Krátký, ale o to rychlejší běžecký Silvestr v Riegerových sadech

Před rokem touto dobou, tj. asi dvě odpoledne, jsme jeli tramvají z curyšského letiště do centra a chystali se na novoroční půlmaratón. Letos tak akční nejsme. Na Silvestra zůstáváme v Praze a já se od kolegy Jardy konečně nechal přemluvit k účasti na velmi tradičním Silvestrovském běhu Jardy Štercla v Riegerových sadech.

Angelika klečí u nohou Miroslava Tyrše.

Jde o běh malý jak distancí tak počtem účastníků. Ženy běží jeden velký okruh, což je 1,3km. Muži jeden malý a dva velké, což dělá 3,4km. Angelika sice brblá že na kilometr nemá ani smysl převlékat se do běžeckého, ale přesto jedeme, plán je plán. Je pravda, že toto není naše silná disciplína. Vytrvalostně jsme na tom dobře, ale tady je to o tempu a navíc v zimě, což není dobrá kombinace.
Registrace je v monumentální vinohradské sokolovně, na kterou máme oba tělocvičné vzpomínky z dětství. Dnes jsme tu ale dobrovolně a dokonce mezi prvními, díky čemuž dostávám krásnou startovní jedničku.
Jdeme si rozehřát tělo jedním velkým kolečkem, což nám současně poslouží k okouknutí trati. Trať je pěkná, členitá, žádné dlouhé roviny, plno zatáček a hlavně kopečků. Koho napadlo dělat v parku kopce? Hlavně ten poslední od Italské ulice zpět k sokolovně stojí za to. Pak ještě trochu poklábosíme a Angelika jde na start.

Start dětí a žen

Angelika finišující

Angelika zaběhla dobře, na vítězství to sice nebylo, ale i tak na kopcovité trati předvedla nadprůměrné tempo. Pak se odměnila horkým čajem a šli jsme sledovat start veteránů kde se účastnil Jarda.
Půl hodiny po veteránech přichází start nás, mlaďochů (všímám si, jak přibývá závodů kde už do mlaďochů nepatřím, takže tady rozhodně palec nahoru).

Startujeme

Při čekání na start jsem pěkně prochladl. Vyrážím velmi svižně, sice až ze zadních pozic, ale rychle se posouvám o pár míst dopředu. Trasu úvodního malého okruhu neznám, ale celkem mě nepřekvapuje, že je to do kopce a vzápětí z kopce. Po chvíli opět probíháme místem startu.

Do druhého kola

V druhém kole začínám mít potíže s udržením nasazeného tempa. Na rovině by to asi nebyl problém, ale roviny tu nejsou. Jasně cítím, že plíce nejsou na tyto přívaly studeného vzduchu zvyklé. Navíc nebylo chytré startovat bez rukavic, je několik stupňů pod nulou a ruce jsou ztuhlé a bolí. Kontrolní pohled na hodinky navíc odhaluje fakt, že nejsou zapnuté a tudíž si běh netrackuji. Nejspíš jsem je na startu ztuhlými prsty nezvládl zapnout. Napravuji to, ale vyloženě mi to kazí náladu a vyvádí mě to z tempa. 

Navíc je přede mnou nepříjemné, táhlé stoupání k sokolovně, trochu zvolňuji tempo, ale docela slušně kopec vybíhám.

V kopci k sokolovně

Ve třetím kole se vyloženě trápím. Plíce jsou zahlcené ledovým vzduchem a nefungují jak by měly. Snažím se držet v aspoň trochu svižném běhu, ale moc mi to nejde. Při druhém výběhu kopce těsně před cílem dokonce na chvíli přecházím do chůze. Sice jen na chvíli, ale stejně je to ostuda. Ale aspoň jsem tím ušetřil trochu sil, které se pak hodí v cílové rovince, takže jsem schopen zafinišovat.

Bez většího otálení mířím do celkem vyhřáté sokolovny a srovnávám se horkým sladkým čajem. Díky pozdě zapnutým hodinkám ani nevím jak jsem vlastně zaběhl. Těžkou hlavu mi to ale nedělá, tahle akce byla vyloženě společenského rázu. Nečekáme ani na tombolu ani na vyhlašování, loučíme se a vydáváme se k autu. U něj zjišťuji, že mám na sobě stále startovní číslo, které je na akcích tohoto typu slušné vrátit, takže si ještě vyšlápnu zpět do sokolovny, ať může být i příští rok někdo jednička.
Teď honem zpět domů pořádně se něčím prohřát, zítra nás čeká další slavná akce, domácí Novoroční běh Horními Počernicemi.

DETAILY BĚHU

Pro půlmaratónské Ž do mrazivé Žiliny

Dalo by se to nazvat i "Jak se vyhnout předvánočnímu úklidu?" Vyvezte ženu na půlmaratón daleko od domova.

Páteční prohlídka trati, zatím bez ledu

Žilina byla už dřív jasná volba. Ž je jedno z dosud neodběhnutých půlmaratónských písmen a v Čechách je jejich nabídka poměrně chudá. Železniční spojení s Žilinou je navíc velmi komfortní. Loni jsem tento výlet ještě odpískal pro náš celkově dost neuspokojivý zdravotní stav, ale letos nám už nic, krom mé lehké rýmičky, nebránilo vyrazit.
Ve čtvrtek po práci jsme v Praze sedli na žlutý vlak, pátek jsme v mrazivé Žilině strávili vyzvednutím startovních čísel a nasáváním vánoční atmosféry na večerních trzích. Nabídka jídel ve stáncích nebyla úplně v souladu s radami odborníků ohledně předzávodní večeře, zejména masa a alkoholu bylo víc než se uvádí, ale na tato doporučení už jsem dávno rezignoval.
V závodní sobotu ráno nám teploměr ukázal ne zcela optimistických -6°C, ale než jsme se dostali pomocí místní MHD na start, bylo to už o něco lepších -3. To z tohoto závodu dělá můj třetí (Angeliky druhý) nejmrazivější půlmaratón. Dosud vede polská Sobótka a vánoční Teplice.

Nahřívání kloubů před startem

Celá trasa závodu vede kolem Vodného diela Žilina, což je přehrada na Váhu. Maratónci si dají pět zhruba osmikilometrových koleček, půlmaratónci dva a půl. Tu polovinu tvoří dva a půl kilometru tam a zpět mimo hlavní trasu, ovšem také podél vody. Celá trasa je naprosto rovinatá, jen s výjimkou prostoru startu a cíle, kde se musí vyběhnout od hlavní silnice nahoru na přehradu.
Zázemí závodu je velmi příjemné, šatny a úschovu tvoří vytápěné velkokapacitní stany, dále je pak možné zahřát se punčem v přilehlé restauraci. Punč sice nebyl v ceně závodu, což je ale snadno omluvitelné faktem, že závod byl zdarma, jde o akci pořádanou městem a startovné se zde neplatí.
Deset minut před startem opouštíme vyhřáté prostory a jdeme mrznout do startovního koridoru. Pohled na spolustartující potvrzuje mou domněnku, že zde startují především skalní běžci, málokdo z nich vypadá že si to jde jen tak zkusit. Účast na závodech tohoto typu pro mě většinou znamená výsledek ve druhé polovině startovního pole a zde to dopadne zrovna tak. Čekání na start si krátím pozorováním již bojujících maratónců, kteří startovali dvě hodiny před námi a teď vbíhají do některého ze svých pěti kol.

Do závodu vybíhám aniž bych plánoval útok na osobák. Při teplotách pod nulou to na dlouhých tratích nemá smysl zkoušet, navíc nejsem 100% zdravý. Co se oblečení týká, původní plán jsou dvě trička s krátkým rukávem a na nich běžecká mikina. Při pohledu na starší fotky zjišťuji, že mám na sobě tu samou mikinu a kalhoty, ve kterých jsem běžel například Českobrodskou vánoční desítku 2011. Budiž to důkazem, že investuji raději do zážitků než do vybavení. Na poslední chvíli se rozhoduji dovybavit se o lehkou bundu.
Startujeme. Prvních sto metrů je o výběhu do kopce na hráz přehrady, pak už je to stále rovina. Jižní strana přehrady je celý závod ve stínu a je pokryta téměř celá souvislými ledovými plotnami, lehce oštěrkovanými. Běžet se na tom dá docela dobře, jen občas odrazová noha lehce podklouzne. Na začátku držím opatrné tempo kolem 5:10, po několika kilometrech se ale rozehřeji a lehce přidávám. Pořád běžíme podél vody, po které plují ledové škraloupy a kry. Nedaleko vidíme zasněžené kopce Malé Fatry. Na čtvrtém kilometru nás čeká most přes Váh na druhou stranu nádrže, před ním je však první občerstvovačka. Zde se ukazuje, že žilinčania jsou lidé milí, avšak svérázní. Na celé trati není ani kapka vody. První občerstvovačku tvoří jeden stolek s několika kelímky, vybrat si mohu mezi ionťákem a pivem. Volím ionťák, raději hned několik kelímků. Přebíhám legračně se houpající ocelovo-asfaltovou lávku na druhý břeh a pouštím se do onoho pět kilometrů dlouhého půlkola, tj. dva a půl kilometru směrem na východ podél Váhu, obrátka a to samé zpět. Severní břeh Váhu je na sluníčku a tedy sušší, s hladkým asfaltem a jen ojedinělými zmrzlými loužemi, kterým se dá dobře vyhnout. Zhruba kilometr před obrátkou míjím protiběžící čelo závodu, zhruba kilometr po mé obrátce pak chvost závodu, na kterém se momentálně nachází Angelika. Ta když mě vidí tak zastavuje a fotí mě. Svým způsobem jsem za to rád, ale takhle dobrý čas opravdu nezaběhne. Ke cti ji slouží, že následně celu řadu běžců předběhla.
Běžím tedy po severní straně přehrady směrem zpět k náběhu do druhého kola a vyhlížím další občerstvovačku. Někde tady přeci musí být. Jak kilometry přibývají, smiřuji se s tím, že asi nejbližší pití bude až v náběhu do druhého kola, tedy na začátku čtrnáctého kilometru. To znamená devět půlmaratónských kilometrů bez pití. To je přinejmenším nezvyklé.

Je to tu. Sbíhám z hráze dolů na silnici, přebíhám po mostě přes Váh, opět vybíhám nahorů na hráz do druhého kola. Tam je vytoužený stánek s občerstvením. Opět však bez vody, v nabídce je čaj, ionťák a pivo. Piji čaj tak rychle, jak ho stíhají z barelu točit. Je to sedm kelímků, počítám si to. Vyrážím dál.
V druhém kole začínám cítit počínající dehydrataci, běží se hůř a z nezvyklé skladby tekutin mě píchá a tlačí kolem žaludku. Psychicky mi pomáhá, že druhé kolo měří osm kilometrů, to je moje tréninková distance a umím s ní mentálně pracovat. Opět je tu stánek s pivem a ionťákem před lávkou přes Váh. Ne že bych měl chuť, ale opět si dávám několik kelímků. Znovu přebíhám Váh, na druhé straně tentokrát neběžím na východ k obrátce, ale na západ přímo k cíli. K přehradě je to ještě tři kilometry, ale přesto je prakticky na dohled. Trochu navyšuji tempo, krizi jsem ze sebe nějak oklepal a teď se mi běží docela dobře. Předbíhám trápící se maratónce a povzbuzuji je.
Je tu poslední kilometr, sbíhám z hráze na silnici a na most přes Váh. Nikdo mi nevěnuje pozornost, všichni diváci koukají do řeky, kde se pár bláznů účastní zimního plavání. Původně mělo být nahoře na přehradě, ale tam je moc ledu, tak museli pod přehradu do rychlejší řeky.

Angelika panoramaticky finišuje

Probíhám cílem, prakticky nezastavuji a klušu do zázemí převléknout se. Výsledný čas je celkem dle očekávání, ani osobák, ani tragédie, spíš lepší než horší. Převlékám se do suchých svršků a jdu zpět na mráz čekat na Angeliku. Naštěstí svítí sluníčko, takže se čekání dá vydržet.

Pozávodní zelňačka zdarma. Někdo jako dáma, někdo jako chlap.

Na závěr se odměňujeme kapustnicou zdarma a pak už míříme za zastávku místní MHD, odkud nás autobus zaveze zpět do penziónu. Mise splněna, půlmaratónské Ž mám v kapse a jedno je jisté - na příštím půlmaratónu nám bude tepleji.

DETAILY BĚHU

Opět běháme na ostrově, tentokrát holandském. Berenloop Terschelling.

Už jsem tu určitě někdy zmínil, že ostrovy a ostrůvky mám moc rád. Británie je mi coby země veskrze sympatická, nejvíc pak Skotsko se svou spoustou ostrůvků, z nichž na skoro každém se koná i nějaký ten běžecký závod. Ale proč se nepodívat blíž? Stačí pohled na mapu a hned je jasné, že své ostrůvky má i Holandsko. A trocha googlení odhalí, že i na nich se běhá. Tak proč tam nevyrazit, že? Vcelku namátkou jsem z té spousty možností vybral ostrov Terschelling, na kterém se první listopadový víkend konají běžecké akce na všech možných distancích. Maratón máme celkem čerstvě v nohách, dáme si tedy jen polovinu.

Angelika a maják

V pátek v sedm ráno sedáme do auta a vyrážíme přes celé Německo do Harlingenu, ze kterého nám v osm večer jede trajekt na Terschelling. V přístavu jsme asi o dvě hodiny dřív, což využíváme k doplnění energie a tekutin formou pivka a smažené ryby v bufetu.
Ostrov nás přivítal větrem a deštěm, přičemž totéž bylo dle předpovědi v plánu i na celý víkend, ale nenechali jsme se tím otrávit. A skutečně, sem tam sice sprchlo, ale vždy šlo jen o krátké přeháňky, které se celkem daly vydržet.  Souvislejší deště se pěkně spořádaně konaly jen v noci. Inu, Holandsko, mají to zmáknuté.
Ubytovali jsme se v Midslandu, což je, jak už název napovídá, vesnice uprostřed. V sobotu tedy nebyl problém procestovat většinu zajímavějších míst ostrůvku. Odpoledne jsme pak strávili ve West Terschellingu, hlavním městečku ostrova, kde byl start i cíl běhu. Městečko má 2.500 stálých obyvatel, přičemž v neděli zde startovalo 4.000 běžců, 3.500 půlmaratónců, 500 maratónců. Celkem nával.

Já a start mezi bójemi

To se prokázalo i při startu. Chvíli jsme se zdrželi a už v koridoru bylo plno. Museli jsme dost daleko dozadu, odhaduji že tak tři čtvrtiny lidí bylo před námi, čtvrtina za námi. Vybíháme jen my půlmaratónci, maratónci mají svůj start až tři čtvrtě hodiny po nás.
Start je krásný, úzkou uličkou vbíháme na malé náměstí. Startovní bránu (a cíl zároveň) tvoří dvě obří mořské bóje. Na náměstí probíháme kolem vysokého funkčního majáku. Potom přístavem kolem trajektů a jachet a ven z města. Je to sice krásné, ale první kilometry jsou závodně o ničem. Dav pomalých běžců je takřka neprůchodný. Lidé to neberou sportovně, ale společensky. Místní mají spoustu fandů kolem trati, nadšeně se s nimi zdraví a nespěchají. Já jsem také nepřijel závodit, ale stejně mě to hrozně rozčiluje. Předbíhám jak se dá, po chodnících, obrubnících, trávou.
Měl jsem trochu obavy z toho, jak se do teplot kolem deseti stupňů obléknout, ale dopadlo to skvěle. Dvě trička s krátkým rukávem přes sebe jsou ideální volba, připadám si příjemně lehký a moc se nepotím.
Tenhle půlmaratón měl být původně čistě zážitkový, ale nakonec jsem si z něj nějak udělal slušnou stíhačku. Startem zezadu mám neustále pocit, že všichni kolem mě jsou nepřiměřeně pomalí a já pořád předbíhám. A když píšu pořád, tak myslím opravdu pořád, od prvního kilometru až po jednadvacátý. S Angelikou jsme startovali spolu. Angelika prý taky dost předbíhala a skončila dvou tisící pětistá. Já skončil na pozici 660. Tolik lidí jsem asi ještě nikde nepředběhl. Ale zpět na trať.

Z městečka bežíme po hlavní (no, vlastně jediné) silnici podélně ostrovem. Lidé tu tomuto závodu opravdu fandí. Vesničky jsou vyzdobené barvami ostrova, což je bílo-zeleno-žluto-modro-červená pětikolóra, takže je okolo opravdu pestro. Znakem závodu je lední medvěd, takže navíc všude plyšoví medvědi, stojící, sedící, visící, napíchnutí na ploty. 
Je na co koukat a běží se dobře. Mimo město už se dá celkem dobře předbíhat, takže si běžím svou stíhačku. Ostrov je, jako ostatně celé Holandsko, velmi rovinatý, žádná skála, jen navátý písek. Užívám si tedy rovinatější trasu, než když si jdu po práci zaběhat do Zelenče.
Cestou z West Terschellingu do Midslandu nás čeká první občerstvovačka, dávám si dva kelímky vody, stejně jako po zbytek závodu. Na chladné a rovinaté půlce voda stačí. Navíc nám chvilkami drobně prší, takže ani není pocit žízně.
Probíháme Midslandem a jeho několika pěknými starými uličkami, pak se stáčíme směrem zpět a k severní části ostrova. Mění se charakter okolí, hlavní silnici nahrazuje vedlejší a okolní podmáčené pastviny střídají lesíky. Na užší vedlejší se předbíhá o něco hůř, ale jde to. Najednou lesíky mizí a objevují se písečné duny. Asfaltová cyklostezka se mezi nimi klikatí a přeci jenom se dostavují první drobné kopečky.

Najednou je před námi trochu větší písečný kopeček a když na něj vyběhneme tak zjišťujem, že to nebyl obyčejný kopeček, ale písečná terénní vlna oddělující pláž od zbytku ostrova. Sbíháme tedy na pláž, kde okamžitě zapadáme po kotníky do hlubokého měkkého písku. Naštěstí to trvá jen chvíli, rychle se dostáváme na tvrdší písek zpevněný občasným přílivem, po tom už se běžet celkem dá, i když asfalt to není.

Angelika a písek

Běžet závodně pískem je zážitek. Stojí to o dost víc sil než silnice a člověk musí akceptovat zpomalení. Mě to stálo dvacet vteřin na každém kilometru.

Po dvou a půl kilometrech končí pláž výběhem hlubokým pískem do kopce mezi duny. Tam opět začíná asfalt a čeká nás posledních pět kilometrů do cíle.

 Z pláže zpět do dun

Trať se nyní vlní jak na houpačce, nahoru a dolu, doprava a doleva, jak se vine mezi dunami. Potom asfalt střídá štěrk a duny lesík. Blížíme se zpět k městečku a k cíli. Na začátku West Terschellingu je slavobrána značící dvacátý kilometr a do cíle je to už jen kousek. Probíháme městečkem, v úzkých uličkách lidé fandí jak o život a cíl už je na dosah.
Cíl opět mezi bójemi  a mám to za sebou. Původně to měl být běh jen tak pro radost, ale v průběhu jsem si to tak nějak přeřadil do kategorie závod, byť ne úplně na doraz jako kdybych se pokoušel o osobák. S časem 1:46 jsem naprosto spokojený.
Nafasuji medaili a tričko a běžím na parkoviště do auta převléknout se do suchého a pro telefon, abych Angelice nafotil finiš.

Angelika finišující

I Angelika doběhla nadšená, snad ani tak ne z výkonu (selfíčkování přeci jen zdržuje), ale hlavně z trati a atmosféry.
Odjezd zpět do penziónu se ukáže být slušnou výzvou. Trať běhu je postavená tak, že obkružuje větší část městečka, a protože Holanďané jsou především cyklistě a auto je na ostrůvku nevítaným vetřelcem, musím dvakrát vycouvat poté, co mě organizátoři odmítnou pustit přes trať. Nakonec si cestičku nacházíme a můžeme se rozjet směrem k Midslandu. Ovšem pěkně v závěsu za cyklisty, protože ti s auty na silnici moc nepočítají a šinou si to středem. Zvláštní země.
A to je konec našeho reportu z hezkého malého Terschellingu, ostrůvku nevelkého rozměry, ale s parádní běžeckou akcí. A takových je prosím víc. Jen mít dost času a peněz v rozpočtu, a moci je projet všechny...

DETAILY BĚHU