeme do toho. Svým způsobem je to pro mně nové. Sice můj třiadvacátý půlmaraton, ale první v zimní bundě, první kompletně na mrazu a první v Polsku.

Ale mohlo by to být horší. Sice mrzne, ale obloha je téměř bez mráčku a ani vítr není příliš citelný. Zatím...
Chmury rozptyluje optimistická nálada davu běžců na startu. Rynek v Sobótce je poměrně malý, takže ve startovním koridoru je docela těsno. Ale dav hřeje, takže fajn. Běh zahajuje výstřel z děla. Široký startovní koridor se nejprve musí protlačit úzkou startovní bránou, takže v místě startu dav ještě neběží, ale jde. Nevadí, nespěchám. I první kilometry jsou rameno na rameno, silnice jsou úzké a běžců je pěkných pár tisíc. Subjektivně se cítím jen tak tak. Dýchací cesty ještě nejsou stoprocentnš ve formě, takže běh je takový chrchlavý a nekomfortní. Ale co, nehodlám tu trhat žádné rekordy.

Prvních šest kilometrů je jinak celkem fajn. Cesta vede z městečka okolními vesničkami, celkem je na co koukat. Nad námi se VELMI nízko prohání vrtulník a filmuje. Milé.
Na sedmém kilometru je první občerstvovací stanice. Beru si kelímek ionťáku a kelímek vody a ucucávám. Je s tím trochu problém. Obojí je pochopitelně totálně ledové. Pít rozhicovaný na mrazu podrážděným krkem ledovou vodu není nic moc, ale nějak to do sebe dostanu.
Začíná stoupání. Půlmaraton se jmenuje "Ślężański" proto, že zčásti vede po úbočí místního kopce Ślęża. Není to žádný krpál, ale na čtyřech kilometrech běžec vystoupá o 200 metrů, a to je znát. Cesta vzhůru je lemována lesy a je celá ve stínu, což je vidět na povrchu silnice. Leží tu prosolená sněhová břečka, ale moc to nevadí. Na devátém kilometru se profil opět mění a začíná seběh toho, co jsme teď vyšlapali. Seběh je fajn, jen je třeba sledovat silnici a neuklouznout.
Pod kopcem začíná paradoxně nejtěžší část trasy. První část běhu totiž vedla na jih, takže nám lehký vítr od severu foukal do zad a nevnímali jsme ho. Při běhu přes Ślężu nám zas kopec tvořil závětří. Teď se trasa stočila na sever, zpět ke městu,a začal nám foukat opravdu ledový protivítr. Není moc silný, ale mrazí, zvlášť když se běh přehoupl do druhé poloviny a já jsem fest zpocený. Cesta teď vede mezi poli a větru tak nic nestojí v cestě.
Blíží se druhá občerstvovačka. Beru si kelímek s vodou, ale nacházím v něm jen hroudu ledu a trochu vody. To je špatné. Cítím sice vděk a respekt k dobrovolníkům, co tu na mraze stojí a nalévají kelímky, ale nemůžu nevzpomenout na únorový Bad Füssing, kde na trati dávali teplý čaj i ionťáky. Teď jsem na čtrnáctém kilometru a je jasné, že za chvilku přijde to, na co jsem zvyklý z letních běhů - odpadání vlivem dehydratace. 
Běžím dál a jde to čím dál hůř. Pod bundou jsem propocený, ale omrzá mi obličej. Těžknou mi nohy. Myslím na Angeliku, ta je dost zimomřivá a citlivá na vítr, a je jasné, že si tenhle úsek protrpí ještě víc než já. Na trati teď nejsou velké kopce, jen se tak lehce vlní, ale jako by byly. Počítám každý kilometr. Už dlouho jsem se takhle netrápil. Ale co, předem jsem věděl do čeho jdu.
Osmnáctý kilometr. Napojujeme se na silnici vedoucí zpět do Sobótky. Taky se tu v kopci krčí poslední občerstvovačka. Nutně bych potřeboval pít, ale představa ledové vody je mi natolik nepříjemná, že ji míjím. Posledních pár kopečků. Je mi to líto, ale na minutu přecházím do chůze, tělu zkrátka dochází zdroje. Zuby nehty se sunu k cíli, rychlost mého běhu v této části padá někam k šesti minutám na kilometr.

Těsně před cílem. Ano, ten starý pán mně nakonec předběhl...

Cíl je na dohled. Vytahuji zpod bundy telefon, abych mohl v cíli vypnout trackování běhu. Ale počasí mi přichystalo poslední ránu - jakmile iphone vyndám, ten zahlásí že je vybitý a okamžitě se vypne. Takže na mém záznamu z běhu chybí posledních 500 metrů. Cílem probíhám vyřízený jako už dlouho ne. Medaile na krk, loknu trochu vody z podané lahve a upaluji k autu převléknout se do suchého, i když studeného. Na převlékací proceduru u auta v mínus pěti stupních v naprosto vyčerpaném stavu radši nebudu vzpomínat. Zažil jsem už i příjemnější věci. Výsledný čas 1:58 není nic moc, ale já jsem moc ani nečekal, takže jsem nakonec vlastně spokojený.
Zabalený do několika suchých vrstev jsem šel zpět na trať čekat na Angeliku. Obvykle ji v tuto chvíli fotím jak finišuje, ale telefon na mraze zatvrzele odmítal nastartovat. Probral se až mnohem později v autě.
Angeliku počasí opravdu potrápilo ještě víc než mně, ale nakonec taky doběhla. Cíl jsme si tedy splnili - dokončili jsme, nevzdali a naběhali kilometry, které se snad zúročí později...

DETAILY BĚHU

Jak si půlmaratónsky pohovět v německých lázních

Jsou běhy, které v člověku zanechají rozpačitý dojem a jsou i takové, nad kterými jen pokrčíte rameny. Pak jsou takové, ze kterých odcházíte spokojeni a naštěstí jsou i takové, ze kterých jste nadšeni. A právě to poslední se povedlo na našem letošním prvním půlmaratónském výletu.
Volba padla na Bad Füssing, lázeňské městečko na německo-rakouském pomezí nedaleko českých hranic. Zlákala mně možnost užít si počátkem února koupačku v termálních lázních, která je pro běžce a jeho doprovod v ceně běhu, i příslib rychlé rovinaté trasy. Při zařizování jsem navíc s potěšením zaznamenal, že i většina hotelů v této lokalitě nabízí vlastní termální bazén. No neberte to.
Čtyři hodiny cesty autem z Prahy utekly jako voda a v sobotu po poledni jsme si v hale místních lázní vyzvedávali startovní čísla. Uvítal jsem, že uvnitř byla i pozvánka na večerní pasta party. Takže co jsme ušetřili za večeři, to jsme vzápětí vrazili do nákupu funkčních pamětních triček.
Podmínky pro běh se zdály být ideální - lehce nad nulou, silnice vlhké, ale čisté, bez sněhu. To ovšem platilo večer. Ráno před startem leželo před hotelem několik centimetrů čerstvého sněhu a bylo lehce pod nulou. Trochu mně přepadly chmury a zalitoval jsem rozhodnutí nebrat si s sebou trailové boty, ale Němci dostáli své pověsti a než jsme dosnídali, sníh ze silnic zmizel a zůstal jen mimo silnice a chodníky. Úžasný národ!

Přesto ale bylo citelně chladno, a při čekání na start všichni svorně poskakovali, podupávali a jinak rozhýbávali krevní oběh. Nakonec jsme se ale dočkali, a salva z pušek místních myslivců nás vyslala na trať. Tou dobou se lehce rozsněžilo a vydrželo to tak po většinu závodu. Sněžení tak nějak hezky dotvářelo kulisu celého běhu, který vedl z větší části mezi poli.
Po startu jsem se snažil držet se taktického plánu - vůbec nevím jak na tom jsem s formou, v lednu jsem kvůli nejrůznějším chrchlacím, smrkacím a zubním lapáliím naběhal bídných sto dvacet kilometrů, takže bude lépe odstartovat na jistotu a ani potom se nepouštět do žádných větších akcí. Ale já jsem zkrátka ten typ běžce, co si plány vždy děla zcela zbytečně. Každý běh je jiný a nemá smysl slepě se držet plánu, pokud aktuální situace neodpovídá původním předpokladům. Já předpokládal, že se mi nepoběží nic moc. Ale ono mi bylo fajn. Každou chvilku jsem vyhodnocoval jak mi je a nic mně nenutilo zvolňovat. Teda ne že by úplně vše bylo ideální - někde na druhém kilometru jsem zaznamenal něco pohyblivého pod prsty pravé nohy, pravděpodobně kamínek v botě. Zvažoval jsem zastavení a vyklepání boty, ale zas tak mně to neštvalo. Později na hotelu jsem zjistil, že to byla pecička z jablka v ponožce. Nechápu jak se tam dostala.
Cesta vedla ven z městečka do polí. Nebylo příliš na co koukat, stále jen pole, sem tam po pár kilometrech vesnice. Vesnice většinou taky znamenala občerstvovací stanici, které byly bezchybné - vždy začínaly teplým čajem, kterým jsem já také končil. Víc nebylo třeba. Teplý čaj je na běhu mrazem k nezaplacení. Angelika volila ionťák, který servírovali také teplý. Inu, Německo.
Někde kolem poloviny trati jsem začínal uvažovat o tom, že by pro mně tenhle půlmaratón nemusel být jen jedním z mnoha, ale že mám našlápnuto na slušný čas. Tedy, slušný v mém podání, jinak nikterak zaznamenáníhodný. Telefon mi hlásil "average pace" někde kolem pěti minut pěti vteřin na kilometr, takže kdybych ještě trochu zrychlil, bude to útok na osobní rekord. Pozitivně naladěný jsem pokračoval dál.
Příjemný pocit po těle se mně držel až někam na záčátek devatenáctého kilometru. Tam začala vystrkovat drápky krize. Přestávaly stíhat plíce, takže jsem na pár vteřin konkrolovaně zvolnil tempo. Ale už nebylo na co se šetřit, takže jsem s vidinou osobáku nadosah opět přidal. Podle propočtu by to těsně mohlo vyjít ... a ono ne! Půlmaratónská distance je za mnou a cíl nikde! Teda ne že by nikde, ale ještě pořádný kus přede mnou. Šlapu do toho co se dá a cíl je tu. Ale podle GPS o dvě stě metrů dál než měl být. A já byl v cíli o 35 vteřin za osobním rekordem. Tak teď co s tím? Ale vem to čert, zkrátka jsem si dobře zaběhal na perfektně připravené akci.
Účastnická medaile na krk (skleněná!), termofolie na záda, chvilku se vydýchat a jdu číhat na Angeliku:

A je tu

I Angelika zůstala jen minutku za osobákem, chladný německý venkov nám svědčí.
Dobojováno a teď zbývá užívat si příjemností, které běhání také přináší: dobře se najíst, dobře se napít a relaxovat, třeba večer v termálním bazénu na střeše hotelu:

Potřebujete vyfotit? Pořiďte si dítě!

DETAILY BĚHU