O Linci, plánech od piva, rychlém Reinhardovi a špatných rozhodnutích

Nebudeme si nic nalhávat, tenhle závod pro mě mohl dopadnout i lépe. Přesněji řečeno, moc se mi nepovedl. Vlastně vůbec. A mohu si za to sám.

Začalo to docela nevinně. Sedíme s Jirkou Skřečkem u piva, probíráme budoucí plány a on že jede v dubnu na maraton do Lince. Mě, jak víte, k těmto věcem není třeba příliš přemlouvat. Běžel jsem už
Linec? Neběžel. Mám už naplánovaný jarní maraton? Nemám. Mám už něco v dubnu? Nemám. OK, tak se tam uvidíme.
Ani příprava nebyla úplně špatná, aspoň tedy na mé poměry. Několik dlouhých běhů na úrovni půlmaratonu, tři týdny před startem zcela v pohodě odběhnutá testovací třicítka, za březen 250 kilometrů. Jenže to ještě byly teploty kolem deseti stupňů. V týdnu před závodem se začalo oteplovat a předpověď ukazovala, že nejteplejší bude právě závodní neděle. To se nehodí.
Cesta do Lince proběhla v pohodě, v sobotu po obědě už jsme si v místní sportovní hale vyzvedávali startovní čísla. Pak ubytování v hotelu na půl cesty mezi startem a cílem, a procházka do centra s cílem najít příjemnou hospůdku na večer. Hospůdka se také podařila, navzdory přetížené pomalé obsluze jsme s Jirkou a jeho kamarádkou Hankou příjemně poseděli u několika pivek, což jsem pak s Angelikou zakončil ještě jedním na hotelu pro lepší usínání.

Ráno vše vypadalo optimisticky. Obloha zatažená, před hotelem celkem chladno. Čekáme na Jirku, ale zdržel se ve frontě na záchod, tak jdeme na start bez něj. Start je na dálnici A7 protínající Linec. Respekt před pořadateli, uzavřít kvůli maratonu významnou dopravní tepnu je slušný výkon.

Pořád nevím jak tento závod pojmout. Chytit se vodiče? Zkusit to sám na slušný výkon? Zkusit si maraton jen tak na pohodu? Nakonec to za mě řeší osud a řeší to špatně. Kousek přede mě si stoupá vodič na 3 hodiny 45 minut. Kdybych se ho udržel, byl by to výkon na hranici mého osobáku. OK, zkusím to. Mezitím vylézá sluníčko a začíná pěkně připalovat.
Startuje se včas, na opozdilce se nečeká. Vybíháme. Přebíháme Dunaj a první dva kilometry vedou po dálnici směrem na sever, na Prahu. Sbíháme z dálnice dolů do ulic a běžíme novější částí města zpět k Dunaji. Na trati je pořád ještě dost těsno. Vodič se neloudá, podle mých hodinek běží dokonce zbytečně rychle. Jednu chvíli se mu dostávám těsně za záda a vidím že se jmenuje Reinhard. Jsme někde za pátým kilometrem, držím se ho bez potíží, ale mám dost pochybnosti, zda tímhle tempem zvládnu maraton. Tak nějak doufám že zvolní.
Přebíháme Dunaj a dostáváme se do centra. Tam je druhá občerstvovačka. Myslím na dodržování pitného režimu. Vždy si beru půllitrovou láhev vody, větší část vypiji, zbytek si liji na hlavu.

Těsně před startem. Za námi s vlaječkou Reinhard, má zkáza.

Mám nepříjemný pocit, že nám to s Reinhardem nebude klapat. Asi bych ho dokázal stíhat poměrně dlouho, ale nakonec by mě určitě uštval. Na dvanáctém kilometru mu dávám sbohem a snažím se zvolnit. A zde se projevuje jedna z mých slabin - neumím si regulovat tempo. I když si Reinharda nechávám odběhnout, zvolňuji jen velmi lehce, ne tak, aby se mi tepovka vrátila do trvale udržitelných mezí.

Probíháme méně záživnou, industriální částí města a obloukem se vracíme zpět do centra, kde nám kulisy dělají obchodní domy a starší zástavba ve stylu Vinohrad či Vršovic. Teplota stoupá. Blížíme se polovině závodu, těsně před půlmaratonskou metou my maratonci odbočíme, zatímco půlmaratonci pokračují rovně do cíle na Hauptplatz. Řada se jich tam nedostane, zhruba od osmnáctého kilometru nám kulisy dotvářejí houkající sanitky a popadaní běžci, běžná to kulisa vytrvalostní masovky po prudkém oteplení.

Já sice zatím nekolabuji, ale jasně cítím, že dobré to nebude. Drobnou úlevu přináší oblačnost, která se objevuje zhruba v době, kdy vbíhám do druhé poloviny.
Běžím kolem hospody, kde jsme popíjeli. Jo, to ještě bylo dobře. Užíval sis, tak teď bojuj.

Ještě si to neuvědomuji, ale už je rozhodnuto. První polovinu maratonu jsem odběhl tempem, kterým bych v těchto podmínkách měl běžet půlmaraton. Na druhou polovinu v těle nezbyly zdroje, čímž mám na mysli především minerály. V první polovině jsem je spolehlivě vypotil a teď není kde brát. Vlastní zásoby nemám, a na občerstvovacích stanicích je čistá voda, ionťák, cola a banány. Jedu na vodě a banánech, což je asi chyba, ionťák by pravděpodobně pomohl.
Zuby nehty se držím v běhu. Snažím se nemyslet na prázdnou nádrž. Večer je fotbal, hraje Sparta. Mysli na Spartu, bojuj jako Sparťan!
Kolem pětadvacátého kilometru se smiřuji s faktem, že brzy bude nutné začít chodit. Je to zhruba v době, kdy v protisměru potkávám Angeliku. Máváme si, vypadá dobře a svěže. Zároveň vidím, že na ni mám sotva tři kilometry náskok, což je méně než bych čekal. Jde jí to.
Je to tu. Od sedmadvacátého kilometru zařazuji chodecké vložky. Je to zvláštní situace. Nohy jsou v pořádku, hlava by chtěla, ale tělo formou slabosti a tepovky v oblacích hlásí, že má problém.
Co se zbylými patnáct kilometry? Běžecké úseky se zkracují, chodecké prodlužují. Zdvořile odmítám výzvy šťastnějších běžců, ať se za ně zavěsím. Omluvně se usmívám na povzbuzující diváky kolem trati. Fakt to nejde. Kdyby za koukání na mě platili, vracel bych vstupné. Od osmatřicátého kilometru se k pokusům o běh přidávají náběhy na křeče do třísel a lýtek a motání hlavy. Ale nejsem v tom sám, zdravotníci na trati mají práce dost a já se snažím nestát se dalším z jejich klientů.

Cílem se propotácím v čase 4:19, zhruba půl hodiny poté, kdy jsem to měl v plánu. Finišerskou medaili si beru se smutným úšklebkem. Do ruky láhev vody, kolikátou už dnes? Hledám si místo, kde bych se mohl zhroutit a počkat na Angeliku, která nemůže být moc daleko za mnou. Je chytřejší než já, takže ten závod jistě takhle neprokoučovala. Pořadatelé se mě snaží vyhnat z prostor cíle do zázemí, ale jsem ve stavu, že je úplně klidně ignoruji. Hned za cílovou čárou mají zaparkovanou dodávku s časomírou, sedám si na dlažbu a opírám se zády o zadní kolo. Otevírám láhev s vodou co mi dali. Je perlivá. Trochu si loknu. Dělá se mi špatně. Začínám si zvracet mezi boty. Dost mě to překvapuje, to se mi běžně nestává. Zvracím spoustu vody a malé kousky banánu. Sotva přestanu, finišuje Angelika. Nemám sílu zvednout mobil a fotit. Vidím, že mě hledá. Mávám na ní, ať si mě jde zvednout, ale nevidí mě, u země mě nečeká, většinou bývám výš. Pokračuje do zázemí. Nezbývá mi, než se zvednout a potácet se za ní. Má radost, zlepšila si osobák. Blahopřeju jí a jdeme směrem k hotelu. Cestou si zvracecí scénku pro velký úspěch ještě jednou zopakuji, tentokrát na lavičce.

Nahlíženo s odstupem šlo o klasickou ztrátu iontů v těle a dehydrataci. Vypotil jsem spoustu minerálů, nijak jsem je nedoplňoval, protože podávali čistou vodu a ne minerálku, a tělo přestalo být schopné další vodu vstřebávat, ta se jen hromadila v žaludku a nešla do krve.
Příště musím být chytřejší. "Přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky" a hlavně nedoplňovat jen vodu, ale i minerály. Ale co myslíte, poučím se?

DETAILY BĚHU

Radonický běh, parkem, polem, lesem i kolem skal

Tak jasně, vyrážet za běžeckými zážitky do bližšího či vzdálenějšího zahraničí má své kouzlo, to však neznamená, že by se měly zanedbávat malé domácí akce. Téměř každá vesnice v okolí pořádá jednou do roka nějaký ten závod, převážně pro místní. Běchovice běháme každoročně, Klánovický půlmaraton už jsme si zkusili, Jenštejnskou pětku jsme dali loni, letos přišla řada na Radonický běh. Jde o komorní, nikde příliš nepropagovanou akci, takže jsem ani příliš nevěděl do čeho jdeme. Spokojil jsem se s informací, že jde o šestikilometrový běžecký závod kde není nutná registrace předem. V den závodu jsme tedy sedli na kola a ušlápli čtyři kilometry od baráku na start.
V radonickém parčíku zrovna závodily malé děti, takže tu hodinku do startu bylo na co koukat.
Ne všechno tedy šlo úplně ideálně. Počasí odmítlo vzít na vědomí skutečnost, že už jsem po stránce oblečení oficiálně zahájil jarní sezónu a teplota se po celý den nepřehoupla přes deset stupňů. Aspoň že byl pro běžce k dispozici teplý čaj.
Po dětských bězích odstartoval závod na tři kilometry, my si s Angelikou dali rozhýbávací kolečko kolem parku a šlo se na start naší šestky.
Startuje se pěkně zostra, závod není moc dlouhý, není na co čekat. Krátce po startu mi dochází co mi mělo být jasné dřív - tohle nebude silniční běh. Z parku vybíháme lesíkem do polí a obloukem podél Jenštejna míříme k Vinoři. První dva kilometry celkem jdou, stabilizuji se na tempu kolem 4:30 na kilometr, držím se své skupinky a zatím nemám větší problém.

Krátce po startu

Problémy začnou hned za Jenštejnem. Dosud se dalo mluvit o trailovém, ale příjemně vytrvalostním tempovém běhu. Teď se mění v kros. Z polí sbíháme do lesíka ve svahu k rybníkům. Tímto svahem si to dáme párkrát nahoru a dolu jednostopou pěšinou, což má samozřejmě likvidační vliv na mou tepovku a plíce. Tohle není moje disciplína. Ale ostatní jsou na tom podobně, jen nejsou tak překvapení, asi to už běželi.

V jednom se seběhů

Ale zase ne že by to nebyla hezká část trati, jen jsem na ní zcela zahlcený a rozhodně se mi neběží komfortně. Míjíme vinořské rybníky a od nich stoupáme podél pískovcových skal do polí nad Vinoří. Jelikož okolí znám tak vím, že nejhorší asi máme za sebou. Zbývá vystoupat polňačkou na blízký horizont a měl by následovat táhlý seběh zpět do Radonic. Na trati jsem členem tříčlenné skupinky kde se různě střídáme ve vedení a jsme na tom výkonnostně asi dost podobně.
V polích je opět příležitost pokusit se nasadit pravidelné svižné tempo, ale tepy už jsou v takových výškách, že to moc nejde.
Skutečně začíná kilometrový táhlý seběh k Radonicům, ale těsně před nimi přichází nepříjemné překvapení, když nás odkloní z nejkratší a seběhové trasy a pošlou nás opět lesíkem přes drobný kopeček. Proč to udělali pochopím o chvíli později, když už je cíl na dohled, ale do parku přibíháme z takové strany, že ho ještě celý musíme obkroužit. Nu což, aspoň už je to rovina. Cílem probíhám první v rámci naší miniskupinky, drobná vítězství se také počítají.
Pogratulujeme si k přežití a jdu si do stanu pro baťoh abych mohl nafotit finiš Angelice.

Angelika finišující

Po doběhu a převlečení do suchého si za lístky z registrace jdeme vyzvednout něco dobrého na zub a protože se jedná o místní akci, tak si v nevlídném chladnu počkáme na vyhlášení nejlepších a zatleskáme jim. Nás se stupně vítězů pochopitelně netýkají.
Radonický běh si zaslouží velké uznání za organizaci. Ačkoliv se jedná o malou akci pro pár desítek lidí, parametry servisu odpovídaly profesionálně pojaté akci.
Mobilní záchodky, šatna s úschovou zavazadel, občerstvení, vkusné moderování, závody pro malé i velké. K tomu nulové startovné a žádné obtěžování ze strany sponzorů, závod je pořádán obcí.
Odnesli jsme si ten nejlepší dojem, takže jsem ochoten přimhouřit oči nad drobnými zádrhely, jako třeba že se při přepisu výsledku překoukli a místo 29:10 tam mám 39:10, což mě ze slušného patnáctého místa srazilo na 44. z asi 50.  Jo, a taky mi při odjezdu na kole spadl řetěz. Ale to bych jim za vinu nedával

DETAILY BĚHU

Běžecké jarňáky popáté za sebou, tentokrát Barcelona

Je to tak, děti nám pomalu odrůstají, i letos se nám však podařilo naplánovat si s nimi dovolenou tak, aby se dala spojit s pěkným závodem. Tato tradice začala před pěti lety maratonem v Antálii, roku 2015 následoval půlmaraton z Říma do Ostie, o rok později jsme si Itálii zopakovali, tentokrát však cestou na hory u jezera Maggiore, loni jsme si dali půlmaratonské dobrodružství v Emirátech. Letos jsme se drželi při zemi, místo celého týdne jsme si dali jen prodloužený víkend v Barceloně a věru to není náhoda, že se tam zrovna běžel půlmaraton. Už jsem zde byl párkrát pracovně, takže město už podrážky mých běžeckých bot zná, ale závod to zde bude první.
Anžto jsem člověk učenlivý, dávno jsem odpozoroval, že k těmto jarním výjezdům není radno upínat své výkonnostní naděje. Jednak se většinou jedná o závod bezprostředně po přesunu do místa se znatelně vyšší teplotou, s čímž se mé tělo obtížně srovnává, druhak je únor a březen čas rýmiček, viróz a chřipek. Nejinak tomu bylo letos, lehká chřipka sklátila mužskou část naší rodiny dva týdny před startem. Nešlo o nic hrozného, ale běhat se s tím nedalo a formě to neprospělo.

Barcelona nás uvítala příjemným, byť poněkud chladným počasím. A také zjištěním, že bydlíme v centru města s nadměrně vysokým výskytem hospůdek a to na ulici, kudy lidé velkou část noci táhnou z těchto zařízení na metro. V noci na sobotu a v noci na neděli, kdy se běží, mám pocit že jsem oka nezamhouřil. V noci na pondělí už lidé nepařili a byl celkem klid.
Sobota byla ve znamená procházky pro startovní čísla, což odhalilo další úskalí běžeckých výletů. Procházka se v rámci poznávání krás města natáhla na dvanáct kilometrů, což se asi v tréninkových plánech den před startem moc nedoporučuje. Ale co, běhám pro zábavu, ne pro výkony.
Zbývalo vyřešit co na sebe. Předpověď slibovala polojasno, čtyři stupně na startu, osm v cíli. Nesnadný úkol. Zavrhuji myšlenku mikiny, závodů, kde jsem dojel na přehřátí už jsem zažil dost. Nakonec volím tričko s krátkým rukávem a přes něj tričko s dlouhým. Dobrá volba, na startu byla zima, ale na trati už to šlo.
Barcelonský půlmaraton je klasická městská masovka s více než desetitisícem účastníků a organizace na startu tomu odpovídá. Jsou zde výkonnostně odlišené startovní koridory, takže já a Angelika nestartujeme spolu.  Tak s Angelikou aspoň vystojím frontu na záchod (já nemusím, mobilní čtyřmístné pisoáry jsou velká civilizační vymoženost, jako vždy bez front), necháme se vyfotit a rozejdeme se každý do svého.

Startuje se ve vlnách po pár minutách, já probíhám startovní branou asi deset minut po prvním výstřelu. Probíháme deštěm pestrobarevných konfet, hezké. První dva kilometry je to kličkování v davu. Trať sice na všech místech zabírá minimálně tři jízdní pruhy, přesto je na ní neustále těsno. Zato je pořád na co se dívat. Barcelona je opravdu výstavní historické velkoměsto, ve kterém se na architektech nikdy nešetřilo. Poté, co se vymotám z nejhoršího obklíčení ostatními běžci se mi tempo stabilizuje na pěti minutách na kilometr. To na dobrý čas stačit nebude, ale cítím, že mě unavené tělo výš nepustí. Úspěchem bude toto tempo udržet.
Na pátém kilometru se začínám cítit nekomfortně, určitě by mi pomohlo, kdybych si odskočil ke keříku. Trochu mě mate že to nikdo z ostatních dosud neudělal, v našich končinách jsou močící běžci standardním koloritem závodů. Možná to tu není zvykem. Tak budu první. Bohužel jsme zrovna na Gran Via, jedné z hlavních barcelonských tříd. Ale křovíčko se najde a já si připisuji Gran Via na dlouhý seznam významných míst, které jsem takto poctil. O chvíli později běžím kolem stejně konajícího běžce, kterého jsem zřejmě inspiroval.
Voda se na občerstvovačkách naštěstí podává v lahvích, takže se nezdržuji. Na sedmém kilometru opouštíme Gran Via a probíháme kolem místního vítězného oblouku do druhé poloviny. Ta už se běží modernější částí města, i ta je však jaksi výstavnější než naše česká sídliště.
Daří se mi držet tempo pěti minut na kilometr, ale stojí to hodně sil, zcela mi chybí lehkost a tepovka je nezdravě vysoko. Odbočujeme na Avinguda Diagonal, diagonální avenue, další z významných barcelonských tříd, protínající úhlopříčně jinak pravoúhle uspořádané ulice. Na ní je jediná otočka na trati, kilometr a půl tam, kilometr a půl zpět. Také je zde poslední občerstvovačka. Odtud odbočujeme do posledního úseku závodu, kdy se běží podél moře. Po jedné ruce hotely, po druhé ruce pláže. Pravda, na koupání to v těch osmi stupních není, ale sluníčko svítí a je to hezké. Zato já už toho začínám mít dost, tělo začíná hlásit prázdnou nádrž, dělá se mi špatně z hladu.
Na poslední kilometr odbočujeme opět do centra, ještě chvíli vydržet a nepolevit a cíl je tu.

To není start, to je cíl. Od začátku do konce v davu.

Čas 1:46 není bůhvíco, ještě před měsícem jsem si plánoval že bych zde mohl na rovinaté a rychlé trati zaběhnout osobák, ale zdravotní stav, únava a psychika byly proti. Asi nejsem ten typ běžce, co si dobré výkony může plánovat. Obvykle zaběhnu slušně když to vůbec nečekám.
Doběhový prostor je organizován tak, že z něj člověk dobrý půlkilometr nemůže odbočit. Nafasuji ovoce, vodu, ionťák, medaili a spěchám pro batoh do úschovy. Jen co si ho vyzvednu a převléknu se do suchého, tak už mi Angelika hlásí že je v cíli. Ta ke své spokojenosti zaběhla pod dvě hodiny, což u ní značí super čas.
Jdeme oznámit dětem že jsme přežili a můžeme vyrazit na další procházku městem. Dovolená nekončí!

DETAILY BĚHU