Ypry: pivo, historie a půlmaratonský osobáček

A také vyplnění dalších kolonek v mém metodickém abecedním pobíhání, přičemž zejména půlmaratonské "Y" je cenné, ale odškrtnout si mohu i běžeckou návštěvu Belgie. Právě ono poměrně vzácné Y bylo hlavním důvodem, proč vyrazit zrovna do Yper, místa těžkých zákopových bitev první světové války a prvního intenzivního bojového nasazení chemických zbraní. Hezký článek o historii Yper najdete zde.
Belgie nás přivítala třicetistupňovým vedrem, které však postupně opadalo a v den závodu už bylo zhruba o deset stupňů méně.
Na místě jsme zjistili, Ypry jsou velmi příjemné městečko plné příjemných hospůdek (toto však lze konstatovat o prakticky kterémkoliv městě v Belgii), které jsme ke své lítosti rozhodně nemohli navštívit všechny. I tak jsme ale dělali co jsme mohli. V sobotu před závodem jsme neměli jiné povinnosti než projít se na periferii do sídla sponzorské firmy pro startovní čísla a pak už bylo možné posedávat po zahradních restauracích, nabírat síly a ochutnávat výborná silná belgická piva.
Po příjemně relaxační sobotě však přišla závodní neděle, povinnost postavit se na start a čelit belgickým dálkám. Na start jsme dorazili zhruba hodinu před výstřelem a celkem nás zaujalo, že se na místě nic moc neděje. Žádná startovní brána, žádní pořadatelé, hudba, mobilní záchodky nebo davy diváků. Jen pár běžců. Je pravda, že jde o organizačně menší akci. Také bylo dost těžké ji na internetu objevit. Je to závod především pro místní, informačně a komunikačně celkem skoupý, o zahraniční hvězdy jako jsme my až tak moc nestojící, zato však poměrně laciný. 8 Euro startovného jsem platil takřka vesele, zejména ve srovnání s velkými českými akcemi.

Odbočné lingvistické okénko: Nějakou dobu jsem pátral, zda si Ypry mohu při dodržení vlastních pravidel zařadit mezi půlmaratony od písmene Y. Je to méně jednoznačné, než by člověk z jazykově homogenní České republiky čekal. V Belgii mají tři oficiální jazyky: holandštinu, francouzštinu a němčinu. Ypry leží v holandské jazykové oblasti. V holandštině se město jmenuje Ieper. To je také slovo, které uvidíte na všech nápisech a cedulích ve městě. Město je však nejznámější pod svým francouzským názvem Ypres, ze kterého je odvozena česká forma Ypry. Mé pravidlo však říká: město eviduji pod písmenem, jímž začíná jeho název v místním jazyce, nikoliv v češtině. A místním mluveným jazykem není oficiální holandština, ale její dialekt západovlámština (West-Vlams), ve které se město jmenuje Yper. Tak, a já si mohu oddechnout a zapsat si Ypry pod Y. Konec nudné jazykovědné odbočky.

Dalo to tedy trochu pobíhání a poptávání se než jsme zjistili, že náklaďák pro převoz batohů do cíle je o pár ulic dál, stejně jako oficiální zázemí se záchody. Pár minut před startem se objevili i pořadatelé, udělali na silnici startovní čáru z lepící pásky a přesně podle časového rozvrhu nás startovním výstřelem vypustili na trať.
Trasa má můj nejoblíbenější formát: z bodu A (Ypry) do bodu B (městečko Poperinge), ze kterého nás po doběhu převezou autobusy (v ceně závodu) zpět do Yper. Takhle mě to baví víc než krouživé běhy se startem a cílem v jednom místě. Běh někam mi asi dává pocit smysluplnosti.
Při zvažování jak tento závod pojmout to tentokrát bylo snadné. Jsem zdravý. Mám i celkem natrénováno, v posledních týdnech jsem dokonce dost navýšil objemy, i když na rychlost jsem se nesoustředil. Je příjemné počasí. Cestou z bruselského letiště do Yper bylo jasné, že nemůže jít o horský běh, ba dokonce ani o kopečkovatý. Kopečky tu nemají. Prostě není na co se vymluvit, měl bych zkusit zabojovat o dobrý čas. Kdy jindy, kde jinde?
Startujeme. Začínáme velmi zvolna, ulice jsou úzké a běžců hodně, ale nevadí mi to. Plán je nepřepálit začátek, v klidu se rozhýbat a rozdýchat a až po zahřátí na provozní teplotu zvýšit tempo.  Splašený přístup se nevyplácí.
První kilometry jsou městem, z hlavního náměstí (Grote Markt) úzkou uličkou pod slavnou Meninskou bránu (celé to silně připomíná Staroměstské náměstí, Celetnou a Prašnou bránu), potom na kraj města a do místního přístaviště na říčních kanálech. A to je asi tak poslední opravdu hezké místo na trati. Odteď je to sice běžecky příjemná rovina, nicméně krajinově nic moc. Pole, louky, výjimečně lesík, jeden nebo dva průběhy vesnicí. Většina trasy skutečně vede po cyklostezkách, vedlejších silnicích nebo polních obslužných cestách. Moc není na co koukat. Musím se smát, když si vzpomenu že na stránkách hrdě hlásí "The most beautiful half marathon of the year !" (nejhezčí půlmaraton roku).

My a prst ochotného belgického fotografa

Ale oč zklamanější můžu být z výhledů do krajiny, o to spokojenější jsem s tím jak mi zatím funguje tělo. Po pomalém prvním kilometru zlehka šlapu na plyn a pomalu dostávám průměrné tempo pod pět minut na kilometr. Na pátém kilometru kdesi v polích je první občerstvovačka, bohužel jen tradiční malé plastové kelímky které zdržují, ale neriskuji, dávám si tři a pokračuji. Na čtvrtině trasy si dělám tělesnou inventuru a spokojeně konstatuji že se mi běží fajn. Ale nedělám předčasné závěry.
Občas se na trati nepříjemně pletou cyklisté. Belgičané kola milují a specifikem tohoto závodu je, že každý běžec může mít (za drobný poplatek) na trati doprovodného cyklistu. Nic proti tomu, jenže cyklisté pak mají tendenci jet vedle svého běžce, pročež se takovýto běžec špatně předbíhá. Já svého cyklistu nemám a nikdo mi nedělá nosiče vody. A že by se hodil.
Pomalu se prokousávám startovním polem a je tu polovina trati. Stále mám pocit, že bych se měl trápit nebo by mi měly docházet síly, ale cítím se fajn a při síle. Belgický asfalt mým botám chutná. Pokouším se ještě lehce zvýšit tempo. Běžecký rauš se mě drží až někam na osmnáctý kilometr, kdy tělo začíná signalizovat, že se dostáváme s množstvím zdrojů do červeného pásma. Není to ale kritické a navíc už je mi dost jasné, že tenhle závod propadákem nebude a že pokud vydržím, měl by bez většího odporu padnout přesně dva roky starý osobák z Karlových Varů. Začínám s tělem hrát oblíbenou hru "na chvilku lehce polevíme v tempu, odfrkni si a zase přidáme", což mi vydrží až do cíle.

Posledních pár metrů, oslavné gesto při diváky, vyčerpaná grimasa byla jaksi mimoděk

Cíl v Poperinge je na stejné adrese jako v Yprách (Grote Markt) a já ho dosáhnu zhruba minutu před časem osobního rekordu, což je fajn, a navíc s pocitem že ve výkonu ještě byly rezervy. Nechávám si sundat čip z boty, házím do sebe několik kelímků vody a chvilku zmateně bloudím náměstím, protože jsem přesvědčen že by tu někde měl být náklaďák co mi sem vezl batoh. Ptám se informovanějších Belgičanů a dozvídám se, že to místo je asi kilometr tímhle směrem. Ok, takže ještě kilometr běhu, protože v tom batohu je mobil, kterým Angelice musím nafotit finiš.

Angelika finišující

Nakonec to asi o minutu stihnu a můžu finiš nafotit. I Angelika zaběhla slušně, takže se můžeme spokojeně (tentokrát již rozvážným krokem) odebrat zpět do zázemí, kde dostaneme tašky se sponzorskými dárky, nanuka a je tam i autobus, který nás zaveze zpět do Yper.
Tam zjišťujeme, že sponzorem je chemička a dárečky jsou různá tekutá a sprejová domácí čistidla, přičemž ani jedno z toho rozhodně nemůžeme mít v přiručním zavazadle v letadle na cestě domu, proto je necháváme jako pozornost v penzionu kde bydlíme, tam je jistě ocení.

Nanuky na cestě zpět

Cesta zpět

Náš belgický výlet tedy lze považovat za velmi úspěšný. Podívali jsme se do krajů kam by nás jinak jet nenapadlo, padl osobáček a z prodlouženého víkendu se vracíme plni zážitků. Jen víc takových!

DETAILY BĚHU

Jenštejnská pětka aneb chvála malých místních běhů

Mám rád běhy, u kterých můžeme na start dojet na kole. Je to takový protipól druhého z našich koníčků, kterým je cestování za běhy po světě. Jenštejnská pětka je jedním z nich. Jedním z těch běhů, které jsem v minulých letech opakovaně prošvihl a umínil si, že na ně příští rok už určitě musíme zajít. Jelikož se mi toto prošvihávání stávalo celkem často, vypracoval jsem si postupně systém. Už začátkem roku si založím Excel na příští rok (nyní tedy aktuálně 2018.xls) a do něj si zapisuji co příští rok nevynechat. A protože běhy mívají tendenci vzájemně spolu termínově kolidovat, rovnou už existuje i 2019.xls. Nesnadný, ale zábavný je život běžce...

Letos nám to tedy vyšlo, jak termínově, tak z hlediska počasí. Po dvou dnech nečekaných veder přišlo příjemné sobotní ochlazení a my mohli sednout na kola a ušlápnout pět kilometrů, které nás dělí od Jenštejna, malé sympatické obce vyznačující se krásnou zříceninou vodního hradu ze čtrnáctého století. Ta je nyní k mému zklamání obehnána lešením a zakryta z důvodu rekonstrukce.
O běhu předem není k dispozici mnoho informací, proto to beru tak, že si jedeme zaběhnout rychlou silniční pětku. Realita byla trochu jiná.
Zázemí běhu, start i cíl jsou na palouku pod jenštejnským hradem mezi rybníky. Přijeli jsme akorát včas na start běžců se psy, pak jsme si vyzvedli startovní čísla a šli okukovat sponzorské stánky. Potkali jsme běžecké známé z počernických a zelenečských cyklostezek, trochu poklábosili a přišel čas postavit se na start.
Sám nevím zcela přesně co od dnešního běhu čekat. Při síle nejsem. Zkraje týdne jsem měl tři neběhací dny zaviněné společenskými a pracovními povinnostmi, tak jsem se to snažil nahnat ve čtvrtek a v pátek v těch největších vedrech. Dnes je sobota a v nohách to dost cítím. 

Angelika s jenštejnskou věží v rekonstrukci

Trať běhu byla plná překvapení. Z palouku mezi rybníky vyrážíme na parkovou štěrkovku. Ta po pár stech metrech příkře stoupá od rybníků k hlavní silnici, což znamená vyběhnout schody. Následuje přeběh hlavní silnice a pak pokračujeme asi kilometr vesnickou zástavbou po silnici ze zámkové dlažby. Poté silnice končí a mění se v úzkou polňačku, kdy po jedné ruce máme ploty a domky, po druhé pole s řepkou. Pěšinka je dost úzká a chvílemi nelze předbíhat. To mě trochu mrzí, protože právě začínají odpadat ti co silně přepálili start. Po chvíli se naštěstí dostáváme na panelovou cestu a tam už to jde lépe. Sám běžím co to dá a pomalu se prokousávám dopředu. Kousek před obrátkou opouštíme zpevněné cesty a dostáváme se do lesíku. V jednu chvíli jen tak tak uskakuji stranou když se přede mnou nečekaně objevuje ohniště.
Zábavná a dost překvapivá je obrátka. Má charakter trati pro horské kolo nebo tankodromu. Několik vysokých travnatých terénních vln, které sice není takový problém vyběhnout, ale dost člověka rozdýchají a vyvedou z tempa.
Cesta zpět nevede úplně stejnou stopou jako cesta na obrátku, je na ní o trochu více trávy a méně panelů. Začíná se mi srovnávat dech a běží se mi lépe než v první polovině. Hodně předbíhám. Vracíme se opět do Jenštejna, opět probíháme obytnou zónou se zámkovkou a vracíme se zpět k rybníku. Schodům se tentokrát vyhýbám a sbíhám raději trávou vedle nich.

Angelika míří do závěrečné smyčky kolem hradu

Cesta teď vede zpět do prostoru startu a cíle, nejprve ale musíme vyběhnout do historického jádra Jenštejna, dát si kolečko kolem věže a až pak seběhnout zpět do cíle. Probíhám tedy kolem palouku, pohledem kontroluji že jsou naše kola zaparkovaná tam kde jsme je nechali a mířím do posledního úseku. Cítím že síla ještě je, snažím se tedy mocně zafinišovat, ale ostatní jsou na tom asi podobně, takže se už před nikoho nedostávám.

Angelika finišující

V cíli se jen trochu oklepávám, dojdu si pro vodu a nafotím Angelice její mocný finiš. Nakonec výsledek není až tak špatný. Tempo sice jen lehce pod 4:25, ale vzhledem k členitosti trasy a únavě z posledních dní to beru jako docela dobrý výsledek. Navíc umístění už na konci první čtvrtiny výsledkové listiny.
Ale o to tu až tak nešlo, hlavním pozitivem je nález další malé sympatické akce v cyklodojezdové vzdálenosti.

DETAILY BĚHU

Pro "š" ze Štědrákovy Lhoty na Paramuť a zase zpět

Mezery v mé běžecké abecedě se pomalu zaplňují a v kategorii půlmaratonů začínají zbývat jen ta těžší písmenka. Tentokrát přišel čas odškrtnout si "š", pro které jsme si v rámci mých drobných běžeckých úchylek vyrazili do Štědrákovy Lhoty na rozhraní Orlických hor a Jeseníků.

Registrace. To v pozadí je sjezdovka a vlek.

Jde o závod z kategorie menších až nejmenších. Prakticky žádná webová prezentace, loňská účast kolem třiceti lidí, kteří jsou prakticky výhradně z nejbližšího okolí. Zase něco trochu jiného. Současně to ale znamená, že jedeme tak trochu naslepo, moc netušíme, co nás vlastně čeká.
Jisté bylo jen to, že o rovinatý závod nepůjde. To jsem chytře vyčetl z mapy vyhledáním startovní vesnice. Pokud kolem ní člověk vidí namalované lyžařské vleky, lecos to napoví.
Máme rádi dobrodružství, takže nás to neodradilo. Ostatně konkurenci v kategorii "š" Štědrákově Lhotě dělal zejména Špindlerův Mlýn, kde bychom si výrazně nepomohli.
Hned od příjezdu jsme začali nasávat velmi domáckou atmosféru této akce. Organizátor nás od malého parkovišťátka a místa startu poslal pro startovní čísla "asi tři sta metrů támhle nahoru", což znamenalo do kopce ke sjezdovce, kde měl běh zázemí. Tam jsme se řádně upsali a sešli zpět do vesnice. Mezitím vylezlo sluníčko a udělalo se hezky, takže jsem se rozhodl. že poběžím zcela vyletněný a v autě jsem se převlékl do šortek. To se později ukázalo jako poměrně odvážné rozhodnutí.
Tak málo běžců na startu jako zde jsme asi ještě neviděli, tak jsme se začali zajímat o značení trasy. Dozvěděli jsme se, že budou fáborky i šipky a ke cti pořadatelům slouží, že opravdu nikde nebyl se značením problém a navíc na několika křižovatkách postávali i navigátoři. Zmatek prý bude jen u otočky u Rudolfovy studánky, ale tam prý nás nasměrují u občerstvovačky kousek před tím.

Od počátku je jasné, že tady nebudu patřit mezi zlatý střed výsledkové listiny. Většina běžců nasazuje do ostrého kopce výrazně vyšší tempo a brzy je ztrácím z dohledu. S třemi ostatními tvořím mikroskupinku před nejpomalejšími. Stoupáme po silnici nad vesnici a po dvou kilometrech odbočujeme do lesů. Obout krosovky byla správná volba. V minulých dnech hodně pršelo a všude jsou louže. Stoupání sice polevuje, ale nekončí. Tři kilometry běžíme lesní cestou pro traktory plnou bláta a louží. Naše malá skupinka se různě přeskupuje, ale pořád se držíme spolu.
Mé vlastní pocity nejsou bůhvíjaké. Na to že jsem v první čtvrtině závodu toho mám docela dost. Je ale třeba vzít v úvahu, že běžíme nonstop do kopce, a zde se běžná měřítka nedají moc použít. Jsem spokojený že běžím a nechodím. Navíc jsem si o den dřív při nuceném vyklízení kotelny dost bolestivě narazil žebra. Teď o tom sice nevím, ale ono se to ještě ozve.
Na pátém kilometru se opět vracíme na silnici a stoupání opět zostřuje. Tempo skupinky upadá, ale stále všichni běžíme. Nemohu si nevšimnout silnice. Hlaďounký asfalt působí dojmem, že ho do těchto lidmi opuštěných míst položili teprve včera. Naprostá nádhera. Středočeské cyklostezky by mohly závidět.
Stoupání na kopec Paramuť se zdá být nekonečné. Zatáčka střídá zatáčku a konec stále není na dohled. Až na začátku desátého kilometru náhle silnice končí a začíná opět lesní cesta. A také zima. To ochlazování bylo postupné jak přibývaly výškové metry. Začínali jsme ve 450 metrech, teď jsme nad devíti stovkami. Kolem nás leží zbytky sněhu. V chladu se běží docela příjemně, jen se člověk nesmí zastavit. Pokračujeme blátivou cestou na kopec. Konečně je na dohled jedna za dvou občerstvovaček na trase. Kolem této poběžíme dvakrát, protože mě posílají ještě o sedm set metrů dál, kde máme otočku. Přesto využívám možnosti a srkám z kelímku ledovou vodu. Toho využívá slečna z naší skupinky, vodu vynechává a jde přede mne. Přeju jí to. Větší část stoupání jsem běžel zavěšen kousek za ní a dost mi to pomáhalo.
Ledová voda se do rozhicovaného těla lije špatně, ale nakonec kelímek vyprázdním a běžím na otočku. Cestou se zdravím s rychlejšími borci v protisměru. Otočka je skutečně kouzelná. Uprostřed zasněžené blátivé cesty v lesích stojí čísi opuštěná babička a zdraví mě: "Dobrý den, teď mně prosím oběhněte." Také zdvořile pozdravím, poděkuji, opatrně ji oběhnu a s úsměvem odbíhám.
Čeká mě ta snad snazší část, seběh zpět do Štědrákovy Lhoty. Vracím se zpět na první občerstvovačku a opět si dávám kelímek ledové vody. Cereální tyčinku od asi tříleté holčičky s díky odmítám a vybíhám kam mi ukazují. Zatímco cesta vzhůru byla převážně po asfaltu, dolů je to čistě krosové.

Angelika finišující

Seběh začíná pozvolně, opět lesní cestou pro traktory plnou louží, kamení a jiného nebezpečí. Mě však víc znepokojí, že s každým krokem nepříjemně cítím naražená žebra. Cestou nahoru to nevadilo, při seběhových dopadech to fest bolí.
Cestou dolů se otevírají krásné výhledy na okolní kopce. Je však třeba moc se nekochat, několikrát jsem špatně došlápl a jen tak tak zachránil kotník. Občasným zpestřením jsou potůčky přes cestu a bahenní jezírka, která je třeba probíhat nebo obíhat. Jinak je seběh poměrně jednotvárný - stále lehce dolů, běžím sám, kolem jen lesy, občas pěkný výhled. Na osmnáctém kilometru druhá občerstovačka, a změna charakteru trati - z lesů se dostávám na louku, po které následuje štěrkovka, po níž sbíhám na silnici pod vesnicí. Do cíle je to jen asi kilometr a půl a už toho mám tak akorát dost. Z osamělého běžce se opět měním ve skupinku, jednoho kolegu jsem doběhl a druhý doběhl nás dva.
Pohodlný seběh se mění opět v prudké stoupání. Vbíháme do Štěrákovy Lhoty a mě se do hlavy vkrádají černé myšlenky, protože si pamatuji že jsme tudy přijížděli a že start a cíl jsou až skoro na vrchu vesnice. Takže ještě kilometr hodně do kopce. Snažím se co to jde, ale krátké chodecké vložce, jediné na této trati, se zde nevyhnu. Tělo příliš bolí.
Jsem v cíli. Navzájem si se spoluběžci blahopřejeme, nebyl to snadný závod.
Poctivě se zavodňuji, převléknu se do suchého trička a čekám na Angeliku. Po jejím doběhu se ještě jdeme zúčastnit vyhlašovacího ceremoniálu. Jednak se tam můžeme zdarma najíst a napít, a za druhé je to na těchto menších akcích zdvořilé vůči pořadatelům. Angelika se ve své kategorii ještě-docela-mladých-žen se umisťuje na krásném druhém místě. Není její chybou že jich tam nebylo víc.
Celkově jde o moc hezkou akci. Jde o dost náročný běh pěknou přírodou, organizátoři to dělají s nadšením a poctivě a hlavně si konečně můžu odškrtnout půlmaraton od š. Další písmenka čekají.

DETAILY BĚHU