S klidem filosofa za běháním do Démokritova Xanthi

Když v práci prohodím, že si s ženou dáváme prodloužený víkend v Řecku, ostatní většinou chápavě pokývnou hlavou. Jasně, ostrůvky, moře, sluníčko, pláže, památky... to dává smysl. Problém nastane, když to začnou rozebírat. Kam přesně? Do Xanthi. Aha. Na kterém je to ostrově? No, ono to není na ostrově, ono je to ve vnitrozemí na severu, u hranic s Bulharskem. Aha, a co je tam zajímavého? Celkem nic, jedeme tam běhat. A proč zrovna tam? No, protože to je od X.

Ano, stále pokračuji ve svých bláznivých výzvách a návštěva Xanthi znamená odškrtnout si X v půlmaratonské abecedě a Řecko v seznamu evropských zemí s odběhnutým maratonem nebo půlmaratonem.
Xanthi rozhodně není místo, do kterého by se hrnuli turisté. Není u moře, nemají zde ani významné pamětihodnosti. Největším rodákem z této oblasti je filosof Démokritos, ten zde však přišel na svět už před dvěma a půl tisíci lety. Od té doby nic zajímavého. Tak po něm alespoň pojmenovali místní běžecký závod. Pro mě, který jsem vysokoškolská studia završil státnicí z filosofie, je skutečně ctí běžet Démokritův půlmaraton.
Se stoickým klidem filosofa se také snažím snášet skutečnost, že čtrnáct dní před startem sklátila nepříjemná rýma Angeliku, která se s ní týden potýkala, aby se jí nakonec zbavila tím, že jí týden před startem předala mě, takže na závod jedu po týdenní běžecké pauze, a až den před startem konstatuji, že mě konečně přestává pálit v krku a v nosních dutinách. Nu což, cílem bude doběhnout, o závodění to nebude.
Jde o prodloužený víkend běžecky i cestovatelsky zajímavý, jinak však poněkud únavný. V pátek večer odlet do Athén, tam nocleh v letištním hotelu, v sobotu v pět ráno vstáváme na odlet do Kavaly, tam si půjčujeme autíčko a přejíždíme padesát kilometrů do Xanthi. Tam si vyzvedáváme startovní čísla a odpoledne věnujeme prohlídce nepříliš zajímavého městečka.

V neděli ráno si jdeme zaběhat. Konečně se cítím trochu optimističtěji než šest předchozích dní, zánět horních cest dýchacích je na zřetelném ústupu. Přesto plánuji začít pomalu a opatrně zjistit, co mi dnes tělo dovolí. Počasí nám přeje, je něco kolem deseti stupňů a téměř bezvětří.
Startujeme. Dle plánu začínám opatrně, ale brzy zjišťuji, že mě dýchaní nikterak neomezuje a běží se mi dobře, tělo je při síle. Přestávám se tedy brzdit, tělo si samo určuje tempo kolem pěti minut na kilometr jako ideální a já ho nenutím ani zrychlovat ani zpomalovat.
První kilometr je po dlažebních kostkách centrem města, ale už na druhém kilometru město opouštíme, opravdu není nikterak velké. Ještě ve městě dobíhám vodiče na hodinu padesát, rychle však usuzuji že mě brzdí a jdu před něj.
Trasa mnoho krásy nepobrala. Po levé ruce se zvedají kopce, v ostatních směrech pozorujeme klasickou středomořskou krajinu, kde převládá kamení a písčitá půda. Sem tam vesnice, ale spíš jen průmyslové objekty nebo osamělá stavení.

Někde kolem poloviny trasy

Na pátém kilometru je první možnost osvěžení, chválabohu rozdávají plastové lahve s vodou, tak to mám rád. Sice to není moc ekologické, ale člověk se aspoň může za běhu opravdu napít.
Celá trasa půlmaratonu tvoří zhruba čtverec s pravoúhlou zatáčkou po každých pěti kilometrech. Nyní na pátém kilometru odbočujeme z východu směrem na jih a z hlavní silnice na vedlejší, lemovanou olivovníky.
Trasa ubíhá celkem nevzrušivě, pomalu se prokousávám špalírem běžců dopředu. Chvílemi se sice musím vychrchlat a odplivnout si, celkově jsem ale překvapen jak dobře se mi běží. Přesto však nejedu na sto procent, držím si komfortní tempo, ze kterého nebudu muset polevovat.

Za polovinou trati nabereme směr západ, tedy zpět ke městu. Běh je teď náročnější, jednak je to do lehkého ale táhlého kopce, za druhé běžíme po krajnici hlavního tahu na město a kolem nás se prohánějí auta. Po obou stranách silnice je klasická předměstská zástavba, průmyslové a obchodní objekty. Profil se mění až tři kilometry před koncem, kdy se stočíme severovýchodně směr centrum. Míjíme benzínové pumpy a paneláky maloměstské periferie, ale hlavně už běžíme nejkratší cestou k cíli. Až na posledním kilometru začne okolí působit dojmem centra města, běžíme úzkou ulicí s několikapatrovou zástavbou po obou stranách, domy zdobí balkóny a klimatizační jednotky.
Konečně mám na dohled hlavní náměstíčko a cílovou bránu, celkem v pohodě finišuji. Že závod zaběhnu za 1:46 a něco bych před pár dny opravdu nevěřil, to jsem už házel ručník do ringu s pocitem, že sem snad ani nemá smysl jezdit.

Angelika finišující

Nechávám si na krk pověsit těžkou medaili s fousatým Démokritem, jdu si z úschovy vyzvednout batoh a převlékám se do suchého. U šaten se se mnou dává do řeči řecký kolega běžec a já ho musím ujišťovat, že ano, jsem opravdu turista, opravdu z Prahy a opravdu jsem přijel jen kvůli běhu. Nechce tomu rozumět.
Jdu Angelice nafotit finiš a jen tak tak jí stíhám. Překvapuje sama sebe a dává to lehce pod dvě hodiny, takže výrazný úspěch.
Zpět na hotel odcházíme s pocitem dobře odvedené práce. Zbytek dne pak trávíme procházkou po městečku, ale hlavně odpočinkem, protože druhý den opět vstáváme v pět ráno a vyrážíme zpět k domovu. Inu, maratonská turistika není nic snadného.


DETAILY BĚHU

Jak se běhá v Arménii aneb Náš první kavkazský závod

Asi je to jen náhoda, ale všechny evropské země začínající na A voní našinci exotikou. Albánie, Andorra, Arménie, Ázerbájdžán... První dvě již máme v rámci vyzobávání evropských zemí odběhané, nyní přišla řada na třetí z nich, na Arménii.
Ta není zrovna vyhlášenou běžeckou destinací. Půlmaraton se v hlavním městě Jerevanu koná teprve čtvrtým rokem a letos se premiérově přidává i maraton.
Do Jerevanu letíme s ukrajinskými aerolinkami přes Kyjev a v cíli přistáváme kolem půlnoci. Na letišti nás vyzvedává snaživá majitelka penziónu a už v autě nám vysvětluje, co prý o Arménii a Jerevanu potřebujeme vědět. Arménie je ostrovem křesťanství v okolím moři muslimských zemí, dokonce prý nejstarší křesťanskou zemí na světě. A Jerevan právě v těchto dnech slaví 2800 let od založení, je dokonce ještě starší než Řím. Ano, na symboly oslav tohoto výročí zde narážíme na každém kroku a večer před závodem jsou zde mohutné oslavy a ohňostroj.
Předstartovní sobota má na každém běžeckém výletu podobný průběh. Nejprve si jdeme vyzvednout startovní čísla a zbytek dne trávíme obcházením nejzajímavějších bodů města. Zde je centrum poměrně malé, takže nám to mnoho sil nesebere. Město dělá hezký dojem, je na něm sice vidět značná chudoba průměrného obyvatele, ale přesto se velmi snaží zanechat dojem místa milého, vstřícného a plného kultury. Muzea, sochy, architektura, toho tu najdete spousty. Coby stavebnímu prvku zde jednoznačně dominují velké kamenné bloky, kamene má hornatá Arménie všude kolem plno.

V neděli ráno si dáváme časnou snídani a vyrážíme na start. Na startu vidíme, že Arménci v závodě vidí hlavně společenský rozměr. Dělají si předstartovní rozcvičkovou show, na místních je hodně vidět, že si to jdou prostě zkusit s kamarády nebo v rámci různých firemních týmů. Výrazně atletické postavy a výrazy ostřílených běžců zde mají hlavně maratonští turisté z nejrůznějších evropských i zámořských zemí, největší zastoupení se zdají mít Rusové.
Nezkušenost organizátorů je vidět i v jejich chaotickém snažení rozstrkat před startem běžce do velmi nejasně značených výkonnostních koridorů, na což místní koukají s naprostým nepochopením a zkušení běžci pobaveně a s nadhledem.
Startuje se ale bez zpoždění. Start je společný pro půlmaratonce, čtvrtmaratonce a pětkaře, maratonci vyběhli již dříve. Pět kilometrů smí běžet i mládež a je to zvláštní pocit, když se vám na prvních metrech pletou pod nohy děti ve věku něco přes deset let.
V tomto závodě nemám žádné ambice. Profil trati je velmi kopcovatý, jako ostatně většina města. Navíc Jerevan sám o sobě leží v tisíci metrech, takže ne že bych to sem přijel odchodit, ale jdu si to zaběhnout jen tak na pohodu a pro radost z běhu.
Na prvních čtyřech kilometrech si oběhneme centrum města, vidíme některé pohledné památky, fádnější budovy i opravdu ošklivá, zanedbaná sídliště. Co mě opravdu baví je přístup místní policie k regulaci dopravy v centru města. Zajistit běžcům bezpečnou silnici bez aut se snaží tím, že nám do cesty postaví na štorc policejní auto coby zátaras, který pak běžci často musí složitě obíhat.
Co se tempa týká, držím se ve skupince kolem vodiče na hodinu padesát, což není rychlost, která by mě měla uštvat, ani nějaké výrazné loudání.
Z centra sbíháme k řece Hrazdan, které se budeme držet od šestého až do osmnáctého kilometru, přičemž první polovina se běží proti proudu řeky stále do lehkého kopce a druhá polovina po proudu stále lehce z kopce.

Do kopce v závěsu

Probíháme industriálnější částí města a pozvolna opouštíme městskou zástavbu. Po jedná ruce máme koryto řeky, po druhé prudký svah vzhůru, kde chvílemi roste zeleň, ale častěji jsou to spíš skály a kamení.
Na občerstvovačkách si dávám jen vodu, bohužel ji podávají jen v mrňavých papírových kelímcích, tak raději na chvíli přecházím do chůze a dávám si dva až tři.

Právě v tomto dlouhém a ne moc záživném úseku podél řeky tráví většinu času maratonci, kteří si střední desetikilometrový úsek nedají jednou jako my, ale třikrát.
Na třináctém kilometru máme otočku a dlouhé stoupání se mění v dlouhé klesání. Otočka je vždy příležitost zmapovat si jak si vedu mezi ostatními a zde jasně vidím, že mnohem víc půlmaratonců je za mnou než přede mnou.

O chvíli později mám příležitost plácnou si s Angelikou, která se na otočku teprve blíží kus na dvouhodinovým vodičem.
Na patnáctém kilometru přebíháme řeku a pokračujeme podél ní stále z kopce směrem zpět k centru města. Jediným opravdu zajímavým místem této části je průběh kolem místního fotbalového stadionu.

Devatenáctý kilometr je trochu divočina. Dostáváme se na frekventované křižovatky víceproudých silnic poblíž centra, kde se organizátoři s policií asi v některých místech nedohodli na odklonu dopravy. Vbíháme na Most vítězství, který má čtyři jízdní pruhy v každém směru a panuje na něm dopravní špička. My tedy běžíme po chodníku vedle svištících aut. O kus dál je to ještě lepší, musíme se dostat přes víceproudou silnici, po které auta chvílemi jezdí a chvílemi ne. Když se s nimi potkáme, jsme my i řidiči poměrně překvapení. Toto naštěstí netrvá dlouho, poslední dva kilometry samotným centrem máme silnici opět pro sebe. Zde běžíme podél parků a majestátních soch a obloukem se přes náměstí Republiky dostáváme do cílové rovinky.
Cílem probíhám v čase 1:48:59, což ze mě dělá 66. půlmaratonce z 327, což je při vcelku průměrném výkonu nadmíru dobré umístění, které ale svědčí hlavně o tom, že místní se běhat teprve učí.

Angelika finišující

Doběh má svá ustálená pravidla. Nechat si dát medaili na krk, láhev vody, nějaký ten banán do ruky pokud je, svižným krokem pro batoh s věcmi na převlečení a telefonem a pak kus proti směru běhu nafotit Angelice finiš. Ta to zaběhla podobně jako já, to jest žádný útok na osobák, ale takový lepší standard a umístění v první polovině výsledkové listiny.
Spokojeni a plní zážitků odcházíme zpět na penzion a zbytek dne trávíme ochutnáváním pivních speciálů v místním minipivovaru.
Arménie nás nezklamala, sice zatím nemůže ekonomicky konkurovat zemím na severozápad od ní, ale lidé se zde zdají být velmi milí, snaživí a v pohodě. A dokáží zde uspořádat pěkný závod, který mohu klidně doporučit.
A nic na tom nemění ani to, že nás večer před odletem oba postihly silné střevní problémy a cesta domů se tak změnila v zajímavé dobrodružství samo o sebe. Ale to by bylo na úplně jiný článek.


DETAILY BĚHU

Bě(c)hovice podeváté, poprvé mezi staříky

Ano, je to tak, jak jsem si postěžoval už v loňském článku, letos poprvé patřím na Běchovicích do veteránské kategorie a zpět už cesta nevede.

Postupně jsem se tedy smiřoval se startem mezi samými starci, a když už jsem si na tu myšlenku zvykl, přišli pořadatelé se změnou - start letošního ročníku bude hromadný, poběžím tedy nejen s mladíky, ale i se ženami, hurá!
Co se týká mých pocitů před startem, tak tradičně nic moc. Jsem mrzutý, nemluvný a nespím. Jako ostatně vždy, když mám běžet trať, kde se mohu poměřovat se svými předchozími nebo obvyklými výkony. Asi to beru moc vážně a mám obavy z momentu, odkdy už se budu jen zhoršovat...
Podmínky letos závodu mimořádně přály, já jsem nám však důmyslným zlepšovákem dokázal situaci zajímavě zkomplikovat. Proč stát po závodě frontu na batoh s převezenými věcmi, když si je mohu nachystat do auta, které na mě v cíli beztak čeká, že? Rozhodl jsem tedy, že na start půjdeme nalehko a nic si převážet nenecháme. No jo, ale předpověď hlásí na dopoledne deset stupňů. Z rozhodnutých pozic se neustupuje, vezmeme si lehkou bundičku a před startem si ji uvážeme kolem pasu. No jo, ale co mobil a doklady, abych pak mohl řídit? Hm, do elastického opasku, také kolem pasu. No jo, ale ono má být vážně celkem chladno. Nevadí, vezmu si dvě trička na sebe. Dospod černé, navrch raritní finišerské ze závodu, který se nekonal. Pro cestu autobusem na start to bylo vážně vhodné oblečení. Jenže před polednem šla teplota prudce nahoru a po jedenácté bylo jasné, že není deset, ale asi tak patnáct a jasno, čili počasí jen na jedno tričko. Sundavám tedy svrchní a také ho uvazuji kolem pasu. Mít kolem pasu opasek s mobilem a doklady, tričko a bundu není před rychlou desítkou věru nic moc jak funkčně, tak esteticky.


Na startu jsme vlivem jízdního řádu velmi brzy, nejprve tedy sledujeme start bruslařů a potom eliťáků a krátce po nich jsme na řadě my, tři tisíce neelitních.
Jako tradičně začínáme ze zadních pozic. Start je hodně pomalý, není kudy předbíhat. Pořádně rozběhnout se dá až od druhého kilometru. Nasazuji tempo kolem 4:30 s cílem udržet ho co nejdéle, i když je jasné, že až do cíle to nepůjde. První kilometry jsou vyloženě nekomfortní, ale od třetího se oklepávám a běží se mi docela dobře.
O trati není moc co říct, mnoho krásy nepobrala a člověk může rok od roku vnímat čím dál vyšší zastavěnost okolí obchodními centry. Pozitivem je zcela nový asfaltový kobereček mezi Běchovicemi a Dolními Počernicemi. Vedlejším efektem této dlouhodobé rekonstrukce vozovky sice byly auty ucpané naše Horní Počernice, ale stálo to za to, teď běžíme po novém.
Na polovině trati s potěšením konstatuji, že sice ještě nevím jak zaběhnu, protože zde se všechno rozhoduje na posledních dvou kilometrech, ale průšvih by to být neměl. Zatímco první polovina je o tempovém běhu na lehkém vlnění, druhá je o udržení tempa v nepříjemných kopcích. Táhlé stoupání z pátého na šestý mi to připomene, pokud bych náhodou zapomněl. Ze šestého na sedmý je tu prudký sešup do Hrdlořez, snažím se získat vteřinky, které později jistě ztratím. Ze sedmého na osmý se běží hrdlořezským ďolíkem a začíná se stoupat na Žižkov, jde do tuhého.

Stoupáme

Stoupáme na Žižkov, nejtěžší místo trati. Zřetelně mi docházejí síly. Několikrát jsem v pokušení přejít do chůze, ale vždy hříšnou myšlenku zaženu, nicméně alespoň se zdvořile přesunu až k pravé krajnici, protože co kdybych přeci jen podlehl. Ale ne, zvládám to, přebíhám koleje na Spojovací a dál stoupám Koněvovou k cíli. Tady už to opravdu bolí, tep mám na sto osmdesáti a plíce nezvládají. Konečně cíl, čas nevypadá špatně, povedlo se. Beru si láhev vody, překonávám bariéry a po kolejích se vracím k cíli abych nafotil Angeliku. To se mi vlivem odkrveného mozku a mokrých a roztřesených rukou sice moc nepodaří, ale tak asopoň, záda, že jo.

Nakonec oba odjíždíme velmi spokojení, Angelika si zaběhla osobák na deset kilometrů a já posunul svůj běchovický osobák o devět vteřin. Sedmisté místo ze dvou tisíc čtyř set také znamená zlepšení. A také závazek pokusit se posunout i příští rok. Jen jestli mě zas pustí mezi mlaďochy...

DETAILY BĚHU