Radonický běh, parkem, polem, lesem i kolem skal

Tak jasně, vyrážet za běžeckými zážitky do bližšího či vzdálenějšího zahraničí má své kouzlo, to však neznamená, že by se měly zanedbávat malé domácí akce. Téměř každá vesnice v okolí pořádá jednou do roka nějaký ten závod, převážně pro místní. Běchovice běháme každoročně, Klánovický půlmaraton už jsme si zkusili, Jenštejnskou pětku jsme dali loni, letos přišla řada na Radonický běh. Jde o komorní, nikde příliš nepropagovanou akci, takže jsem ani příliš nevěděl do čeho jdeme. Spokojil jsem se s informací, že jde o šestikilometrový běžecký závod kde není nutná registrace předem. V den závodu jsme tedy sedli na kola a ušlápli čtyři kilometry od baráku na start.
V radonickém parčíku zrovna závodily malé děti, takže tu hodinku do startu bylo na co koukat.
Ne všechno tedy šlo úplně ideálně. Počasí odmítlo vzít na vědomí skutečnost, že už jsem po stránce oblečení oficiálně zahájil jarní sezónu a teplota se po celý den nepřehoupla přes deset stupňů. Aspoň že byl pro běžce k dispozici teplý čaj.
Po dětských bězích odstartoval závod na tři kilometry, my si s Angelikou dali rozhýbávací kolečko kolem parku a šlo se na start naší šestky.
Startuje se pěkně zostra, závod není moc dlouhý, není na co čekat. Krátce po startu mi dochází co mi mělo být jasné dřív - tohle nebude silniční běh. Z parku vybíháme lesíkem do polí a obloukem podél Jenštejna míříme k Vinoři. První dva kilometry celkem jdou, stabilizuji se na tempu kolem 4:30 na kilometr, držím se své skupinky a zatím nemám větší problém.

Krátce po startu

Problémy začnou hned za Jenštejnem. Dosud se dalo mluvit o trailovém, ale příjemně vytrvalostním tempovém běhu. Teď se mění v kros. Z polí sbíháme do lesíka ve svahu k rybníkům. Tímto svahem si to dáme párkrát nahoru a dolu jednostopou pěšinou, což má samozřejmě likvidační vliv na mou tepovku a plíce. Tohle není moje disciplína. Ale ostatní jsou na tom podobně, jen nejsou tak překvapení, asi to už běželi.

V jednom se seběhů

Ale zase ne že by to nebyla hezká část trati, jen jsem na ní zcela zahlcený a rozhodně se mi neběží komfortně. Míjíme vinořské rybníky a od nich stoupáme podél pískovcových skal do polí nad Vinoří. Jelikož okolí znám tak vím, že nejhorší asi máme za sebou. Zbývá vystoupat polňačkou na blízký horizont a měl by následovat táhlý seběh zpět do Radonic. Na trati jsem členem tříčlenné skupinky kde se různě střídáme ve vedení a jsme na tom výkonnostně asi dost podobně.
V polích je opět příležitost pokusit se nasadit pravidelné svižné tempo, ale tepy už jsou v takových výškách, že to moc nejde.
Skutečně začíná kilometrový táhlý seběh k Radonicům, ale těsně před nimi přichází nepříjemné překvapení, když nás odkloní z nejkratší a seběhové trasy a pošlou nás opět lesíkem přes drobný kopeček. Proč to udělali pochopím o chvíli později, když už je cíl na dohled, ale do parku přibíháme z takové strany, že ho ještě celý musíme obkroužit. Nu což, aspoň už je to rovina. Cílem probíhám první v rámci naší miniskupinky, drobná vítězství se také počítají.
Pogratulujeme si k přežití a jdu si do stanu pro baťoh abych mohl nafotit finiš Angelice.

Angelika finišující

Po doběhu a převlečení do suchého si za lístky z registrace jdeme vyzvednout něco dobrého na zub a protože se jedná o místní akci, tak si v nevlídném chladnu počkáme na vyhlášení nejlepších a zatleskáme jim. Nás se stupně vítězů pochopitelně netýkají.
Radonický běh si zaslouží velké uznání za organizaci. Ačkoliv se jedná o malou akci pro pár desítek lidí, parametry servisu odpovídaly profesionálně pojaté akci.
Mobilní záchodky, šatna s úschovou zavazadel, občerstvení, vkusné moderování, závody pro malé i velké. K tomu nulové startovné a žádné obtěžování ze strany sponzorů, závod je pořádán obcí.
Odnesli jsme si ten nejlepší dojem, takže jsem ochoten přimhouřit oči nad drobnými zádrhely, jako třeba že se při přepisu výsledku překoukli a místo 29:10 tam mám 39:10, což mě ze slušného patnáctého místa srazilo na 44. z asi 50.  Jo, a taky mi při odjezdu na kole spadl řetěz. Ale to bych jim za vinu nedával

DETAILY BĚHU

Běžecké jarňáky popáté za sebou, tentokrát Barcelona

Je to tak, děti nám pomalu odrůstají, i letos se nám však podařilo naplánovat si s nimi dovolenou tak, aby se dala spojit s pěkným závodem. Tato tradice začala před pěti lety maratonem v Antálii, roku 2015 následoval půlmaraton z Říma do Ostie, o rok později jsme si Itálii zopakovali, tentokrát však cestou na hory u jezera Maggiore, loni jsme si dali půlmaratonské dobrodružství v Emirátech. Letos jsme se drželi při zemi, místo celého týdne jsme si dali jen prodloužený víkend v Barceloně a věru to není náhoda, že se tam zrovna běžel půlmaraton. Už jsem zde byl párkrát pracovně, takže město už podrážky mých běžeckých bot zná, ale závod to zde bude první.
Anžto jsem člověk učenlivý, dávno jsem odpozoroval, že k těmto jarním výjezdům není radno upínat své výkonnostní naděje. Jednak se většinou jedná o závod bezprostředně po přesunu do místa se znatelně vyšší teplotou, s čímž se mé tělo obtížně srovnává, druhak je únor a březen čas rýmiček, viróz a chřipek. Nejinak tomu bylo letos, lehká chřipka sklátila mužskou část naší rodiny dva týdny před startem. Nešlo o nic hrozného, ale běhat se s tím nedalo a formě to neprospělo.

Barcelona nás uvítala příjemným, byť poněkud chladným počasím. A také zjištěním, že bydlíme v centru města s nadměrně vysokým výskytem hospůdek a to na ulici, kudy lidé velkou část noci táhnou z těchto zařízení na metro. V noci na sobotu a v noci na neděli, kdy se běží, mám pocit že jsem oka nezamhouřil. V noci na pondělí už lidé nepařili a byl celkem klid.
Sobota byla ve znamená procházky pro startovní čísla, což odhalilo další úskalí běžeckých výletů. Procházka se v rámci poznávání krás města natáhla na dvanáct kilometrů, což se asi v tréninkových plánech den před startem moc nedoporučuje. Ale co, běhám pro zábavu, ne pro výkony.
Zbývalo vyřešit co na sebe. Předpověď slibovala polojasno, čtyři stupně na startu, osm v cíli. Nesnadný úkol. Zavrhuji myšlenku mikiny, závodů, kde jsem dojel na přehřátí už jsem zažil dost. Nakonec volím tričko s krátkým rukávem a přes něj tričko s dlouhým. Dobrá volba, na startu byla zima, ale na trati už to šlo.
Barcelonský půlmaraton je klasická městská masovka s více než desetitisícem účastníků a organizace na startu tomu odpovídá. Jsou zde výkonnostně odlišené startovní koridory, takže já a Angelika nestartujeme spolu.  Tak s Angelikou aspoň vystojím frontu na záchod (já nemusím, mobilní čtyřmístné pisoáry jsou velká civilizační vymoženost, jako vždy bez front), necháme se vyfotit a rozejdeme se každý do svého.

Startuje se ve vlnách po pár minutách, já probíhám startovní branou asi deset minut po prvním výstřelu. Probíháme deštěm pestrobarevných konfet, hezké. První dva kilometry je to kličkování v davu. Trať sice na všech místech zabírá minimálně tři jízdní pruhy, přesto je na ní neustále těsno. Zato je pořád na co se dívat. Barcelona je opravdu výstavní historické velkoměsto, ve kterém se na architektech nikdy nešetřilo. Poté, co se vymotám z nejhoršího obklíčení ostatními běžci se mi tempo stabilizuje na pěti minutách na kilometr. To na dobrý čas stačit nebude, ale cítím, že mě unavené tělo výš nepustí. Úspěchem bude toto tempo udržet.
Na pátém kilometru se začínám cítit nekomfortně, určitě by mi pomohlo, kdybych si odskočil ke keříku. Trochu mě mate že to nikdo z ostatních dosud neudělal, v našich končinách jsou močící běžci standardním koloritem závodů. Možná to tu není zvykem. Tak budu první. Bohužel jsme zrovna na Gran Via, jedné z hlavních barcelonských tříd. Ale křovíčko se najde a já si připisuji Gran Via na dlouhý seznam významných míst, které jsem takto poctil. O chvíli později běžím kolem stejně konajícího běžce, kterého jsem zřejmě inspiroval.
Voda se na občerstvovačkách naštěstí podává v lahvích, takže se nezdržuji. Na sedmém kilometru opouštíme Gran Via a probíháme kolem místního vítězného oblouku do druhé poloviny. Ta už se běží modernější částí města, i ta je však jaksi výstavnější než naše česká sídliště.
Daří se mi držet tempo pěti minut na kilometr, ale stojí to hodně sil, zcela mi chybí lehkost a tepovka je nezdravě vysoko. Odbočujeme na Avinguda Diagonal, diagonální avenue, další z významných barcelonských tříd, protínající úhlopříčně jinak pravoúhle uspořádané ulice. Na ní je jediná otočka na trati, kilometr a půl tam, kilometr a půl zpět. Také je zde poslední občerstvovačka. Odtud odbočujeme do posledního úseku závodu, kdy se běží podél moře. Po jedné ruce hotely, po druhé ruce pláže. Pravda, na koupání to v těch osmi stupních není, ale sluníčko svítí a je to hezké. Zato já už toho začínám mít dost, tělo začíná hlásit prázdnou nádrž, dělá se mi špatně z hladu.
Na poslední kilometr odbočujeme opět do centra, ještě chvíli vydržet a nepolevit a cíl je tu.

To není start, to je cíl. Od začátku do konce v davu.

Čas 1:46 není bůhvíco, ještě před měsícem jsem si plánoval že bych zde mohl na rovinaté a rychlé trati zaběhnout osobák, ale zdravotní stav, únava a psychika byly proti. Asi nejsem ten typ běžce, co si dobré výkony může plánovat. Obvykle zaběhnu slušně když to vůbec nečekám.
Doběhový prostor je organizován tak, že z něj člověk dobrý půlkilometr nemůže odbočit. Nafasuji ovoce, vodu, ionťák, medaili a spěchám pro batoh do úschovy. Jen co si ho vyzvednu a převléknu se do suchého, tak už mi Angelika hlásí že je v cíli. Ta ke své spokojenosti zaběhla pod dvě hodiny, což u ní značí super čas.
Jdeme oznámit dětem že jsme přežili a můžeme vyrazit na další procházku městem. Dovolená nekončí!

DETAILY BĚHU

Z bílých nocí do černých dní Aneb jak se běhá za polárním kruhem

Nápad vyrazit v zimě na půlmaraton za polární kruh do norského Tromsø vznikl krátce po návratu z loňského maratonu v Petrohradu. V Rusku jsme zažili bílé noci, kdy se v noci téměř nesetmí. Bylo by tedy stylové prozkoumat pravý opak, jaké to je běhat v době, kdy se naopak téměř nerozední. Vhodný závod k tomu pořádají v norském Tromsø.

2:30 odpoledne

Pravda, je v tom dost iracionality. Sever Norska je opravdu krásný a my jsme se rozhodli vyjet si tam v době, kdy z těch krás nemáme šanci téměř nic vidět. Se světlem je to tam nyní opravdu slabé. Kolem desáté dopoledne se ze tmy stane šero. A kolem druhé odpoledne se z šera opět stane tma. Nic jako slunce se ani na chvíli neukáže. Ale zase se tam dobře spí.
Druhým nezvykem jsou cenové poměry. Ceny v obchodech vypadají stejně jako naše, jenže jsou v norských korunách a norská koruna je zhruba 2,60 naší české. Takže přepínáme na úsporný režim, jídlo kupujeme v supermarketu a výjimečně si dopřejeme meníčko v BurgerKingu. Tam se dle složení zákaznictva stravují místní sociální vrstvy. Podobně je to s ubytováním. Beru to nejlevnější a byť pokojík není vybavený špatně, osm metrů čtverečních včetně koupelny není pro dva dospělé mnoho.

Další poznatek už se bezprostředně týká závodu. Tady na severu přistupují k zimní údržbě silnic jinak než u nás. U nás je snaha co nejrychleji dostat sníh z ulic, takže se seškrabuje až na asfalt, solí a štěrkuje. Sníh je brán za nepřítele. Tady se s ním sžili. Na silnicích nechávají pěticentimetrovou vrstvu, když nasněží, tak jen odhrnou to čerstvé a ujezdí ho. Sníh se načisto odklízí jen z chodníků, na silnicích se nechává. Sníh je přítel a nezdálo se mi, že by s tím řidiči měli problém. Prostě se na něm naučili jezdit. A to je prosím Tromsø v celkem prudkém svahu. 
Počasí je fajn, kolem mínus pěti, lehce sněží a ani moc nefouká. Tvoří to hezký doplněk stále ještě vánočně vyzdobenému centru města.
V sobotu ráno si jdeme na místní radnici vyzvednout startovní čísla. Procedura je celkem standardní, jen nás zaujal reflexní pásek a doporučení, že je velmi vhodné mít reflexní prvky během závodu na sobě. Inu, je to závod ve tmě a povětšinou neosvětlenými místy mimo město.
Ve dvě odpoledne odcházíme z hotelu na start. Na recepci zjišťujeme, že v hotelu zřejmě nyní nikdo jiný než běžci nebydlí. Houfují se tam zimně oblečení očíslovaní lidé.
Před startem ještě ukládám batoh s věcmi na převlečení do úschovy v místním kulturhausu kde jsou i šatny.  Zaujalo mě, že dost lidí si na boty připevňuje nesmeky, jakési návleky na boty s kovovými hroty. My máme obuté běžné krosovky, já dokonce ještě s blátem z klánovického lesa. Nu což, uvidíme.
Na náměstí probíhá organizovaná rozcvička které se obloukem vyhýbáme. Pobaví mě hemžení ve startovním koridoru. Ten je pevně ohraničený a poměrně krátký. Zatímco u nás se před startem půlmaratonu rozbíhají jen ti, co myslí na opravdu dobrý výkon, tady pobíhají bez výjimky všichni. Má to smysl, stát patnáct minut v lehkém oblečení na mrazu není rozumné, takže se přidávám a taky zvolna kroužím.

Ti lidé kolem mě jsou rozmazaní protože krouží. Ti po levé ruce dopředu, ti po pravé ruce dozadu, hezky organizovaně.

Závod začíná na vteřinu přesně ve tři hodiny. Začátek je takový pohádkový, běžíme hlavní městskou promenádou, všude kolem vánoční výzdoba, pod nohama čistý sníh, kolem fandící davy. Moc hezké. Tromsø však není velké, takže po necelém kilometru romantika končí, odbočujeme do kopce a scenérie se prudce mění. Najednou je kolem nás tma, znatelně se ochladí a supíme do svahu, ve kterém stojí předměstské domky. Další dva kilometry se nečekaně vlní, což mě dost znervózňuje, protože jsem dle mapky čekal rovinatý závod. Naštěstí jsou to skutečně jen dva kilometry, pak sbíháme k hlavní silnici, která se vine kolem pobřeží tohoto ostrůvku. Na silnici je běžný provoz, závod vede po cyklostezce kousek vedle silnice. Stejně jako na silnici i na cyklostezce leží několik centimetrů urolbovaného sněhu, jen místy jsou ledové plotny.

Angelika opět nerespektovala že na závodech se závodí a nefotí, takže máme i pár obrázků z trati

Opravdu mě baví, jakou si dali organizátoři práci se značením trasy. Co asi dvě stě metrů je v závěji podél trati vykopaný důlek a v něm zapuštěná miska s hořící svíčkou. Většina z nich kupodivu hořela i cestou zpět.
Běžíme tedy po pobřeží směrem z města k letišti. Po úvodních kopečcích se zvolna rozbíhám, mráz mě ale do vyššího tempa nepustí. Je to zvláštní, tělo by sílu mělo, ale jasně cítím, že kdybych přidal, plíce by to v té zimě neudýchaly, takže se nakonec ustaluji na někde na 5:20/km a o zrychlování se ani moc nesnažím. Tady to na osobák nebude a já jsem s tím smířený.

Všimněte si svíčky vedle běžců. Doprovázely nás celou trasu.

Tradiční bolístkou zimních závodů bývají občerstvovačky. Jen ti nejzavilejší organizátoři jsou schopni několik hodin nabízet něco, co běžec na mraze bez potíží a rychle vypije. Tady nejsou výjimkou. Beru kelímek s vodou a v něm plavou kousky ledu. Není to sice tak hrozné jako před lety v Polsku, kde jsem dostal kelímek, kde bylo jen trochu vody ve které plavala jedna velká hrouda ledu, ale ani toto se nepije dobře. Nedá se nic dělat, půlmaraton se dá odběhnout i na lehkou dehydrataci, to už umím, zvlášť když se nesnažím o nijak závodní tempo.
Další tři kilometry pořád rovně a blížíme se k letišti.

Kolem letiště

Úsek kolem letiště máme zpestřený startem letadla jen kousek od nás. Běžíme podél celé ranveje, ta končí kousek od moře a v těchto místech máme první otočku. Vracíme se podél ranveje zpět k letištní hale, tam je druhá občerstvovačka. Tentokrát beru jeden kelímek vody a jeden kelímek ionťáku a běžím dál. Voda je opět ledová, ale ionťák je příjemně teplý a báječně se pije. Škoda že jsem vzal jen jeden, vracet se nebudu. Právě opouštím občerstvovačku když v protisměru probíhá Angelika, ale nevnímá mě.
Odbočujeme zpět k hlavní silnici a běžíme ke druhé otočce, ta je v místech, kde náš ostrov spojuje s norskou pevninou jeden z dvou mostů.

Druhá otočka

Cesta zpět ubíhá subjektivně rychleji. Já už jsem se sžil s podmínkami na trati a běží se mi lépe, běžecký had je roztahanější a mám kolem sebe víc prostoru a spousta lidí zvolna odpadá a zpomaluje a já hodně předbíhám. Tím že nemůžu běžet naplno mám nyní mnohem víc sil než jindy v této fázi závodu. Kolem mě je tma a (jak vidíte z fotek) trať je poměrně monotónní (stále bílo), takže vypínám mozek a běžím na autopilota.

Taková typická z trati

Změna nastává až tři kilometry před koncem. Opouštíme pobřeží a vracíme se do kopečků před městem. Probíhám je celkem svižně, nejsem nijak vyčerpaný a už vím co mě zhruba čeká. Sbíhám do Tromsø a je přede mnou poslední kilometr slavnostně nazdobenou ulicí, to už je čirá běžecká radost.
Jsem v cíli. Čas je asi hodina padesát pět minut. Být to na asfaltu a být o patnáct stupňů víc, považoval bych to za jasný propadák. V těchto podmínkách to neřeším, navíc pak z výsledků zjišťuji, že jsem skončil 300. z 800 doběhnuvších, což není tak hrozné.
Věší mi medaili na krk a směřují mě ke stánku s pitím, kde mají kelímky s teplým rybízovým či borůvkovým džusem. Výborný nápad, dávám si tři a dělají mi dobře. Mířím do úschovy pro batoh a převlékám se do suchého trička a mikiny. Chvíli tam čekám a odhaduji kdy by asi tak Angelika mohla doběhnout. Vychází mi to docela dobře, čekám jen chvíli a je tu.

Angelika finišující

Další ze zážitkových běžeckých akcí je za námi a stálo to za to. Neděli pak věnujeme procházkám po městě a odpočinku. Toho je nám zapotřebí, zima bere hodně sil. A to ještě nevíme, že v noci na pondělí přijde pořádná vánice, díky které náš odlet z Tromsø do Osla nabere pětihodinové zpoždění. Pochopitelně tak zmeškáme náš let do Prahy, který byl k naší smůle pro ten den poslední. Zpět nás tedy posílají přes Helsinki. Snažíme se to brát s humorem, byť jsme s návštěvou Finska dnes nepočítali. Místo krátce po poledni jsme tak doma až v deset večer a to zcela vyřízení. Ale i to k cestování patří, koho by to bavilo kdyby to bylo pořád jen snadné, že?
 
DETAILY BĚHU