Dvě deštivé míle s křečovitým úsměvem

Číslování

Tak jsme zas jednou s dětmi vyrazili na 2 míle s úsměvem do Stromovky. Cílem bylo hlavně dopřát trochu pohybu dětem. Ty se samozřejmě mohutně bránily, ale odpor byl zlomen sérií drobných úplatků, ve kterých hrál svou roli i cílový lívanec.
Co se mně týče, bylo jasné, že na tom nejsem s formou tak dobře jako vloni, kdy jsem byl se svou rychlostí 4:16 spokojený. Šlo o to zjistit, o kolik budu letos pomalejší.
Při registraci a čekání na start bylo příjemně chladno a zataženo. To se změnilo přesně ve chvíli, kdy jsme se spolu s ostatními začali řadit do startovního koridoru - začalo pršet. Naštěstí šlo o příjemný májový deštík bez větru a zimy, takže to vlastně bylo docela příjemné.
Na startu se sešla opravdu spousta lidí, mám pocit že vloni jich byla sotva polovina. Jak jsem tak postával a koukal po okolních známých tvářích, zapomněl jsem, že vlastně chci tento běh pojmout tempově.

Už očíslovaní

Děti už se odměnily lívancem

Na to je totiž třeba myslet. Když to neuděláte, dopadnete jako já. Minimálně 500 metrů mi trvalo prokousat se davy kočárků, dětí, psíků a velmi rekreačních běžců, než jsem se mohl pořádně rozběhnout. Příště se musím vecpat někam do předních řad.
Ale ani po předběhnutí nejpomalejších to za moc nestálo, cítil jsem, že nejsem schopen vyvinout a hlavně udržet rychlost, se kterou bych mohl být spokojený. Jasně se projevilo, že když už jsem byl někdy letos chvilku zdravý, dával jsem si spíš běhy na pohodu než tréninky. Teď bylo tělo značně překvapené, že po něm chci rychlost a docela protestovalo.

Angelika finišující

Už při náběhu na druhou míli jsem cítil, že mám dost a povinný úsměv trochu tuhnul. Neběželo se dobře, nebyl jsem schopný tempo udržet. Chvílemi jsem si musel trochu povolovat a po chvilce opět přidávat. Inu, když forma není, tak není. V cíli už jsem měl ve tváři lecos, jen ne úsměv.
Výsledná rychlost 4:29 fakt není nic moc. Ale s tím se předem počítalo. Nezbývá něž doufat, že mi zdraví konečně umožní potrénovat a dostat se zpět do tempa.




DETAILY BĚHU

Železňák-Cidliňák, tři hendikepy a jeden skokan

Tak nějak se letos potácím mezi zdravotními neduhy, sotva jsem se zberchal z březnové chřipky, chytly mně v dubnu zuby. A to tak, že jedna z mých tváří minulý týden připomínala naducaného křečka a zubařka mi na likvidaci zánětu pod zubem nasadila antibiotika. To samozřejmě znamenalo pořádný běžecký výpadek a bylo jasné, že moje letošní účast na Železňáku-Cidliňáku bude skutečně jen účast a nic víc.

Honza jednička, já a Angelika

Na Železňák mně poprvé před dvěma lety pozval kolega z práce Honza a my jsme si tuhle akci rychle oblíbili. Dopoledne se konají dětské běhy, odpoledne pak dospělácká silniční desítka s řádně zvlněným profilem. V předchozích letech v dopolední části sbíraly vavříny i naše děti, ale letos jsme dětskou část vynechali, zčásti kvůli chladnému počasí, zčásti protože naše děti se s přibývajícími lety čím dál hůř motivují k běhání.
Já problém s motivací nemám a Angelika taky ne, takže jsme krátce po poledni vyrazili za "domácím" Honzou (jedničkou) do Železnice a cestou jsme ještě vzali dalšího kolegu z práce Honzu (dvojku). 

Na startu

Honza dvojka je nabušený běžec s maratónem lehce přes tři hodiny, takže jiná liga. To s Honzou jedničkou je teď radost závodit. Normálně mi utíkal, ale už dlouho laboruje s kolenem a navíc mu před pár týdny při tréninku vlčák prokousl lýtko, takže má na obou nohách hendikep. Já mám hendikep v podobě čerstvě dobraných antibiotik taky, ale přesto jsem si dva cíle stanovil: zlepšit loňský, horkem ovlivněný bídný čas a porazit Honzu jedničku.

Po startu

Letos horko nehrozí, na startu je příjemných třináct stupňů a zataženo. Registrujeme se, klábosíme a čas příjemně utíká. Najednou je čas jít na start a o chvíli později už běžíme. Na začátku nás čeká kolečko kolem železnického náměstí a potom ven z vesnice do kopců. Na výběhu z vesnice zjišťuji, že Honza jednička je přede mnou. Nedá se nic dělat, můj plán začít opatrně bere za své a musím přidat. Předbíhám Honzu jedničku a zvažuji, jestli je tento stav trvale udržitelný. Honza dvojka je už někde daleko před námi. Na prvním kilometru mi telefon hlásí rychlost 4:30 na kilometr. Tak to ne, takhle by to nešlo. Plán byl nějakých 5:10. Ale čeká nás táhlé stoupání, tam to zpomalí samo. Je to tak, kilometrový stoupák pěkně roztřídil běžce dle výkonnosti. Já jsem utvořil skupinku se starším pánem, který nakonec získal třetí místo mezi běžci nad padesát let. Průběžně jsme se předbíhali až někam na osmý kilometr, kdy jsem mu trochu utekl.

Bezprostředně po doběhu

Ale teď zatím funím do kopce na druhém kilometru a přemýšlím o kolik pozadu je Honza jednička a kdy se přese mne přežene. Na třetím kilometru se výběh mění v seběh, tempo opět stoupá a z lesů se dostáváme mezi pole. Blíží se pátý kilometr a občerstvovačka, na kterou se docela těším. ale ouha. Tam kde v předchozích letech byla, teď není nic. Asi že není horko. Nedá se svítit, jedeme dál. Trasa teď vede převážně z kopce a mám trochu problém udýchat tempo pod pět minut na kilometr. Inu, když forma není, tak není. Na ostře levotočivé zatáčce kouknu přes rameno za sebe a mám pocit, že Honzu jedničku vidím nějakých sto metrů za sebou. Je třeba přidat. Probíháme dvěma vesnicemi a pořád se míjíme se starším pánem a střídáme se ve vedení. Příjemná spolupráce.

Angelika finišující

Po poslední odbočce směrem zpět na Železnici pána setřásám a coby osamělý běžec pílím k vesnici. Vím co mně čeká. Je to prudký kopec Kostelák, dvě stě metrů dlažebních kostek vedoucích vzhůru k náměstí s cílem. Nemá to smysl, přecházím do chůze a kritický úsek prostě vycházím. Aspoň mi zbyly síly na finiš. Rozbíhám se, odbočuji na náměstí a probíhám cílem. Vím, že obě mety jsou splněny. Čas lepší než vloni a Honza jednička za mnou. To Honza dvojka už na mně v klidu čeká v cíli.
Dávám se trochu do kupy, hážu do sebe několik kelímků s vodou. Pár minut po mně dobíhá Honza jednička, taky má dost, takhle rychle neběžel celé měsíce. Pak čekáme na Angeliku, ale ne moc dlouho, dobíhá v dobrém čase. Sdělujeme si dojmy, zavodňujeme se a čekáme na vyhlášení výsledků. Ne že by někdo z nás čekal umístění na bedně v obvyklých kategoriích, ale doufáme v to, co jsme celý rok plánovali - Angelika by se mohla stát Skokanem roku, tedy běžcem s nejvýraznějším zlepšením oproti loňskému roku. A je to tak, Angelika se zlepšila o nějakých 9 minut a tento titul je doma!

Angelika triumfující

DETAILY BĚHU

Deset koleček Stromovkou s Longrunem

Nejen závoděním (respektive účastí v závodech) živ jest běžec. Tréninky jsou také potřeba. Běžně sice jakoukoliv formu tréninkových plánů nebo organizovaných tréninků ignoruji, ale Angelika se připravuje na svůj první maratón, a její tréninkový plán jí velel dát si tuto sobotu dlouhý běh.
S dlouhými tréninky je to těžké. Běžec potřebuje vodu, a to celkem často. Může si ji nést na zádech v camelbagu, ale to jsou zbytečná kila navíc. Může si předem rafinovaně rozmístit vodu po trati, ale pak riskuje, že mu ji rozeberou děti, bezdomovci, případně jiné rušivé elementy. Nebo se může spolehnout na přírodní vodní zdroje, jako jsou potůčky a studánky, ale v okolí Prahy to nedoporučuji.
Angelice padla do oka stránka s informací o organizovaném tréninku běžeckého sdružení Longrun ve Stromovce. Cílem bylo nakroužit nějakých 35km Stromovkou, přičemž v každém okruhu je možnost občerstvení. Šikovné.
Já se sice letos na pražský maratón nechystám, ale dlouhých výběhů není nikdy dost, tak jsem do toho šel taky.

Část improvizované tréninkové skupiny na startu

Jak vidíte na obrázku, ve Stromovce se nás sešla krásná skupinka.Uprostřed je Milan z Longrunu, který nám zajišťoval občerstvovačku, rozloženou na té lavičce na námi.
První kolečko (3,5km) jsme nakroužili všichni společně za účelem zapamatování trasy, takže bylo velmi loudavé. Pak se každý rozeběhl svým tempem.
Na začátku jsem se necítil úplně ve své kůži. Večer před během do mně nedopatřením padla lahvinka červeného a teď po ránu jsem ji trochu cítil v hlavě, žaludku i v nohách. V nohách byl samozřejmě i půlmaratón z minulé soboty, zvlášť když jsem si od té doby nedal delší než jednodenní běhací pauzu. Ale poddalo se to. Od třetího kola se mi běželo vyloženě pohodově a rychlost mi ustálila na plánovaných tréninkových 6 min/km. Počasí bylo vyloženě aprílové. V té části Stromovky, která je od železniční trati směrem k Vltavě bylo na sluníčku docela teplo. Naopak v centrální stinné části foukal chladný vítr. Téměř v každém kole jsem váhal, jestli u občerstvovačky odhodit dlouhý rukáv, ale nikdy jsem to neudělal. Asi je to dobře, protože ke konci nám jedno kolo propršelo.

Dobíhám o kolo Angeliku

Při každém průběhu občerstvovačkou jsem do sebe hodil kelímek Longrunem poskytnuté vody, trochu vlastního ionťáku a ke konci i trochu banánu. Od osmého kola jsem začínal cítit intenzivní hlad. Jinak se mi běželo fajn, asi bych neměl problém přidat si tři kola a dotáhnout to na maratón. Ale to nebylo v plánu.
Běh Stromovkou jsem si užíval. Stále je na co se dívat a vyskytuje se tam spousta podobných běžecky postižených lidí, takže si nepřipadám nepatřičně ani když už tam kroužím čtvrtou hodinu.
Ke konci svého devátého kola jsem doběhl Angeliku, která končila osmé. Domluvili jsme se, že nám oběma zbývá jedno. Já dám plánovaných deset kol, Angelika plánovaných třicet kilometrů.
Tak to i dopadlo.  Dotočil jsem své poslední kolo, trochu se napil a už byl čas fotit finiš Angeliky.

Angelika dokončila svou první třicítku

Nakonec jsme z asi osmi dokončili čtyři, takže 50%. Díky patří Longrunu za organizaci této komorní akce. Není nutné přitáhnout davy, na čem záleží je dobrá nálada a chuť dělat něco pro lidi.

DETAILY BĚHU