Cool běh na Collu

Skotsko mám rád a Hebridy zvlášť. Mají tam pro mně příjemné klima, scenérie, lidi a navíc je tam plno ostrovů a ostrůvků a téměř na každém pořádají nějaký ten běh. Pravda, je to trochu z ruky, ale přesto se snažím si tam aspoň jednou za rok naplánovat běžecký výlet. Když jsem loni sestavoval plány na letošní rok, padla volba na půlmaratón na ostrůvku Coll.
Bylo mi předem jasné že to bude logisticky náročnější, ale při rozhodování hrálo pro Coll několik faktů. Za prvé se tam běží o prázdninách, kdy býváme většinu času bez dětí a prodloužený víkend nám tak nekomplikuje jejich školní docházka. Navíc je to lákavě zajímavé místo - ostrůvek kde žije trvale asi 160 lidí, trajekt tam jede jednou denně a nejsou tam ani žádné památky, které by lákaly davy turistů. Prostě místo kde lišky dávají dobrou noc. A v neposlední řadě mně zlákal popis trati, slibující i tříkilometrový trailový úsek písečnými dunami. Bylo rozhodnuto, přihlásil jsem sebe i Angeliku.
Teď bylo nutné řešit věci okolo, jako třeba ubytování. Na Collu jsou dva malé hotely, oba mně však odmítly s tím, že v letní sezóně akceptují minimálně týdenní pobyty. Nakonec jsem objevil kemp, kde nám majitel nabídl nocleh ve starém vyřazeném karavanu, pokud mu zaplatím předem (skoro rok předem!). Rád jsem souhlasil.
Jak se datum akce blížilo, těšil jsem se čím dál víc, i když podmínky mi úplně nepřály. Těžký týden v práci kombinovaný s lehkými žaludečními potížemi ve mně vzbuzoval trochu obavy. Ale konečně přišel pátek a vydali jsme se na cestu. Velmi časné vstávání na let Praha - Londýn - Glasgow. Tam půjčení auta a sto dvacet kilometrů cizím autem s volantem na špatné straně a s autem na špatné straně silnice do přístavního města Oban. Tam nocleh v penzionu a opět velmi brzký budíček (kdo chce na Coll, musí být na check-in u trajektu nejpozději v 6:15 ráno) a cesta na ostrov.
Tříhodinová plavba byla v pohodě, loď byla plná kolegů běžců (to člověk pozná podle bot) a překvapivě pejskařů, což jsem moc nechápal. Počasí zatím bylo typicky skotské, tedy slibné, zataženo a chvílemi déšť. V kombinaci s kopečky zahalenými v mlze to kolem trajektu vytvářelo nádherně pochmurné scenérie. To se mi na Skotsku líbí. Po příjezdu jsme si v místním kulturním centru vyzvedli startovní čísla (nízká, jako vždy) a jeli se ubytovat do kempu. Tam nás přivítali hláškou: "Jo vy jste ti Čechoslováci!" - to už se dnes taky moc často neslyší. A šlo se pomalu na start.
Z hemžení kolem kulturního centra bylo zřejmé, že příjezdem běžců se populace ostrova rázem minimálně ztrojnásobila, což někteří místní nelibě nesli. Na takový štrumec tam nejsou zavedení. Taky bylo jasné, že většina běžců počítala s omezenými ubytovacími kapacitami ostrova a kolem kulturního centra vyrostlo slušné stanové městečko. Krátce po poledni odjel zpět do Obanu trajekt, tudíž kdokoliv byl právě na Collu už tam musel zůstat do druhého dne.
Hodinu před naším startem vyrazili na trasu běhu chodci. Řada z nich na půlmaratónskou procházku vyrazila se psem, čímž se mi osvětlila přítomnost pejskařů na lodi. Prostě si na půlmaratón přijeli vyvenčit psa. Jak se tak potulujeme kolem startu, najednou vidíme někoho v tričku "Jirka, Czech Republic". Kolega běžec Jirka Netrefa. Aspoň jsme si pěkně poklábosili a já trochu pozapomněl na  slabost a únavu z předchozích dní i náročné cesty.

My na startu. Foto Jiří Netrefa. Děkujeme.

Start byl na přístavním molu. Z něj se vyběhlo kolem kulturního centra na jedinou silnici která na ostrově je a která nás provedla kolem všeho co na ostrově lze vidět, a nakonec nás zavedla zpět do "hlavní vesnice" a cíle u kulturáku.
Po startu zjišťuji pár věcí, pozitivních i negativních. Po prvních dvou kilometrech jsem se oklepal a vlastně se mi běželo docela dobře. Druhým zjištěním bylo, že současně se startovním výstřelem vylezlo sluníčko a zmizela veškerá oblačnost. Ne že by bylo vyloženě horko, to vy tady v Čechách jste na tom byli určitě hůř, ale najednou bylo jasno a teplota lezla někam k pětadvaceti stupňům. Trochu zklamání. Další zjištění bylo, že na ostrově prostě nejsou rovinky. Trasa prakticky pořád vedla buď do kopce nebo z kopce v nekonečné sérii malých kopečků. Ale bylo na co koukat, tedy pokud máte rádi skotské rurální scenérie. Kopce, kamení, vřes, ovce. Občas krávy. Sem tam dům, ale ne moc.
Po prvních několika kilometrech jsem se navzdory slunci docela příjemně rozběhl a pomalu začínal předbíhat ostatní. Nejzajímavější části trasy asi byla druhá třetina, kdy jsme opustili úzkou, ale slušnou silnici a přešlo se na velmi rozbitou asfaltku kombinovanou s polními cestami, spojujícími jednotlivé místní farmy. Došlo i na slibovaný písečný úsek, kdy se pár kilometrů běželo skutečně po udusané písečné pěšině, přičemž z obou stran trasy byly pouštní duny naváté od moře porostlé vysokou trávou. Najednou byl běh o dost těžší, nohy se slušně bořily.
Pěkně byly průběhy farmami. Místní na nich zřídili občerstvovačky a párkrát je pojali jako párty, kdy za doprovodu hudby v kiltech nabízeli nejen vodu ale i whisky. Vždy jsem zdvořile odmítl. Trochu divný pocit jsem měl ve chvíli, kdy trasa vedla jen pár metrů od pasoucích se krav a mezi jimi a mnou nebyla žádná bariéra. Před různobarevné stádo předstoupila jedna černá a podezřívavě mně sledovala. Byl jsem si dobře vědom toho že mám na sobě ostře oranžové tričko. Ale asi jsem nevypadal nebezpečně.
Pořád se mi běželo fajn, a předbíhal jsem ostatní běžce a často i půlmaratónské psy a jejich jdoucí pány. Zdálo se že Skotům slunce svědčí ještě méně než mně, řada jich konci už jen šla. Poslední třetina byla v klasičtějším duchu, kopců ubylo a běželo se opět po standardní silnici.

Trasa z Nike GPS

Až na posledním kilometru se objevilo stoupání do cílové vesnice, následované prudkým seběhem přímo do cíle. Doběhl jsem si vyložené na pohodu a s cílovým časem 1:52 bych byl spokojený i na rovinatějším půlmaratónu. Opět jsem si potvrdil že podle pocitu na startu naprosto nelze posuzovat jak se potom člověku poběží. V cíli jsem se napil, převzal pamětní medaili a tričko a šel číhat na Angeliku, která doběhla o chvíli později.

Angelika finišující. Ze startovní a cílové fotky je pěkně vidět náhlá proměna počasí.

Můj finiš

S doběhem do cíle padlo veškeré spěchání a stresy, následovala cesta do kempu, sprcha a pak účast na večerním běžeckém mejdánku s projekcí fotek z běhu, vyhlašováním všeho možného a samozřejmě spoustou piva.
Druhý den pak obhlídka těch částí ostrova které jsme si neprohlídli při běhu a po obědě odjezd trajektem zpět na mainland, samozřejmě i se všemi spoluběžci. Ostrov se tak opět vylidnil a místní si mohli oddechnout.

Skorokoupačka po běhu. Celý jsem tam nevlezl.

Scenérie cestou na Coll

Druhé největší město ostrova

Zkouška tempa s úsměvem a lívancem

Do Stromovky na Dvě míle s úsměvem jsme vyrazili celkem neplánovaně. V naší termínovce tento víkend mělo být volno, ale že bylo hezky (to znamená horko, pro delší běhy zcela nevhodné) tak jsme si řekli proč nezkusit lívancový běh Stromovkou, beztak jsme se na tuto akci už dávno chtěli podívat. 
Děti moc nadšené nebyly - správně argumentovaly tím že o prázdninách už další běhy být neměly. Na pozitivnější vlnu je naladila až vidina lívance a zpráva že běží jen jeden okruh, tj. jednu míli. Stejně jsme si ale vyslechli své...

Focení před během

Já přemýšlel jak tento běh pojmout - s dětmi běžet nemůžu protože běží jen poloviční trať a dát si to jen tak s Angelikou na pohodu zas úplně nedávalo smysl. Řekl jsem si že zkusím svižné tempo při dodržení kréda běhu, tedy s úsměvem. Znamenalo to nejít do toho vyloženě závodně, ale jen zkusit jaké tempo hlava a nohy zvolí při vědomí netypicky krátké trati. Obul jsem tedy své nejrychlejší boty (Mizuno Wave Aero) a šlo se na to.
Na startu byli běžci všeho druhu - atleti, veteráni, ale i rodiny s kočárky nebo lidé s dětmi a psíky a celkově vládla velmi pohodová atmosféra. Očíslovali jsme se, nafotili a čekali na start.

Hned po startu jsem chtěl jít ostře do tempa ale projevila se moje rychlostní nezkušenost - jsem zvyklý všude startovat ze zadních pozic a tady jsem to udělal stejně. Takže jsem se musel prokousávat davy lidí, kteří tento běh pojali rekreačně a ztratil jsem tak pěkných pár vteřin (které na delších bězích neřeším). Až po asi dvou stech metrech jsem se dostal do své rychlostní skupinky a zkoušel co se mnou dělá vyšší tempo. Překvapivě to šlo. Běžel jsem podle plánu - tak, aby to bylo o dost vyšší než mé závodní tempo na desítce, ale také jen tak rychle, abych to na třech kilometrech pohodlně udýchal, nedostal se do zásadního kyslíkového dluhu a mohlo to být "s úsměvem". Přesnou rychlost jsem neznal, protože jsem si na tyto tři kilometry nevzal sluchátka a telefon mi nemohl reportovat. Byla to pro mně celkem nová zkušenost - běžně běhám tak, abych vydržel delší dobu. Tady, s vědomím "jen" tří kilometrů, ubíhala trať mnohem rychleji a já jsem mohl bez rizika odpadnutí pomalu zvyšovat tempo.
Jak jsem se blížil k cíli, napadlo mně že bych teoreticky mohl dát děti o kolo - žádní rychlíci to nejsou a i kratší vzdálenosti obvykle proloží chůzí. To se nakonec nezdařilo. Když jsem doběhl a prošel cílovým koridorem, měly v sobě už větší část lívanců a tvářily se spokojeně.
Spokojený jsem byl i já. Běh jsem dal průměrnou rychlostí 4:16 na km s průběžným zrychlováním. Získal jsem pocit, že tuto rychlost bych udržel i o míli déle, což je víc než jsem čekal. Jasně, ve srovnání s jinými nic moc, ale já soutěžím jen sám se sebou.
Po pár minutách doběhla i Angelika, dali jsme vodu a lívanec, vrátili čísla a vydali se zpět k autu. Cestou jsme poslouchali děti jak nadšeně vypráví zážitky z běhu. Takhle to je vždy - před fyzickou aktivitou mohutně protestují a potom jsou spokojené že to daly a mají o čem mluvit.Tak to u nás chodí.

Angelika finišující

Po doběhu s lívancem

Neplavcův a necyklistův první triatlon

Těžko říct co mně to napadlo. Snad potřeba zkusit něco dosud nepoznané, snad potřeba dokázat si že na to mám. Zkrátka jsem doma nahodil téma "co zkusit triatlon" a Angelika nebyla proti. Zde je ovšem třeba poznamenat že ona slušně plave a v létě jezdí do práce na kole. Zatímco já plavu stylem "přeplavu bazén a neutopím se, fajn, umím plavat" a kolo vytáhnu čistě rekreačně dvakrát do roka. Ke stojaté nechlorované vodě navíc cítím instinktivní odpor. Ale co, sport je přece o sebepřekonávání se.
Volba akce byla snadná. První ročník Pražského triatlonu máme coby počerničtí doslova u nosu. Co se týče nabízených variant, sáhl jsem po nejkratší: 400m voda, 18km kolo, 2km běh. Začala příprava vybavení. Samozřejmě nevlastním nic jako neopren nebo, nepočítám-li staré kolo v garáži, cyklovýbavu a investovat do toho se mi zdá předčasné. Zvolil jsem tedy minimalistickou variantu. V čem se dá běžet, v tom se dá i jet na kole.V čem se dá jet na kole a běžet, v tom se dá i plavat, sundáme-li tričko a boty. A výbava byla na světě. Plavání v lehkých běžeckých šortkách, potom obout boty a natáhnout tričko, toť vše, proč z toho dělat vědu. Tolik k materiální přípravě. Fyzickou přípravu jsem pojal podobně bezstarostně. Na kole přece jezdit umím, takže to není třeba řešit. S plaváním jsem si tak jistý nebyl. Několikrát jsem tedy zašel do hloubětínského bazénu a potrénoval. Trochu mně překvapilo že jsem těch požadovaných 400m skutečně dokázal uplavat, byť sportu velmi vzdáleným stylem "stará dáma" a velmi pomalu. Ale co, jdu si triatlon zkusit, ne závodit.

My s našimi stroji

Toto je pro nás typické - jsme pomalí, ale pečliví, takže se registrujem první a vždy máme nízká startovní čísla

Na start jsem tedy přijel celkem v klidu. Prezenčka proběhla bezproblémově, kolo dostalo jedno číslo, já tři (na tričko, fixem na ruku pod rameno a ještě fixem na lýtko, asi pro případ že bych ruku cestou ztratil), a nastal čas uložit kolo do depa. Tady jsem narazil, kolo neprošlo vstupní kontrolou. Kontrolorovi vadily otevřené duté konce řídítek po kdysi dávno vypadlých plastových záslepkách. Že prý je to nebezpečné a musím to nějak vyřešit, nemilosrdně mně vykázal. Bylo třeba improvizovat. Nakonec pomohl obyčejný papír zmuchlaný a nacpaný do konců řídítek. Kolo tak dostalo taková sexy tykadla. Kontrolor si sice pořád něco nespokojeně mumlal, ale prošel jsem. Angelika se svým relativně novým kolem takové problémy neměla.
V depu jsem zjistil dvě věci. Pravděpodobně tu mám nejstarší kolo. A budu mít problém ho najít, protože jich tam je moc. Nicméně jsme svedli boj o místo pro naše kola (zde se projevila naše nezkušenost - do depa jsme dorazili později a už byla obsazená jak místa pro kola, tak místa mezi koly, protože ostatní si tam vyskládali svá převlékací nádobíčka).a umístili k nim svou cyklovýbavu, tj. tričko a boty. A šlo se na start.
První startovali borci delších tratí. Jak jsem tak sledoval ty davy co se vrhají do rybníka v neoprénech, nebylo mi dobře po těle a ptal jsem se sám sebe co tu dělám. Nakonec jsem i já musel. Bosýma nohama do studené vody na nerovné kamenité dno... zlaté pohodlné maratóny. Startovní výstřel, lidé přede mnou se vrhají do vody, já taky, je příjemně studená a já plavu a čekám nevyhnutelné - kdy že zůstanu na úplném chvostu. Netrvá to dlouho. Tak tři, čtyři minuty a karty jsou rozdané. Všichni před námi, vzadu já, pak ještě jeden chlapík mého věku a asi šedesátiletý pán s knírem. Ideální situace pro odlehčenou konverzaci, ale nikdo se do toho nehrne, bojujeme s nepřátelskou vodou. Musíme obeplout tři bójky a vrátit se na start, což dá těch asi 400 metrů. K první to ještě jde, u druhé už to je trápení, třetí se zdá strašně daleko, zpět ke startu už je to boj s umdlévajícíma rukama a protivným cizorodým živlem zvaným voda. Škrábu se zpět na břeh, chci se postavit, ale neposlouchají mně ani ruce ani nohy... tragédie. Z vody lezu tuším předposlední. Ale mělo to i světlou stránku. V depu nebyl problém najít své kolo. Silnější kategorie už byly dávno na trati, kolegové z mé kategorie většinou taky, takže moje kolo tam bylo chudák úplně samo. Dobíhám k němu, otírám si nohy ručníkem někoho jiného co leží poblíž a cpu se do ponožek a bot. To celkem šlo. Boj to byl s tričkem. Fakt nebyl dobrý nápad přišpendlit na něj číslo předem. Tričku se na mokré tělo nechce, já zabírám, špendlíky povolují a číslo visí na jednom... cenná minuta v tahu. Nakonec helmu na hlavu a jdem na kolo.

Z vody lezu předposlední, pro zbytek triatlonu těžko použitelný...

Na kole zjišťuji další překvapivou skutečnost - všechny scénáře a plány co jsem si dělal počítaly s tím, že na kole jedu v obvyklém stavu, tedy v pohodě. O tom ale nemůže být řeč. Nohy neposlouchají, jsou z plavání úplně vyšťavené. Jsem rád že jedu, na stíhání Angeliky, která na mně nepočkala, můžu zapomenout. První okruh je skutečně čiré zoufalství. Vysokou rychlostí se kolem mně míhají jezdci silnějších kategorií a já nemám šanci se kohokoliv držet ani na rovinách ani v kopcích. Snad jen jednou se mi stane že bych někoho předjel - na sjezdu z Horních Počernic do Běchovic nějaké dítě, odhadem dvanáctileté. Smutné. Moje kolo navíc dává najevo že opravdu není pečlivě udržované a hlasitým skřípěním brzd asi trochu děsím ostatní cyklisty. Ve druhém okruhu už se nohy trochu probírají a já mám pocit že jedu aspoň trochu svižně. Nic to ale nemění na tom že nikoho nepředjíždím. Kousek před koncem cyklotrápení, na vjezdu do Dolních Počernic řadím tak vehementně že mi padá řetěz. Supr, to jsem potřeboval... Chvíli zvažuji že bych to tak nechal být, co si pamatuji tak zpět k rybníku už je to jen z kopce... ale ne, je tu rovina a já zastavuji. Asi dvě minuty nasazuji. Konečně v depu. V podstatě nezastavuji, jen mrsknu kolo do stojanu a jdu na běh.
A další překvapení. Mám tak zmatené nohy že pořádně neběží. Vím že jde jen o dva kilometry a měl bych to tedy pořádně napálit, ale nejde to. Ale zas tak hrozné to není, občas někoho předběhnu. "Vole, sundej si helmu", zaslechnu za sebou. No jo, běžím s helmou, v depu jsem moc spěchal. Ale co, teď už je to jedno. V druhém kole se zas trochu rozběhnu, no prosím, ještě pár kilometrů a možná bych se úplně probral.

Výraz po doběhu dobře popisuje fyzické rozpoložení...

Ale už je tu cíl. A v něm Angelika která na mně udělala minutu a půl. Zaslouženě. Já zaplatil nováčkovskou a hlavně neplaveckou daň a je jasné, že mám-li se ještě v budoucnu triatlonu účastnit, budu muset jednak zapracovat na plavání, druhak koupit si konkurenceschopné kolo.
Ale to je teď jedno, o výsledek nejde, mety bylo dosaženo, kóta pokořena - zkusil jsem si to!