Teplo v Teplicích? Kdepak, řádně promrzlý půlmaratón

Teplice se jmenují podle tepla a také tam mají termální lázně. Je tedy dost s podivem, že se vánoční edice místního půlmaratónu stala mým dosavadním druhým nejchladnějším závodem vůbec, trumfla ho jen loňská Sobótka.

Fakt zima

Volba našeho prosincového půlmaratonu nebyla úplně snadná. Původně jsme chtěli na indoor půlmaratón do Vídně, ten nám ale zrušili, letos se nekoná. Česká termínovka tehdy žádnou alternativu nenabízela, tak to jednu chvíli vypadalo, že si budeme muset zajet na předvánoční půlmaratón do Žiliny. Nakonec ale tepličtí organizátoři přišli s vánoční edicí letního závodu a tomu jsme dali před Žilinou přednost.
Nakonec jsem si startovní číslo vyzvedl jen já. Angelika vyhodnotila kombinaci počasí a svého aktuálního zdravotního stavu jako pro běh nevhodnou a výlet do Teplic změnila z běžeckého na procházkově-poznávací. Já tolik rozumu nemám, takže jsem se postavil na start byť mi ještě na průduškách doznívá rýma předchozího týdne, na kterou jsem si zadělal v Českém Brodě.
V teplické Zámecké zahradě jsme byli dobře hodinu před startem, takže jsem v běžeckém oblečení v mínus pěti stupních stihl slušně vymrznout. O nějakém zázemí kde by se dalo zahřát nemůže být řeč, v parku nic takového není. Na start jsem se tedy chystal zcela zatuhlý. Navíc jsem najednou s překvapením zjistil, že jsem na startovní čáře v první řadě. To se mi běžně opravdu nestává.

Na startu v první řadě

Je odstartováno. Od prvních metrů parkem je jasné, že to nebude snadný závod. Tělo je ztuhlé, mám na sobě i bundu, čili jsem těžký a mrazivý vzduch ztěžuje dýchání. Ale první kilometry si držím plánované tempo kolem 5:30. To se začíná horšit od začátku šestého kilometru. Nejdřív si musím odskočit, což mne asi o minutu zdrží (s rukavicemi a kalhotami na zavazovací šňůrku nejde o snadnou operaci), vzápětí první ze dvou občerstvovaček (teplý sladký čaj, vzhledem k podmínkám chvála pořadatelům, dal jsem si tři kelímky) a pak se rovina změnila v prudké stoupání na hrad Doubravka. Zatímco dosud jsem víceméně bez potíží běžel, dlouhé prudké stoupání jsem na mrazu nedokázal udýchat, rezignovaně si pomáhám chůzí. Odkládám rukavice do kapsy, už jsem prohřátý.
Trať je velice těžká, ale také pestrá, členitá a ani chvíli nenudí, takové mám rád. Minimum na silnici, většinou to jsou chodníky, lesní cesty, louky, pole. Podchody pod silnicemi, můstky přes potoky, někdy i schody. Prostě zábava, pravý městský kros. Ale těžká. Už na sedmém kilometru u zříceniny hradu Doubravka mám průměrné tempo přes šest minut na kilometr. Od hradu pochopitelně následuje seběh, ale po úzké lesní pěšině kde bych byl hodně opatrný i v létě, natož na silně namrzlém svahu.

Kdesi na trati

Ale seběh mi celkově pomáhá, zase se rozdýchávám a dostávám se do tempa. Probíhám teplickou periferií a po chvíli začíná druhé z dlouhých stoupání. Tou dobou už jsem vyloženě osamělý běžec, nevidím nikoho před sebou ani za sebou. Znamená to, že musím věnovat pozornost fáborkovému značení trati a být pořád ve střehu. Ve stoupání se opět trápím, nejsem schopný udržet se v běhu a prokládám běh půlminutovými chodeckými úseky. Tak se pomalu dostávám přes louky a pole k druhé a poslední občerstvovačce, kde si dávám další tři kelímky čaje, tentokrát neslazeného, ale naštěstí teplého. Dál stoupám nad Teplice až na patnáctý kilometr, kde přebíhám travnatou ranvej místního letiště, vybíhám na meteorologický pahorek s větrným rukávem a odtud už začíná dlouhý seběh zpět k cíli.
Seběh je příjemný, jde o široké komfortní lesní cesty po kterých se běží dobře. Ty mě zavádějí do vilové čtvrti, skrz kterou probíhám zpět do Zámecké zahrady. Zde zbývá nakroužit poslední dva kilometry. Přesto se mi tu povede špatně odbočit a musím se asi sto metrů vracet.
Cíl už nutně potřebuji. Plíce protestují proti přívalu studeného vzduchu, obličej mám nepříjemně omrzlý a jsem znatelně dehydrovaný.


Je to tu. Čas 2:08 je něco čím se nemůžu nikde chlubit, ale šlo o mojí první zimní krosovou zkušenost, navíc nikoliv v ideálním zdravotním stavu.
V cíli čeká Angelika s dětmi, spokojeně naobědvaní a v dobré náladě. Dobíhám celkem vyřízený, ale ne tak unavený jak bych měl být. Studený vzduch mi zkrátka neumožnil běžet rychle a vydat ze sebe všechno. Limitem dnes byly plíce.
Přesto teplický půlmaratón hodnotím pozitivně. Nabízí těžkou ale krásnou trať, kterou bych si klidně vyzkoušel i v létě.

DETAILY BĚHU

Českobrodská vánoční desítka aneb Jak si zajistit vánoční rýmičku

Na Českobrodskou vánoční desítku jsem zavítal po třech letech. Startoval jsem tu v roce 2010 jako v podstatě ještě běžecký začátečník, pak i o rok později, načež jsem dva ročníky vynechal. Roku 2012 jsem se v prosinci vyčerpal koloběhem Říp-Praha, loni jsme si pak v tomto termínu dali půlmaratón v Itálii.

Chcete-li si na desítce zaběhnout dobrý čas, Českobrodská vánoční je vhodný závod. Rovinatá trať s minimálním vlněním, jedna otočka na půlce a stejnou trasou zpět. Navíc je z východu i západu stíněná okolními kopci, takže běžce na trati nezlobí vítr, a to ani letos, kdy jinde foukalo opravdu fest.

Máš dobrý zrak? Pak nás tam vzadu najdeš.

Já jsem si letos celkem věřil na slušný čas. Sice jsem nijak zvlášť netrénoval, ale když už jsem si někdy tempový běh dal, cítil jsem se na něm dobře a časy to potvrzovaly.
Finální rozhodnutí zajet se proběhnout k Českému Brodu padlo v sobotu. V neděli ráno mě znejistěl překvapivý pocit přicházející rýmy. A zde se opět projevilo mé nerozumné já. Myslíte, že jsem se poučil z Bratislavy, po které jsem ostrý běh v podobném stavu odmarodil? Kdepak! Smysl by dávalo tento nepovinný výlet odpískat a vybrat si z bohaté nabídky nějakou jinou desítku až budu fit. Ale to já ne. Plán se musí plnit. A tak jsme děti nechali doma vyspávat a vyjeli jsme.

V závěsu za dvěma Vinohradskými šlapkami

Na místě nás přivítal studený vítr, start a cíl je jediné nechráněné místo trati. Radši jsme tedy zalezli do klubovny kde byly registrace a šatna a pozorovali předstartovní šrumec.
V davu ostatních běžců už na startu bylo mnohem příjemněji. Výstřel přišel celkem bez varování a vyrazili jsme na trať. Že to dnes nebude žádná sláva mi bylo jasné prakticky od začátku. Původní plán zkusit držet tempo 4:30 jsem nebyl schopen plnit už po kilometru. Tělo zkrátka nebylo v takové pohodě jako mělo být. Na první polovině mi s přibývajícími kilometry zvolna klesalo tempo.

Úsměvu nevěřte, je to trápení

Po obrátce se to o něco lepší. Buď je druhá půlka o něco víc z kopce nebo jsem se už protrápil k tempu, které jsem schopen udržet, což je nějakých 4:45. Žádný zázrak na desítce. Přitom podmínky jsou ideální. Kolem pěti stupňů a víceméně sucho. Při předchozích účastech to bylo složitější. 2010 na sněhu, 2011 místy na ledu.
Dál asi není co psát, se zaťatými zuby dokončuji v čase něco přes 47 minut, což sice není žádná tragédie, ovšem snil jsem o lepším. Jdu na sebe hodit bundu a číhat na Angeliku abych jí nafotil finiš.

Angelika také nebyla úplně v pohodě a čas lehce přes hodinu je toho důkazem. Dáváme si kelímek sladkého čaje a vyrážíme k domovu.
Jak se dalo čekat, pokus o ostrou desítku mi rýmu pěkně rozjel, nezbývá než doufat, že se nepřeklopí do chřipky. Budiž to ponaučením pro mně i všechny ostatní: když se necítíme, nechodíme běhat, aspoň tedy závody ne.

Šťastné a veselé běžecké Vánoce!

DETAILY BĚHU

Jak uběhnout maratón na víno aneb Pořádný běžecký mejdan

Experimentálně jsem ověřil že to lze. A že je to velmi příjemné. Ale od začátku.

8:30. Ochutnává se už před startem.

V souladu se svým statutem zážitkového běžce stále pátrám kde se běží něco zajímavého. Marathon du Beaujolais splňuje všechny požadavky, které na zahraniční akce mám: atraktivní trasa vinařskými vesničkami a vinicemi, plno ochutnávek na trase a do nedalekého Lyonu létá z Prahy nízkonákladová linka. Běh se prezentuje jako oslava nového beaujolais a lidé to tak skutečně pojímají.
Už v autobusu cestou na start je dost veselo. Ve vinařské vesničce Fleurie vystoupíme a cestou do místní tělocvičny, kde je předstartovní zázemí běhu, dostaneme prvního panáka vína na ochutnání ze stánku místního vinaře.  Takhle brzo běžně nepiji, ale neochutnat by mi přišlo tak trochu proti místním pravidlům. V tělocvičně pak nalévají další dva vinaři. Vínu tu prostě neutečete. Vládne tu dobrá nálada a je na co koukat. Místní tenhle maratón pojímají jako karneval a odhadem tak každý třetí běží důkladně a často velmi vtipně namaskován. Krom už trochu okoukaných supermanů a spidermanů tu vidíme včelky, vězně, brokolice, Ježíše (i s křížem), slepice, hrozny,

Předstartovní nervozita

vikingy, rytíře, klauny, kominíka (i s žebříkem), havajské tanečnice, baleríny, skvělého legáčka, jeptišky, námořníky....
Všichni se dobře baví a zdá se že nadcházejících 42 kilometrů nikoho moc nestresuje. Je pravda že i mně pár panáčků vína dost zvedlo náladu.
Kolem půl desáté nás vyhánějí z tělocvičny na start. Projdeme blátem několika vinic do centra vesnice, zařadíme se do startovního koridoru, po chvíli následuje proslov ve francouzštině (nerozumím ani slovo), vypuštění hejna holubic, ohňostroj a pak už vyrážíme na trať.
Přišel čas připomenout si své předsevzetí: nikam se nehnat, ani trochu se nesnažit o čas pod čtyři hodiny a hlavně si maratón pořádně užít. Zpětně lze říct že vše vyšlo překvapivě nad plán.
Zpočátku jsem se ani nikam hnát nemohl. Maratónců startovalo asi dva tisíce a had běžců se po úzkých silničkách sunul velmi zvolna. Až po dvou kilometrech jsem se mohl ustálit na svém tempu kolem 5:50 minut na kilometr. A začal jsem si užívat.
Jednak občerstvovací stanice. Ty oficiální byly rozmístěny po pěti kilometrech, víno bylo jen na některých, zato tam ale byla spousta dobrého jídla. Zhruba v poměru 2:1 je ale doplňovaly neoficiální občerstvovačky místních vinařů, kde bylo vždy víno a někdy k němu ještě voda. Tak jsem do sebe první běžecké víno kopl už na druhém kilometru a moc se mi to zalíbilo.

Probudilo to ve mně srdce hráče a dal jsem si za cíl nevynechat ani jednu ochutnávku. Sám jsem byl zvědavý, co to se mnou udělá. Sice to v žaludku lehounce tlačilo, ale neměl jsem pocit, že by se mi běželo špatně.

Při tempovém běhu bych do vína nešel, ale při dlouhém pomalém šlo o ideálního společníka. Celou dobu jsem měl dobrou náladu a řekl bych že i dodává sílu.
Pravda, mé odhodlání ochutnat všechno způsobilo, že jsem do sebe omylem hodil i jeden svařák a jeden punč s nějakým ovocem, ale byla to zábava.
Další skvělou věcí byla trať samotná. Každá vesnice či usedlost kterou jsme probíhali měla svůj zámeček či panské sídlo a my ho nikdy nemohli jen tak minout. Typicky se vběhlo do zahrady, ve stodole či pod nějakým přístřeškem byla občerstvovačka (s vínem), pak se proběhlo interiérem, zadním vchodem ven zase dál na trať.

Nejvtipnější to bylo přesně na desátém kilometru. Zase vbíháme do čísi zahrady a najednou koukám že trať vede dovnitř do domu a nějak se to štosuje. Ok, tak si půl minuty počkám ve frontě, náhle zjišťuji, že jdu po příkrých schodech hluboko do sklípku. No, do sklípku, do pořádného sklepa. Tak padesát metrů na délku, na zemi koberec, po jedné straně sudy s vínem, na druhé stoly s pořádnou žranicí a pitím. Jíst ještě nepotřebuji, tak si dávám jako všude víno a dva kelímky vody, probíhám sklep a zas po schodech nahoru ven.

Sklepní občerstvovačka na desátém. Někteří odtud opravdu nespěchali.

Neskutečně mě to překvapilo a pobavilo, běžím dál a směju se na celé kolo. Garmin sice chvíli zmateně hlásí "ztráta satelitního signálu", ale po chvíli se chytí.
Jindy zas vběhneme do zámečku, ve velkém sále je občerstvení, za sálu ven do zahrady a přes pár terénních překážek kolem fontány zahradními pěšinami ven z areálu. Takových "zrychlených prohlídek bez průvodce" je na trati víc.

Trať nás zkrátka pořád něčím překvapuje a baví. Ani chvilku se nenudím. Když už neběžíme krásnými vesničkami plnými opravdu fandících lidí, opatrně tančíme na blátivé cestě mezi dvěma vinohrady nebo se škrábeme do kamenitého svahu ke kapličce nad vinohradem. Strašně mě to baví.
V jednu chvíli probíháme slavobránou na metě půlmaratónu a já zjišťuji, že nejenže jsem zcela v pohodě, při síle a v dobré náladě, ale že mi to i hrozně rychle uteklo.

A tak to jde dál od ochutnávky k ochutnávce. Na třicátém kilometru začínám doplňovat energii i jídlem. U jedné z občerstvovaček se zdržuji o něco déle a zobu na co mám chuť. Najednou mám v puse kus bagety, sýr, hořkou čokoládu a zapíjím to hltem vína. Intenzivní chuťový zážitek, ale vůbec ne špatný.
Navzdory zavodňování  a doplňování kalorií se únava časem samozřejmě dostaví. Kritickým úsekem je táhlé stoupání od dvaatřicátého na sedmatřicátý kilometr. Vybíhám ho a ani moc nezvolňuji, ale od té chvíle už nedočkavě vyhlížím každý kilometrovník.

Ale už vím že je to dobré. Na sedmatřicátém se to láme a následuje dlouhý seběh do cílového Villefranche-sur-Saône. I když se tělo vzpírá, uprostřed seběhu zabrzdím k předposlední ochutnávce. Ve městě nás ještě rošťácky protáhnou nádvořím místních administrativních budov, kde také naposledy sosnu vína, a pak dlouhou, krásně vyzdobenou hlavní třídou města směrem k cíli.

Do finiše

Na posledních metrech je to vždycky boj, ale tentokrát menší než obvykle. Žádná klasická maratónská krize, žádná potřeba na chvilku zastavit a vydechnout si. Cílem probíhám s pocitem, že kdyby to opravdu bylo nutné, běžel bych i dál. Čas čtyři hodiny a pět minut je navíc výrazně nad původní plán. Nad plán bylo i umístění na hraně první třetiny startovního pole.

Těžko říct jaké si z toho odnést ponaučení. Možná, že na dlouhém pomalém běhu platí okřídlená věta z Limonádového Joe "Alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství". Asi je to pravda, na trati jsem ochutnal minimálně patnáctkrát, což v součtu dává zhruba sedmičku vína.
V cíli mi dávají do ruky rovnou celou láhev, ale z té už neupíjím, jdu si vyzvednout věci na převlečení a čekat na Angeliku.

Ta do cíle nespěchá, na trati ještě fotí a svůj třetí maratón si také užívá. V cíli se navíc zalíbí moderátorovi a musí dát interview v angličtině, které končí větou "I love it".

Co říct závěrem? Marathon du Beaujolais je akce skvělá atmosférou, tratí i vínem. Nenechá běžce padnout do krize, stále ho baví, stále ho rozptyluje. Není to úplně snadný běh, komu jde o osobní rekord, ať sem nejezdí. Ale kdo si chce užít běžecký mejdan, měl by sem zajet. Výlet se dá pořídit i za rozumné peníze.

DETAILY BĚHU