Ve dvou koloběhem z Řípu do Prahy

Je to ostuda, ale ačkoliv jsem se narodil v nedaleké Praze a víceméně celý život v ní i žiji, dosud jsem na Řípu nikdy nebyl. Mnohokrát jsem projížděl kolem a plánoval, že by jsme si tam někdy měli udělat výlet, ale až dosud nic. Teď to ovšem stojí za to. Prosinec, půl deváté ráno, několik centimetrů sněhu, teplota mínus deset a já v lehkých běžeckých botách tlačím do kopce kolo směrem k rotundě na Řípu. Hlavou mi běží, jestli jsem tentokrát při výběru běžeckých zážitků trochu nepřestřelil. Jsme s Angelikou přihlášení na Vánoční náladový koloběh z Řípu do Prahy. Jeden běžec, jedna běžkyně, jedno kolo a zhruba padesát (ale asi o trochu míň, aspoň dle našeho měření) kilometrů z Řípu do Tróji a to doslova cestou-necestou.

Mrazivá prezenčka

Na tuhle akci jsem se velmi těšil, vlastně už od loňského prosince, kdy jsem si na internetu přečetl něčí reportáž. Okamžitě jsem si akci zařadil do seznamu akcí pro příští rok a už od léta prudil organizátory emaily, kdy že akce bude a jak se můžu přihlásit. Povedlo se, a dnes jsem tedy po šesté ráno v Praze na Dejvické nafasoval spolu s mapou krásné startovní číslo "2", zkřehlými prsty ho přivázal na nákupní nosič uchycený na řídítkách a tím jsme byli, spolu se stovkou dalších párů, odprezentováni. Teď naložit kolo do přistaveného náklaďáku a honem si zalézt do autobusu, který nás odveze pod Říp a kde je přeci jenom tepleji než venku.
V autobusu posnídáme, stejně jako většina ostatních, a prožíváme ten pocit "sakra, jedeme už tak dlouho a zpátky musíme po svých, to nedáme!".
Nakonec nás autobus přeci jen vyplivne pod Řípem, kde je ještě o pár stupňů míň než v Praze navíc sníh. Je jen jeden způsob jak se zahřát - popadnout kolo a dát si výšlap na ten náš pamětihodný kopec české státnosti.

Vzhůru na Říp!

Košík na řídítkách nebyl dobrý nápad.

Nahoře u rotundy probíhají poslední přípravy, kontrola vybavení a domlouvání strategie. Tu svou jsme si dohodli jasně - pokud to půjde, předávat si kolo po pěti kilometrech, přičemž prvním běžcem je Angelika a mně čeká sjezd Řípu na sněhu. Za součást kola považujem i moji velmi teplou lyžařskou bundu, takže cyklista bude vždy oblečenější a neprochladne. Organizátoři ještě opakují pravidla - na kole vždy jen jeden, závodníci stále ve vizuálním kontaktu, kolo předávat z ruky do ruky, důsledně dodržet trasu vyznačenou na mapě. Výjimkou je seběh Řípu, kdy cyklisté mají jinou trasu než běžci, aby se navzájem nepobili. Na mapě máme i kontakt na doprovodné záchranné vozidlo. Do startu zbývá poslední minuta, jde do tuhého. A vyrážíme na trať.

Úsek 1 - vrchol Řípu až pole před Horními Beřkovicemi, Angelika běží, já jedu
Sjezd Řípu je náročný sám o sobě, ale zvlášť pokud: 1) jedete na trekovém kole na sněhu, 2) na řídítkách máte nákupní košík a baťoh s lahvemi vody, 3) navíc jedete v davu agresívnějších cyklistů. Všechny výše uvedené podmínky byly splněny a výsledek se brzy dostavil. Pouštím to víc, než je zdrávo, přibrzďuji si, ale stáhne mne to mimo cestu. Kolo si lehá, já na něj, praštím se o něj do kolene (teď slušná modřina), košík s baťohem letí o metr dál. Ostatní se letmo zajímají, jestli žiju. Ujišťuju je, že jsem v pohodě a snažím se co nejdůstojněji sebrat a pokračuju. Takže první pád asi po dvou minutách. No, začíná to pěkně. Dostávám se k úpatí kopce a teď je třeba ho objet a setkat se se svým běžcem. Trochu do toho šlapu abych nahnal ztrátu a kolo mne vypeče zcela novým způsobem - když řídítka nadskočí na nerovnosti, košík s baťohem vyskakuje a padá pod kolo. Já ho s padáním následuji. Trapné. Totéž se opakuje ještě o dvě stě metrů dál, jen s tím rozdílem, že jsem to čekal a nepadám, jen sbírám košík. Dál už si to hlídám a na rizikových místech ho rukou přidržuji. Ale zase se špatně řídí. Zjišťuji první škody - přední brzda po předchozích karambolech nebrzdí a zadní při brzdění hlasitě skřípe. Konečně se dostávám na rozcestí, kde se cyklisté potkávají s běžci a čekám na Angeliku.

Cyklista čeká na svého běžce

Běžec přibíhá

Pokračujeme spolu a sdělujeme si první dojmy. Oba máme za sebou první pády, ani Angelika se jich nevyvarovala. Ale náročné úseky nekončí. Ještě před první vesnicí na trati (Ctiněves) zdoláváme další krosový úsek - prudké koryto, nyní kompletně zledovatělé. Sjet to na kole s labilním košíkem si netroufám, takže sesedám a velmi opatrně svádím kolo. Atraktivní místo pro fotografy:

Hlavně si nezlámat končetiny hned na začátku

Dál cesta vede vesnicí Ctiněves a do polí směrem na Horní Beřkovice. Tam nám GPS zahlásí první dokončenou pětku a střídáme se.

Úsek 2 - Pole před Horními Beřkovicemi až pole před Mlčechvosty. Angelika jede, já běžím (DETAIL BÉHU)

Konečně běžím!

Vděčně se rozebíhám. Moje trasa vede polními cestami a upravenými lesními úseky. Ale i tady jsou zrádná místa, kde běžec seběhne hladce, ale cyklista má potíže, takže občas zastavuji a pomáhám Angelice s kolem. Jeden takový úsek je před Jeviněvsí. Jinak se běží fajn, chladný vzduch osvěžuje. Paradoxně pomáhá, že je dost pod nulou. Tam, kde bychom se jinak brodili blátem teď probíháme a projíždíme pohodlně po ledových škraloupech. Počasí je i jinak ideální - zcela jasno, jen snad že slunce je dost nízko a my běžíme pořád na jih, takže slunce oslňuje a špatně se hlídá značení trati.
V polích před Mlčechvosty mi telefon zahlásí že pět kilometrů je pryč a já musím neochotně sednout na kolo.

Úsek 3 - Pole před Mlčechvosty až kopec za Novými Ouholicemi. Angelika běží, já jedu

Dolů do Nových Ouholic

Angeliku čeká v Mlčechvostech seběh k Vltavě a cesta podél řeky přes Vepřek a Nové Ouholice. Je to pěkný úsek po pěšině podél Vltavy. Následuje asfaltový úsek dvěma vesnicemi, neplánovaně trochu prodloužený tím, že jsme zabloudili a pár set metrů si zaběhli. Ano, připouštím že mou chybou, protože podle původního plánu je cyklista zároveň i navigátor. Inu, stalo se a v Nových Ouholicích jsme se museli vracet. Pomohli jsme tím páru za námi, který se chystal udělat stejnou chybu a neodbočit do vesnice. Cesta správně vedla rafinovaně podchodem pod železnicí a přes nádraží skrze vesnici do kopců. Šlo skutečně o krpál, takže Angelika šla a já kolo myslím také vedl. Míjíme partu myslivců jak jdou nad vesnici s námi do polí. Tam se to také hemží myslivci a terénními auty. V kopci nám uplyne další úsek, ale ještě spolu dojdeme na vrchol a tam se občerstvujeme a ze mně stává opět běžec.




Úsek 4 - Kopec za Novými Ouholicemi.až Nelahozeves. Angelika jede, já běžím (DETAIL BĚHU)
Asi můj nejhezčí běžecký úsek. Vede poli po uježděné cestě. Trochu mě znervózňuje, že se z polí a z nedalekého lesa ozývá střelba. Druhý kilometr mého úseku vede kolem Centrálního úložiště ropy. Krásný pohled na širokánské zásobníky. Celý areál je obehnán plotem s ostnatým drátem. Běží se fajn. Za úložištěm u Hleďsebe přeběh silnice a do lesa. Zde následuje sada zábavných krosových úseků. Teda zábavných pro mně, cyklista je na tom hůř. Často je třeba slézt z kola a tlačit.Ale jde o velmi pěkné, členité a zábavné místo k běhání. Z lesa pak vede krosový sešup na asfaltku u Nelahozevse. Zde se ale zase ozývá mobil a já se stávám cyklistou.

Úsek 5 - Nelahozeves až Kralupy nad Vltavou. Angelika běží, já jedu
Na trati už jsme docela dlouho a začíná se připomínat tělo. Zima nám není, běžec se vždy zahřeje a na kole v bundě neprochladne, ale je třeba pít a to trochu zanedbáváme. Taky do sebe hážeme nějaký ten energy gel. Scénicky jde o další velmi pěkný úsek. Cesta vede skrz Nelahozeves podél Vltavy a potom za městem krásnou turistickou stezkou pod pěknými skalními útvary dál na Kralupy. S pohledem na řeku se jede i běží tak nějak lépe. Zatím. Na začátku Kralup má Angelika incident se psem, když se o ni začíná zajímat volně pobíhající mladý vlčák. Nepřátelský není, ale jeho panička to stejně schytá. Angeliku čeká ještě běh skrze Kralupy. Výběh na most a cesta přes něj. Za mostem trochu tápáme, jak se napojit zpět na trasu, ale trefujem to a teď už vzhůru ku Praze. Vybíháme z Kralup a krátce za nimi je čas na můj další běžecký úsek.

Úsek 6 - Kralupy nad Vltavou až Máslovická stráň. Angelika jede, já běžím (DETAIL BĚHU)
Cítím, že krize přichází. Zatím běžím slušně a držím tempo, ale nohy slábnou. Pravděpodobně důsledek zanedbání pitného režimu. Na mrazu je to zrádné. Pocit žízně se neozývá, takže když si to člověk cíleně nehlídá, zanedbá se. Na městských bězích se o připomenutí starají občerstvovací stanice, ale tady si pití vezeme s sebou a paradoxně ho moc nevyužíváme. Když už se rozhodnem se napít, tak jen trochu, protože v lahvích plave led. Ledová voda v ledovém vzduchu do rozhicovaného těla - nic moc.
Ale zatím se držím a běžím. Na mém úseku nás čeká běh vesnicí Chvatěruby, kde nás trasa protáhne místním zámečkem. Jde o jeden z checkpointů, které je výslovně zakázáno minout. Hezké. Jen nohy zas dostaly zabrat, protože šlo samozřejmě o kopec. Také jsme tu předběhli dva páry, které vesnicí bloudily. Dál běžím proti toku Vltavy a snažím se vsugerovat si, že jsem při síle. Vzpomínám na Stromovouse z Pána prstenů: "Rád chodím na jih. Vždycky mám pocit, že je to z kopce." Moc to nepomáhá. Chvilku se bavím závoděním s remorkérem, co po Vltavě tlačí kontejnery s pískem. Jsem rychlejší!
Přichází poslední zlomyslnost organizátorů. Naproti Libčici odbočujeme od Vltavy a stoupáme do lesů. Ozývá se mobil že přichází čas Angeliky. Teď to nemá cenu, beru si od ní kolo a tlačím ho do kopce. Tady se stejně nedá jet ani běžet. Sto padesát metrů převýšení na kilometru nebo dvou. Tady unaví i svižná chůze. Vhodná chvíle něco zakousnout. Sahám do baťohu pro banány, ale nacházím jen banánovou kaši. Nepřežily mráz a otloukání s lahvemi s pitím. Tak nic, jídlo nebude. Co jde, vyhazuji do lesa, zvěři to třeba pomůže. Na kopci se Angelika rozbíhá.

Úsek 7 - Máslovická stráň až kopec nad Husincem. Angelika běží, já jedu
Angeliku čekal nelehký úkol rozběhnout se po výstupu od Vltavy, ale zvládla to. Jde o nehezký úsek mezi poli a kolem podivných omšelých stavení, skrz vesnici Větrušice a ovocným sadem směrem na Husinec a Řež. Začínáme toho mít oba dost. Zkracujeme úseky a střídáme se častěji.


Úsek 8 - Kopec nad Husincem až Klecánky. Angelika jede, já běžím (DETAIL TRASY)
Začátek celkem jde, protože to je zábavný terénní seběh skrz vesnici Husinec zpět k Vltavě. Na rovině u Vltavy jasně cítím, že běžím s prázdnou nádrží. Chybí voda, i něco pevného do žaludku. Scenérie jsou pěkně, ale už mně moc nenabíjí. Potkáváme spoluběžce, taky žádní rychlíci. Aspoň něco. Za Klecánkami opět přebírám kolo. Zvláštní, na začátku jsem radši běžel, teď preferuji kolo.

Trója tak blízko a přesto tak daleko...

Úsek 9 - Klecánky až Bohnické údolí. Angelika běží, já jedu
Stále podél vody, říkáme si, kdy že už bude Trója. Vyloženě se do cíle těšíme. Přesto že teplota od startu rozhodně stoupla a teď je jen lehce pod nulou, dává se do mně zima. Snažím se doplnit energii ionťákem z baťohu, ale už je na to pozdě a navíc je všechno umatlané od banánů...
Střídavě se předbíháme s posádkou číslo 89, vždy podle toho kdo zrovna běží a kdo jede. Sbírám zbytky soutěživosti a říkám si, že aspoň tenhle minisouboj (dost možná jednostranný) zkusím vyhrát. Když se nám osmdesát devítka zas trochu vzdálí, odvolávám Angeliku z běhu a jdu je lovit.

Úsek 10 - Bohnické údolí až začátek Tróji. Angelika jede, já běžím (DETAIL BĚHU)
Ano, je to blbost chtít se s někým honit když už se člověk sotva udrží v běhu. Nasazuji ostřejší tempo, ale je jasné, že ho dlouho neudržím. Ale ono to stačí. Soupeř nasadil na běh slabšího běžce a já se na ně dotahuji a předbíhám je. Snažím se ještě vybudovat nějaký náskok na poslední kilometry, ale nejde to. Přecházím do chůze. Ještě to zkouším, dosahuji toho, že soupeře nevidím při ohlédnutí přes rameno, ale dál už se v běhu neudržím. Nechávám se vystřídat.

Úsek 11 - Začátek Tróji, kolem zoo, za lávku do Stromovky. Angelika běží, jedu
Angelika běží jak může, ale taky moc nemůže. Poslední kilometry se hrozně vlečou. Ale teď míjíme (a cítíme) zoo, je jasné že už jsme doma. Zdá se, že v zoo nikdo není. Zvláštní, je krásně. U Trójského zámečku nás dobíhá a předhání soupeř. Nasadil zdatnějšího běžce. To nemůžu dopustit! Seskakuju z kola a dávám ho Angelice. Sundaváním bundy už se nezdržuji.

Úsek 12 - Lávka do Stromovky až cíl v loděnici. Angelika jede, já běžím

Můj drtivý finiš

Je to marné, nechytím ho. Našetřil si síly na finiš a teď to prodal, já toho schopen nejsem. Běžím jak můžu, ale vzdaluje se mi. Kašlu na to, zvolňuji a soustředím se na důstojný závěr. Běžíme kolem kanálu s divokou vodou. Hezké. Poslední zatáčka a doběh do cíle. Zvedáme ruce a finišujem společně.

Konečně v cíli. Dávám si jeden Braník a koušu do uzeniny nevalné chuti a mám toho dost. Později určitě převáží pozitivní pocity, ale teď jsem vyšťavený jak vymačkaný citrón. Chvilku se motáme po prostoru cíle, kontrolujem umístění ve výsledkové listině (poslední nejsme!) a jedem domů.

Teď, s odstupem jednoho dne, převládá spokojenost. Jde o úžasnou akci, do které je ale třeba jít s rozmyslem a zkušenostmi. Velká vzdálenost a těžký terén na mraze chyby nepromíjejí. Je nutné hodně pít. Je nutné udělat si pár minut na odpočinek a najíst se. Pak si to člověk užije na maximum. Takže příští rok?

Moje sršská mentální výhybka

Volba běžet sršský půlmaratón padla po návratu z New Yorku, kdy jsem cítil potřebu nějak ze sebe vydat energii nachystanou na NYC marathon. Částečně jsem se vyventiloval před týdnem v Čelákovicích, ale stále tu byla potřeba prověřit se delším během. Ne že bych cítil bůhvíjakou formu. Dobře měsíc jsem neběžel nic delšího. Nejdřív týden za oceánem, pak dva rýmičkovaté týdny se sporadickými výklusy, do toho řada zásadních porušení životosprávy, zkrátka subjektivně jsem se cítil těžký, pomalý a bez formy. Sršský půlmaratón může být dobrým způsobem jak přehodit mentální výhybku a naladit se na pozitivní běžeckou vlnu. Do Srchu to máme sotva hodinku autem, tak proč ne?
V pátek jsme dali děti k babičce, v sobotu ráno jsme překonali lenost a vylezli velmi časně z postele a vyrazili. Já s cílem zaběhnout si dobrý čas, ať už to bude znamenat cokoliv, Angelika s cílem oživit svou přípravu na květnovou maratónskou premiéru.

V Srchu jsme takticky zaparkovali přímo v oblasti startu a cíle a našli zde doslova komorní atmosféru, vlastně jen pár dobrovolníků chystajících občerstvovací stanici. Ti nás ochotně nasměrovali k registraci u fotbalového hřiště, kde už to vypadalo mnohem předzávodněji. Dostali jsme pěkná startovní čísla a já, coby předem přihlášený, i pamětní funkční tílko. To je sice originálnější památka než tradiční tričko, ale na druhou stranu se s ním nemůžu pochlubit v práci, a to ani v pátek v rámci "casual" dress kódu.

Šli jsme se zpět k autu nachystat ke startu. Zde jsem zjistil zásadní problém s hlubokým vlivem na pozdější průběh závodu - zapomněl jsem si doma sluchátka. Prkotina, řekli by někteří, ale nejen že nejsem zvyklý běhat delší trasy bez své oblíbené hudby a podcastů, ale navíc to znamená, že mi telefon nebude do uší hlásit mezičasy na jednotlivé kilometry a já nebudu vědět jak běžím. Pech a slušná šance nechat se uštvat závoděním s rychlejšími.
Přišel čas postavit se na start a vydat se na čtyři okruhy spojující dvě části obce Srch.
Pár slov k trase: rozhodně bych ji neoznačil za atraktivní. Kvůli trase do Srchu nejezděte. Jak jsem již zmínil, půlmaratón tvoří čtyři okruhy. V každém se po startu vyběhne z vesnice, přeběhne dálniční nadjezd (takže nahoru a dolu), doběhne se do vedlejší vesnice (Srch-Pohránov), kde je otočka, zpátky opět přes dálniční nadjezd (takže nahoru a dolu) zpět do Srchu, zde krátké stoupání a malá smyčka vesnicí vás přivede do prostorů startu kde je občerstvovačka. Dáte-li to čtyřikrát, máte dvanáct krátkých, ale citelných stoupání a klesání. Není to těžké, jen se špatně drží tempo. Moc si neumím představit dát to osmkrát v rámci maratónu. Ale nikdy neříkej nikdy...
Po startu jsem se smiřoval s faktem, že běžím v tichu vlastních myšlenek a snažil se nasadit trvale udržitelné tempo. Samozřejmě se stalo to, co se mi vždy stává na menších závodech - hlavní pole běžců mi spolehlivě uteklo a kolem mně se drželi spíš maratonci. Ocenil jsem jednu z výhod menší obrátkové trati - běžci jsou stále v kontaktu. V každém kole jsem se potkal s protiběžící Angelikou (pokaždé o kus dál, podle toho jak se zvětšoval náš odstup) a stejně tak jsem mohl sledovat jak si vůči mně stojí rychlejší běžci. První kolo jsem měl za dvacet sedm minut a něco. OK, to je čas něco kolem pěti a čtvrt minuty na kilometr, celkem podle plánu. Občerstvovačku procházím, otáčím do sebe dva kelímky, vodu a čaj. Znovu na trať.

Opravdu mám při běhu tak křivé nohy?
Doufám že jde jen o chybu fotografa.

Ve druhém kole se dostávám do stavu, kdy se mi běží dobře. Tělo chytlo rytmus, zatím necítím únavu. Počasí nám vyloženě přeje, lepší asi být nemůže. Většinou svítí sluníčko, které i na konci podzimu dává nějakých 10 stupňů. Lehce zrychluji a předbíhám některé běžce, se kterými jsem dříve srovnal krok. Nevýhoda je, že takhle zezadu nepoznám jestli jde o maratónce nebo půlmaratónce, takže nevím, jak se vůči nim mám cítit.
Další průběh startem, čas o trochu lepší než v prvním kole. Opět dva kelímky, voda a ionťák, ale nevybírám si, piju, co mi podají. Ve třetím kole přichází klasické náznaky toho, že běžím svižně a chvílemi začíná být těžší držet tempo. Zvlášť kopečky mně vyvádějí z tempa víc než dřív. Ale pořád se tak nějak držím. Při náběhu do posledního kola zjišťuji, že hlasatel oznamuje jména a počty zbývajících kol všech, co zrovna probíhají cílem. To, že slyším své jméno, natolik odvádí mou pozornost od běhu že se zapomínám podívat na časomíru. Tak, a teď nevím jak běžím. Dávám si dva kelímky čehosi.
Poslední kolo už je tak trochu boj. Přecházím na svou osvědčenou taktiku - když cítím, že se tělo dostává na hranu, trochu povolím a zvolním. Ze zkušenosti vím, že to pomůže a za pár vteřin samovolně zrychlím na původní tempo a většinou i doženu takto nabranou ztrátu. Dobré je, že nad tím opětovným zrychlením nemusím přemýšlet, tělo to zvládá i beze mně. V posledním kole se loučím s trasou. Naposledy přes most směrem za dálnici, naposledy otočka, naposledy zpět přes dálnici, naposledy do kopečka k hlavní silnici, naposledy ukrutně dlouhá rovina (v měřítku tohoto závodu), naposledy do cílové ulice. Zatnout zuby, nezpomalit a jsem v cíli. 1:48 a něco, velmi dobré, nepočítám-li špatně, můj třetí nejrychlejší. A to jsem pochyboval o své formě a tohle nebyla nejsnadnější trať!

Angelika v cíli

Trochu se omývám od soli, měním u auta mokrou mikinu za suchou a jdu číhat na Angeliku. 2:07, také spokojenost. Po vydýchání se vydáváme vyzkoušet místní zázemí, hlavně sprchy a slíbený sršský řízek, který je v ceně závodu. Všechno funguje, a u našeho řízku a nealko piva se náhle objevuje organizátor a začíná vyhlašování vítězů. Jako obvykle nepředpokládáme, že by se nás toto nějak týkalo a ejhle: Angelika je třetí ve své kategorii, takže diplom a drobné věcné ceny.
Ale řekněte, je tohle fér? Já se ženu jak blázen, běžím na hranici svých možností a samozřejmě nic. Angelika si to dá za pohodlných 2:07 a diplom!
Jak je ten život někdy krutý :-)

DETAILY BĚHU

Večerními Čelákovicemi

Od návratu z ne úplně povedeného výletu do New Yorku jsem měl skoro dvoutýdenní běžeckou pauzu, kterou jsem strávil chrchláním, smrkáním, kašláním a podobnými zdravotními příjemnostmi. Ne že by na běhání nebylo ani pomyšlení, na to už mám slušně vyvinutou závislost, ale když už jsem výjimečně vyběhl, bylo to jen na naprostou pohodu a ani náznak tempa. Do Čelákovic jsem se rozhodl vyrazit mimo plán prostě proto že už jsem měl chuť proběhnout se na organizované akci a taky proto, že to máme kousek.
Večerní běh městem Čelákovice znamená pro muže čtyři ne úplně snadné mílové okruhy (6,5km), pro ženy tři kilometrové. Se mnou jako obvykle jela Angelika a pozval jsem i jinak velmi svátečního běžce bráchu Martina, který teď tráví zimu v Čechách. Takže silná sestava, která v Čelákovicích jistě nechá nesmazatelnou stopu!
Žádné velké plány jsem neměl. Před New Yorkem jsem ze sebe měl dobrý pocit, v tréninku jsem příjemně zrychlil, ale přičítám to spíš podzimnímu ochlazení než náhlému zlepšení formy. Navíc jsem tři týdny běhal málo a pomalu (týden New York, 2 týdny nachlazení), takže jsem se teď cítil sice při síle, ale ztěžklý a bez formy. V hlavě jsem měl jednoduchý plán - od počátku nasadit tempo, které budu schopen udržet a případně v průběhu běhu ještě přidávat a zrychlovat.
Na registraci jsme nafasovali pěkná textilní zavazovací čísla a šli Angelice fandit na její 3 kilometry, které se běžely hodinu před startem hlavního mužského běhu.

Angelika tak krátké distance normálně neběhá, i v tréninku je minimem 5km, takže to pojala jako rychlostní zkoušku, kde si dala reálný cíl přiblížit se rychlosti 5 min/km. Já jsem se v tuto chvíli ujal role fotografa a zjistil jsem, že fotit venku ve tmě mobilem není žádná sranda. Dokud se Angelika nehýbala, tak to celkem šlo, ale zachytit ji v běhu bylo dost problém:

Náběh do druhého kola

Tentýž

 Fotky z náběhu do třetího kola nebyly použitelné, tak už jen finiš:

Nakonec to bylo lehce nad 5 min/km, takže cíl splněn.
Chvíli po ženách běželi veteráni (ještě pár let a budu mezi nimi!) a my se šli rozklusat a rozdýchat. Pár svižných rovinek a mám pocit že by to dnes mohlo jít. Takže s Martinem jdeme na start:

A je to taky. Startovní výstřel a vydáváme na na čtyři mílové okruhy. A přichází moje velká taktická, takřka začátečnická chyba. Honím se s rychlejšími. Po startu všichni vyráží velmi rychle, tempem, které z delších distancí neznám. Rázem se ocitám na konci startovního pole a před sebou jen několik pomalejších běžců. Držím s nimi krok. A přicházím ještě na jednu komplikaci: je tma, neznám trasu, neznám Čelákovice, nás běžců je jen pár a nevím, jestli a jak je trasa značená. No nic, zatím se držím ostatních, po chvíli dokonce předbíhám pár borců co to od počátku přepálili a zpomalují (včetně Martina). Před sebou mám teď jen chlapíka s číslem 7 a pro tuto chvíli ho považuji za vodiče, nikoliv tempového, ale traťového. Běžíme po hlavní ulici městem bez vyloučení provozu, to znamená, že moc nemůžeme po silnici, ale musí se po chodníku. Je to dost kličkovaná, vyhýbáme se chodcům, lampám, reklamním tabulím, lidem postávajícím před hospodami, žádný bezpečný běžecký koridor. Na prvním kilometru mi telefon hlásí: rychlost 4:15 min/km. Sakryš, to je naprostý opak toho co jsem si naplánoval, Chtěl jsem startovat udržitelně a pak zrychlovat, a teď mně čeká nevyhnutelné odpadání a zpomalování.

Ano, opravdu jsem to já, i když
uznávám, že to lze snadno zpochybnit

Zatím se ale držím za svou vodící sedmičkou. Sbíháme z hlavní silnice na vedlejší mezi rodinné domky a hned se běží o něco líp. Po chvíli slyším ruch z cíle a je jasné že se blíží průběh do druhé kola. Je to tu, hlasatel mně představí fandícím davům a běžím dál. O nějakých dvacet vteřin později slyším, jak ohlašuje Martinův průběh startem. Slušný čas, ale to neudrží, stejně jako já. Stále si držím na dohled sedmičku, ale trochu se mi vzdaluje. Běžíme opět po chodníku podél hlavní silnice, lehce do kopce, snažím se ohlídat si, abych si zapamatoval kde odbočit zpět směrem k cíli, protože je dost pravděpodobné, že v příštím kole před sebou nikoho neuvidím.  Načínám třetí kilometr, rychlost 4:35, no jasně. Dál po hlavní, teď odbočka mezi domky (u trafiky, zapamatovat!) a načínám čtvrtý kilometr. 4:37. Zatím se jakž takž držím. Druhý průběh prostorem startu a cíle. Teď už jsem v tom opravdu sám, sedmička mi utekla, vidím ji už jen chvílemi a dost v dálce. Takže si běžím svůj sóloběh, plácám si s dětmi co fandí před jednou z hospod, jinde se proplétám mezi lidmi co chtějí chodník používat standardním způsobem a běžce na něm nečekají. Načínám pátý kilometr. 4:40. Zpomaluji, ale není to nijak tragické. První běžec mně předbíhá o kolo. OK, s tím jsem počítal. Než se dostanu k náběhu do posledního kola, předběhnou mně ještě dva. Budiž jim to přáno. Poslední kolo přede mnou. Zdravím se s diváky, zatínám zuby a jdu do toho.
Začátek šestého kilometru. Pořád 4:40. Plíce pálí, začíná docházet dech. Snažím se o řízené zvolnění, dřív než úplně odpadnu. Jde to, běžím dál, i když volněji. Naposledy kolem hospod, naposledy zatáčka u trafiky a konec šestého. Tenhle kilometr je za 4:51, ale cíl už je jen kousek. Naposledy mezi rodinnými domky, už slyším cíl, už ho i vidím, ještě je trochu sil na finiš a jsem tam:

Sbírám se, rozdýchávám a vyhodnocuji. Na to, že jsem na tuhle akci nejel ve fyzické pohodě, tak jsem spokojený, průměrná rychlost 4:36, to je rychleji než běžně běhám. Ale tady to moc nestačilo, moc běžců jsem za sebou nenechal. Ještě čekáme na Martina, asi pět minut po mně je v cíli taky.

Je to tak. Pokud se rekreačně-zážitkový běžec jako já nechce vidět na chvostu výsledkové listiny, nemá smysl jezdit na tyto skorozimní, velmi tradiční akce, hojně navštěvované hlavně skutečnými závoďáky. Ale není to jedno? Hlavní je zaběhat si a bavit se tím.

Detaily mého běhu