Conwy: naše mokré welšské dobrodružství

Je to těžké. Na světě je tolik krásných míst a pořádá se tam tolik krásných běhů, a volného času je tak málo, stejně jako peněz k tomuto cestování nezbytných. I tak se ale při troše snahy dá párkrát do roka podniknout malé běžecké povyražení, my tentokrát vyrazili do severního Walesu.
V Británii běhám rád. Ta země je mi sympatická svou přírodou, svým počasím, i svou kulturou. Za závodem se sem vracím po dvou letech. Loni mi to bohužel nevyšlo, předloni soukromě také ne, ale alespoň jsem zužitkoval služební cestu. S Angelikou jsme Británii naposledy běžecky navštívili roku 2012, kdy jsme si ve Skotsku dali krásný půlmaratón na ostrově Coll. V předchozích letech jsem zde běžel ještě půlmaratón na ostrově Harris a krásný Loch Ness maratón.
Tentokrát moje volba padla na půlmaratón v Conwy ve Walesu, a to hned z několika důvodů. Ve Walesu jsem ještě nebyl. Na informace o závodě jsem narazil na jakési stránce popisující nejscéničtější britské závody, což je velmi dobrá reklama. Na místo se lze z Prahy relativně nekomplikovaně a levně dostat. A také je to vítané céčko do mých abecedních běhů.

Před startem prší. Docela dost.

A tak v pátek letíme nízkonákladovou aerolinkou do Manchesteru, ze kterého je to na start asi 100 kilometrů. Slečna v autopůjčovně se překvapeně ptá, proč by na konci listopadu někdo chtěl jet do severního Walesu, ale když jí řeknu, že jedeme běhat, tak celá roztaje a já musím několik minut poslouchat její vyprávění o tom, jak chodí dvakrát týdně běhat na pás. Nakonec ale auto dostaneme, a čeká nás adrenalinová hodinka a půl po tmě, v dešti, v autě s volantem na špatné straně, po silnici, na které všichni jezdí na špatné straně.
Na místě, v hezkém přímořském letovisku s poetickým jménem Llandudno, se ubytujeme a jdeme zapít náročnou cestu do místního pubu. V noci zjišťujeme, proč bylo toto ubytování jedno z nejlevnějších. Majitel zřejmě razí filosofii "Co je dobré pro mě, to musí být dobré i pro zákazníky" a s topením značně šetří, takže k ránu je nám dost zima. Druhý den věnujeme v silném větru prohlídce okolí a sledujeme předpověď počasí.

V neděli ráno se probouzíme do deště a doufáme, že zde mají kvalitní meteorology, protože podle nich má kolem desáté dopoledne přestat pršet. Autem se přesouváme do Conwy. Než dojdeme z parkoviště na start pro čísla, máme zcela promočené boty, což při šesti stupních Celsia není nic moc. Nu což, i s tímto rizikem jsem při volbě závodu počítal. Vracíme se do auta a zcela neekologicky s puštěným motorem a topením čekáme, jestli se počasí umoudří. V půl desáté se za stálého deště skepticky vracíme na start, batoh se suchými věcmi na převlečení dávám do úschovy a jdeme do koridoru.
Místo startu je velmi hezké. Startuje se z náplavky místního rybářského a výletního přístavu, přímo pod impozantním hradem z třináctého století.
Deset minut před startem jako zázrakem přestává pršet a oblačnost se trochu trhá. Jsme rádi, ale stejně už jsme promočení. Trochu udiveně sledujeme některé z místních běžců, kteří v šesti stupních startují zcela vyletnění.
Na startu kontroluji jak na tom jsem. Nic moc. Po dvou nocích velmi nekvalitního spánku si připadám unavený, čemuž odpovídá předstartovní zvýšená tepová frekvence. Bude to boj.
Startujeme. Z náplavky vybíháme na most přes mořskou úžinu a na druhé straně odbočujeme na západ směrem k "našemu" Llandudnu a místnímu poloostrovu s kopcem, který budeme obíhat. NA silnici máme vyhrazený jeden pruh, druhým jezdí auta. Po celonočním dešti jsou na silnici hluboké kaluže, někdo se jim snaží vyhnout, jiní je probíhají, mokré nohy mají beztak všichni. Vtipné je, když hlubokou kaluží svižně projede protijedoucí auto a ohodí běžcům přede mnou nohy vodou až do výše kolen. Zachraňuji se skokem na chodník.

Angelika vybíhá na kopec.

Překvapení čeká na čtvrtém kilometru, kdy sbíháme ze silnice dolů k moři a následuje několik vyloženě krosových kilometrů. V propozicích to nepsali a ani z mapy to nebylo nijak zřejmé. Chvíli běžíme pískem po pláži, jindy štěrkem podél vysokých písečných dun. Držím tempo lehce pod pět minut na kilometr, ale začínám cítit, že tempo na úrovni osobního rekordu dnes není realistické, ani vzhledem k povaze trati, ani vzhledem k tomu, jak se cítím. Využívám přírodního úseku k tomu, že si odběhnu ulevit, ale přináší to nepříjemnou technickou komplikaci. Jak si potom zkouším zkřehlými prsty zavázat tkanici na běžeckých kalhotách, udělám na ní dokonalý nerozvázatelný uzel, bohužel v ne zcela utaženém stavu, takže mi kalhoty pozvolna padají a každých pár set metrů si je musím povytáhnout. Opravdu silně to otravuje. A to jsme teprve někde ve čtvrtině závodu.
Plánovaně zvolňuji tempo, je jasné, že tohle není rychlý závod. Užívám si krajiny. Po jedné ruce moře, občas písečné pláže, občas kamení, po druhé ruce vysoká tráva a rákosí. Na sedmém kilometru se vracíme na silnici a začínáme zvolna stoupat. Následujících osm kilometrů je o oběhnutí místního kopce Great Orme, přičemž čtyři kilometry budeme stoupat od moře do sto padesáti metrů, a pak budeme totéž zase sbíhat.

Pořád Angelice říkám: "Když se závodí, tak se nefotí!", ale je to marné, je to marné...

Takže stoupáme, po jedná straně moře, po druhé skálu, trávu a ovce. Vzpomínám na prázdninový Hvar, tam to bylo podobné, jen ten kopec byl delší, příkřejší, bylo horko a nebyly tam ovce. Tempo ve stoupání pochopitelně padá, nicméně držím se v běhu, na který spousta spoluzávodníků rezignuje. V nejvyšším bodě je občerstvovačka, beru si třetinkovou láhev vody (opět, všímám si toho opakovaně: na domácích závodech nepraktické kelímky, na zahraničních závodech praktické plastové lahve, kdy už to i v Čechách pochopí?) a jsem vděčný za příležitost trochu si vydechnout.
Začíná seběh a na mě přichází krize. Plíce mám zahlcené z dlouhého stoupání, padá na mě únava a hrozně mě štvou padající kalhoty. Pouštím to z kopce co to dá, ale není to žádná sláva.
Dole pod kopcem opět sbíháme ze silnice k moři a do cíle se vracíme po stejné trase, jakou jsme běželi na začátku.

Já už se regulérně trápím. Chci držet jakés takés tempo, ale tepovka je nepřirozeně vysoko a tělo hlásí, že to takhle dál nepůjde. Zkouším zvolnit. Zase trochu pomáhá třetí občerstvovací stanice, ale lít ledovou vodu do rozhicovaného těla také není žádná sláva. Běžím dál, opět tím náročnějším krosovým úsekem, štěrkem, pískem, loužemi. Konečně se vracíme na silnici a začínám cítit cíl. Přesto si na devatenáctém kilometru neodpustím půlminutový odpočinek chůzí, když to nejde, tak to nejde.

Utrápený finiš

Ale konečně jsme zpátky ve městě, objevují se fandící domorodci, sbírám zbytky sil i vůle, držím se v běhu, plácám si s dětmi, přebíhám přes most zpět do Conwy k hradu a do cílové brány dole na náplavce. Utrápená welšská premiéra je za mnou.
Nafasuji pamětní tričko a medaili, vyzvedávám si batoh, převlékám se do suchého a jdu čekat na Angeliku.

Angelika finišující

Po odeznění bezprostředního vyčerpání hodnotíme závod jako moc hezký, i když těžší, než jsme čekali. I když jsem na start nastupoval ve fyzické nepohodě a druhou polovinou jsem se hrozně protrápil, včetně povytahování kalhot co tři minuty, umístění v první třetině výsledkové listiny není zas tak špatné. Chyba asi byla ve špatném začátku. Použil bych analogii k dopravním předpisům, kde se říká: "Nepřizpůsobil rychlost aktuálnímu stavu vozovky". Já jsem "nepřizpůsobil rychlost aktuálním fyzickým možnostem". Ale tak už to občas bývá.
Za pozávodní oběd volíme fish & chips a večer to zajdeme zapít několika místními pivními speciály. Takže vlastně velmi povedený běžecký výlet.

DETAILY BĚHU

Klánovice dobré celé, můj výkon jen z poloviny

Konečně jsem se dočkal. Roky si zabíhám do Klánovic na dlouhé tréninkové běhy. Pokud chci opustit asfalt a dát si pár kilometrů po lesních cestách, jsou Klánovice jasná volba, byť musím k takto naběhaným kilometrům přičíst čtyři kilometry tam a čtyři zpět, protože vlastnit bydlení přímo v Klánovicích se mi bohužel nepoštěstilo. Vždycky jsem si ale říkal, že by se tu dal uspořádat krásný trailový půlmaratón. Letos to napadlo i někoho podnikavějšího než jsem já a mé přání se tak splnilo.
Když jsem zahlédl Klánovický půlmaratón v termínovce, byla to jasná volba. Za hezkým půlmaratónem jsem ochoten cestovat i přes půl světa, natož pak když se nám pořádá čtyři kilometry od baráku.
Noc před startem byla o hodinu delší, takže nebyl žádný spěch ani stres. Hodinu a půl před startem jsme s Angelikou sedli na kolo a přesunuli se do Klánovic. Tam jsem se setkal s exkolegou a kamarádem Honzou, kterého se mi také podařilo zlákat ke startu. Honza má v plánu běžet naplno jen první polovinu, na druhých jedenácti kilometrech chce dělat doprovod své pomalu se rozbíhající manželce Martině, která si trasu proběhne neoficiálně, bez čipu a bez čísla.
Postáváme, vedeme řeči a potkáváme i další běžecké známé, první ročník této akce přilákal opravdu hodně běžců. Možná až moc.
Jde se na start. Počasí nám přeje. Teplota se pohybuje mezi deseti a patnácti stupni, takže se chystám běžet ještě celkem vyletněný, jediným kompromisem je tričko s dlouhým rukávem.

To hezčí nejsem já

Startujeme. Okamžitě je patrné, že první kilometry budou bojem s pomalejšími. Cesty jsou úzké a běžců moc. Kdo opustí pevnou cestu, aby předběhl pomalejší, koleduje si o zranění, protože okolí cest je měkké a velmi nerovné. Začátek běžíme s Honzou víceméně bok po boku, oba se snažíme najít skulinky v davu před námi, já se držím na levé straně cesty, Honza na pravé. Zhruba po kilometru prodírání davem zjišťuji, že Honzu nevidím. Tak už mi utekl. Nu což, není to poprvé ani naposled. Ale jsme teprve na začátku, zkusím ho dohnat. Zvyšuji tempo a odvahu při kličkování. Pole běžců se pomalu trhá. Přichází první občerstvovačka. Těmi pořadatel opravdu nešetří, jsou po každých dvou až třech kilometrech, během obou kol se můžeme napít šestkrát nebo sedmkrát. Před třemi týdny v Aši jsme na půlmaratónu měli jen dvě. Dávám si tedy jen jeden kelímek vody a pokračuji ve stíhání ztraceného kamaráda.
Byť běžíme lesem, kterým už jsem naběhal opravdu spousty kilometrů, trasa nás vede i místy, kde jsem určitě poprvé. Zatímco můj soukromý tréninkový okruh vede výhradně po lesních cestách, nyní se dostáváme i na štěrk, kamení nebo trochu asfaltu. Ale jde jen o krátké úseky, jinak je to poctivý trail, navíc v tom nejhezčím čase, kdy je všude kolem nás spousta krásně zbarveného listí. Kopečky jsou takřka neznatelné, pár metrů sice nastoupáme a naklesáme, ale je to zanedbatelné.

I tak ale trail vyčerpává víc než silnice. Jak se blížím ke konci první desítky tak zjišťuji, že tempo mám sice lehce pod pět minut na kilometr, ale druhou polovinu takhle rychle určitě nedám.
V náběhu do druhého kola mě čeká překvapení, stojí tam Honzova Martina a čeká na svůj doprovod. Takže Honza mi neutekl, utekl jsem já jemu. Dost mě to pobavilo.
Jsem za to rád. Za prvé je Honzův skalp cenný za všech okolností, za druhé opravdu potřebuji zvolnit. To je disciplína, kterou moc neumím. Běžně mám jen dva závodní scénáře. První je uvědomit si vzdálenost, která mě čeká, nasadit tempo, na které se na danou vzdálenost zrovna cítím a to tempo dodržet. Druhý scénář je nasadit opravdu ostré tempo s tím, že buď ho udržím a bude z toho super čas, nebo ke konci odpadnu a část odchodím. Řízené zpomalování mi nejde. Tentokrát se to celkem daří. Zvolňuji na asi pět a půl minuty na kilometr a jen tak si užívám běh podzimním lesem. Trochu nepříjemné je, že se zvolněním tempa mi začíná být docela chladno.

Angelika finišující, stíhaná Honzou a Martinou

Nechávám se předbíhat těmi, co rozumněji rozložili síly, na občerstvovačkách nespěchám a vůbec druhou polovinu pojímám poněkud rekreačně. Cílem probíhám zhruba v čase 1:51, což zcela odpovídá průběhu závodu, slušně rozběhnuto, abych pak zvolněním přišel o pět nebo šest minut. Celkem umístění přibližně v polovině startovního pole půlmaratónců, což také odpovídá.
Rychle si jdu pro batoh a potom zpět do cíle, tam se převléknu do suchého a čekám na Angeliku. Ta dle hrubých propočtů měla na trati doběhnout Honzu s Martinou, což se také stalo, takže mi finišovali pěkně spolu.
Organizačně bych Klánovický půlmaratón hodnotil jako povedný závod pro širokou veřejnost. Trať je sice přirodní, ale nenáročná, servis na trati velmi kvalitní a zázemí také velmi slušné. Na první ročník to vůbec nebylo špatné.

Pro áčko až do Aše

Výběr závodu může mít různé důvody. U ašského horského půlmaratónu jich bylo několik. V tomto koutu naší krásné země jsme ještě nebyli a já nerad jakékoliv místa zanedbávám. Dává to možnost posunout metu "náš nezápadnější český běh". A v neposlední řadě jde i o cenné áčko do mého sezamu běhů podle abecedy.
V Aši, městě Konrada Henleina a Petra Sepéšiho, jsme se v pátek už za tmy ubytovali v hotelu nevalné kvality avšak nízké ceny, dali si kupodivu slušnou večeři a těšili se na běžeckou prohlídku ašského výběžku za světla. Ráno bylo jasné a velmi chladné. Na chvíli jsem zapochyboval, jestli rozhodnutí ještě z hlediska oblečení ignorovat příchod podzimu bylo rozumné, ale později jsem nelitoval. Vyřídime si registraci a pak se nám jako Bobu a Bobkovi z vyhřátého auta vůbec nechce. Sluníčko naštěstí s výškou nabíralo na síle a kolem desáté dopoledne už bylo zcela ideální běžecké počasí. Se startem se ještě čekalo na ukončení dětských závodů a vyhlášení výsledků místních běžeckých a jezdeckých nadějí a teprve potom jsme přišli na řadu my.
Na startu jsem si všiml několika zajímavostí. Jednak jde o pravděpodobně nejmenší půlmaratón co do počtu startujících, na kterém se zatím účastníme. Není nás tu ani třicet. Za druhé tu všichni vypadají velmi vysportovaně. Na běžných závodech je plno účastníků, na kterých je vidět že si to přišli prostě jen zkusit, na běh nemají figuru, kondici ani zkušenosti. Tady nikdo takový není, sem přišli jen sportovci, což trochu předurčuje, v jaké části výsledkové listiny se později máme hledat.
Tomu, že závod je spíš pro místní odpovídal i způsob startu. Nejprve kontrola jestli jsme všichni (každý musí říct na vyvolání "zde!"), potom seznámení s tratí ("Je stejná jako minule," děkuji pěkně) a místo odpočtu a startovního výstřelu jen lakonické "Tak teda teď".
Tak jdeme na to. Trať tu má záludný profil. Nejprve dlouhý, asi sedmikilometrový seběh, následně pak převážně do kopce se dvěma dlouhými stoupáními zpět ke startu. Většinou to bývá naopak, že se nejprve stoupá, potom sbíhá. Tento profil je pro mě novinka. Ale má to něco do sebe. Sotva vyběhneme z Aše, začíná prudké klesání. Jelikož jsme na začátku a mám dost síly, nenechávám pracovat jen gravitaci, ale běžím aktivně. Na konci třetího kilometru mám průměrné tempo pod 4:20, což je u mě opravdu nezvyklé. Trasa vede zatím po vedlejších silnicích převážně rekreační oblastí, kolem jsou chaty, lesy, louky a lyžařské vleky. Jelikož nás startovalo velmi málo, v podstatě od začátku běžím sám, jen chvílemi se míjím s jedním běžcem a běžkyní, kteří se drží spolu. Někde kolem sedmého kilometru jim ale utíkám, ovšem ještě se sejdeme.
V těch místech se také dostáváme na hlavní silnici a místo chatek probíháme klasickými vesnicemi. Silnice se jen lehce vlní, pořád se dá běžet příjemně rychle. Místní lidé si mě moc nevšímají, koneckonců jsem jen očíslovaný osamělý běžec.
Kousek před desátým kilometrem trať odbočuje z hlavní silnice mezi lesy. Buď na zemi chyběla šipka, nebo jsem ji přehlédl, ale málem bych běžel rovně. Naštěstí mě zrovna dobíhal starší běžec, který trasu znal, tak jsem běžel podle něj. Hned za zatáčkou také byla první občerstvovačka. Dávám si své klasické menu, tj. tři kelímky vody. Ze zvědavosti ještě zobnu tabletu hroznového cukru. Nebyl to dobrý nápad, o pár set metrů dál mi zaskočí do krku a jen tak tak ji dostávám zpět do úst. Nebezpečná věc.
Klesání je za mnou, začíná stoupání zpět do kopců. Mé rozhodnutí všechny vyběhnout bere za své poměrně brzy, několikrát si ulevuji chůzí. Během jedné chodecké vložky mě předbíhají ti dva běžci, se kterými jsem se míjel v dlouhém seběhu. Na takto malém běhu je i takovéto setkání pamětihodná událost. Opět následuje půl hodinka kdy se navzájem držíme na dohled, ale v poslední čtvrtině jim opět uteču a pak se uvidíme až v cíli. Trať nyní vede lesy, jsme na lesní obslužné cestě na velmi rozbitém asfaltu, místy asfalt zcela chybí. Po krátkých chodeckých vložkách se kopce trochu umoudří a dají se běžet. Na šestnáctém kilometru je druhá a poslední občerstvovačka. Na ní už si dávám raději jen vodu a vyrážím na silnici vedoucí zpět do Aše.
Dřív jsem nevěděl, že Aš leží na kopci, teď už to vím. Stoupám tam táhlými serpentinami. V jednu chvíli stahuji na dohled staršího běžce, který mi na půli pomohl nezabloudit, on však na rozdíl ode mně kopce vybíhá volnějším, ale konstantním tempem, zatímco já se opět chvilkami uchyluji k chůzi, takže mi kilometr před cílem opět zmizí.
Vbíhám do Aše, chvilku běžím mezi místními rodinnými domky a užívám si krátkého seběhu k cílové čáře. Je to za mnou.

Angelika finišující, včetně doprovodného vozidla

V cíli nebudím větší pozornost, žádné fandící davy se nekonají. Sundavám číslo a z nabídky občerstvení si dávám dva kelímky teplého čaje a láhev Birelu. Převlékám si tričko a jdu čekat na Angeliku. Ta v těžké konkurenci dalších šesti žen doběhla na krásném sedmém místě. Na takto malé akci je hezké, že při vyhlašování zmíní a aspoň diplomem ocení opravdu každého, a každý sklidí potlesk a uznání ostatních.

Vyhlašování

Po vyhlášení nejen vítězů, ale všech účastníků si v zázemí dáváme sprchu a jdeme se odměnit do nedaleké restaurace kachnou s knedlíky a se zelím.
Ašský horský půlmaratón je krásný malý běh s domáckou, osobní atmosférou. Z hlediska trati je to pěkná, přírodou vedoucí trasa, po které díky profilu bolí stehna ještě další dva dny. Co na tom, že bez diváků, bez medailí, bez hudby na trati a bez záplavy fotek. Na tyhle malé vzpomínáme nejradši.

DETAILY BĚHU