Gruzie za námi, Kavkaz máme vypořádaný

Gruzie byla v mých plánech dlouho takovou Popelkou. Abecedně na její návštěvu mělo dojít už někdy před třemi roky, termín závodu ve Tbilisi je však dlouhodobě v kolizi s Běchovicemi, které jsem měl v termínovce jako fixní. Problém vyřešily až podzimní rýmičky z let minulých, které mi přerušily běchovickou sérii a já se rozhodl dát si od nich pauzu. Konečně může dojít na Tbilisi, čímž po Arménii a Ázerbajdžánu zkompletujeme svou kavkazskou trilogii.

Gruzie obvykle láká turisty na horské treky a víno, samotné hlavní město Tbilisi však není velký turistický tahák. Je sevřené mezi kopci a řekou, tudíž je stísněné, ucpané a hlučné, alespoň takový dojem jsme z něj po příletu měli. 
Co se nás týká, jdeme si jen odškrtnout další zemi a běžecky si prohlédnout Tbilisi. Angelika cestuje nastydlá a mně také hodinky signalizují nakřáplost a oslabenou imunitu, byť se zatím cítím docela dobře. Je tedy jasné, že sem nejedeme za rekordy a i proto volím variantu, která sportovně nedává velký smysl, ale také jí máme rádi - poběžím s Angelikou jejím tempem. 

Předstartovní výtahovka

Předzávodní sobotu trávíme prohlídkou města a vyzvednutím startovních čísel. Tbilisi se bohužel nezařadí mezi města kde si vyzkoušíme jízdu metrem, protože lístek lze koupit jen v hotovosti. Tento přístup nemám rád a odmítám ho, takže místní dopravní podnik přišel o dva cené zákazníky a pro čísla jsme jeli taxíkem, které jsou zde za hubičku a hotovost nevyžadují.
Start a cíl je na nepříliš pohledném náměstí v centru města. Datum vychází na místní významný den "Den pádu Suchumi", kdy si Gruzínci připomínají porážku ze strany Ruska ve válce o Abcházii z roku 1993, proto se na startu úmyslně nekoná žádné velké veselí a hraje se gruzínská hymna.

Start je naplánován na osmou ráno, což je z hlediska mých biorytmů trochu nešťastné. Současně nám to znemožnilo dát si v hotelu řádnou snídani a musíme se omezit na to, co jsme si o den dřív koupili v supermarketu. Ale aspoň není horko.

Startujeme. Trasu tvoří dva okruhy, jeden desetikilometrový, druhý o kilometr protaženější. V každém jsou dvě krátká, ale citelná stoupání. Bez těch to ve Tbilisi nejde, rovin je tu málo, vlastně jen podél řeky. První kilometr je tedy pozvolným seběhem nepříliš hezkou ulicí dolů k řece Kura. Podél ní se budeme držet většinu času, na druhý břeh se nepodíváme. Což je svým způsobem zajímavé, jen málo běžeckých akcí ve velkých městech se drží jen na jedné straně řeky, která městem protéká. Většinou se přebíhá po mostech. 

Závod je zajímavým zpestřením pro místní toulavé psy. Těch je tu všude plno, povalují se na chodnících s čipem v uchu a pravděpodobně vykastrovaní a prohlášení za neškodné. Z běžců mají radost a spousta jich nás doprovází. Trochu ve stresu z toho mohou být elitní běžci, kteří běží fakt rychle a v některých psech to chvílemi probouzí lovecké pudy. Po nás pomalých nejdou.

Dojem z obytné části Tbilisi sice není nic moc, ale trasa podél řeky nabízí řadu hezkých výhledů a zajímavé architektury. Nespěchám, držím se Angeliky, mám tedy dost času i klidu koukat kolem sebe.

Jsme v polovině, cesta do druhého kola znamená vystoupat kopeček od řeky na hlavní náměstí, která vede i tunelem pod náměstím. 

Druhé kolo je mnohem osamělejší než první. Velkou část závodníků tvořili běžci na deset kilometrů, kteří s námi do druhého nepokračují. To nám vůbec nevadí, aspoň máme na silnici víc místa. Nastavený kilometr navíc nám ukáže i odlehlejší městská místa, kam noha běžného turisty nezavítá.

Blížíme se k cíli. Znovu vybíháme kopeček do tunelu pod náměstím, za tunelem však nepokračujeme rovně do třetího kola, ale otáčíme se o 180 stupňů a vybíháme na náměstí nad tunelem vstříc cíli.

Další závod za námi, další země za námi. Co na tom, že to jen klusem. I dlouhý klus má svou tréninkovou hodnotu. Cíleně rychlý jsem byl v první polovině roku, teď už až do prosince, kdy zahájím další tréninkový cyklus, hodlám běhat jen na pohodu.