Věž nespadla, koleno drží, takže vše v pořádku

Když u nás doma přišla koncem září řeč na to, že nám oběma ještě zbývá pár dní dovolené, postavilo mně to před jedno z mých oblíbených dilemat - kam si pojedeme zaběhat. Vstupy pro toto rozhodování byly v zásadě dva - termínovka běhů v Evropě v prosinci a nabídka cenově rozumných letenek do těchto destinací. Volba padla na Pisu, město se šikmou věží a pěkným maratónem nebo půlmaratónem.

Pravda, já i Angelika jsme si tento výlet trochu zdravotně zkomplikovali. Já svým otravným patelofemorálním syndromem, Angelika pak extrakcí dvou nevyrostlých dolních osmiček dva týdny před během. Takže zatímco moje běhání bylo v posledních týdnech jen na polovině obvyklých objemů a víceméně jen o zkoušení co koleno snese, Angelika měla kompletní dvoutýdenní pauzu. Tento výlet do Itálie tedy rozhodně nemohl být o závodění s ostatními nebo se sebou samými, na to snad dojde až jindy. 

Přesun z pražského inverzního marastu do prosluněného Toskánska byl úžasným kopancem pro psychiku. V Praze mlhavo a nevlídno, tam jasno, bezvětří a kolem deseti stupňů. Pro běhání téměř ideální, a to prosím týden před Vánoci. 

V sobotu to bylo trochu nahonem. Zpožděný let, přílet pozdě odpoledne, vyzvednutí startovních čísel, ubytování, nákup lehké večeře v supermarketu poblíž, letmý pohled na Náměstí Zázraků se Šikmou věží a hajdy na kutě.

V půl deváté ráno jsme na startu, já plný nejistoty a zcela bez očekávání co se výsledku týče. Hlavním cílem je pěkně si běh užít a otestovat co koleno snese. S kolenem se to má tak: od posledního soutěžního půlmaratónu v Palermu se už dost zlepšilo, ale stále nemohu tvrdit, že by bylo v pořádku. Jeho stav se pohybuje v cyklech určovaných mou disciplinovaností. Každou chvíli už si myslím, že je zcela v pořádku a oslavím to svižnými běhy několik dní po sobě, přičemž třetí den ho tím opět rozdráždím a musím mu dát pár dní klidu. Tak to jde stále dokola. Zvláštní na tom je to, že když je koleno rozbolavělé, tak ho víc než při běhu cítím v klidovém stavu, hlavně když v práci sedím u počítače s nohama na zemi a koleny klasicky do pravého úhlu. Mrzuté.

Kdo mně najde?

Teď ale nemusím sedět, teď vybíhám na svou oblíbenou distanci za téměř ideálních podmínek v krásném městě a koleno je momentálně v pohodě. V duchu mu slibuji že pokud vydrží, dám mu potom aspoň pět dní volna, opravdu.

První tři kilometry vedou centrem města podél řeky a jsou dost nahuštěné, lidí startuje dost a ulice jsou celkem úzké. Nevadí mi to, nespěchám. 

Cestou potkáváme spoustu pěkné architektury, ale netrvá to dlouho, Pisa je přeci jen malé město. Po chvíli jsme na předměstí a za dalších pár minut za městem v polích. Běží se dobře, na trati nejsou žádné kopce a teplota je vyloženě ideální. Vyběhl jsem s nákrčníkem kolem krku, ale už na druhém kilometru jsem ho sundal a strčil za pas. Na startu mi byla zima, teď bych to viděl na krásných deset. 

Na první občerstvovačce dávají kromě kelímků i třetinkové lahve s vodou, výborně. U nás to nebývá zvykem, v zahraničí to vídám celkem často. Trochu upiju a dál běžím s lahví v ruce.

Poslední metry

Mí fotografové

Touto dobou si držím rychlost kolem 5:15 a celkem mi vyhovuje. Zrychlím až ve chvíli, kdy mně předběhne běžec tlačící vozík s hendikepovaným dospělým. Ješitnost mně nakopne, přidám a za chvíli jsou za mnou. Tou dobou jsme už proběhli předměstí Pisy a teď jsme kdesi v polích. Starověké památky vystřídaly nezáživné novostavby typu podběh dálnice nebo benzínová pumpa.
Někde na dvanáctém kilometru se od nás oddělují maratónci a naše trasa se stáčí zpět směrem k Pise. Dělám si celkovou inspekci toho, jak mi je. Síly mám dost, koleno nevysílá ony znepokojivé signály z oblasti čéšky, jen nějaké to píchnutí tu či onde, toho není až tak třeba si všímat, celkově mi je fajn. Dehydrovaný nejsem pořád mám v ruce láhev a upíjím si. Vypínám mozek držící nohy na uzdě a nechávám nohy, ať si běží jak uznají za vhodné. Je to nějakých osm kilometrů do cíle, to už se nemusím hlídat, do cíle se nějak důstojně dostanu i kdybych to teď přepálil.
Ale obavy nejsou na místě, tempo pod pět minut na kilometr držím bez potíží. Na osmnáctém kilometru se dostáváme zpět do Pisy. Jsem za to rád, šestikilometrová rovina podél řeky zpět k městu byla trochu ubíjející. Odhazuji lahev, už nebude potřeba. Pár zatáček jižní částí města, po mostě přes řeku do starého města, trochu kličkování úzkými uličkami, už vidím Náměstí Zázraků s věží, děti mně fotí, poslední zatáčka na náměstí, cílová rovinka a mám to za sebou. Čas kolem 1:46, to je výrazně nad plán, vlastně můj druhý nejlepší půlmaratónský čas vůbec (z osmadvaceti). Chvíli trvá než se vymotám z cílového mumraje a jdu za dětmi číhat na Angeliku.

Angelika finišující

Angelika dokončila ve slušném čase 2:05, zdá se že odlehčení o dva zuby pomohlo.

Skutečně, chcete-li si předvánočně zazávodit, Pisu mohu jen doporučit. Jde o rychlou, dobře zajištěnou trať s minimem převýšení a dlouhými rovinami a v ideálním počasí. Pravda, počasí se může rok o roku měnit, ale horko nebude. A z Prahy do Pisy léta nízkonákladová linka (pravda, měli jsme zpoždění na příletu i na odletu, ale s tím se musí počítat).

DETAILY BĚHU

Rekonvalescenční půlmaratón městem mafie

Hodně vody uteklo, ale jen málo kilometrů bylo naběháno od mého posledního příspěvku. Můj běžecký víkend se sobotním ostravským maratónem a nedělními Běchovicemi se ukázal být nezodpovědnou frajeřinkou. Už předtím mi pravé koleno dávalo najevo, že by si zasloužilo lehkou pauzu, ale tímto jsem ho dorazil. Najednou mně v něm od pátého kilometru výš začalo nepříjemně píchat a hlavně bolelo v klidovém stavu. Naordinoval jsem si delší pauzu a návštěvu sportovního ortopeda. Ten mi diagnostikoval ploché nohy (což jsem věděl), které mi při dlouhé zátěži působily prolamování kolen směrem do X a tím dráždily čéšku a kolenní vazy, a pravou nohu lehce vyosenou směrem ven (což jsem nevěděl). Doporučil mi sportovní vložky do bot Formthotics a magnetoterapii na zklidnění akutních potíží.
Znamenalo to odpískat říjnový maratón kolem Wolfgangsee a Železnický kros a nechat tělo trochu vzpamatovat. Kilometráž padla někam na třetinu původních objemů, ale klid a vložky tělu prospěly. Duši nikoliv, při minimu běhání jsem byl sám sobě protivný, natož pak svému okolí.
Listopadový půlmaratónský prodloužený víkend v Palermu se tedy změnil hlavně na test, jak je na tom tělo po zdravotní stránce. Že jsem celkově z formy bylo celkem jasné a dlouhému běhu nemohla prospět ani silná rýma, kterou jsem si do Itálie odvezl z Prahy.

Angelika na startu

Na Sicílii bylo v půlce listopadu hezky. V Praze dva stupně, zde dvacet a sluníčko. Skoro moc teplo.
Sobotu jsme s Angelikou strávili procházením místních památek, což sice nebylo nic moc vzhledem k síle nohou na druhý den, ale bylo mi to tak nějak jedno, závodit jsem sem nepřijel.
V neděli nás čekala brzy ráno cesta na start. Den předtím jsme zmapovali místní hromadnou dopravu, takže ráno jsme šli na zastávku s jízdenkou v ruce najisto. Najisto, ale špatně, protože tato autobusová linka byla ten den právě kvůli našemu běhu zrušená. Takže místo pohodlné cesty autobusem došlo na velmi svižné čtyři kilometry pěšmo na start.

Ten byl na atletickém stadiónu a byl typicky italský. Chaotický, hlučný a zpožděný. Hlučný tedy především. Už jsem startoval na mnoha akcích, ale takový hukot lidé jinde nedělají. Jižní Italové jsou hodně slyšet i když jsou v klidu, natož pak když jsou předstartovně vzrušení a potkávají hromadu běžeckých kamarádů. Spousta povyku, italského brebentění a mužských polibků. 
Startovní výstřel zazněl asi o deset minut později než měl a vyrazilo se na trať. Nejdříve kolečko po atletické dráze stadiónu a pak hurá do města. Sleduji jak se mi běží. Zpočátku to moc nejde, probíhá se několika úzkými místy, kde kolona běžců přechází do chůze. Jakmile se dostaneme na širokou silnici, je to lepší. Pozvolna zrychluji na nějakých 5:20 na kilometr, které si pak držím po celou dobu běhu. Kolem pravého kolene cítím první dva nebo tři kilometry zvláštní pocity které jsem dřív nemíval, ale po zahřátí na běžnou provozní teplotu nejistota mizí a běží se mi docela dobře.
První polovina je směrem na východ, takže proti nízkému dopolednímu slunci na jasně modré obloze a je to docela nepříjemné. Vynahrazuje to ale podívaná při běhu historickým centrem. Krásné paláce, kostely i jiné nádherné budovy, byť typicky středomořsky zanedbané a často vyloženě zchátralé.

Po startu. Jsem tam, ale dobře schovaný. Kdo mně najde?

Lidé po trati sympaticky fandí. Tedy kromě křižovatek. Na nich samozřejmě policie blokuje dopravu, na což čekající auta reagují neustálým troubením. Buď nám tím vyjadřují podporu, nebo protestují proti uzavření důležitých křižovatek. Optimisticky předpokládám tu první variantu.

Angelika finišující

Běh je to krásný, stále je na co se dívat, ať už běžíme skrze palácové nádvoří v centru města, špinavými uličkami, kam asi jinak turisté moc nechodí, dlouhými bulváry s honosnými vilami na okraji města nebo udržovanými zahradami s palmami a kaktusy. Chápu, že turisty z jihu fascinuje běh centrem středoevropské Prahy, mně stejně tak bral běh starou středomořskou architekturou.

Ke konci už jsem cítil, že tělo odvyklo delším běhům, ale pořád jsem měl dost síly na to, abych lehce zvyšoval tempo a předbíhal ostatní. Chyběla mi lehkost a vyběhanost, ale síla a vytrvalost byly. Noha mně netrápila, i když druhý den se ozvala, ale už to není to alarmující bodání v koleni signalizující poškození. Teď je to jen otravná lehká bolest při sezení na židli s nohami klasicky do pravého úhlu, předpokládám že to časem přejde. Premiérový záívod s vložkami hodnotím uspokojivě, byť se objevily puchýře na prstech u nohy. Chodidla si asi musí zvyknout na jiný tvar i materiál podkladu.
Angelika si zaběhla standardní výkon atakující dvě hodiny, já byl sice rychlejší jen o deset minut, ale tak to tentokrát bylo v plánu.
Následovala cesta na hotel a pak večer s lahví dobrého sicilského vína. Mohu doporučit!

DETAILY BĚHU

Běžet Běchovice plánovaně pomalu? To nejde.

Loni jsem si na tomto místě postěžoval, že ačkoliv už jsem Běchovice běžel několikrát, stále je nemohu zaběhnout dle svých (dosti skromných) představ. Letos to na zlepšení času opravdu nevypadalo. V málokterém tréninkovém plánu asi najdete doporučení dát si den před závodní desítkou ostrý maratón. Mně se to tak sešlo. Primárním cílem samozřejmě bylo zlepšení osobáku na maratónské distanci. Běchovice jsem tak trochu obětoval a šel jsem se na ně v podstatě vyklusat a vysloužit si odznáček za čtvrtou účast v řadě. Běchovice ale prokázaly, že jsou ve svých letech mnohem chytřejší než já a pěkně mně doběhly...

Jedno pozitivum unavené nohy měly - na startu jsem byl zcela vyklidněný. Jindy jsem ve stresu, plánuji taktiku a nakonec přepálím start a pokazím to. Tentokrát ne. Jsem v klidu a beru to tak, že se jdu prostě jen proběhnout. Půl hodiny před svým startem vypustím na trať Angeliku a v klídku sleduji klasické běchovické hemžení doprovázené tradičním upozorňováním pořadatelů z které že strany je třeba nechat projet autobus. 

Nakonec i nám zazní startovní výstřel. Nohy bolí. Ať už to beru jako závod nebo jako výklus, první stovky metrů bolí. Pak se z toho nožky celkem oklepou. Opravdu se snažím nespěchat a poslouchat tělo. Tomu tempo nasazené hlavou vyhovuje a tak si dobíhám na metu prvního kilometru s pocitem, že vše jde podle plánu. Tam mi ale telefon oznámí, že první kilometr mám za 4:50. Tak takhle to být nemělo, chtěl jsem tu být tak o půl minuty později. Snažím se zpomalit, opravdu se snažím. Ale plánované zpomalování mi nikdy nešlo (na rozdíl od odpadání, v tom jsem skvělý) a navíc tohle jsou Běchovice, tady se závodí. Když už ne s druhými, tak aspoň se sebou. Tak házím za hlavu výklusový plán a běžím jak se dá. 

A dá se. Sice cítím těžké nohy a síly je také méně než obvykle, ale v první půli nijak zvlášť nezpomaluji. Druhá je těžší. Od Hostavic k Průmyslové trať stoupá a tady opravdu musím zvolnit, chci-li se ctí doběhnout. Zpomaluji, šetřím se a na konci sedmého kilometru jsem na průměrných pěti minutách na kilometr. To je pořád uspokojivě nad plán. A přichází to nejlepší z Běchovic, seběh do Hrdlořez, výběh na Spojovací a trápení na Koněvce. Seběh by šel, nepouštím to, brzdím se, šetřím unavené svaly i kolena. Výběh je trápení. Nádrž je prázdná, svádí to k přechodu do chůze. Zamítá se. Radši se zavěšuji za o dost pomalejšího běžce a zpomaluji na jeho tempo. Pomáhá to. O minutu později jdu před něj a mám dost sil na poslední kilometr a půl. 

Je tu Koněvova, pro mně tradičně kritický bod trati. V minulých dvou letech jsem ji nezvládl běžet a přecházel jsem tu na chvíli do chůze. Dnes to není nutné, běžím, sice už celkem pomalu, ale běžím. V závěru dokonce zafinišuju. 

V cíli toho mám opravdu dost. Čas nakonec jen lehce přes 51 minut, což je lepší než loni nebo předloni, kdy jsem Běchovice běžel na čerstvých nohách. 

A jaké že z toho plyne ponaučení? Já vidím dvě. Za prvé: nesnažte se Běchovice odfláknout, nenechají se. A za druhé: střihněte si den předtím maratón, uvolníte se.

DETAILY BĚHU