Tucet Běchovic za mnou...

Rok se s rokem sešel a Běchovice jsou opět zde. Moc jsme toho letos neodzávodili. Koronavirovou a zdravotní pauzu jsme snad definitivně ukončili před měsícem na Žebrácké 25 a věříme v návrat do dřívějších běžeckých kolejí.

Něco je stejné jako loni na mých jedenáctých Běchovicích, například opět přijel kamarád Jirka z Moravy, kterému rádi pomáháme s logistikou kolem závodu. Něco se však liší. Například už je opět v běžeckém i Angelika. A na rozdíl od loňska není chladno a pod mrakem, ale jasno a celkem teplo. Což tak nějak předurčuje můj výkon. A zatímco loni bylo konání závodu do poslední chvíle v nejistotě a s omezeními, letos jsou to Běchovice v plné parádě. 

Sám si na start jdu jen pro další čárku. Nijak systematicky netrénuji, jen si tak pobíhám. Navíc příroda mi dnes nepřeje, oteplilo se, což je u mě zabiják výkonu.
Já a Angelika startujeme v první vlně, Jirka o deset minut později ve druhé. Cíl mám tedy jasný: ani jeden z nich by mě neměl předběhnout. Máte-li pocit že laťka není příliš vysoko, máte pravdu. A víte co? Mně je to jedno.
Přesto se po startu snažím neflákat a nasadit ostřejší tempo. Hned od počátku však cítím, že to nebude ono. Pocitově celkem dřu, ale běžím pomaleji než bych čekal. Nelámu si s tím hlavu, poběžím co to půjde, je to jen desítka, trápení nebude dlouhé. Občerstvovačku na pátém kilometru nevyužívám, což je možná chyba.
V hrdlořezském údolí mám tentokrát fandící a fotící rodiče:

Mávám na ně vesele, ale krize je na obzoru na jmenuje se "stoupání na Spojovací". Zatímco loni jsem kopec vyjel velmi uspokojivě, dnes to bude jinak. Nemýlím se. Už krátce po začátku přecházím do chůze a zklidňuji tepy. Dnes nemám svůj den. Než se dostanu na vrchol kopce, následuje ještě jedna chodecká vložka.

Na Koněvce se pak snažím vrátit k původnímu tempu, je to ale jen zbožné přání. Cílem probíhám ve druhém nejhorším čase ze svých dvanácti účastí. Hlavu si s tím příliš nelámu, v cíli jsem a počítá se účast.
Jirka dobíhá nedlouho po mně, svůj desetiminutový náskok jsem naštěstí celý neprohospodařil.
I letos jdu kousek před cíl čekat na Angeliku. Zatímco já se letos trápil, ona na oblíbené trati podala dobrý výkon, takže nečekám nijak dlouho:

Angelika finišující

Díky laskavosti zaměstnavatele mám opět nedaleko cíle nachystané auto, takže se na Žižkově moc nezdržujeme a vyrážíme k domovu.
Dvanácté Běchovice za mnou, třinácté snad přede mnou. Snad mi třináctka bude přát a místo oteplení přinese ochlazení, abych napravil letošní ostudu, Do té doby nás ale snad čeká celá řada jiných pěkných závodů, snad konečně i nějaké to zahraničí...

Návrat na Žebráckou 25, návrat do starých kolejí

Vážený čtenář jistě postřehl, že frekvence vydávání nových příspěvků na tomto blogu v posledním roce a půl poněkud poklesla. Moc mě to netrápí, stalo se to i prestižnějším autorům. Víc mě mrzí naše dlouhodobá absence na běžeckých akcích zaviněná jednak tím, že těchto akcí na čas razantně ubylo, a pak také tím, že se Angelika dávala do kupy po zdravotních trablích.

Nápad zúčastnit se letos tohoto těžšího delšího závodu přišel, když jsme nedávno zdejší krajinou projížděli na cyklovýletu. Angelika už je formálně zcela zdravá a potřebujeme nějakou testovací akci, kterou si to potvrdí a uzavře nevítanou dramatickou etapu svého života.

Z logiky věci vyplývá, že od sebe nemáme žádná očekávání. Cílem je dostat se ve zdraví do cíle, pokud možno důstojně, tedy běžmo. Ostatně vnější podmínky úvahy o dobrém výkonu předem vylučují. Předzávodní sobotu jsme od devíti ráno do devíti večer trávili co by svatební hosté, Angelika v roli družičky, já v roli manžela družičky, což obnášlo sice mírnou, zato však soustavnou konzumaci alkoholických nápojů všeho druhu. Druhým vnějším faktorem je počasí - závodní neděle je nejteplejším dnem široko daleko s jasnou oblohou a teplotou kolem 30 stupňů.

Žebráček a Točníček

Žebráckou 25 neběžím poprvé, před osmi lety jsem již tu čest měl. Tehdy jsem ji dle svých měřítek zaběhl dost uspokojivě. To však byla jiná doba - byl jsem mladší, lehčí, ve formě a nebylo takové horko. Navíc jsem běžel s vlastní vodou na zádech, nad čímž jsem letos lehkovážně mávl rukou. 
Trasa vážně není úplně snadná. Po úvodních dvou malých kolečkách sídlištěm následuje táhlé stoupání o 200 metrů výš s vrcholkem na desátém kilometru, kde je k dispozici první občerstvovačka. I z toho vyplývá, že cílovkou této akce nejsou primárně nezkušení účastníci velkých městských běhů.

Startujeme

Vybíháme. Ačkoliv si předem říkám, že musím začít zvolna, přesto zopakuji tu nejklasičtější chybu, jakou běžec může udělat. Po startu se řídím svými pocity místo hodinek. Proto na druhém kilometru při výběhu z města trochu překvapeně zjišťuji, že se držím celkem rychlé skupinky s tempem pět minut na kilometr, což naprosto nemám šanci udržet. Snažím se zvolnit si, ale karty jsou již rozdány, stoupáme a já tuším, že to dnes bude boj.

Úvodní okruh městem

A skutečně: výškové metry přibývají, tempo klesá, tepy stoupají. Dokud se držíme na pěkné asfaltové silnici, ještě to jde, ale jakmile z ní seběhneme na rozbitou lesní asfaltku a úhel stoupání se ještě zvýší, cítím, že krize je tu. Trochu mě rozptýlí kolegyně běžkyně, která na hrbolatém povrchu zakopne a ošklivě si rozbije kolena. Hned jsou u ní dva další běžci a staví ji na nohy, já aspoň nabídnu pomoc, což je dobrým důvodem pro zvolnění a vydechnutí. Nepotřebují mě, tak pokračuji dál.
Občerstvovačku na vrcholku trasy využívám beze zbytku. Naliji do sebe spoustu vody i ionťáku, což sice zavodní tělo, ale současně dost ztěžkne žaludek nehledě na to, že o pár kilometrů dál ze sebe musím část této vody zase vypustit, což zdržuje. Jinak si seběh celkem užívám. Drobně zlepšuji průměrné tempo, nicméně opět si ho kazím zastávkami na zbylých dvou občerstvovačkách a čůrací pauzou.
Zcela dle očekávání se krize dostavuje tři kilometry před cílem. Končí seběh a zbývají drobná stoupání či rovinky na ostrém poledním slunci s dvaadvaceti kilometry v nohách. Nedá se nic dělat, v kopečcích přepínám na chůzi.

V cíli

V závěrečném kopečku v samotném Žebráku už zatínám zuby a další chůzi si zakazuji, do cíle už to nějak doklusávám. První regulérní závod od loňského září je za mnou. Co prokázal? Že jsou věci, které se mění, například má forma. A pak jsou věci, které se nemění, například má neschopnost držet se plánu a mé nulové šance, pokud je horko. V cíli jsem o více než čtvrthodinu později než před osmi lety.

Do cíle se ve zdraví dostává i Angelika, o což tu šlo zejména. Jdeme doplnit tekutiny využitím poukazu na nápoj zdarma, z čehož se vyklube nechutný nealko Budvar, ale aspoň to není sladké a je to chlazené.

K domovu tedy vyrážíme s pocitem závanu starých časů: závody zde jsou a můžeme plánovat další účasti. Přinejmenším než přijde další vlna...

Kterak tým prostebeham.cz odvezl ze Zelenče cenné kovy

Že by pomalý návrat k normálu? Kéž by. Poslední rok a půl zcela rozbil životní styl, kterým jsme žili předchozích deset let, především naši maratonskou turistiku. 

Nejdřív přišel první covidový lockdown. Po něm lehké rozvolnění, ve kterém jsme stihli odběhnout ústecký, trutnovský a miřejovický půlmaraton. Koncem prázdnin však Angelika utrpěla vážnou zdravotní komplikaci, která se časově potkala s druhým lockdownem, takže jsme na nějaký čas na jakékoliv organizované sportovnání zcela rezignovali a místo běhacích dovolených přešli na válecí. I to má něco do sebe, nicméně tak nějak cítíme, že je již na čase začít se vracet k aktivnějšímu životnímu stylu.

Běh pro zdraví v Zelenči může být tím pravým restartem. Na start to máme tři kilometry na kole. Muži mají běžet 4800m (dva okruhy), ženy 2400m (jeden okruh). Závod je zpestřen jasnou oblohou a teplotou přes třicet stupňů. Běh dospělých je jen jeden z mnoha, jde o akci určenou primárně pro zelenečské děti, které zde běhají kratší distance.

Na startu nás uvítají dotazem, zda mi nebude vadit, když kvůli vedru zkrátí i mužský závod na jedno kolo. Odpovídám, že já tedy počítám se dvěma. Organizátorky konzultují i další závodníky a pak mi sdělí, že jsem byl přehlasován, druhé kolo si však kdyžtak mohu dát ve vlastní režii. Beru to s humorem.

Na startu našeho běhu se schází pět mužů, jedna žena (Angelika) a jeden klučina, který si účast na závodě dospělých vyprosil. Organizátorka nás ještě úpěnlivě žádá, ať to nebereme tak vážně a někde jí nezkolabujeme, že je to jen dětský závod a o nic přeci nejde. Kdepak. Závod je závod. Jsem rozhodnutý využít malého startovního pole a zabojovat o místo na bedně.

Startujeme. Na trati se hned od počátku vytvoří tři skupinky. V první jsou dva mlaďoši, na které nemám. Druhou tvořím já a malý klučina, což vnímám s jistými rozpaky. Třetí skupinku tvoří zbylí dva muži a Angelika. Vedro je opravdu intenzivní, je krátce po poledni a nám důvěrně známá trasa nyní nenabízí žádný stín.
Držím tempo lehce nad čtyři minuty na kilometr a vychutnávám si účast na "skutečném" závodě, tím posledním byly loňské Běchovice. Na konci prvního kilometru zjišťuji, že klučina, se kterým se chvilkami předbíháme, má na trati nepovolenou podporu v podobě táty na kole, který mu vždy podá láhev s vodou, pak si ji od něj vezme a odjede s ní o kus dál, aby si to pak zopakovali. 

Závěr okruhu je lehce do kopce, čehož využívá mnohem lehčí čiperka a jde přede mě. Nu což, na porážky jsem zvyklý. Třetí místo mezi muži jsem si však uhájil.

Schovávám se do stínu a čekám na Angeliku. Ta ve finále svádí ostrý souboj s posledním z mužů, nakonec vítězný.

Angelika pochopitelně vítězí ve své kategorii a proto s napětím očekáváme vyhlašování vítězů.

Náš tým tedy ze Zelenče odváží 50% cenných kovů v kategorii dospělých, což nás řádně motivuje k tomu poohlédnout se v příštích týdnech i po dospělejších distancích. Snad se blýská na lepší časy.