I takové běhy jsou...

... kdy se hrubě nezadaří. Moje chyba, neměl jsem tam chodit. Jubilejní dvacátý pražský mezinárodní maratón a můj osmý maratón celkově byl můj nejnepovedenější. Ne snad časem, ale výkonem.
Dva týdny jsem zvažoval jestli vůbec startovat. Po nešťastném půlmaratónu v Bratislavě  a následné chřipce jsem toho v dubnu odběhal zoufale málo. A jelikož jsem navíc uspěchal rekonvalescenci, tělo se vrací do pohody mnohem pomaleji než by mělo. Ale vývoj z poslední doby mi dodal sebedůvěru. Železňák-Cidliňák jsem celkem zvládl, týden před maratónem jsem si dal ještě tréninkový půlmaratónek a ten také byl celkem bez potíží. A tak jsem startu na maratónu dal pomyslně palec nahoru.
Děti se kupodivu nechaly bez větších protestů přihlásit na minimaratónek, asi proto, že jsem jim slíbil že je kratší než obvykle a poslal jsem s nimi běžet i babičku.
Pro mně a Angeliku šlo v jednom směru o premiéru - poprvé oba běžíme maratón najednou. Doteď běžel maratón vždy jen jeden z nás (většinou já) a druhý jen kratší distanci. Tentokrát se zničíme oba.
Loni jsem pražský maratón vynechal a dělal jsem Angelice fanouška na trati a podpůrnou jednotku při její premiéře. Já jsem se pak o víkend později dostatečně vyřádil na ŠUTRu a taky jsem o maratónském víkendu mohl dosáhnout svého jediného velkého a významného vítězství. To dnes věru nehrozí.
První problém nastal ještě před startem. Nějak jsem špatně odhadl vstupní a výstupní funkce svého těla, a ve chvíli kdy jsem vlezl do startovního koridoru mi došlo že mám hlad. Ranní miska ovesné kaše a banán cestou na start by asi stačily, nebýt důkladného vyprázdnění vlivem předstartovního stresu. To není dobré, dlouhé trasy se mi s prázdným žaludkem běhají špatně, to už znám. A banánem z občerstvovačky to nedoženu. No nic, budu to muset zvládnout.
A je tu startovní výstřel. Tedy asi, v koridoru H rozhodně slyšet není. Hraje Vltava a o chvíli později se pomalu dáváme do pohybu. Začátek je v pohodě, nasazuji předem plánované tempo kolem 5:30 na kilometr a užívám si hezkého začátku trati. Ale už kolem čtvrtého kilometru cítím, že všechno není v pořádku. Nepříjemně mě píchá pod žebry, běhu chybí komfort a lehkost. Ale pořád to jde. Nějak se z toho oklepávám a při návratu Karlínem dokonce lehce navyšuji tempo. Trochu mě zaráží, že před Těšnovským tunelem předbíhám vodiče na čtyři hodiny. Ten by dle mé rychlosti měl být spolehlivě za mnou. Jednomu z nás jdou špatně hodinky. Trochu navyšuji tempo. Průběh Pařížskou a Staroměstským náměstím na dvanáctém kilometru je fajn jako vždy. Od Prašné brány k Národnímu divadlu je to vyloženě super, davy fandí o sto šest.

Zatím vše ok

Ve smyčce pod Nuselák a zpět se do mně začíná zakousávat krize. Intenzivně cítím prázdný žaludek. Sním sice dohromady asi dva banány, ale ty ve mně zmizí jako nic a mně se z pocitu hladu začíná dělat fyzicky špatně. Půlka energy gelu na dvacátém kilometru to ještě zhoršila. Krátký deštík cestou od Výtoně do Podolí mě na chvíli osvěžil, ale stejně se do mně vkrádá pocit, že dostat se v rozumném čase do cíle bude dost problém. Snažím se racionálně vyhodnotit co že mi je a co s tím dělat. Co cítím? Žaludeční nevolnost vyvolanou hladem, fyzickou slabost, krátí se dech. Pocit únavy.
Nedá se nic dělat, ve chvíli kdy vbíhám na Smíchov se ze mně poprvé stává chodec. Na nejbližší občerstvovačce se snažím nějak si pomoct. Banány už nemůžu ani vidět, zkouším pomeranče. Rozbíhám se, ale cítím, že ne nadlouho. Odteď se pohybuji víceméně indiánským během. Kilometr nebo dva běh, minuta nebo dvě chůze. Je mi jasné, že snaha o důstojný čas je marná. Má smysl dál se trápit ještě patnáct kilometrů? Proč nesundat číslo a nejít na tramvaj? Hrdost mi to nedovolí. Radši mizerný čas než DNF. DNF je ostuda. Zatínám zuby a rvu se s tím dál. Někde na třicátém na mně v protisměru mává Angelika, která je asi na sedmadvacátém. Vypadá vesele a svěže. Taky na ní mávám a naznačuji, že já tak v pohodě nejsem. Později se dozvídám, že o chvíli později na rovném asfaltu zakopla, sedřela si do krve dlaň a rameno a museli ji sbírat okolní běžci. Nepříjemné, ale měnil bych s ní.
Dál si bojuji svůj marný boj, dnes to prostě nejde. Rychlost z poslední třetiny je mezi šesti a sedmi minutami na kilometr. Zoufalé. Vzpomínám, kdy mi naposledy bylo takhle mizerně. Asi na půlmaratónu v Olomouci 2010, kdy jsem taky oproti plánu vyběhl s prázdným zažívacím traktem a druhou půlku odchodil. To byl můj nejhorší půlmaratón. Inu, maratón člověka vytrestá dvojnásobně.

Angelika finišující

Do cíle se dopotácím s časem 4:14. Dnes jsem se nepokoušel útočit na osobák, ale stejně měla být na začátku trojka. Věší mi na krk medaili. Hezkou, jubilejní, velkou, těžkou, ale mám pocit, že si ji nezasloužím. V Celetné vylézám z koridoru a jdu zpět do Pařížské nafotit Angelice finiš. Dostávám regulérní záchvat slabosti. Kontrolovaně se po zábradlí sesouvám na chodník a sedám na obrubník. Po mém prvním maratónu se mi taky udělalo trochu mdlo, ale tohle je jiné, to je od prázdného žaludku a nedostatku energie. Pět minut sedím a sbírám síly. Doufám, že Angelika mezitím neproběhne kolem, protože jak sedím, tak bych ji přes zábradlí vyplněné reklamou neviděl. Sbírám se, vstávám a o chvíli později Angelika dobíhá v jasném osobáku 4:37. Trochu potlučená, ale spokojená.
A proč se vlastně nezadařilo? Těžko říct s jistotou jednu věc, bude toho víc. Začátkem dubna jsem dostal chřipku a antibiotika. Uspěchal jsem návrat k běhání, takže jsem se z toho dostával déle, než kdybych zůstal v klidu. Nejistota jestli na maratón v tomto stavu vůbec jít mě opravdu stresovala. A stres vedl k tomu, že místo abych si ráno pořádně našťouchl žaludek, tak ten byl prakticky prázdný. A s tím já dlouhý běh nedám.
Takže pro příště: Na start jedině najedený a s úsměvem!

DETAILY BĚHU

Železňák-Cidliňák, naše prvomájová tradice počtvrté

Už čtvrtým rokem máme na prvního máje stejný program. Ne, nejdeme do průvodu, nejdeme nikam demonstrovat, jdeme si dát ostrou desítku zvanou Železňák-Cidliňák. Ten se koná ve městě Železnici na Jičínsku a jde o desetikilometrový, dost kopcovitý okruh Českým rájem. Jde o malou akci s pár desítkami lidí a rodinnou atmosférou.

Angelika, já, Tomáš, Honza. Nakonec platilo, že čím vyšší číslo, tím lepší čas.

Do Železnice mně přivedl kolega Honza, pro kterého je to víceméně domácí závod. V posledních letech bereme i další běžce od nás z práce, tentokrát to byl můj jmenovec Tomáš.
Vloni jsem tu běžel po zánětu zubu krátce po dobrání antibiotik, a ani letos jsem nepřijel v bůhvíjaké formě.  To Honza má letos natrénováno a své loňské minivítězství nad ním asi neobhájím. Aspoň že přijel i běžecký začátečník Tomáš.
Angelika také má co obhajovat - loni tu vyhrála Skokana roku za nejlepší meziroční zlepšení. To je ovšem titul, který se obhajuje dost špatně, takže jsme s tím příliš nepočítali.
Půl hodiny před startem jsme se všichni sešli k poklábosení, nafocení, nahecování a k dalším předstartovním rituálům a už byl čas jít na start. Přesně v tu chvíli začalo lehce krápat, ale naštěstí to zase přešlo.

Na startu

Po startu

Start je tu velmi neformální, jen pár slov do mikrofonu a startovní výstřel. Na úvod nás čeká kolečko kolem železnického náměstí a potom ven z města do kopečků. Dělám tu chybu vždy a udělal jsem jí i teď - nasadím tempo lidí přede mnou a ne své, takže běžím jednoznačně neudržitelnou rychlostí. První kilometr za 4:21, to je samozřejmě bláznivina. Naštěstí od třetího kilometru začíná táhlé kilometrové stoupání, které mi tempo srovná. Honza už je mimo dohled, ale to příliš neřeším, mám co dělat sám se sebou. Tělo po nemoci stále ještě není v ideální rovnováze a udržet ho v tempu stojí mnohem víc sil a bolesti než by mělo. To bodání v oblasti bránice jsem ještě před měsícem v podstatě neznal.
Na začátku čtvrtého kilometru kopec končí a trať se teď asi dva a půl kilometru jen lehce vlní. Držím konstantní tempo lehce pod pět minut na kilometr a na polovině vítám občerstvovačku, která je dobrou záminkou dát si pár kroků chůzí a trochu vydechnout.
Po chvíli následuje zatáčka a táhlé klesání až někam k osmému kilometru. V seběhu navyšuji rychlost někam k 4:30 na kilometr. Trasu zpestřuje probíhání vesnicemi kolem Železnice.

Finiš

Dva kilometry před koncem začíná trasa opět lehce stoupat směrem k Železnici, která už je na dohled. Cítím, že cíl už je blízko, tak se snažím nezpomalovat, což znamená že zrychluji. Pět set metrů před cílem přichází zlatý hřeb trati - stoupání kolem kostela směrem k náměstí. Ne moc dlouhé, tak dvě stě metrů, ale pořádně strmé. Běžec mé výkonnosti tu má dvě možnosti: buď přejde do chůze a pošetří síly na cílovou rovinku, nebo to zkusí vyběhnout a pak se bude až do cíle ploužit, jak mu vyšťavené nohy dovolí. Volím druhou možnost a opravdu kopec vybíhám. Lapám po dechu, odbočuji do cílové rovinky směrem k náměstí a skutečně, nohy by rády zrychlily, ale nejde to.
Finišuji tedy co to jde, s výsledným časem 48:45 jsem nakonec docela spokojený, je to vlastně můj osobní traťový rekord. Před čtyřmi roky jsem byl o něco málo rychlejší, to však byla i trať o něco kratší, takže se to nepočítá.

Angelika finišuje

Honza mi nakonec nadělil něco přes tři minuty a navíc tím získal zpět Skokana roku, kterého se loni dočasně zmocnila Angelika. Ta se oproti loňsku také zlepšila a její čas dává tušit, že kdyby si teď dala rovinatou desítku, atakovala by osobák. Tomáš si udělal osobák na desítce a to dokonce na dost nesnadné. A i kdyby to tak nebylo, přijeli jsme se přeci proběhnout pro radost, ne pro výkon.
Během čekání na ceremoniál jsme zneužili místní lípu k prvomájovému polibku (jen já a Angelika). Rozumné počasí ještě vydrželo na vyhlašování a závěrečné focení všech účastníků.  Pořádný liják se spustil až cestou autem domů, ale to k máji patří. Tak zase za rok!

DETAILY BĚHU

Narozeninové filmařské jištění Pošuka ze zadních pozic

Na POŠemberský UltraKros jsem se těšil už loni, ale tehdy mi ho překazila zanícená sedmička vlevo dole. Zařadil jsem ho tedy do letošní termínovky a překvapivě byl opět v ohrožení, ta jara mi zdravotně nějak nejdou. Po Bratislavě mně složila chřipka, a jen co jsem se po ní začal znovu rozbíhat, začala mě zlobit pata na pravé noze. Ne moc, ale tak že o ní vím a běhu chybí lehkost a balanc.

Předstartovní piknik

Ale všechno špatné je k něčemu dobré. Angelika má právě na POŠUKa narozeniny, a já mám tedy záminku nadělit jí kromě šestnáctikilometrového ultrakrosu i svůj doprovod. Tentokrát si nepoběžím svůj závod, ale budu ji doprovázet jejím tempem. Navíc jsem si za pár korun koupil báječnou hračku - sluneční brýle s vestavěnou kamerou, takže Angelice zkusím pořídit z narozeninového běhu videozáznam.
Akce se koná na opravdu krásném místě. Lokalitu už známe, na silnici kudy se jede na místo se běhá Českobrodská vánoční desítka, kde jsme se v předchozích letech také účastnili. Nicméně ta desítka se běhá na pěkné, víceméně rovinaté silnici, obklopené prudkými kopci. POŠUK se běhá napříč silnicí těmito kopci, takže trochu jiná disciplína.
Start, cíl a zázemí běhu tvoří dvě louky, z nichž jedna slouží jako parkoviště. Je to opravdu krásné, zcela liduprosté místo uprostřed přírody. Teď tu jen spousta běžců a pár stánkařů, kteří zajišťují možnost doplnit před nebo po běhu kalorie. Dopoledne se tu konaly dětské běhy, ovšem účast na nich jsem dětem už ani nenavrhoval. Dalo nám dost práce už jen přemluvit je, aby sem na odpoledne jely s námi. 
Nafasujeme startovní čísla a potulujeme se po okolí dokud nenadejde čas startu. Start je opravdu fofr, v okamžiku startovního výstřelu (z pořádné flinty) stále ještě šteluji nahrávací brýle. Nahrávání se spustí až po pár desítkách metrů. O další půlkilometr dál si vzpomínám, že jsem nezapnul trackovací hodinky. Ach ta elektronika.

Start. Já startuji brýle.

Dle původního plánu běžím s Angelikou. Ta nemá mnoho zkušeností s krosovými běhy, takže se držíme dost na chvostu startovního pole. Nevadí mi to, držím se krok za ní a blbnu si s elektronikou.

Dolu a pak nahoru...

Trasa nemá chybu. Téměř vůbec se nedostaneme na asfalt, většinou jsme na lesních nebo polních cestách. Málokdy se jedná o rovinu, většinou buď stoupáme nebo klesáme. Pokud stoupáme jen lehce, tak běžíme. Jakmile se úhel zvětší, přecházíme do kroku, stejně jako ostatní kolem nás. Kdykoliv se vyškrábeme nad údolí, tak chvilku běžíme po vrstevnici, ale je jasné, že za chvíli bude zase následovat sešup dolů k Šembeře. Volné tempo mi umožňuje naplno vychutnávat scenérie a věnovat se roli kameramana. Brýle jsou přeci jen trochu těžší a občas na nose začnou poskakovat, takže si je domačkávám k obličeji a rovnám.

Výhledy

V jednu chvíli (na videu 33:20) se otevírá úžasný výhled, kdy musíme opatrně seběhnout krpál do údolí, ale současně před sebou vidíme protilehlý svah a na něm postavičky běžců, co jsou daleko před námi, jak šplhají do něčeho co dost připomíná sjezdovku. Takže to nás čeká za chvilku. Ale mezitím se na chvilku vracíme na silnici a dobíháme do vesnice, kde je první občerstvovačka (42:10). Po ní nás už čeká onen nehorázný krpál (49:50 a dále), který musíme pochopitelně vyjít. Následuje krásný běh po hřebenu, místy dost bahnitém, občas je to o tom co nejméně si zašpinit boty v bahnitých loužích. Jednou chvilku trochu bloudíme (1:03:20), ale to byla naše chyba, přehlédli jsme značku, ačkoliv je trasa značená velmi pečlivě.

Přes dravou Šemberu

Potom spousta bahnitých lesních cest, druhá občerstvovačka s fandícími davy (druhé video, 09:50), běh lesním úbočím podél potoka (26:50 a dále) s přeběhem po lávce (27:50) a to už jsme se blížili do cíle.
Pravda, první jsme nebyli, ale proto jsme sem nepřijeli. Angelika ochutnala o čem je ultrakros (a vyčerpalo jí to nohy na několik následujících dní), já to pojal jako test co na to řekne bolavá pata a tělo stále ještě oslabené nemocí. Snad v pořádku, pata nebolela při běhu ani po něm.
Taky jsem vyzkoušel filmování běhu brýlemi. Samotný záznam je prakticky nepoužitelný. Až po prohnání stabilizačním filtrem (deshaker) se na to trochu dá koukat, i když je to za cenu rozostřených okrajů. Ale za 300 korun je to milá hračka. To i brýle bez kamery jsou kolikrát dražší :-)
Pochvalu zaslouží i akce samotná. POŠUK je jeden z těch menších, komorních běhů, na kterých se nedočkáte žádných pamětních tretek, ale zase vám dají trasu krásnou přírodou a pocit bezprostřednosti. Příští rok bych si ho určitě rád střihl znovu, tentokrát už snad na výkon.

První část záznamu (i se zvukem, ale ten si raději vypněte)

Druhá část záznamu (už bez zvuku)

DETAILY BĚHU