Příběh s ponaučením o tom, jak mě Bratislava vytrestala za nerozum

Že si dám od půlmaratónské Prahy alespoň rok pauzu jsem zde deklaroval už vloni, a sliby se mají plnit. Ve snaze dodržet kvótu "každý měsíc buď maratón nebo půlka" tentokrát naše kroky zamířily do Bratislavy. Sice jsem tu už běžel v roce 2011, ale jelikož od té doby výrazně změnili trať, tak jako by to bylo poprvé.
Původně jsem měl v plánu dát si bratislavskou půlku jen jako oddechovou vložku mezi dvěma maratóny (Antálie a Praha), ale pak jsem to operativně změnil: koneckonců, v dohledné době žádný jiný rychlý městský půlmaratón neplánuji, tak proč nepovažovat Bratislavu za rychlostní test, zvlášť když jde o můj jubilejní třicátý soutěžní půlmaratón? Takováhle unáhlená rozhodnutí já dělám často. Obvykle ke své škodě. Jako zde.
V předchozích dvou týdnech jsem bojoval se zánětem v uchu (zevním, nikoliv středním, jak pan doktor opravil mou samodiagnózu), které už teď sice nebylo bolavé a zalehlé, ale stále na něj ještě pořádně neslyším. Navíc jsem v rámci tréninků přestal jen tak bezcílně pobíhat a zkouším intervaly, což v kombinaci se sportovně pojatým ježděním do práce na kole vede ke slušnému tělesnému vyšťavení. A aby toho nebylo málo, ke konci týdne mě přepadl můj oblíbený zánět horních cest dýchacích. Takže na startu jsem se cítil všelijak, jen ne při síle a ve formě.
Na základě našich osobáků jsme s Angelikou měli různé startovní koridory. Já se pochopitelně zachoval jako gentleman, doprovodil Angeliku do zadního a zůstal tam s ní. Stejně mívám v plánu začít zvolna a až časem zrychlovat, tak co... Tady to je ale opravdu velmi pomalý začátek. Trať je poměrně úzká a lidé mají tendenci tvořit skupinky, které se obtížně předbíhají. Běžců je tu poměrně dost, jde o společný start půlkařů, maratónců a pětikilometrových štafetářů. Po pár kilometrech se to trochu roztrhá a nikdo mě nebrzdí.
Potěší občerstvovačky. Už i tady pochopili výhody lahví oproti kelímkům. Pravda, je to asi trochu větší ekologická zátěž, ale z láhve se napijete i za běhu, zatímco u kelímku buď přejdete na chvíli do chůze, nebo prostě většinu vybryndáte.
Tempo si zatím držím víceméně dle plánu pro první část kolem 5:10, ale cítím, že to dnes nebude TEN závod, kde to všechno vyjde. Podmínky včetně počasí jsou ideální, trať plná dlouhých rovin vhodná pro dobrý čas, ale já se cítím tak nějak mizerně. Dýchání je těžší než obvykle, tempo sice jsem schopen držet víceméně dle plánu, ale stojí to víc sil než by mělo. Tělo vůbec neposlouchá jak jsem u něj zvyklý, ačkoliv jsem si dvakrát odskočil před startem, musím někde na šestém při průběhu sídlištěm Ružinov ještě jednou. Hned je z toho půlminutka ztráty. A tak bojuju dál jak to jde. Držím se vytyčeného cíle dostat se kolem půlky závodu na pět minut na kilometr, ale cítím že rychleji to dnes už moc nepůjde. Trápím se způsobem, který vůbec nedpovídá zde předváděnému výkonu.

Hádanka pro pozorné: kdo mě najde, jak číhám s mobilem abych nafotil Angeliky finiš?

Jak se běh přehoupne do druhé půlky, začne být i opticky a pocitově zajímavější. Z periferie se dostáváme do křivolakých uliček malinkého bratislavského historického centra a z něj pak k Dunaji, podél kterého běžíme poslední 2 nebo 3 kilometry. Já jsem na tom pořád stejně - trápím se. Původně jsem plánoval v druhé půli navýšit rychlost co to půjde, ale moc pod 5 minut na kilometr to dneska prostě nejde, tělo je proti. Síla v nohách by byla, ale zbytku mého já to prostě nejde. Finiš se nekoná.
Dotlačím tělo do cíle a jsem rád že je to za mnou. Tenhle závod nebude jeden z těch, na které budu rád vzpomínat. Čas je 1:45:46, což je v podstatě dost podobné, jako u dvou posledních půlmaratónů. Jenže ten v Pise jsem běžel coby rekonvalescent jen tak na pohodu, a ten lednový ostravský prostě jen tak pro radost. Tady jsem měl ambice o něco se zlepšit a nejen že to nevyšlo, ale ještě jsem se během protrápil.
Z cílového koridoru jsem se obloukem vrátil zpět před cíl a počkal na Angeliku, která si Bratislavu užila mnohem víc než já, také si zaběhla svůj dobrý standard, ale na rozdíl ode mně se ani o nic víc nepokoušela.

Ale všechno špatné je k něčemu dobré - tohle je lekce, na kterou jen tak nezapomenu. Běželo se v neděli. V pondělí jsem v práci cítil, že na mně asi něco leze. V úterý jsem před polednem odešel z práce s tím, že se jdu vyležet. A ve středu mi doktor předepsal antibiotika a týdenní klid s tím, že je to chřipka jako řemen.
A jaké z toho plyne ponaučení, milé děti? Naslouchejte svému tělu a nelezte na start, když na vás něco leze. A nebo se aspoň nepokoušejte o výkon.

Psáno z postele po opadnutí těch nejhorších teplot.

DETAILY BĚHU

Jarní prázdniny v Antálii. Maratónské, pochopitelně.

Koncem loňského roku jsme doma řešili co s jarními prázdninami. Na hory se nám nechtělo a vzhledem ke kvalitě letošní zimy to asi bylo dobře. Přednost opět dostala varianta "moře". Loni to byl Egypt, ale to nás letos už nelákalo. Volba padla na Středomoří, kde teď sice určitě není na koupání, ale zas tam, na rozdíl od Egypta, je kam chodit a na co koukat. A navíc se to dá spojit s běháním. Z vyhledávače mi vypadlo několik možností, z nichž nejatraktivnější kombinaci dovolené a maratónu nabízela turecká Antálie. 

Zbýval poslední úkol - naplánovat cestu. Obvykle cestujeme ve vlastní režii a na cestovní kanceláře se nespoléháme, ale tady mi to vycházelo příliš drahé. Pokus obrátit se přeci jen na české cestovky také selhal - v únoru se do Antalie nelétá. Německé cestovky s tím kupodivu problém neměly a to za dost rozumnou cenu, jen si musíme zajet na letiště do Mnichova. To zas nevadí nám. A navíc je to zlatá varianta s odletem v pondělí, takže z nedělního běhu nemusíme ihned upalovat na letiště. Ideální.

Dovolená proběhla i přes počáteční stresy (na poslední chvíli změna přímého letu Mnichov-Antalie na přestupní Mnichov-Istanbul-Antalie, ztracené zavazadlo, vyřizování papírů ke ztracenému zavazadlu a tudíž zmeškaný transfer z letiště na hotel, vyřizování náhradního transferu, naprosté vyhladovění a dehydratace) velmi příjemně, i ten ztracený kufr s běžeckými věcmi nakonec našli a zavezli nám ho do hotelu. Takže příjemně prožitý týden.

Dovolená utekla jako voda a přišel vrchol - můj maratón a Angeliky půlmaratón. Já jsem do toho šel s jasným cílem - vykašlat se na jakékoliv snažení o dobrý čas a zkusit si dát maratón "na pohodu". Na posledních maratónech se mi dařilo, ale vždy to zanechalo silnou stopu v podobě většího vyčerpání než bych čekal. Tady jsem si ho chtěl prostě jen zaběhnout, nic víc. To se ukázalo složitější než by se zdálo.

Jestli mi něco na běhání maratónů nevyhovuje, je to časné vstávání a nutnost něčím nakrmit ještě neprobuzený, nervozitou stažený žaludek. Hotel naštěstí vychází běžcům vstříc a v den běhu výjimečně podává snídaně už od šesti ráno. Děti necháváme spát, dají si snídani později, to my už budeme na trati. U časné snídaně je nás běžců spousta, nebýt maratónu, Antálie by teď asi byla zcela prázdná. 

V 7:30 je odjezd od hotelu na start. Odjezd je zajištěný pro ty, co si od pořadatelské agentury koupili dovolenou a maratón v jednom, tzv. "Raisepakete", což není náš případ, ale naštěstí to nikdo nekontroluje a my se coby černí pasažéři svezeme také. Plán B byl taxík, aspoň jsme ušetřili. 

Na startu je docela chladno, ale předpověď říká, že později bude jasno a teplo. Takže jsem namazaný opalovacím krémem a mám s sebou kšiltovku. Jak se později ukáže, zcela zbytečně. Sledujeme start handbikerů a po něm už sami zamíříme do startovního koridoru. Já trochu s obavami, přeci jenom, před maratónem mám stále ještě respekt. Angelika si před půlkou dost věří, cítí formu a chce se pokusit o prolomení dvouhodinové hranice. 

Angelika na trati

Pár minut před startem spustí ryčná turecká hymna. Turci ztuhnou do pozoru a jednohlasně zpívají. Tady to s národní hrdostí mají jinak. Po hymně následuje odpočítávání v turečtině a můžeme na trať. Angelika vyráží rychleji než já. Nejprve to nechávám být, ale když se mi i po dvou kilometrech stále lehce vzdaluje, mám strach aby to nepřepálila. Přidávám, prokličkuji se k ní a naznačuji, že rychlost 5:20 je možná víc než chtěla. Bere to na vědomí, ale nezpomaluje, tak si zas zvolním já a stabilizuji rychlost na nějakých 5:27, kde se s výhledem na maratón před sebou cítím tak akorát. 

Prvních deset kilometrů je na trati opravdu husto. Jsme na ní společně s půlmaratónci a navíc Turci mají tendenci tvořit hloučky, které se špatně předbíhají. Trať vede městem, nikoliv samotným centrem, tam by to nešlo, ale těsně okolo, a víceméně stále podél moře. 

Někde kolem sedmého kilometru řeším problém - potřeboval bych si odskočit na malou. Běžně s tím problém nemám, na našich běžeckých toulkách už jsem čůral leckde, ale tady jsme v Turecku a zde jsou v těchto ohledech trochu přísnější pravidla. Zhruba kilometr nad tím uvažuji a koukám, jestli mi někdo nepůjde vzorem a nakonec ano: jakýsi chlapík se právě vrací zpět na trať a zavazuje si šortky. Takže to jde. Odbíhám, rychle pokropím palmu a vracím se na trať. Nikdo neprotestuje. 

Já a palmy

Když už jsme u tekutin: pitný režim je zajištěn skvěle. Stanice jsou po celé délce snad po dvou kilometrech a nabízejí na střídačku buď vodu v třetinkových lahvích, nebo ionťák v půllitrových. Lepší to být nemůže. A vzhledem k tomu, že oproti předpovědi není jasno a teplo, ale zamračeno a chladno, tak si dokonce dovoluji luxus někdy nabízené pití odmítnout, což bych jinak neudělal.

Krátce po desátém kilometru následuje obrátka půlmaratónců. Angeliku vidím v protisměru asi sto metrů před otočkou, vede si dobře a pokud nezpomalí, tak ty dvě hodiny bez potíží dá.

Půlmaratónců bylo mnohem víc než maratónců, takže poté co se odpojili, je najednou na trati dost prázdno. Nevadí to, maratón je samotářská disciplína. Přehodnocuji své oblečení. Dle pohledu na oblohu je jasné, že se slunce konat nebude, takže sundavám kšiltovku. Nevím ale co s ní, nakonec si ji vzadu strkám za šortky. Sice to asi vypadá divně, ale nepřekáží tam. 

Trať začíná být členitější. V jednu chvíli opouštíme silnici a po stezce z leštěné žuly či mramoru běžíme na vyhlídkovou plošinu k vodopádům, kde řeka Düden padá ze čtyřiceti metrů do moře. Hezké, ale už jsem to viděl, v týdnu jsme si sem udělali výlet. Vracíme se zpět na silnici. Následuje sešup o oněch čtyřicet metrů níž a jsme na úrovni moře na vyhlášené pláži Lara. Běžíme po promenádě ze zámkové dlažby, mezi námi a mořem asi padesát metrů liduprázdné pláže. Počasí nic moc, docela fouká, u břehu jsou tak dvoumetrové vlny.

Krátce před polovinou se trasa stáčí směrem do vnitrozemí a krajina začíná mít zajímavě pouštní charakter. Písečné duny, občas trs trávy nebo křoví. Je tu obrátka, jsem v polovině. Myšlenkově se skenuji a zjišťuji, jak jsem na tom. Síla je, tělo nebolí víc, než by mělo, v botách vše v pořádku. Začínám mít dost hlad. Na nejbližší občerstvovačce si beru banán. 

Na osmadvacátém kilometru začíná pršet. To mi nevadí, příjemně to osvěžuje, ale trochu překvapivě najednou silnice začíná klouzat. Při každém kroku trochu proklouzne noha. Ještě vtipnější je to na mramorové stezce u vodopádů, všichni přecházíme do opatrného běhu typu baletka, je to jak na ledu. 

Je zvláštní, jak rychle může přijít krize. Třicátý kilometr - vše ok. Pětatřicátý - cítím, že toho začínám mít dost. Sedmatřicátý - probíhám kolem našeho hotelu. Na trati fandí spokojená Angelika s dětmi. Usmívám se na ně, ale krize je tu. Osmatřicátý - poddávám se tomu, a na pár vteřin přecházím do chůze. A až do cíle už se to nezlepší. Co kilometr, to pár desítek prochozených metrů. Navíc nějak začaly zlobit NikeGPS hodinky a vytrvale mi ukazují 38km. Na posledním kilometru už zatínám zuby a do cíle skutečně dobíhám. Je to za mnou. Čas 3:57.

Osmatřicátý. Krize je tu.

Copak čas, s tím jsem spokojený, tohle měl být běh na zhruba čtyři hodiny. Ale mrzí mě, že ve finále nebyl "na pohodu" jak jsem si plánoval. Nejsem si jistý co bylo špatně. Podmínky byly takřka ideální, chladno, ke konci deštík. Občerstvení každou chvíli. Trať byla trochu členitější, ale žádný extrém. 

Možná se na tom podepsala záludnost maratónské turistiky - když jste na zajímavé dovolené, máte tendenci to místo procourat skrz naskrz, což se na výdrži nohou podepíše. Možná jsem si moc dopřával u snídaní, obědů a večeří. Možná jsem zvolil moc vysoké tempo. Anebo jsem prostě málo trénoval, co já vím...

Do cíle...

Ale to je vlastně jedno. Důležitý je krásný zážitek z parádního běhu na zajímavém místě. Jen víc takových. Pro Angeliku je to o to pamětihodnější běh, že tu s časem 1:57 prolomila vytouženou dvouhodinovou metu. 

DETAILY BĚHU - ke konci mi hodinky začly blbnout, takže trasa není kompletní a rychlost naprosto nesedí

Jak jsem se úspěšně nechal vést

Tak jsme po roce zase tady, v bavorském Bad Füssingu. Jezdíme sem rádi. Je to od hranic coby kamenem dohodil, jsou tu skvělé termální lázně a první únorový víkend se tu běhá. Loni jsme si oba dali půlmaratón, letos si ho Angelika zopakuje a já si dám dvojnásobnou porci.

Bude to pro mně do značné míry premiérový maratón. První letošní, prvni po patáliích s kolenem, první zimní, první dvouokruhový. Vběhnout na polovině do druhého okruhu bude chtít psychickou sílu. Dosud jsem běžel maratóny: klikaté (Praha, Silva Nortica), z bodu A stále rovně do bodu B (Loch Ness) nebo mnohookruhové (Ostrava). Každé má své. Tady v Bad Füssingu pořadatelé tak trochu podrývají psychiku maratónců tím, že umožňují legální přestup z maratónu na půlku po dokončení prvního okruhu. Snad to nebudu potřebovat, tato možnost je tam hlavně pro případ opravdu špatného počasí. To letos nehrozí. Na startu je těsně nad nulou, lehce mlhavo, silnice víceméně suché, bezvětří.

Startujem

Na start s námi šly děti. Nepodařilo se nám přemluvit je aby se také proběhly (s tím jak rostou se nám to daří čím dál tím méně), ale aspoň nás nafotily a přebytečné oblečení odnesly.
Místní myslivci nás odstartovali salvou do vzduchu a my vyrážíme na trať. Vyrážím zvolna a přemýšlím jak tenhle běh pojmout. Moje běžná taktika je začít zvolna a pak si v druhé půli přidávat. Když po dvou kilometrech kontroluji hodinky, zjišťuji, že na přidávání si v druhé půli by asi nebyl prostor, protože už teď mi ukazují rychlost 5:24, což by bylo na úrovni osobáku. Jak si tak dumám, zvolna mně předbíhá vodič na 3:45 se svou skupinkou. V tu chvíli to ještě netuším, ale stane se mým parťákem na dalších asi 38 kilometrů. Zvažuji, jestli se ho držet. Běžně to nedělám. Je tu velké riziko přepálení tempa, což je chyba, která se na maratónu neodpouští. Navíc by to bylo pět minut pod můj osobák, o jehož překonání jsem tu ani neuvažoval. Nechávám tomu volný průběh. 

Krátce po začátku

Vodič se mi trochu vzdálí, ale pořád ho mám před sebou. Buď jsem já zrychlil, nebo on zvolnil. Dávám mu ještě několik kilometrů, ale pořád běžíme víceméně spolu. Ok, zřejmě osud, zkusím to. Sice cítím, že sám od sebe bych volil o něco nižší tempo, ale pocitově je to pořád přijatelné. Vodič se zdá být zkušený, hodinky neustále ukazují 5:21 - 5:22, jinam se neodchýlí.
Když se pro něco rozhodnu, dělám to důsledně. Držet se vodiče znamená dýchat mu na záda, nenechávám si ho utéct o víc než dva metry. Jen když mě jeho vodičský balónek pinkne do hlavy, udělám krok stranou nebo lehce zvolním. Přemýšlím kdy jsem naposledy běžel s vodičem. Asi to bylo v Českých Budějovicích, a tehdy z toho byl osobák.

Já a můj vodič (ten s balónkem)

Pozoruji skupinku, ve které běžím. Většinou vyšší startovní čísla, takže půlmaratónci. Ti nás časem opustí. Maratónci jsou většinou starší vyběhaní šlachovití pánové, jsem z nich jednoznačně nejmladší (snad odpustíte, že se ve svých pětatřiceti ještě považuji za mladého kluka). Ve skupince chvilkami vládne družná zábava v němčině, jíž se neúčastním. S přibývajícími kilometry skupinka řídne, někdo přidá a uteče, někdo odpadne. Dost s tím vždy zacvičí občerstvovačky. Vodič pije celkem málo a moc se nezdrží. Já se vždy snažím aspoň o tři kelímky, takže si ho pak musím znova chytit.
Občerstvovačky jsou výborné, dost dlouhé, takže není nával, čaj a ionťáky jsou teplé, ani horké ani vlažné, voda je studená. I zobání je dost, ale zatím nepotřebuji.
Cesta příjemně ubíhá. Většinou je po cyklostezkách mezi poli a silnicemi, občas proběhneme vesnicemi. Neustále krásný asfalt. Trasa se trochu liší od loňské, zatímco vloni to byla dokonalá rovina, letos trochu přibylo nadběhů a podběhů. Pořád je to ale dobrá, rychlá trať.

Můj vodič finišuje, já 20 metrů za ním

Jsme v polovině, probíháme prostorem startu a cíle. Jsem v pohodě, stále držíme konstantní rychlost, vodič jede jak mašina ve strojovém tempu. Po proběhnutí cílem půlmaratónu naše skupinka značně prořídne, respektive prakticky zmizí. Teď funguje spíš tak, že vodič občas někoho nabere, chvíli spolu klábosí a dotyčný se pak zase odpojí. O mně dobře ví, občas po sobě kouknem, ale konverzaci zatím nezahajujeme. Běžíme si tak až někam na pětatřicatý kilometr, kdy mám chvíli pocit, že mně vodič lehce brzdí a tak jdu před něj. Asi tři kilometry si užívám pocitu běžce v trháku, než přichází posledni občerstvovačka na osmatřicátém, kterou vodič na rozdíl ode mně vypouští a rázem je přede mnou.
Začíná na mně doléhat únava. Stehna tuhnou, krok začíná být těžší. Vodič to možná zpozoroval, protože se mnou začíná konverzovat. Je to pěkná drbna. Dozvídám se že je Rakušan, kterému včera volal kamarád, že onemocněl a že on to vzal za něj. Na můj dotaz kolik že má za sebou maratónů říká že neví, že běžně běhá spíš ultra běhy. Dozvídám se i detaily o borcích kolem sebe, že prý jsme před chvílí předběhli Čecha co běží svůj sto devadesátý devátý maratón (Petr Kuchař z MK Kladno).

Povídám si s ním rád, ale krátí se mi dech. Začínám mít problém držet krok a mluvení tomu nepomáhá. Naštěstí zrovna dobíháme Reného Kujana, tak vodiči představuji "toho borce co oběhl Island" a odpojuji se. René nevypadá že by měl radost, ale byla to sebeobrana. Teď se držím trochu zpátky, jednak aby na mně nemohl a za druhé už opravdu nestíhám. Ale to už jsme na posledním kilometru, probíháme prvními domky vesnice a před námi se rýsuje areál lázní s cílovou branou. Mobilizuji zbytky sil a nutím se nezpomalovat. Vodič je kus přede mnou, je mi trochu líto že neproběhnem cílem spolu, ale teď na to prostě nemám, síly došly. V cíli čeká Angelika s dětmi, už vysprchovaná a převlečená. Ta svůj loňský čas nepokořila, ale zaběhla so dobrý standard.
Dopotácím se do cíle a jdu poděkovat vodiči. On je na rozdíl ode mně zcela v pohodě. Mně bolí stehna tak, že mám chuť si sednout a brečet. Ale co je bolest proti osobáku? O čase 3:44:30 se mi před startem ani nesnilo.

Rodina mě fotí, já se nechávám ověsit medailí, termofólií a nějakým drinkem a chci být co nejdřív v hotelu. Tenhle běh jsem běžel nad plán a tělo má opravdu dost. Ještě teď, druhý den večer, mám problém sejít schody.
Ale pozitiva by tu byla. Osobák, samozřejmě. Ale hlavně koleno: vůbec jsem o něm nevěděl. To ostatní co teď bolí, to přebolí. Důležité je, že se konečně můžu považovat za zdravého běžce.

DETAILY BĚHU