Atlanta, další návštěva USA, další závod

Nevím zda je to náhoda nebo vyšší moc, ale kdykoliv jedeme do Spojených států za běháním, je to v posledním kvartálu roku. Nejprve jsme v New Yorku slavně neběželi maraton, to byl listopad. Pak jsem o pár let později na stejném místě vyhrál závod Santa Clausů a o pár dní později jsme si v L. A. dali vánoční půlmaraton. Loni jsme pak byli koncem října u oslav stého výročí založení města Windermere. A letos posledního října ukrutně brzy ráno stojíme na startu halloweenského půlmaratonu v městečku Mableton kousek od Atlanty.

Jak už jsem psal dříve, vyhledávání běžeckých závodů se v posledních letech stalo jednou z mých superschopností. Když jsem tedy zjistil, že mě čeká služební cesta do Atlanty v USA, s hledáním závodu jsem začal dřív než se zajišťováním banalit jako je hotel, letenky nebo povolení ke vstupu. Nabídka nebyla až tak široká, ale podařilo se. Koná se tu maraton a půlmaraton po krásné stokilometrové cyklostezce "Silver Comet Trail". To Silver Comet je odkaz na název vlaku Stříbrná kometa, který kdysi brázdil železniční trasu, na jejímž místě později vznikla právě tato stezka. 

Tak je to tady. Pracovně-konferenční týden za mnou, sobota brzy ráno a my stojíme ještě za tmy v běžeckém na trailheadu (nástupním místě na stezku). Museli jsme kvůli tomu hrozně brzy vstávat, na hotelovém pokoji si dát velmi improvizovanou zbytkovou snídani, sednout do auta, dvacet minut jet na parkoviště obřího Walmartu uprostřed ničeho a pak pěšky dva kilometry na toto zvláštní místo.

Když jste při hledání závodu omezeni termínem a oblastí a tedy si nemůžete moc vybírat, obvykle to končí tím, že jste na malé akci pro místňáky. Toto je přesně jedna z nich. Lidé se tu znají a i z výsledkové listiny je patrné, že jsme s Angelikou byli jediní cizinci mezi startujícími. 

Chudáci maratonci vyběhli už v šest ráno, my startujeme v 7:45, tady krátce po rozednění. Ač jsou nás necelé tři stovky, organizátoři se nás po vzoru velkých závodů snaží odseparovat do různých startovních boxů, které spojí až pár vteřin před startovním výstřelem. Ten zaznívá přesně a my vyrážíme na poměrně přímou trať - 10.5 kilometru tam, totéž po otočce zpět. 

Cesta je snadná, zabloudit nelze, pořád rovně, dokud neuvidíme otočku. Vybíhám zvolna, na úvodních stovkách metrů jde přede mě i Angelika. Nevadí, už se znám, dostat se do komfortního tempa a provozní teploty mi chvíli trvá. A skutečně, po zhruba dvou kilometrech se mi tempo stabilizuje někde kolem 5:05, což nakonec udržím až do cíle. 
Ten je ale ještě daleko. Teď běžíme po asfaltovém pásu v poměrně monotónní scenérii. Kolem stromy, chvílemi skály, občas výhled do krajiny na předměstský obytný dům či průmyslový objekt. Když přemýšlím k čemu to přirovnat, tak si asi představte cestu pražskou Stromovkou napřímenou do v podstatě nekonečné délky. Jen zhruba každé tři kilometry přechod přes méně významnou silnici. 

Občerstvovačka 

Termín závodu je ideální nejen vzhledem k mé návštěvě USA, ale i vzhledem k malebnosti trasy. Je to běh hrající všemi barvami, krásně zbarvené listí na stromech kolem nás, ve vzduchu i pod nohama. 
Zvolna si prokousávám cestu kolegy spoluběžci, hodně předbíhám. Nakonec vykrystalizuje asi pětičlenná skupinka, ve které se různě prostřídáváme po velkou část závodu. Nekomunikujeme, každý si běžíme to své a jsme spokojení.

Na obrátce

Na půli trasy oběhneme kužel a vracíme se. Pořád se cítím dobře. Nemám formu úplně jako na jaře, ale pořád je to dost dobré, myslím, že jsem našel přístup k tréninku, který mi může dlouhodobě vyhovovat.  Cestou z otočky monitoruji běžce v protisměru a čekám na Angeliku, že se navzájem vyfotíme.

Navzájem se fotíme 

Dál už není moc co popisovat. Únava narůstá, kilometry ubíhají, na posledních už se do mě i zakusuje krize v podobě prázdné nádrže. Snídaně byla dávno a celkem skromná, běhat takhle po ránu také úplně nesouzní s mými biorytmy. Nicméně běžím dál a snažím se nezvolňovat. Když slyším halas z cíle, vím, že už to bude dobré.

Nakonec je z toho čas 1:46:53 a 51. místo z 324 startujících. Absolvuji troadiční podoběhový rituál "medaile na krk, voda nebo radši dvě do ruky" a jdu čekat na Angeliku. Trochu mi to komplikuje oficiální fotograf, který na mě vrčí že mu bráním ve výhledu, tak ustupuji a nechávám ho dělat jeho práci.
 

Angelika také dobíhá v pěkném čase. Také dostává pěknou medaili s halloweenským pavoukem a chvíli se sbíráme, než vyrazíme zpět na štreku k autu. 

Dnešek nebude snadný. Rychle zpět na hotel, možná ještě stihneme závěr snídaní. Pak se musíme zcivilizovat, sbalit a jedeme na letiště, kde sedáme na noční let do Evropy. Myslím, že tohle byl poslední závod letošního roku, který jsem běžel na tempo. Zbytek už budu pojímat spíš výletnicky. Rok přesto ještě nekončí a na rekapitulace je času dost, to až jindy.