Jak se běhá v Arménii aneb Náš první kavkazský závod

Asi je to jen náhoda, ale všechny evropské země začínající na A voní našinci exotikou. Albánie, Andorra, Arménie, Ázerbájdžán... První dvě již máme v rámci vyzobávání evropských zemí odběhané, nyní přišla řada na třetí z nich, na Arménii.
Ta není zrovna vyhlášenou běžeckou destinací. Půlmaraton se v hlavním městě Jerevanu koná teprve čtvrtým rokem a letos se premiérově přidává i maraton.
Do Jerevanu letíme s ukrajinskými aerolinkami přes Kyjev a v cíli přistáváme kolem půlnoci. Na letišti nás vyzvedává snaživá majitelka penziónu a už v autě nám vysvětluje, co prý o Arménii a Jerevanu potřebujeme vědět. Arménie je ostrovem křesťanství v okolím moři muslimských zemí, dokonce prý nejstarší křesťanskou zemí na světě. A Jerevan právě v těchto dnech slaví 2800 let od založení, je dokonce ještě starší než Řím. Ano, na symboly oslav tohoto výročí zde narážíme na každém kroku a večer před závodem jsou zde mohutné oslavy a ohňostroj.
Předstartovní sobota má na každém běžeckém výletu podobný průběh. Nejprve si jdeme vyzvednout startovní čísla a zbytek dne trávíme obcházením nejzajímavějších bodů města. Zde je centrum poměrně malé, takže nám to mnoho sil nesebere. Město dělá hezký dojem, je na něm sice vidět značná chudoba průměrného obyvatele, ale přesto se velmi snaží zanechat dojem místa milého, vstřícného a plného kultury. Muzea, sochy, architektura, toho tu najdete spousty. Coby stavebnímu prvku zde jednoznačně dominují velké kamenné bloky, kamene má hornatá Arménie všude kolem plno.

V neděli ráno si dáváme časnou snídani a vyrážíme na start. Na startu vidíme, že Arménci v závodě vidí hlavně společenský rozměr. Dělají si předstartovní rozcvičkovou show, na místních je hodně vidět, že si to jdou prostě zkusit s kamarády nebo v rámci různých firemních týmů. Výrazně atletické postavy a výrazy ostřílených běžců zde mají hlavně maratonští turisté z nejrůznějších evropských i zámořských zemí, největší zastoupení se zdají mít Rusové.
Nezkušenost organizátorů je vidět i v jejich chaotickém snažení rozstrkat před startem běžce do velmi nejasně značených výkonnostních koridorů, na což místní koukají s naprostým nepochopením a zkušení běžci pobaveně a s nadhledem.
Startuje se ale bez zpoždění. Start je společný pro půlmaratonce, čtvrtmaratonce a pětkaře, maratonci vyběhli již dříve. Pět kilometrů smí běžet i mládež a je to zvláštní pocit, když se vám na prvních metrech pletou pod nohy děti ve věku něco přes deset let.
V tomto závodě nemám žádné ambice. Profil trati je velmi kopcovatý, jako ostatně většina města. Navíc Jerevan sám o sobě leží v tisíci metrech, takže ne že bych to sem přijel odchodit, ale jdu si to zaběhnout jen tak na pohodu a pro radost z běhu.
Na prvních čtyřech kilometrech si oběhneme centrum města, vidíme některé pohledné památky, fádnější budovy i opravdu ošklivá, zanedbaná sídliště. Co mě opravdu baví je přístup místní policie k regulaci dopravy v centru města. Zajistit běžcům bezpečnou silnici bez aut se snaží tím, že nám do cesty postaví na štorc policejní auto coby zátaras, který pak běžci často musí složitě obíhat.
Co se tempa týká, držím se ve skupince kolem vodiče na hodinu padesát, což není rychlost, která by mě měla uštvat, ani nějaké výrazné loudání.
Z centra sbíháme k řece Hrazdan, které se budeme držet od šestého až do osmnáctého kilometru, přičemž první polovina se běží proti proudu řeky stále do lehkého kopce a druhá polovina po proudu stále lehce z kopce.

Do kopce v závěsu

Probíháme industriálnější částí města a pozvolna opouštíme městskou zástavbu. Po jedná ruce máme koryto řeky, po druhé prudký svah vzhůru, kde chvílemi roste zeleň, ale častěji jsou to spíš skály a kamení.
Na občerstvovačkách si dávám jen vodu, bohužel ji podávají jen v mrňavých papírových kelímcích, tak raději na chvíli přecházím do chůze a dávám si dva až tři.

Právě v tomto dlouhém a ne moc záživném úseku podél řeky tráví většinu času maratonci, kteří si střední desetikilometrový úsek nedají jednou jako my, ale třikrát.
Na třináctém kilometru máme otočku a dlouhé stoupání se mění v dlouhé klesání. Otočka je vždy příležitost zmapovat si jak si vedu mezi ostatními a zde jasně vidím, že mnohem víc půlmaratonců je za mnou než přede mnou.

O chvíli později mám příležitost plácnou si s Angelikou, která se na otočku teprve blíží kus na dvouhodinovým vodičem.
Na patnáctém kilometru přebíháme řeku a pokračujeme podél ní stále z kopce směrem zpět k centru města. Jediným opravdu zajímavým místem této části je průběh kolem místního fotbalového stadionu.

Devatenáctý kilometr je trochu divočina. Dostáváme se na frekventované křižovatky víceproudých silnic poblíž centra, kde se organizátoři s policií asi v některých místech nedohodli na odklonu dopravy. Vbíháme na Most vítězství, který má čtyři jízdní pruhy v každém směru a panuje na něm dopravní špička. My tedy běžíme po chodníku vedle svištících aut. O kus dál je to ještě lepší, musíme se dostat přes víceproudou silnici, po které auta chvílemi jezdí a chvílemi ne. Když se s nimi potkáme, jsme my i řidiči poměrně překvapení. Toto naštěstí netrvá dlouho, poslední dva kilometry samotným centrem máme silnici opět pro sebe. Zde běžíme podél parků a majestátních soch a obloukem se přes náměstí Republiky dostáváme do cílové rovinky.
Cílem probíhám v čase 1:48:59, což ze mě dělá 66. půlmaratonce z 327, což je při vcelku průměrném výkonu nadmíru dobré umístění, které ale svědčí hlavně o tom, že místní se běhat teprve učí.

Angelika finišující

Doběh má svá ustálená pravidla. Nechat si dát medaili na krk, láhev vody, nějaký ten banán do ruky pokud je, svižným krokem pro batoh s věcmi na převlečení a telefonem a pak kus proti směru běhu nafotit Angelice finiš. Ta to zaběhla podobně jako já, to jest žádný útok na osobák, ale takový lepší standard a umístění v první polovině výsledkové listiny.
Spokojeni a plní zážitků odcházíme zpět na penzion a zbytek dne trávíme ochutnáváním pivních speciálů v místním minipivovaru.
Arménie nás nezklamala, sice zatím nemůže ekonomicky konkurovat zemím na severozápad od ní, ale lidé se zde zdají být velmi milí, snaživí a v pohodě. A dokáží zde uspořádat pěkný závod, který mohu klidně doporučit.
A nic na tom nemění ani to, že nás večer před odletem oba postihly silné střevní problémy a cesta domů se tak změnila v zajímavé dobrodružství samo o sebe. Ale to by bylo na úplně jiný článek.


DETAILY BĚHU

Bě(c)hovice podeváté, poprvé mezi staříky

Ano, je to tak, jak jsem si postěžoval už v loňském článku, letos poprvé patřím na Běchovicích do veteránské kategorie a zpět už cesta nevede.

Postupně jsem se tedy smiřoval se startem mezi samými starci, a když už jsem si na tu myšlenku zvykl, přišli pořadatelé se změnou - start letošního ročníku bude hromadný, poběžím tedy nejen s mladíky, ale i se ženami, hurá!
Co se týká mých pocitů před startem, tak tradičně nic moc. Jsem mrzutý, nemluvný a nespím. Jako ostatně vždy, když mám běžet trať, kde se mohu poměřovat se svými předchozími nebo obvyklými výkony. Asi to beru moc vážně a mám obavy z momentu, odkdy už se budu jen zhoršovat...
Podmínky letos závodu mimořádně přály, já jsem nám však důmyslným zlepšovákem dokázal situaci zajímavě zkomplikovat. Proč stát po závodě frontu na batoh s převezenými věcmi, když si je mohu nachystat do auta, které na mě v cíli beztak čeká, že? Rozhodl jsem tedy, že na start půjdeme nalehko a nic si převážet nenecháme. No jo, ale předpověď hlásí na dopoledne deset stupňů. Z rozhodnutých pozic se neustupuje, vezmeme si lehkou bundičku a před startem si ji uvážeme kolem pasu. No jo, ale co mobil a doklady, abych pak mohl řídit? Hm, do elastického opasku, také kolem pasu. No jo, ale ono má být vážně celkem chladno. Nevadí, vezmu si dvě trička na sebe. Dospod černé, navrch raritní finišerské ze závodu, který se nekonal. Pro cestu autobusem na start to bylo vážně vhodné oblečení. Jenže před polednem šla teplota prudce nahoru a po jedenácté bylo jasné, že není deset, ale asi tak patnáct a jasno, čili počasí jen na jedno tričko. Sundavám tedy svrchní a také ho uvazuji kolem pasu. Mít kolem pasu opasek s mobilem a doklady, tričko a bundu není před rychlou desítkou věru nic moc jak funkčně, tak esteticky.


Na startu jsme vlivem jízdního řádu velmi brzy, nejprve tedy sledujeme start bruslařů a potom eliťáků a krátce po nich jsme na řadě my, tři tisíce neelitních.
Jako tradičně začínáme ze zadních pozic. Start je hodně pomalý, není kudy předbíhat. Pořádně rozběhnout se dá až od druhého kilometru. Nasazuji tempo kolem 4:30 s cílem udržet ho co nejdéle, i když je jasné, že až do cíle to nepůjde. První kilometry jsou vyloženě nekomfortní, ale od třetího se oklepávám a běží se mi docela dobře.
O trati není moc co říct, mnoho krásy nepobrala a člověk může rok od roku vnímat čím dál vyšší zastavěnost okolí obchodními centry. Pozitivem je zcela nový asfaltový kobereček mezi Běchovicemi a Dolními Počernicemi. Vedlejším efektem této dlouhodobé rekonstrukce vozovky sice byly auty ucpané naše Horní Počernice, ale stálo to za to, teď běžíme po novém.
Na polovině trati s potěšením konstatuji, že sice ještě nevím jak zaběhnu, protože zde se všechno rozhoduje na posledních dvou kilometrech, ale průšvih by to být neměl. Zatímco první polovina je o tempovém běhu na lehkém vlnění, druhá je o udržení tempa v nepříjemných kopcích. Táhlé stoupání z pátého na šestý mi to připomene, pokud bych náhodou zapomněl. Ze šestého na sedmý je tu prudký sešup do Hrdlořez, snažím se získat vteřinky, které později jistě ztratím. Ze sedmého na osmý se běží hrdlořezským ďolíkem a začíná se stoupat na Žižkov, jde do tuhého.

Stoupáme

Stoupáme na Žižkov, nejtěžší místo trati. Zřetelně mi docházejí síly. Několikrát jsem v pokušení přejít do chůze, ale vždy hříšnou myšlenku zaženu, nicméně alespoň se zdvořile přesunu až k pravé krajnici, protože co kdybych přeci jen podlehl. Ale ne, zvládám to, přebíhám koleje na Spojovací a dál stoupám Koněvovou k cíli. Tady už to opravdu bolí, tep mám na sto osmdesáti a plíce nezvládají. Konečně cíl, čas nevypadá špatně, povedlo se. Beru si láhev vody, překonávám bariéry a po kolejích se vracím k cíli abych nafotil Angeliku. To se mi vlivem odkrveného mozku a mokrých a roztřesených rukou sice moc nepodaří, ale tak asopoň, záda, že jo.

Nakonec oba odjíždíme velmi spokojení, Angelika si zaběhla osobák na deset kilometrů a já posunul svůj běchovický osobák o devět vteřin. Sedmisté místo ze dvou tisíc čtyř set také znamená zlepšení. A také závazek pokusit se posunout i příští rok. Jen jestli mě zas pustí mezi mlaďochy...

DETAILY BĚHU

Pro éčko do bavorského Franského Švýcarska

Svět je plný zeměpisných překvapení. To si tak brouzdáte po mapě a hledáte, kde že by se dal zaběhnout pěkný půlmaraton v místě začínajícím na E a zjistíte, že v německém Bavorsku existuje Franské Švýcarsko. A že se tam v městečku Ebermannstadt běhá rychlý půlmaraton a maraton. A tím je postaráno o program na první víkend v září, bude se doplňovat půlmaratonská abeceda.

Předzávodní večeře

Výlet pojímáme víceméně otočkově. Na místo to máme nějaké tři a půl hodiny cesty, takže v sobotu ráno vyrážíme, krátce po obědě jsme na místě, ubytujeme se, vyzvedeneme startovní čísla, dáme krátkou procházku městečkem spojenou s ochutnávkou místních piv (v tomhle Bavorsko miluju) a sobotu zakončíme porcí předzávodních těstovin v ceně běhu.
Ebermannstadt je typické bavorské městečko s pěkným historickým centrem obklopené kopci a skalami, čímž by v Čechách nijak zvlášť nezaujalo, ale v jinak velmi rovinatém Německu z něj okolí dělá turisticky zajímavou lokalitu. 
Po delší době jde o závod, kde by mohla být šance na dobrý půlmaratonský čas. Letos se to ještě k úplné spokojenosti nepovedlo. Norské Tromsø na sněhu a v mrazu mnoho šancí nedávalo, Barcelona celkem vyšla, ale na turistikou unavených nohách to nebylo ono, a Androrru se nepovedlo ani dokončit. Zde má jít, slovy pořadatelů, o "převážně rovinatou" trať, čistý asfalt a snadnou, jednoobrátkovou trasu. I nohy si tentokrát ohlídám, městečko máme prošlé za půlhodinku, takže se snadno vyhneme nástrahám maratonské turistiky.

V pozadí skalní hřeben Franského Švýcarska

Když už se ale podaří vybrat vhodný závod, přijet na něj svěží a nevyčerpat se chozením, udeří jiná pohroma. Nevím přesně proč, ale uspávacímu hutnému černému pivu navzdory jsem celou noc koukal do stropu. Tělo odmítalo usnout a já si svou nespavost mohl co patnáct minut online ověřovat dle bimbání nedalekého kostelního zvonu. Přičítal bych to předzávodnímu stresu, ale já žádný necítil. Nebyl jediný racionální důvod nespat, ale prostě to nešlo. Ráno jsem z postele vylezl s kruhy pod očima, mrzutý a s pocitem, že nemá smysl chodit na start.
Náladu mi trochu zvedlo počasí. Zcela zataženo, kolem patnácti stupňů, chvílemi mrholení, lehký větřík. Vlastně si nedokážu představit lepší podmínky pro rychlý půlmaraton. Pokud by pořadatelé pořádali anketu o ideální počasí na závod, volil bych toto.
Ranní káva mi vrátila do těla trochu energie. Vystěhujeme se z hotelového pokoje, u auta dokončíme převlékání do běžeckého a jdeme na start.

Zatímco ostatní disciplíny (maraton, desítka, handbiky, bruslaři) startují z centra kde je i cíl, nás půlmaratonce organizátoři umístili na kraj města. Organizace je německy precizní, vybíháme přesně. Trasa by neměla být složitá - deset a půl kilometru rovně, otočka, totéž zpět a cíl v centru. Jako obvykle vybíhám s Angelikou z konce startovního pole a první kilometr je o prokousávání se pomalejšími tam, kam patřím.
Když už mohu pořádně běžet, nasazuji tempo kolem 4:55 na kilometr o kterém se domnívám, že bych ho mohl udržet. Dalo by se říct, že se mi běží docela dobře, jen mám pořád pocit, že se mi chce spát.
Po chvíli zjišťuji, že "převážně rovinatá" trať znamená ponejvíce "žádné krpály, ale pořád lehce nahoru nebo lehce dolů". Jen málo úseků se dá označit za čistou rovinu. Ale nevadí, běží se to dobře.
Když tak přemýšlím, co mi trasa nejvíc připomíná, tak asi půlmaraton Moravským krasem v Blansku. Po jedné ruce lesy a skály, po druhé ruce svah a říčka, trasa pořád rovně s lehkými kopečky. Většinou se běží přírodními scenériemi, jen asi třikrát proběhneme malou vesničkou, většinou je to příležitost doplnit tekutiny a nechat si trochu zafandit na jinak dost opuštěné silnici.

Asi tři kilometry po startu dotahuji vodiče na hodinu a tři čtvrtě, ale nechci zopakovat chybu z Lince, ani si nevěřím na to, že bych měl být o moc rychlejší, tak lehce zvolňuji, držím si ho víceméně na dohled a řídím se svými pocity. Jinak na trase není moc co řešit. Asfalt je německy dokonalý, výhledy pěkné, nikoliv však strhující, dá se běžet dost na autopilota.
Na zhruba polovině trati je otočka a zahajuji návrat. Před otočkou jsem měl možnost sledovat počet lidí v protisměru, tedy přede mnou, nyní sleduji kolik je jich za mnou a soudím, že si nevedu špatně. Angeliku nacházím zhruba tam, kde bych ji čekal, plácnu si s ní kousek za dvouhodinovým vodičem.
Druhá polovina je pro mě jasně o stupňující se únavě. Probdělá noc znamenala nedoplnění nádrže a teď to jasně cítím. Sice nezpomaluji, ale běh je čím dál tím větší boj. S uspokojením ale zjišťuji, že i tak dost intenzivně předbíhám. Tři kilometry před koncem organizátoři nachystali pro mě nepříjemné překvapení, když jednou s vesniček směrem zpět neprobíháme po hlavní silnici jako v první půli, ale donutí nás odbočit do kopce na náves a pak se zas vrátit z kopce na hlavní silnici. Asi bylo třeba natočit nějaké metry navíc aby to vyšlo na půlmaraton, nebo nám chtěli ukázat něco zajímavého, čeho jsem si ale nevšiml.
Pak už žádná překvapení nejsou a já konstantním tempem dobíhám až do cíle v čase pár vteřin pod 1:45, což je pro mě nejlepší čas od loňského osobáku v Yprách, takže spokojenost.

Unavený finiš

Ani v cíli ale není moc času na lelkování. Beru účastnickou medaili, nějaké tyčinky, nealko pivo a snažím se co nejrychleji probojovat davem na kraj městečka k autu. Tam si rychle měním mokré triko za suchou mikinu a jdu číhat na Angeliku, která mi je v patách.

Angelika finišující

Ani nestihnu dojít zpět do cíle a už ji tu mám. Dobíhá také v jednom z lepších časů a spokojená. Společně míříme k autu, převlékáme se do cestovního, a protože na mě padá těžká energetická krize, tak Angeliku gentlemansky nechávám cestou domů řídit.
A jaké z toho vyvodit závěry?

• Čím jsem starší, tím hůř se mi spí mimo vlastní postel
• Kdybych se častěji hlásil na normální závody místo nejrůznějších bláznivin, zabíhal bych lepší časy
• V Německu se mi vždycky běhá dobře a většinou přeje počasí
• Z půlmaratonské abecedy zbývá odběhat F, Q, Ř a X. Hurá do toho.

DETAILY BĚHU