Naše dovolenkové závody, část první, Hvar

Byl to dlouhý a náročný den. Brzo ráno budíček v apartmánu v jižní Dalmácii, sbalit po týdenní dovolené, přejezd autem a trajektem na Hvar a opět autem přes celý ostrov do hlavního města (taktéž Hvar). Zde rychlý a lehký oběd, vyzvednout startovní čísla a jet se ubytovat pro druhý týden naší dovolené. V penzionu ani nevybalujeme, jen vysadíme děti, převlékneme se do běžeckého a zase jedeme autem zpět do Hvaru, odkud ve tři hodiny odjíždí autobus na start do Starého Gradu. Tam máme ještě dvě hodiny času, tak si projdeme městečko a čekáme na půl šestou, kdy je start.

Startovní čísla se vydávají na místní radnici

Že se na Hvaru běží půlmaratón jsem zjistil loni, bohužel až poté, co jsme si zde zarezervovali dovolenou a to na termín čtrnáct dní před závodem. Dost mě to mrzelo, takhle těsně minout pěkný závod. Ale protože se nám tady na ostrově líbilo, letos už jsem to naplánoval velmi pečlivě a naši čtrnáctidenní (poprvé v životě!) dovolenou tak půlí náročný závod.
Stari Grad je hezké historické přístavní městečko a během čekání je na co koukat. Čekající běžci obsazují místní kavárny a my tak aspoň nemáme výčitky, že zdarma využíváme jejich toalety.
Start se blíží, takže dopíjíme, dávám baťoh do transportní dodávky, nafotíme se, popřejeme hodně štěstí a jde se na věc. Počasí nám relativně přeje. Je sice teplo a sluníčko, ale pofukuje, a navíc už jsme celkem aklimatizovaní. První polovina srpna byla v Praze podstatně horší. První kilometr vede městečkem s fandícími domorodci, ale už od druhého začíná jít do tuhého.

Nahoru

Začínáme stoupat. Zprvu jen zvolna, ale od třetího kilometru jsou naším věrným průvodcem dopravní značky signalizující stoupání, oblíbil jsem si zejména ty co ukazují deset stupňů a víc. Je to vlastně jednoduché. Trasa vede ze severního pobřeží ostrova (Stari Grad) na jižní (Hvar), a v cestě nám stojí hřbet ostrova vysoký 400 metrů. Nejprve na něj vyběhneme, pak krátký hřebenový úsek a zase dolů.
Zpočátku běžím lehce a vesele, dokonce předbíhám, což je ovšem logické, neboť na startu jsme se s Angelikou nějak zapomněli a startovali z úplného konce. Po pár kilometrech ale přituhuje, stoupání je nekonečné a dost ostré. Kolem pátého kilometru zkrátka nevydržím a co chvíli si na pár vteřin ulevuji chůzí. Dost pomůže občerstvovací stanice na pátém, kde se rozdávají láhve s vodou. Láhev místo kelímku sice znamená že nemám důvod přecházet do chůze abych se napil, ale mít vodu s sebou po zbytek trasy je k nezaplacení.
Co ve druhé polovině stoupání ubude na strmosti, to vynahradí vyšťavené nohy. Sice už tolik nevkládám chodecké vložky, ale tempo mi jaksi stále klesá. Přicházejí ale krásná panoramata. Jak tak šplháme silnicí vzhůru, po jedné ruce máme skalní stěnu, po druhé pak prudký sráz s výhledem na rozeklané členité zelenomodré pobřeží. Nádhera.

Na zadních startovních pozicích, já jsem to žluté, Angelika je modrá sukýnka vedle

Na desátém kilometru se pocitově zdá že jsem v nejvyšším bodě, je tu občerstvovací stanice a následuje vytoužené klesání. Ale jen na chvíli, hned za zatáčkou začínáme opět stoupat, a to až na dvanáctý kilometr. Krásný moment nastává ve chvíli, kdy běžíme přímo po hřebeni ostrova a napravo i nalevo pod sebou vidím moře. Teď hlavně aby se silnice co nejdříve stočila k tomu levému.
Touto dobou už je startovní pole jasně výkonnostně roztříděné a míjím se se stále stejnými běžci. Chvíli jsem před nimi, pak chvíli jdu a oni mě předběhnou, pak se zas rozeběhnu a jdu před ně. Už se tak trochu známe. Společně se tak dostáváme do míst, kde následuje ta snad snazší část trati.

Angelika na trati

a zase dolů...

Seběh znamená vyšší tempo a zdánlivou úlevu. Sympatické je, že trať nikterak nešvindluje. Předtím jsme pořád konstantně stoupali, a teď zas pořád jenom klesáme, A to poměrně ostře. Zatímco stoupání bylo roztažené na nějakých jedenáct nebo dvanáct kilometrů, klesání zabere jen osm. Start i cíl jsou na výškové nule u moře.
Teď to hlavně udýchat. Na patnáctém kilometru probíháme vesničkou, která sympaticky narušuje jinak trochu osamělou atmosféru a beru si další láhev vody. Místní hezky fandí. Cestou obdivuji chorvatské stavitele. Silnice je za všech okolností perfektní, ačkoliv se vine velmi složitým terénem. Nikde žádná díra, krásný asfalt.
Dolů je to pořádný sešup, je mi jasné že z tohoto běhu budou v dalších dnech pořádně bolet stehna, dobré ale je, že pomalu zlepšuji bídný čas z první poloviny. Klasická běžecká poučka říká, že co ztratíš ve stoupání, to seběhem nenaženeš. Je to pravda, na opravdu dobrý čas se tu pomýšlet nedá, ale ať to aspoň není dvouhodinová ostuda. Běžím co to dá, ale stejně vnímám, že pracuje spíš gravitace než já sám, tělo je tak utahané že v seběhu nejsem schopen k tempu aktivně přispívat silou.
Někde na osmnáctém kilometru mě praští do nosu silný zápach. O chvíli později zjistím o co jde - probíháme kolem hvarské skládky odpadu. Na bráně je velký obrázek přeškrtnutého foťáku. To na propagační materiály nepatří.
Jak se blížím k jednadvacátému kilometru, trochu mě mate že stále intenzivně klesám a město pořád nikde. A je vážně legrace jak je to městečko malé. Až asi 300 metrů před koncem vbíhám mezi domky, náhle přebíhám hlavní silnici kde mi policista zastavuje dopravu, míjím autobusovou stanici odkud jsme vyjížděli na start, vbíhám na náměstí a chybí poslední stovka do cíle. Ta vede náměstím s velkými dlažebními kostkami. Fixuji pohled na metr před sebe a hlídám si krok, nerad bych si na posledních metrech zrušil kotník. Náměstím vede úzký koridor pro běžce obsypaný dětmi s kterými si musím plácat rukama. V cíli před radnicí panuje krásná atmosféra, komentátor osobně uvádí jméno a národnost každého kdo dobíhá, dostávám medaili na krk a jdu doplnit tekutiny a cukry, nabídka je pestrá, hlavním sponzorem je místní maloobchodní řetězec. Čas 1:53 vzhledem k profilu celkem beru, během stoupání jsem se bál že bude o dost horší.

Angelika finišující

Sedám na schody před radnicí, pozoruji jak finišují ostatní a vychutnávám pocit že už to mám za sebou. Baví mě poslouchat národnosti dobíhajících, je to pestrá směsice. Při celkových 215 účastnících se tu sešlo 29 národností. Opravdu silně mezinárodní a velmi dovolenkářský závod.
O Angeliku jsem měl trochu obavy, kopce zrovna dvakrát nemiluje, ale s tratí se poprala slušně a ještě nechala spoustu lidí za sebou.
Jdeme si pro auto a vracíme se do penzionu za dětmi, místo do sprchy však míříme smýt pot do moře. Závody na ostrovech zkrátka mají něco do sebe.

DETAILY BĚHU

Zátopkův zlatý týden

Člověk je tvor nepoučitelný a tak nás ani loňské trápení v tropických vedrech neodradilo od účasti v letošním ročníku. Ba naopak, mety je třeba překonávat, proto jsme se letos zúčastnili celého seriálu, byť jen v kategorii B (to aby tam byl prostor pro další zlepšování). Kategorie B znamená: 20. 7. 10km na dráze, 24. 7. 5km na dráze, 27. 7. půlmaratón ve Stromovce (áčka běží celý maratón). To vše jako pocta Emilu Zátopkovi, který v těchto datech získal roku 1952 zlaté medaile na OH v Helsinkách právě na těchto distancích.

Pondělí 20. července, 10km

Ano, dalo se to čekat. Horko, samozřejmě. Něco kolem třiceti stupňů, ač už je podvečer.

Jde o naši premiéru na atletickém oválu, po kterém musíme nakroužit 25 koleček. Hned na úvod se dozvídáme, že pro velký zájem bude závod rozdělen do dvou běhů, přičemž nejprve běží muži mladí a skoro mladí, ve druhém běhu pak všechny ženy a staří muži. Fajn, aspoň máme možnost se s Angelikou vzájemně nafotit. Tak jdeme na věc.

Dokolečka dokola

Angelika na trati

Z tohoto závodu si odnáším dvě zásadní poučení. To první není žádná novinka: pokoušet se v horku o osobák je blbost. To druhé jsem zjistil až teď: dráha není prostředí pro mně. Stačí prvních pár koleček a vše je jasné. Přepálený start, neschopnost udýchat své tempo, odpadání a jediná utkvělá myšlenka: Ať už je to za mnou. V tom je dráha nemilosrdná. Neustále máte všechny soupeře na dohled, rychlíci vás předbíhají o kolo, později o několik kol. Stále slyšíte moderátora, který hlásí jak si vedou ti nejlepší a kolik kol jim ještě zbývá. Jsem rád že jim to jde, bohužel mně ještě zbývá těch kol mnohem víc.
Od poloviny se skutečně intenzivně trápím, ale nejsem v tom sám. Sem tam někdo odpadá ještě rychleji než já a mám možnost předběhnout ho. Dokonce třikrát využiji možnost občerstvení, což na desítce běžně nedělám, protože to zdržuje. Paní co podává kelímky mě komentuje slovy "Vypadáš že to potřebuješ", což mi na sebevědomí nepřidá.
S přibývajícími koly nás na trati zůstává méně a méně a nakonec i já jsem ve vytouženém posledním. Čas 47:38 a umístění ve druhé polovině výsledkové listiny skutečně není to co jsem si plánoval, ale co, dělám to přeci pro zábavu.
Přenechávám dráhu Angelice a vydýchávám náročný zážitek. Koukat se jak krouží ostatní je mnohem příjemnější než se tam potit osobně. Angelika má na rozdíl ode mně ženskou mentalitu, takže se nenechává strhnout k žádnému bláznění a odkrouží si to tam svým standardním závodním tempem. Domů pak odjíždíme s tím, že jsme rádi že v pátek nás čeká jen polovina. 25 kol je moc.

DETAILY BĚHU

Pátek 24. července, 5km

 Pracovní týden uběhl jako nic a jsme zase zpět. A je ještě o něco tepleji než v pondělí.

I při vyzvedávání startovního čísla je vhodné dodržovat dress code

Jdeme se sice trápit na stejnou trasu jako v pondělí, ale v optimistickém očekávání menšího počtu okruhů. Zvolil jsem tedy rychlejší boty a lehčí vršek a asi to byla správná volba. Jelikož se běží 12,5 okruhu, startuje se z protější strany oválu. Jak je u tohoto pořadatele zvykem, start není úplně včas a všichni se pěkných pár minut pečeme na sluníčku. Nakonec se ale dočkáme a vyrážím.

Nasazuji ostré tempo s tím, že ho nepochybně neudržím, ale aspoň budu odpadat z vyšší rychlosti. A vcelku se tak děje. Každý kilometr (což je 2,5 okruhu) je o něco pomalejší než předchozí, s výjimkou posledního, kde jsem asi už cítil cíl a vyškrábl jsem zbytky sil. I tak opět zažívám intenzivní pocit, že toto není disciplína pro mně. Zlatá silnice, kde můžete mozek zaměstnávat něčím jiným než počítáním koleček a matematickými operacemi s tím spojenými. Neubíhá to, byť jsem na své poměry velmi rychlý. Ale každý závod jednou končí a i já se dopotácím do cíle, tentokrát v osobním rekordu, byť to má jen relativní hodnotu, neboť pětikilometrovou distanci běžně neběhám a není tedy moc s čím srovnávat. Celkově jsem ale s pětkou spokojenější než s desítkou, i ve výsledkové listině jsem se přehoupl z druhé poloviny do první.
Je na čase vyklidit prostor děvčatům a staříkům. Doplňuji tekutiny, fotím, fandím a jsem rád že to mám za sebou. Angelika si nevede špatně a stlačí tempo pod pět a půl minuty na kilometr, což je na ní velmi slušné. Domu odjíždíme spokojení.

Angelika na trati

DETAILY BĚHU

Pondělí 27. července,půlmaratón

Mezi pětkou a půlmaratónem byly jen dva dny odpočinku, ty jsem ale stihl využít k tomu, abych si zhuntoval záda. Nevím kde přesně se stala chyba. Buď v tom, že jsem pětku běžel velmi zostra v tvrdých závodních botách, které jinak prakticky nepoužívám (po asi 6 letech mají jen 116 km), nebo se na mě takto podepsala nevinná sobotní vyjížďka na kole. Těžko říct, každopádně v sobotu večer jsem začal cítit silné potíže v oblasti bederní páteře, což z ohýbání nebo vstávání dělalo velmi obtížnou a bolestivou záležitost.

V neděli jsem se to snažil rozhýbat a vůbec jsem si nebyl jistý jestli v pondělí ve Stromovce nastoupím na start. V den závodu ráno už to bylo o něco lepší, takže jsem si pro start rozsvítil zelenou a stanovil si jediný cíl: dostat se důstojně a ve zdraví do cíle.
Počasí se umoudřilo a na startu bylo rozumných 22 stupňů. Ve frontě na startovní číslo dokonce lehce sprchlo, což nikomu nevadilo. Na start jsem šel pochopitelně zase přímo z práce, takže jsem se musel převléknout do běžeckého ve stanové šatně, což při mé momentální omezené pohyblivosti nebylo nic snadného. Ale podařilo se.
Start byl tradičně zpožděn, tentokrát dokonce o 38 minut.
Na trať jsem vyběhl pln obav jak to půjde. Naštěstí se ukázalo že docela dobře. Každý krok byl sice doprovázen drobným bodnutím v oblasti beder, ale běh je naštěstí činnost při které tato část těla není příliš využívána, takže mě to v pohybu moc neomezovalo. Po prvním okruhu jsem na to přestal myslet. Okruh tu má něco přes čtyři kilometry, takže půlmaratónce jich čeká pět. Je to rychlá trať prakticky bez převýšení a normálně bych v takto příznivých klimatických podmínkách uvažoval o útoku na osobák, ale teď jsem byl rád že běžím a držel jsem pohodové tempo kolem 5:15 na kilometr.
Velkou radost mi počasí udělalo asi po půlhodině běhu. Spustila se pravá letní bouřka se vším co k tomu patří - intenzivní déšť, silný vítr, hromy a blesky. V těchto podmínkách mě běh ohromně baví. Opravdu jsem si těch 20 minut, nebo jak dlouho to trvalo, skvěle užíval. Bylo mi líto když déšť skončil.
Vtipné na tom bylo, že díky bouřce žádný půlmaratonec nedokončil závod s číslem na hrudi. Pořadatel šetřil a půlmaratónská čísla byla jen z obyčejného laciného papíru, který neměl šanci odolat větru a dešti. Mně číslo opustilo tím způsobem, že ho vítr při běhu podél Malé říčky strhl ze špendlíků o odnesl přesně na obličej vedle běžící spoluběžkyně. Tu to dost vyděsilo, stáhla si ho z obličeje, koukla na svůj hrudník, a když zjistila že její není, nabídla mi ho zpět. S omluvou a úsměvem jsem ho odmítl, tak ho zahodila. O chvíli později přišla i o své.
Bouřka byla velmi příjemná, jen jsem měl stále nějak na mysli klasickou větu z povídky Šimka a Grossmanna Ze zápisníku sportovce: "Jenom blbec jako byl Zoubele v bouřce utíká".
Půlmaratón jsem dokončil přesně dle plánu - v klidu a v pohodě ve stanoveném tempu, v posledním okruhu jsem si dokonce ještě lehce zrychlil. Škoda hendikepu, mohl jsem se pokusit o dobrý čas.
Bezprostředně po doběhu mi sice záda dávala tvrdě najevo, že takto bych se k nim chovat neměl a druhý den to nebylo o nic lepší, ale počítám že to postupně přejde. I Angelika dokončila v poklidu bez jakékoliv krize a přišel čas vyhodnotit naše účinkování v kategorii B Zátopkova zlatého týdne. 
Já jsem skončil přesně v polovině výsledkové listiny, svou věkovou kategorii jsem dokonce vyhrál, což je dost s podivem, ale dělá mi to dobře. Angelika meži ženami také neskončila na chvostu, takže můžeme být oba spokojení. První dvě disciplíny pro nás znamenaly novou a zajímavou zkušenost a půlmaratón v závěru z hlediska počasí nemohl vyjít lépe.

Angelika finišující:

DETAILY BĚHU

Lovosickou chemičkou k dalšímu osobáčku

Do Lovosic jsem se dlouho vyloženě těšil. Povzbuzen čerstvými osobáky z Železnice i z Karlových Varů jsem předpokládal, že by úspěšná série mohla pokračovat. To se potvrdilo, byť ne v plném rozsahu.
Člověk míní a život mění. Naplánujete si, že na závod pojedete v plné síle a pěkně odpočatí a do toho:

• vaše malá dospívající dcera slaví konec povinné školní docházky a na noc si přivede dvě stejně malé dospívající spolužačky a chovají se hlučně po holčičím způsobu
• pokusíte se se ženou tuto situaci vyřešit lahvinkou vína, což mne ale neuspí, spíš nabudí a já v noci koukám do stropu a poslouchám holčičí řehnění
• vstoupí do toho zaměstnavatel a povinnost výjimečně asistovat u sobotních testů, takže po z části probdělé noci vstávám v šest ráno a jedu do práce

Já a pan ministr (na pozadí)

Angelika mě odpoledne nabírá autem přímo v práci a míříme do Lovosic. Ty nás vítají deštěm, chvilku intenzivním, ale pak většinou jen sotva znatelným. Vyzvedneme si čísla, pookouníme u stánků, Angelika mě vyfotí s panem ministrem, pak oblíbené převlékání v autě do běžeckého a jdeme na start. Tam si ještě uděláme tradiční předstartovní fotku, dáme si pusu pro štěstí a startujeme.

Můj plán pro tento běh je držet tempo na cílových 45 minut a pokud to půjde, tak ke konci ještě přidat. Zpočátku se to daří. Z parku vybíháme na stezku podél Labe běží se dobře a po prvním kilometru mi hodinky hlásí tempo 4:17. Ordinuji si lehké zvolnění. Před třetím kilometrem vbíháme od Labe do chemičky. Tento úsek je asi jediný kopec na trati. Jde o krátké, ale velmi prudké stoupání a to hned dvakrát za sebou, u vstupu do areálu a hned po něm ještě jednou. Předpokládám, že jde o protipovodňové opatření. Pěkně mě to rozdýchalo.

Běh chemičkou je hezký, ale subjektivně dost těžký. Nohy jsou momentálně oslabené výběhem krátkých kopečků, kolem jsou vysoké budovy a nad námi vedou roury s bůhvíjakými chemikáliemi. Personál nás má za vítanou atrakci, dělníci nás sledují z oken i venku podél trati. Pár zatáček a vybíháme druhou stranou z chemičky ven. Tam na nás čeká první občerstvovačka, nevšímám si jí a běžím dál. Teď se běží dva kilometry podél hlavní silnice zpět k parku. Opět navyšuji tempo, které v chemičce trochu opadlo. Předbíhám jednoho chlapíka, který si stěžuje na dusno. Má pravdu, není horko, ale vlhko a dusno. Potím se opravdu intenzivně. Trochu nečekaně přichází asi půl kilometru trailu, kdy běžíme po vyšlapané pěšině uprostřed trávy. Rychlost tím asi moc netrpí, ale občas se musíme vyhýbat viditelně blátivým úsekům. Rád se vracím na asfalt. Blížíme se zpět k parku a čeká nás náběh do druhého kola. Využívám občerstvovačku, na desítkách to běžně nedělám, ale potřebuji doplnit vodu ztracenou pocením a také si drobně vydechnout.

S náběhem do druhého kola přichází trochu zklamání. Tam, kde mi hodinky mají ukazovat přesně pět kilometrů tak ukazují 5,2. Takže běžím pomaleji než si myslím. A podle toho jak se cítím už moc nezrychlím. Za to určitě může chemička, GPS tam asi trochu zlobí. Nedá se nic dělat, běžím jak můžu, není nad čím přemýšlet. Znovu podél Labe, znovu kopečky do chemičky. Sleduji kde mohou být problémy se signálem a je to jasné, několik míst tu má povahu tunelu. Všímám si zásobníků s kyselinou sírovou a vzpomenu na dokument, který jsme u registrace museli podepsat. V podstatě tam stálo, že běžíme na vlastní riziko, máme poslouchat pořadatele a kdyby se v chemičce dělo něco nestandardního, tak máme rychle utíkat pryč. To běžce pobaví.

Já jsem to malé černé vzadu

Podruhé opouštím areál Lovochemie, opět nevyužívám možnost občerstvení a zbývají poslední dva kilometry. Snažím se navýšit tempo, ale už to moc nejde. Plíce hoří, nohy opouští síla. Ještě jednou rozšlapaným trávníkem, opět vbíhám do parku, poslední šanci napít se také vynechávám a zatáčím do cíle. Čas těsně pod 46 minut, o půl minuty zlepšený osobák, nicméně 45 minut nepadlo.

Angelika finišující:

Trochu se napiju, spěchám k autu pro telefon a zpět k cíli nafotit Angelice finiš. Na to se mi opět hezky rozprší, ale to mi náladu nezkazí. Výkon nebyl úplně špatný, nebyl sice z říše snů, ale na to snad budu mít ještě dost možností na reparát. Třeba už za měsíc na Zátopkově Zlatém týdnu.

DETAILY BĚHU