Kterak pražští chrti loupili v Zelenči

Začíná se nám blýskat na lepší časy. Po fenomenálním vítězství na Procházce se psy jsme se zúčastnili dalšího těžkého a významného závodu, a vůbec jsme si nevedli špatně.
Zelenečský Běh pro zdraví pořádá Spolek rodičů a přátel ZŠ a MŠ Zeleneč. Jedná se o velkolepou akci, kde spolu již posedmé poměřily síly největší osobnosti běžecké scény této třítisícové obce.

Pravda, nejsme místňáci, jsme z dva kilometry daleké Prahy, ale jelikož na cyklostezkách v zelenečských polích zhruba obden trénujeme, tak místní jistě pochopí, když odvezeme nejcennější kovy.
Na muže zde čekají dva okruhy o celkové délce 4,8km, ženy si dají jen jeden, tedy 2,4km. Angelika brblá, že kvůli dvěma kilometrům nemá smysl obouvat běžecké boty, tak aspoň běžíme na start a zpět, což nám dá šest kilometrů navíc.
Na start dobíháme v době, kdy končí závody dětí na kratších distancích a rozdávají se medaile. Do startu máme zhruba půlhodinu.
Organizátoři se rozhodli pro maximální časovou efektivitu a starty naplánovali takto: na dospěláckou trat vyrazí nejprve ženy, počkáme až odběhnou zhruba polovinu svého jednoho okruhu a následně vyrazíme my, muži, na své dva okruhy. Takže tentokrát nemohu Angelice nafotit finiš jak jsme zvyklí.

Angelika na startu

 Angelika startující

Holky krouží zhruba pět minut, když se na start řadíme my, muži. Prohlížím si soupeře a v duchu přehodnocuji své šance na vítězství. Žádní pupkatí tatíci, samí šlachovití, závody ošlehaní borci. Bude to boj.
To se potvrzuje krátce po startu. První kilometr za 4:11 a čelo závodu se mi přesto vzdaluje. Takhle by to nešlo přátelé, bude třeba zvolnit. Však vy to také neudržíte a odpadnete. Zvolňuji na 4:20, ale čelo ne, pořád se lehce vzdaluje. Pohybuji se v miniskupince tří běžců a toto zřejmě budou lidé, se kterými reálně poměřím síly.

Náběh do druhého kola. Boj s jedničkou.

Druhé kolo je o snaze udržet alespoň těch 4:20, v tomto tempu se opravdu běžně nepohybuji, takže plíce dostávají zabrat. Nakonec se mi daří dostat nejbližší soupeře za záda, v závěrečném stoupání k cíli mě však jeden přeci jen předjede.

Dobíhám s úsměvem, ale s tepovkou v oblacích a totálně zahlcenými plícemi. Tento okruh znám doslova jako své boty, běžel jsem tu více než tisíckrát, ale asi nikdy takhle rychle. Vychládám, potím se, doplňuji tekutiny.
Angelika je se svým výkonem také spokojená, v těžké konkurenci se umístila pátá, což se nepodaří každý den.
Sice je nám jasné, že nám stupně vítězů těsně unikly, přesto se rozhodneme počkat i na vyhlašovací ceremoniál. Vzdáme čest místním borcům, však se s nimi často potkáváme na jednom asfaltu.
Diplom a drobné ceny nakonec dostává prvních šest mezi muži i mezi ženami, takže si i my užijeme krátký moment slávy.

Na závěr nezbývá než konstatovat, že tým www.prostebeham.cz v Zelenči zanechal nesmazatelnou stopu, pobral ceny, hodil baťůžek na záda, odklusal zpět k domovu a těší se na příští rok, kdy jistě nezůstane pod stupni vítězů.


DETAILY BĚHU

Jak jsem (asi) zase něco vyhrál, psu navzdory.

Po velmi nevydařeném maratonu v Linci přišel čas spravit si chuť (nikoliv sebevědomí, to je nabourané dál) nějakým drobným úspěchem, a co je k tomu vhodnější než nesoutěžní RunCzech Procházka se psy?

Já a Ejmy. Pozorný čtenář si všimne psa ve vaně v pozadí.

Před pěti lety jsem zde slavil své první velké vítězství a proč se nepokusit o obhajobu, že?
Pravda, tehdy to bylo z několika důvodů snazší. Měl jsem k dispozici zdatnou tahounku labradorku Báru, která se, jak je tomuto plemenu vlastní, ochotně účastnila čehokoliv, co si pošahaní páníčci usmysleli. Takže ač s vodítkem na klasickém obojku, což jí dusilo, tak celé čtyři kilometry usilovně táhla, dokud mě nedotáhla do cíle. Bára je už ale stará paní která chce svůj klid, a já si tedy, vlastního psa nemaje, pro účely závodu musel od rodičů půjčit mladou borderkólii Ejmy.
Druhým rozdílem je, že tehdy se konala skutečně jen nesoutěžní procházka, zatímco letos organizátoři nachystali současně s procházkou i canicrossový závod, což přitáhlo účast skutečných běžců a skutečných běžpsů.
Díky účasti na procházce jsme si s Angelikou aspoň mohli prošmejdit maratonské Expo, což jsem využil k lehké obnově už dost obnošeného běžeckého šatníku.
Půl hodiny před startem jsem od rodičů nafasoval mladou spoluběžkyni a šlo se na start.

A už na startu se začala projevovat největší slabina našeho běžeckého týmu. Samozřejmě nechci na nikoho vyloženě poukazovat, ale šlo o psa. Borderkólie není labrador. Labrador je takové velké šťastné tele, které jde nadšeně kamkoliv s kýmkoliv o kom má pocit, že ho zná. Borderka je o dost svéhlavější plemeno s vlastními názory Za pána považuje mého tátu, mě bere jako příležitostnou vítanou návštěvu, ale nic víc.

Před páskou soutěžní canicross, za páskou nesoutěžní procházka. Ejmy hledá pána.

Z toho vyplývá, že jakmile vlezeme do startovního koridoru, Ejmy se začne ustaraně rozhlížet kde že je pán a proč jsem tam s ní jen já. Tohle bude těžké. Canicrossoví psi v přední části natěšeně štěkají v očekávání závodu, Ejmy upírá pohled za bariéry kde tuší pána a dění jí nezajímá. Snažím se jí vysvětlit že poběžíme, ale nevnímá.
Startujeme.

Ejmy nechce na trať, chce k pánovi.

Pokus o ostrý start

Vybíháme. Procházkáře ihned nechávám za sebou a prodírám se pomalejšími závodníky. Ejmy je dost překvapená že je mezi tolika psy a zpočátku se ochotně drží u mě. Jakmile ale opustíme brány Výstaviště a běžíme Stromovkou, dochází jí že pán zůstal kdesi vzadu a trvá na tom, že na něj počkáme. To ne holka, tohle je závod.
Táhnu jí vpřed. Neprotestuje, ale také nepomáhá. Klasická taktika pasivního odporu. Chvilkami se neochotně drží u nohy, častěji je ale za mnou a nechá se táhnout lehce napnutým vodítkem. Co chvilku se ohlíží a dává najevo, že jsme nekompletní.
Jdu na to psychologicky a promlouvám jí do duše. "Koukej, ostatní psi taky běží", "Ještě kilometr a bude občerstvovačka", "Teď hezky běžíš, vydrž to". Nevěří mi. Pořád dává najevo, že jsme v pohybu nesprávným směrem a že s tím nesouhlasí. Počáteční tempo pěti minut na kilometr klesá na šest. Kdybych ji nesl, asi bych byl rychlejší.
Překvapivý zlom přichází v polovině trati. Ejmy vycítí, že se stáčíme správným směrem a vracíme se, takže přestává vzdorovat a běží skoro ochotně. Stejně ale dává najevo, že ji to moc nebaví a že je tu z povinnosti.  
Blížíme se k občerstvovací stanici, Ejmy si lízne se dvou misek, já si beru nabízenou láhev sladké minerálky, ale pít nepotřebuji. Pokračujeme krásnou jarní Stromovkou dál k Výstavišti a já se stále snažím namotivovat pozitivními řečmi otráveně se tvářícího psa. Míjíme boční bránu Výstaviště, kterou jsme po startu vběhli do Stromovky a zbývá poslední půlkilometr k hlavní bráně a do cíle. Ejmy slyší ruch z Výstaviště, který zná, a běží o něco ochotněji.

 

Probíháme cílem, hodně za rychlými canicrossaři, ale také hodně před procházkáři, takže coby zřejmě první doběhnuvší bez čipu upoutám pozornost komentátorky a musím se chvíli věnovat médiím. To už znám, před pěti lety to bylo stejné.

Konečně Ejmy osvobozuji z vodítka

Během rozhovoru Ejmy objevuje za bariérou svého regulérního pána a dělá vše proto, aby se k němu dostala. Pouštím ji z vodítka, načež se pokouší bariéru nejdřív podlézt, potom přeskočit, obojí neúspěšně, tak ji zvedám přendavám ručně. Je štěstím bez sebe že to má za sebou.
Chcete-li vyhrát v canicrossu, musíte být zdatný běžec a mít běhavého psa. Nejsou-li tyto podmínky splněny, stále ještě můžete vyhrát aspoň Procházku se psy, pokud psa dostatečně přesvědčivě přemlouváte.


DETAILY BĚHU

O Linci, plánech od piva, rychlém Reinhardovi a špatných rozhodnutích

Nebudeme si nic nalhávat, tenhle závod pro mě mohl dopadnout i lépe. Přesněji řečeno, moc se mi nepovedl. Vlastně vůbec. A mohu si za to sám.

Začalo to docela nevinně. Sedíme s Jirkou Skřečkem u piva, probíráme budoucí plány a on že jede v dubnu na maraton do Lince. Mě, jak víte, k těmto věcem není třeba příliš přemlouvat. Běžel jsem už
Linec? Neběžel. Mám už naplánovaný jarní maraton? Nemám. Mám už něco v dubnu? Nemám. OK, tak se tam uvidíme.
Ani příprava nebyla úplně špatná, aspoň tedy na mé poměry. Několik dlouhých běhů na úrovni půlmaratonu, tři týdny před startem zcela v pohodě odběhnutá testovací třicítka, za březen 250 kilometrů. Jenže to ještě byly teploty kolem deseti stupňů. V týdnu před závodem se začalo oteplovat a předpověď ukazovala, že nejteplejší bude právě závodní neděle. To se nehodí.
Cesta do Lince proběhla v pohodě, v sobotu po obědě už jsme si v místní sportovní hale vyzvedávali startovní čísla. Pak ubytování v hotelu na půl cesty mezi startem a cílem, a procházka do centra s cílem najít příjemnou hospůdku na večer. Hospůdka se také podařila, navzdory přetížené pomalé obsluze jsme s Jirkou a jeho kamarádkou Hankou příjemně poseděli u několika pivek, což jsem pak s Angelikou zakončil ještě jedním na hotelu pro lepší usínání.

Ráno vše vypadalo optimisticky. Obloha zatažená, před hotelem celkem chladno. Čekáme na Jirku, ale zdržel se ve frontě na záchod, tak jdeme na start bez něj. Start je na dálnici A7 protínající Linec. Respekt před pořadateli, uzavřít kvůli maratonu významnou dopravní tepnu je slušný výkon.

Pořád nevím jak tento závod pojmout. Chytit se vodiče? Zkusit to sám na slušný výkon? Zkusit si maraton jen tak na pohodu? Nakonec to za mě řeší osud a řeší to špatně. Kousek přede mě si stoupá vodič na 3 hodiny 45 minut. Kdybych se ho udržel, byl by to výkon na hranici mého osobáku. OK, zkusím to. Mezitím vylézá sluníčko a začíná pěkně připalovat.
Startuje se včas, na opozdilce se nečeká. Vybíháme. Přebíháme Dunaj a první dva kilometry vedou po dálnici směrem na sever, na Prahu. Sbíháme z dálnice dolů do ulic a běžíme novější částí města zpět k Dunaji. Na trati je pořád ještě dost těsno. Vodič se neloudá, podle mých hodinek běží dokonce zbytečně rychle. Jednu chvíli se mu dostávám těsně za záda a vidím že se jmenuje Reinhard. Jsme někde za pátým kilometrem, držím se ho bez potíží, ale mám dost pochybnosti, zda tímhle tempem zvládnu maraton. Tak nějak doufám že zvolní.
Přebíháme Dunaj a dostáváme se do centra. Tam je druhá občerstvovačka. Myslím na dodržování pitného režimu. Vždy si beru půllitrovou láhev vody, větší část vypiji, zbytek si liji na hlavu.

Těsně před startem. Za námi s vlaječkou Reinhard, má zkáza.

Mám nepříjemný pocit, že nám to s Reinhardem nebude klapat. Asi bych ho dokázal stíhat poměrně dlouho, ale nakonec by mě určitě uštval. Na dvanáctém kilometru mu dávám sbohem a snažím se zvolnit. A zde se projevuje jedna z mých slabin - neumím si regulovat tempo. I když si Reinharda nechávám odběhnout, zvolňuji jen velmi lehce, ne tak, aby se mi tepovka vrátila do trvale udržitelných mezí.

Probíháme méně záživnou, industriální částí města a obloukem se vracíme zpět do centra, kde nám kulisy dělají obchodní domy a starší zástavba ve stylu Vinohrad či Vršovic. Teplota stoupá. Blížíme se polovině závodu, těsně před půlmaratonskou metou my maratonci odbočíme, zatímco půlmaratonci pokračují rovně do cíle na Hauptplatz. Řada se jich tam nedostane, zhruba od osmnáctého kilometru nám kulisy dotvářejí houkající sanitky a popadaní běžci, běžná to kulisa vytrvalostní masovky po prudkém oteplení.

Já sice zatím nekolabuji, ale jasně cítím, že dobré to nebude. Drobnou úlevu přináší oblačnost, která se objevuje zhruba v době, kdy vbíhám do druhé poloviny.
Běžím kolem hospody, kde jsme popíjeli. Jo, to ještě bylo dobře. Užíval sis, tak teď bojuj.

Ještě si to neuvědomuji, ale už je rozhodnuto. První polovinu maratonu jsem odběhl tempem, kterým bych v těchto podmínkách měl běžet půlmaraton. Na druhou polovinu v těle nezbyly zdroje, čímž mám na mysli především minerály. V první polovině jsem je spolehlivě vypotil a teď není kde brát. Vlastní zásoby nemám, a na občerstvovacích stanicích je čistá voda, ionťák, cola a banány. Jedu na vodě a banánech, což je asi chyba, ionťák by pravděpodobně pomohl.
Zuby nehty se držím v běhu. Snažím se nemyslet na prázdnou nádrž. Večer je fotbal, hraje Sparta. Mysli na Spartu, bojuj jako Sparťan!
Kolem pětadvacátého kilometru se smiřuji s faktem, že brzy bude nutné začít chodit. Je to zhruba v době, kdy v protisměru potkávám Angeliku. Máváme si, vypadá dobře a svěže. Zároveň vidím, že na ni mám sotva tři kilometry náskok, což je méně než bych čekal. Jde jí to.
Je to tu. Od sedmadvacátého kilometru zařazuji chodecké vložky. Je to zvláštní situace. Nohy jsou v pořádku, hlava by chtěla, ale tělo formou slabosti a tepovky v oblacích hlásí, že má problém.
Co se zbylými patnáct kilometry? Běžecké úseky se zkracují, chodecké prodlužují. Zdvořile odmítám výzvy šťastnějších běžců, ať se za ně zavěsím. Omluvně se usmívám na povzbuzující diváky kolem trati. Fakt to nejde. Kdyby za koukání na mě platili, vracel bych vstupné. Od osmatřicátého kilometru se k pokusům o běh přidávají náběhy na křeče do třísel a lýtek a motání hlavy. Ale nejsem v tom sám, zdravotníci na trati mají práce dost a já se snažím nestát se dalším z jejich klientů.

Cílem se propotácím v čase 4:19, zhruba půl hodiny poté, kdy jsem to měl v plánu. Finišerskou medaili si beru se smutným úšklebkem. Do ruky láhev vody, kolikátou už dnes? Hledám si místo, kde bych se mohl zhroutit a počkat na Angeliku, která nemůže být moc daleko za mnou. Je chytřejší než já, takže ten závod jistě takhle neprokoučovala. Pořadatelé se mě snaží vyhnat z prostor cíle do zázemí, ale jsem ve stavu, že je úplně klidně ignoruji. Hned za cílovou čárou mají zaparkovanou dodávku s časomírou, sedám si na dlažbu a opírám se zády o zadní kolo. Otevírám láhev s vodou co mi dali. Je perlivá. Trochu si loknu. Dělá se mi špatně. Začínám si zvracet mezi boty. Dost mě to překvapuje, to se mi běžně nestává. Zvracím spoustu vody a malé kousky banánu. Sotva přestanu, finišuje Angelika. Nemám sílu zvednout mobil a fotit. Vidím, že mě hledá. Mávám na ní, ať si mě jde zvednout, ale nevidí mě, u země mě nečeká, většinou bývám výš. Pokračuje do zázemí. Nezbývá mi, než se zvednout a potácet se za ní. Má radost, zlepšila si osobák. Blahopřeju jí a jdeme směrem k hotelu. Cestou si zvracecí scénku pro velký úspěch ještě jednou zopakuji, tentokrát na lavičce.

Nahlíženo s odstupem šlo o klasickou ztrátu iontů v těle a dehydrataci. Vypotil jsem spoustu minerálů, nijak jsem je nedoplňoval, protože podávali čistou vodu a ne minerálku, a tělo přestalo být schopné další vodu vstřebávat, ta se jen hromadila v žaludku a nešla do krve.
Příště musím být chytřejší. "Přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky" a hlavně nedoplňovat jen vodu, ale i minerály. Ale co myslíte, poučím se?

DETAILY BĚHU